ECLI:CZ:NSS:2005:1.AZS.119.2005
sp. zn. 1 Azs 119/2005 – 45
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Josefa Baxy v právní věci žalobce: S. M.,
zastoupeného Mgr. Romanem Seidlerem, advokátem se sídlem Na Jíkalce 13, 301 17 Plzeň,
proti žalovanému Ministerstvu vnitra se sídlem Nad Štolou 3, poštovní schránka 21/OAM,
170 34 Praha 7, proti rozhodnutí ze dne 16. 2. 2004, č. j. OAM-427/VL-10-08-2004,
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 3. 2005,
č. j. 24 Az 137/2004-26,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 16. 2. 2004 neudělil žalovaný žalobci azyl podle §12, §13 odst. 1,
2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu; současně vyslovil, že se na žalobce nevztahuje
překážka vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu.
Žalobce napadl toto rozhodnutí včasnou žalobou podanou ke Krajskému soudu
v Ostravě. V žalobě obecně citoval některá ustanovení správního řádu, která žalovaný
podle jeho názoru porušil; uvedl též, že žalovaný porušil též §12 a §91 zákona o azylu,
ovšem ani tato tvrzení nijak nerozvedl. Pokud jde o skutkové důvody, odkázal žalobce
na svou žádost o udělení azylu, na protokol o pohovoru a vůbec na obsah spisu žalovaného.
Závěrem navrhl, aby rozhodnutí žalovaného bylo zrušeno a věc mu vrácena k dalšímu řízení.
Krajský soud v Ostravě žalobu zamítl rozsudkem ze dne 10. 3. 2005. V řízení
před správním orgánem neshledal žádné vady a přisvědčil žalovanému i v hodnocení důvodů,
pro něž neudělil žalobci azyl.
Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (stěžovatel) včas kasační stížnost
založenou na důvodu uvedeném v §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního
řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), tedy na nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení
právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Po provedení rekapitulace svého skutkového
příběhu vytkl krajskému soudu, že se dostatečně nevypořádal s otázkou, zda u něj jsou dány
předpoklady pro udělení azylu z humanitárních důvodů (§14 zákona o azylu) s ohledem na
problémy, kterými stěžovatel ve vlasti trpí pro svou uzbeckou národnost a které mohou
ohrožovat jeho zdraví či dokonce i život. Ve prospěch stěžovatele je i skutečnost, že v ČR
dosud vedl spořádaný život a nepředstavuje pro tento stát žádné bezpečnostní riziko.
Stěžovatel si je vědom toho, že institut azylu nelze využívat k pouhé legalizaci pobytu;
povolení k pobytu na území ČR by však stěžovatel musel získat v Kyrgyzstánu, kde by byl
vystaven nebezpečí újmy na zdraví.
Ze všech uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil
napadený rozsudek krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Požádal též o to,
aby jeho kasační stížnosti byl přiznán odkladný účinek; tato žádost se však – s ohledem
na odmítnutí kasační stížnosti – stala bezpředmětnou.
Kasační stížnost je nepřípustná.
Stěžovatel v kasační stížnosti spatřuje pochybení krajského soudu v tom, že se vůbec
nezabýval institutem tzv. humanitárního azylu, a dokládá skutečnosti, které podle něj měly
vést rozhodující orgány k postupu podle §14 zákona o azylu; v řízení před krajským soudem
však tento důvod neuvedl, ač tak učinit mohl. Takový nový důvod je v kasačním řízení
nepřípustný (§104 odst. 4 s. ř. s.). V žalobě sice stěžovatel uvedl: „žalovaný tím, že mojí
osobě azyl dle ustanovení §12 a 14 neudělil (...), moji žádost o udělení azylu v ČR posoudil
nesprávně...“; takové holé žalobní tvrzení, spočívající v podstatě jen v citaci znění výroku
rozhodnutí žalovaného, však nedosahuje kvality žalobního bodu, který by následně mohl být
s úspěchem uplatněn v kasační stížnosti coby stížní bod. Jak kasační, tak i stížní body jsou
totiž zpravidla tvořeny nejen důvody právními, ale též důvody skutkovými: teprve ony jsou
pojítkem mezi abstraktní právní normou a konkrétně vylíčenou situací účastníka řízení
a jen na jejich základě lze namítat, že ta či ona právní norma měla nebo neměla být užita.
Samotnou skutečnost, že v žalobě se objevuje odkaz na tutéž právní normu či citace totožného
zákonného textu jako později v kasační stížnosti, proto nelze považovat za uplatnění důvodu
v předešlém řízení, jak to žádá §104 odst. 4 s. ř. s. I když stěžovatel zdánlivě namítal
již před krajským soudem totéž – tj. pochybení spočívající mj. v neudělení azylu
podle §14 - kvalitativně se v kasační stížnosti jedná o důvod založený na odlišných tvrzeních,
a tedy důvod jiný, který je v kasačním řízení nepřípustný.
Jelikož kasační stížnost neobsahuje žádný jiný stížní důvod, je nepřípustná jako celek
a Nejvyšší správní soud ji jako takovou odmítl [§46 odst. 1 písm. d) s. ř. s.].
O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením
§60 odst. 3 ve spojení s §120 s. ř. s, podle nějž nemá žádný z účastníků právo na náhradu
nákladů řízení, byla-li kasační stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí n ej so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 13. července 2005
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu