ECLI:CZ:NSS:2005:1.AZS.126.2005
sp. zn. 1 Azs 126/2005 - 68
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy
a soudkyň JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Marie Žiškové v právní věci žalobce: S. S.,
zastoupeného Mgr. Alexandrem Vaškevičem, advokátem se sídlem Františkánská 7, Plzeň,
proti žalovanému Ministerstvu vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, o žalobě
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 7. 2004, č. j. OAM-2228/VL-20-15-2004, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, ze dne 23. 2. 2005,
č. j. 62 Az 74/2004-47,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 14. 7. 2004, č. j. OAM-2228/VL-20-15-2004, žalovaný zamítl žádost
žalobce o udělení azylu jako zjevně nedůvodnou podle §16 odst. 1 písm. g) zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky,
ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu).
V žalobě proti rozhodnutí žalovaného žalobce citoval řadu ustanovení správního řádu,
která žalovaný v řízení porušil a trval na tom, že splnil zákonné podmínky pro udělení azylu.
Napadl rovněž absenci výroků o neudělení azylu podle §14 a překážce vycestování
podle §91 zákona o azylu.
Krajský soud v Ostravě žalobu zamítl rozsudkem ze dne 23. 2. 2005. V řízení
před správním orgánem neshledal krajský soud vady vytýkané žalobcem ani jiné vady,
pro které by měl napadené rozhodnutí zrušit; v odůvodnění rozsudku se rovněž ztotožnil
se žalovaným v tom, že důvody uplatněné žalobcem nejsou podřaditelné pod žádný z důvodů
pro udělení azylu. Ze správního spisu vyplynulo, že žalobce opustil vlast, neboť tam měl
problémy se soukromými osobami, které od něho formou výhrůžek vymáhaly finanční
prostředky za dluh manželky. O azyl požádal proto, aby zde mohl finanční prostředky
vydělat. Dalším důvodem žádosti byla legalizace pobytu na území České republiky. Na žádné
ukrajinské státní orgány se neobrátil, bylo by to zbytečné. Krajský soud se ztotožnil se závěry
žalovaného, že takové důvody nelze podřadit pod důvody uváděné v §12 zákona o azylu.
Námitky, týkající se nerozhodnutí o udělení humanitárního azylu a o překážce vycestování
soud označil jako nedůvodné, neboť by byly tyto výroky, vzhledem k projednávané věci,
nadbytečné.
Proti zamítavému rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále též „stěžovatel“) včas
kasační stížnost založenou na důvodu uvedeném v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.,
tedy na nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení. Uvedl, že jsou u něho dány důvody pro udělení azylu
podle §12 písm. b) zákona o azylu: na Ukrajině se dostal do finančních potíží, pronásledovali
jej vymahači, kteří byli součástí zločineckých struktur. Protože on sám je nečlenem těchto
struktur, je jimi pronásledován a domovský stát tuto situaci toleruje. Dále upozornil
na to, že podle Příručky procedur a kritérií pro přiznání postavení uprchlíka mohou být
za pronásledování považovány i diskriminační či jinak postihující činy soukromých osob,
pokud je státní orgány vědomě tolerují, odmítají jim čelit nebo nejsou schopny zajistit
účinnou ochranu.
Dále se žalobce dovolával kasačních důvodů obsažených v §103 odst. 1 písm. b), d)
s. ř. s. Žalovaný podle něho provedl nedostatečné dokazování; nepřihlédl přitom k velmi
omezeným možnostem žalobce coby žadatele o udělení azylu, jak prokázat pronásledování
v zemi původu. Krajskému soudu stěžovatel vytkl to, že nepřezkoumal dodržení procesních
předpisů ze strany žalovaného, což učinit měl, byť stěžovatel v žalobě poukazoval na vady
správního řízení jen v obecné rovině. Minimálně se měl zabývat tím, zda žalovaný
ve správním řízení provedl dostatečné dokazování a zda jeho rozhodnutí bylo dostatečně
odůvodněno. Ze všech uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil
napadený rozsudek krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Závěrem žalobce požádal o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti,
neboť pro uplatňování svých práv u soudu potřebuje být nadále přítomen v České republice.
O této žádosti Nejvyšší správní soud samostatně nerozhodoval, neboť rozhodl již ve věci
samé.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené rozhodnutí krajského soudu v mezích
důvodů vymezených stížnostními body (§109 odst. 3 s. ř. s.) a shledal kasační stížnost
nedůvodnou.
Nejvyšší správní soud se ztotožnil s krajským soudem v závěru, že stěžovatelova životní
situace na Ukrajině nesvědčí o tom, že by stěžovatel byl pronásledován, případně
že by zakoušel odůvodněné obavy z pronásledování ve smyslu §12 zákona o azylu.Stěžovatel
se odvolával na Příručku k postupům a kritériím pro určování právního postavení uprchlíků,
podle níž mohou být původci činů zakládajících pronásledování ve smyslu §12 zákona o
azylu i soukromé osoby, nejen státní moc sama. Podstatný je totiž přístup státní moci
k nezákonným činům jednotlivců, tedy to, zda státní moc takovým činům čelí, nebo zda jim
jen bezmocně přihlíží. Tato argumentace je však v dané věci nepřiléhavá. Jak plyne ze
správního spisu, stěžovatel byl na Ukrajině vystaven výhrůžkám fyzického násilí ze strany
soukromých osob; na toto trestné jednání však reagoval opuštěním země původu.
