ECLI:CZ:NSS:2005:1.AZS.128.2004
sp. zn. 1 Azs 128/2004-58
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Josefa Baxy v právní věci žalobkyně: R. L.,
zastoupené JUDr. Radomírem Šimáčkem, advokátem se sídlem Vídeňská 9/IV, 339 01
Klatovy, proti žalovanému Ministerstvu vnitra se sídlem Nad Štolou 3, poštovní schránka
21/OAM, 170 34 Praha 7, v řízení o žalobě proti rozhodnutí ze dne 10. 7. 2003, č. j. OAM-
2809/VL-10-P05-2000, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni
ze dne 26. 3. 2004, č. j. 59 Az 668/2003-23,
takto:
I. Kasační stížnost se z am í t á.
II. Žalobkyně ne m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se n e př i zn á v á právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 10. 7. 2003 neudělil žalovaný žalobkyni azyl podle §12, §13
odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu; zároveň vyslovil, že se na žalobkyni
nevztahuje překážka vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu.
Toto rozhodnutí napadla žalobkyně žalobou, kterou však Krajský soud v Plzni zamítl
rozsudkem ze dne 26. 3. 2004; ve správním řízení neshledal namítané vady a přisvědčil
žalovanému v posouzení důvodů, pro něž žalobkyni nebyl udělen azyl. Ze správního spisu
vyplynulo, že žalobkyně opustila Ukrajinu již v roce 1997 jednak z politických důvodů,
jednak pro neshody s matkou ohledně náboženství. O udělení azylu v České republice
požádala žalobkyně až v roce 2000, což nesvědčí o tom, že by jí bylo třeba ochrany
před pronásledováním ve smyslu zákona o azylu. Správní orgán zhodnotil žádost žalobkyně
jako účelovou a azyl jí pro nesplnění zákonných podmínek neudělil; krajský soud se s jeho
závěry ztotožnil.
Proti zamítavému rozsudku krajského soudu podala žalobkyně (stěžovatelka)
včas kasační stížnost, v níž namítala nesprávné posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení, vadu řízení před správním orgánem a vadu řízení před soudem
[§103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního – dále
jen „s. ř. s.“]. Soud podle stěžovatelky nesprávně dospěl k závěru, že v jejím případě nelze
udělit azyl podle §12 zákona o azylu: stěžovatelka má totiž kvůli své politické činnosti
odůvodněný strach z pronásledování pro zastávání určitých politických názorů.
Byla by ohrožena obzvláště tehdy, pokud by se po návratu zdržovala v místě bydliště,
kde je mocenským orgánům známa. Trpěla-li stěžovatelčina vyjádření jistými nepřesnostmi,
jak dovodil žalovaný i soud, je to způsobeno tím, že stěžovatelka se na Ukrajině od roku 1997
nezdržuje a podrobnosti politického dění mohla v mezidobí pozapomenout. Když
stěžovatelka uvedla, že neměla ve vlasti potíže s policií ani s jinými státními orgány, měla tím
na mysli to, že nebyla trestně stíhána ani odsouzena. Z jejích výpovědí však plyne, že hlavním
důvodem opuštění Ukrajiny (vedle nátlaku ze strany Svědků Jehovových) pro ni byly
opakované návštěvy policie, která jí hrozila problémy pro její politickou činnost. Stěžovatelce
nelze přičítat k tíži, že si nestěžovala nadřízeným policejním orgánům: i ze zpráv Ministerstva
zahraničních věcí USA – byť z pozdějšího období – je totiž zřejmé, že na Ukrajině jsou
porušována lidská práva, dochází zde ke svévolnému zatýkání a zadržování
apod. V roce 1997 musela být situace ještě horší, a to bez ohledu na to, že stěžovatelka v roce
1998 na několik dní navštívila Ukrajinu s novým pasem, který jí vyměnil zastupitelský úřad
Ukrajiny v ČR.
Co se týče vady správního řízení, soud ji zhodnotil nesprávně: v neprospěch stěžovatelky
totiž nemůže být to, že stěžovatelka vyšla vstříc správnímu orgánu a souhlasila s vedením
pohovoru v ruštině, která není jejím mateřským jazykem. Již ze seznamu tlumočníků
je zřejmé, že tlumočníků z ruského jazyka je dostatek, zatímco tlumočníků z jazyka
ukrajinského je minimum; stěžovatelka by tedy neměla nést důsledky toho, že jí nezbylo
než souhlasit s vedením pohovoru v jiném než mateřském jazyce, protože správní orgán
neměl k dispozici tlumočníka z ukrajinského jazyka. Samotnému soudu stěžovatelka vytkla,
že neprovedl dokazování zprávami MZV USA za období od roku 1997 do roku 2001,
ač jde o důkaz zásadního významu, který mohl podpořit stěžovatelčina tvrzení o politicky
podmíněných zásazích státních orgánů do jejích práv. V tomto období vlády prezidenta
Kučmy docházelo ke skandalizování předáků opozice a k politicky motivovaným vraždám
opozičních novinářů.
