ECLI:CZ:NSS:2005:1.AZS.112.2005
sp. zn. 1 Azs 112/2005 – 51
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy
a soudkyň JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Marie Žiškové v právní věci žalobkyně: D. T. Q.,
zastoupené Mgr. Jaroslavem Pleskalem, advokátem se sídlem Jakubské nám. 2, Brno,
proti žalovanému Ministerstvu vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, o žalobě
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 6. 2004, č. j. OAM-1874/VL-19-05-2004, v řízení
o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 1. 2005,
č. j. 24 Az 384/2004-27,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 7. 6. 2004, č. j. OAM-1874/VL-19-05-2004, žalovaný neudělil
žalobkyni azyl podle §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně
zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon
o azylu). Současně žalovaný rozhodl tak, že se na žalobkyni nevztahuje překážka vycestování
ve smyslu §91 zákona o azylu.
V žalobě proti rozhodnutí žalovaného žalobkyně uvedla, že se jí narodil ve Vietnamu
syn, a to ještě před svatbou. Musela snášet nepochopení rodiny i okolí. Měla tak jedinou
možnost, a to vycestovat z Vietnamu. K žití si vybrala Českou republiku. Je přesvědčena,
že jsou u ní důvody pro udělení azylu dle §14 zákona o azylu.
Krajský soud v Ostravě žalobu zamítl rozsudkem, v jehož odůvodnění podrobně
zrekapituloval obsah správního spisu i průběh správního řízení. K žalobnímu bodu - tedy
nepřiznání humanitárního azylu uvedl, že žalobkyně ani v průběhu správního řízení, ani
v žalobě neuvedla žádný konkrétní důvod, který by mohl vést k aplikaci §14 zákona o azylu.
Žalovaný měl dostatečné množství podkladů pro rozhodnutí ve smyslu §14 zákona o azylu
a posoudil neudělení azylu podle tohoto ustanovení v mezích stanovených zákonem.
Na udělení humanitárního azylu není právní nárok, avšak žalobkyní uváděné důvody
ve správním řízení nejsou ani natolik závažné a naléhavé, aby bez přistoupení dalších
okolností mohly být vnímány jako výjimečné (zvláštního zřetele hodné).
Proti zamítavému rozsudku krajského soudu podala žalobkyně (dále též stěžovatelka)
včas kasační stížnost, založenou na důvodu uvedeném v §103 odst. 1 písm. a) a písm. b)
s. ř. s., tedy na nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení a vadách řízení spočívajícících v tom, že skutková podstata,
z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech. Uvedla,
že splňuje důvody pro udělení azylu dle §13 odst. 2 a §14 zákona o azylu. Důvodem
odchodu z vlasti byla její nespokojenost se stavem vietnamské společnosti a též její politické
názory jsou v rozporu s oficiální vládní politikou její země. Při návratu do vlasti se obává
pronásledování z důvodů sympatií k vyspělým demokratickým zemím západní Evropy.
Žalobkyně proto navrhla, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek městského
soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně též požádala o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. O této žádosti
Nejvyšší správní soud samostatně nerozhodoval, neboť rozhodl přímo ve věci samé.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené rozhodnutí soudu v mezích důvodů
vymezených stížnostními body (§109 odst. 3 s. ř. s.) a shledal kasační stížnost nedůvodnou.
Žalobkyně v kasační stížnosti uvedla, že dle jejího názoru byly dány důvody k tomu,
aby jí byl poskytnut azyl podle §14 zákona o azylu.
K této otázce má Nejvyšší správní soud zato, že v tomto smyslu nejsou splněny
zákonné podmínky pro jeho udělení. Podle §14 zákona o azylu, jestliže v řízení o udělení
azylu nebude zjištěn důvod pro udělení azylu podle §12, lze v případě hodném zvláštního
zřetele udělit azyl z humanitárního důvodu. Institut humanitárního azylu tak spočívá
v kombinaci neurčitého právního pojmu „případ zvláštního zřetele hodný“ a správního
uvážení, které je vlastním rozhodnutím správního orgánu a je vyjádřeno slovy „lze udělit
humanitární azyl“. Míra volnosti tohoto rozhodování správního orgánu je pak omezena pouze
zákazem libovůle, jenž pro orgány veřejné moci vyplývá obecně z ústavně zakotvených
náležitostí demokratického a právního státu. Jak vyplynulo ze správního spisu, žalovaný
zkoumal, zda v jejím případě nebyly dány důvody pro udělení humanitárního azylu a dospěl
k závěru, že tomu tak není. Udělení azylu je na volné úvaze příslušného správního orgánu
a rozhodnutí o něm přezkoumává soud pouze v omezeném rozsahu. Protože žalovaný řádně
zjistil a posoudil jak osobní situaci stěžovatelky, tak i stav v zemi jejího původu, a pokud
z toho sám nedovodil důvody pro udělení humanitárního azylu, je takové rozhodnutí v jeho
pravomoci, zejména když stěžovatelka ve správním řízení ani žádné důvody hodné zvláštního
zřetele pro udělení humanitárního azylu sama neuváděla. V daném případě nelze vyčítat
žalovanému, jestliže konstatoval, že neshledal důvody pro udělení humanitárního azylu,
neboť žádný takový důvod zde nebyl nabídnut. Správní uvážení žalovaného spočívající
ve volbě rozhodnutí azyl z humanitárního důvodu neudělit, nevybočilo z mezí a hledisek
stanovených zákonem, bylo v souladu s pravidly logického usuzování a premisy takového
úsudku byly zjištěny řádným procesním postupem; nelze tedy hovořit o voluntaristickém
přístupu správního orgánu. Nelze vytýkat ničeho ani krajskému soudu, který byl vázán
rozsahem žaloby (§75 odst. 2 s. ř. s.), její obsah zcela vyčerpal. V těch limitech, kde soudní
přezkum neudělení humanitárního azylu proveden být měl, byl krajským soudem proveden
řádně a v přiměřeném rozsahu. Nebyla-li pak zjištěna na straně žalovaného libovůle,
postupoval soud zcela správně, když ve svém přezkumu do správního uvážení žalovaného
o samotné otázce, zda byly v případě stěžovatelky dány důvody hodné zvláštního zřetele,
dále nezasahoval a zaměřil tento přezkum pouze na otázky procesní. Úkolem soudu
ve správním soudnictví totiž obecně je přezkum pohledem zákonnosti, byť v takzvané plné
jurisdikci, a volné uvážení při rozhodování o udělení azylu z humanitárních důvodů
podle okolností konkrétní věci je vyhrazeno toliko žalovanému.
Námitky žalobkyně, týkající se neudělení azylu podle §13 zákona o azylu,
jakož i namítaná obava z pronásledování pro politické názory po návratu do vlasti,
byly vzneseny poprvé až v kasační stížnosti, Nejvyšší správní soud k nim proto nemohl
již přihlížet (§109 odst. 4 s. ř. s.).
Soud tedy shledal námitky žalobkyně nedůvodnými. Jelikož v řízení nevyšly najevo
žádné vady, k nimž musí kasační soud přihlížet z úřední povinnosti (§109 odst. 3 s. ř. s.),
zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou (§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení rozhodl soud v souladu s ustanovením §60 odst. 1 s. ř. s.
Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť ve věci neměla úspěch; žalovanému
správnímu orgánu, kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníku řízení právo na náhradu
nákladu řízení příslušelo, náklady řízení nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí n ej so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. srpna 2005
JUDr. Josef Baxa
předseda senátu