Při pohovoru před správním orgánem stěžovatel uvedl, že se již na policii neobracel,
protože to považoval za zbytečné, jiné státní orgány nekontaktoval, vzniklé problémy
se rozhodl řešit odjezdem do České republiky, kde chtěl peníze na splacení dluhu vydělat.
Tyto skutečnosti však nemohou nic změnit na závěru správního orgánu a poté i krajského
soudu o tom, že vyhrožování fyzickým násilím ze strany soukromých osob, nejsou
pronásledováním ve smyslu zákona o azylu, neboť v prvé řadě nebylo motivováno
stěžovatelovými politickými postoji či některou z jeho sociálních charakteristik, jak jsou
uvedeny v §12 písm. b) zákona o azylu. Tvrzení o příslušnosti k sociální skupině „nečlenů
zločineckých struktur“, jejíž příslušníci jsou pronásledováni členy zločineckých struktur,
stěžovatel uplatnil poprvé až v kasační stížnosti, Nejvyšší správní soud proto již nemohl
k takové námitce přihlížet (§109 odst. 4 s. ř. s.).
Důvod jeho další vlastní nečinnosti, jak jej uvedl ve správním řízení – totiž obavy
z dalších výhrůžek násilím - je pochopitelný; je však zákonité, že oběť trestného činu
je vždy v nevýhodném postavení vůči pachateli. Musí ale překonat svůj strach z případné
další konfrontace s pachatelem a požádat o pomoc příslušné státní orgány, chce-li přispět
k tomu, aby pachateli byla další trestná činnost znemožněna. Stěžovatele jistě nelze nutit
k tomu, aby podával trestní oznámení; stejně tak si ale on sám nemůže činit nárok na ochranu
na mezinárodní úrovni, pokud ani neumožnil státním orgánům vlastní země, aby se jeho věcí
zabývaly. Nepokusil-li se získat ochranu prostředky vnitrostátního práva, nemůže
mu být poskytnuta ochrana formou azylu: ta je totiž až poslední možností v situaci,
kdy všechny ostatní nástroje práva selhaly.
Co se týče stížnostních námitek vytýkajících krajskému soudu to, že nepřezkoumal postup
žalovaného ve správním řízení, Nejvyšší správní soud jim nepřisvědčil. Je sice pravda,
že stěžovatel namítl vady řízení spíše v obecné rovině, a krajský soud to také konstatoval;
přesto se však stěžovatelovými námitkami zabýval a procesní postup žalovaného přezkoumal.
Tato stížnostní námitka nemá tedy žádný vztah k rozhodnutí napadenému kasační stížností.
Nejvyšší správní soud se dále ztotožnil s krajským soudem v závěru, že správní orgán
provedl dostatečné dokazování ve věci. Správní orgán vycházel v řízení především
ze stěžovatelovy žádosti o udělení azylu, doplněné ručně psaným prohlášením o důvodech
žádosti, a z protokolu o pohovoru provedeném v souladu s §23 zákona o azylu. Z žádné
z těchto písemností nevyplynulo, že by stěžovatel tvrdil některý z důvodů pro udělení azylu;
žalovanému tedy nevznikla povinnost provádět dokazování ohledně existence některého
z azylových důvodů taxativně vypočtených v §12 zákona o azylu. Stěžovatelovo tvrzení
o tom, že byl v zemi původu vystaven výhrůžkám násilí ze strany soukromých osob, může
snad svědčit o stavu obecné kriminality na Ukrajině; azylové řízení však neslouží k tomu,
aby správní orgán snášel důkazy o míře a povaze obecně kriminálních činů v zemích původu
žadatelů o azyl – byť i byly zaměřeny proti nim osobně a přispěly k jejich odchodu
ze země - nýbrž ke zjištění či vyvrácení existence důvodů pro udělení azylu
podle §12 zákona o azylu.
Ani námitce vytýkající žalovanému nedostatečné odůvodnění rozhodnutí nelze přisvědčit.
Žalovaný po provedení důkazů písemnostmi shromážděnými v řízení uzavřel, že stěžovatel
se nedovolával žádného z důvodů vedoucích k udělení azylu. Žalovaný proto stěžovatelovu
žádost o udělení azylu zamítl jako zjevně bezdůvodnou, neboť jeho výpovědi nesvědčily
o tom, že byl v zemi původu vystaven pronásledování za uplatňování politických práv
a svobod nebo z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině
nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má (§12 zákona
o azylu). Za takového stavu věcí pak nelze hovořit o nedostatečném odůvodnění:
jelikož žalovaný správně seznal, že stěžovatelova tvrzení neumožňují postupovat
podle §12 zákona o azylu, nezabýval se již podrobně situací na Ukrajině, jejíž nepříznivé
rysy stěžovatel popsal v průběhu správního řízení. Své důvody a svůj myšlenkový postup
pak v rozhodnutí náležitě popsal.
Nejvyšší správní soud tedy shledal všechny stěžovatelovy námitky nedůvodnými.
Jelikož v řízení nevyšly najevo žádné vady, k nimž musí kasační soud přihlížet z úřední
povinnosti (§109 odst. 3 s. ř. s.), kasační stížnost zamítl jako nedůvodnou (§110 odst. 1 věta
druhá s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením
§60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť ve věci neměl
úspěch; žalovanému správnímu orgánu, kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníku řízení
právo na náhradu nákladu řízení příslušelo, náklady řízení nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí ne j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. srpna 2005
JUDr. Josef Baxa
předseda senátu