Z těchto důvodů stěžovatelka navrhla, aby byl rozsudek krajského soudu zrušen
a věc mu vrácena k dalšímu řízení. Požádala též o to, aby její kasační stížnosti byl přiznán
odkladný účinek: žije na území ČR již sedm let a nikdy zde neměla problémy se zákonem;
na Ukrajině by jí navíc hrozilo další pronásledování. Tato žádost se však – s ohledem
na zamítnutí kasační stížnosti – stala bezpředmětnou, a soud o ní proto samostatně
nerozhodoval.
Kasační stížnost není důvodná.
K prvnímu stížnímu bodu je nejprve třeba předeslat, že stěžovatelčiny námitky nesměřují
jen proti výroku o neudělení azylu, ale též proti výroku o neexistenci překážky vycestování,
ač tak výslovně nejsou formulovány. Stěžovatelka totiž poukazuje jak na problémy,
kterými trpěla v době odchodu z vlasti, tak na možné ohrožení po návratu na Ukrajinu.
Důvody pro udělení azylu a důvody pro vyslovení existence překážky vycestování
jsou přitom odlišné a mají být posuzovány samostatně, neboť se vztahují k jiným časovým
rovinám: jedny k okamžiku podání žádosti o azyl, druhé k době, kdy správní orgán rozhoduje
o žádosti o udělení azylu. K nutnosti takového dvojího posuzování se ostatně Nejvyšší správní
soud již vyjádřil ve svém rozsudku ze dne 3. 3. 2004, publikovaném pod č. 260/2004 Sb.
NSS: „Podmínky pro udělení azylu podle ustanovení §12 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu,
a překážky vycestování podle ustanovení §91 téhož zákona je nutno posuzovat samostatně.
Udělení azylu podle ustanovení §12 tohoto zákona je vázáno na objektivní
přítomnost pronásledování jako skutečnosti definované v §2 odst. 6 citovaného zákona
nebo na odůvodněný strach z této skutečnosti, a to v obou případech v době podání žádosti
o azyl, tedy zpravidla v době bezprostředně následující po odchodu ze země původu.
Překážka vycestování se naopak vztahuje k objektivním hrozbám po případném návratu
žadatele o azyl do země původu, tedy k částečně jiným skutečnostem nastávajícím v odlišném
čase.“
Co se týče námitky nesprávného posouzení podmínek pro udělení azylu podle §12
zákona o azylu, žalovaný správní orgán i krajský soud správně uzavřely, že u stěžovatelky
nejsou tyto podmínky dány. Nelze než přisvědčit krajskému soudu v tom, že stěžovatelčino
logicky nesoudržné vylíčení vlastního životního příběhu nesvědčí o pronásledování
ani o odůvodněných obavách z něj. To, co stěžovatelka má za „drobné nepřesnosti“,
jsou ve skutečnosti zásadní rozpory ve výpovědích – vysoce nepravděpodobné u osoby činné
v politickém životě – které významně oslabují věrohodnost stěžovatelčiných sdělení.
Tak je tomu i u tvrzených výhrůžek ze strany policie, na něž stěžovatelka v kasační stížnosti
opětovně poukázala. Jak krajský soud přesvědčivě dovodil, stěžovatelčina sdělení působí
účelově, neboť stěžovatelka nebyla s to upřesnit, jak konkrétně byla činná ve straně RUCH
a v čem spatřuje pronásledování za svou politickou činnost. Pokud podle jejích tvrzení
navštěvovali policisté i ostatní členy této politické strany, která byla v dané době stranou
parlamentní, lze jen stěží uvěřit tomu, že stěžovatelka by se nemohla domoci ochrany
jinak než stížností u velitele policie, který jí nebyl schopen či ochoten pomoci. Krajský soud
se nemýlí ani v tom, že skutečnosti zakládající některý z důvodů pro udělení azylu se musejí
osobně dotýkat žadatele o azyl: není tedy důležité, že stěžovatelka se podle svých tvrzení
věnovala politické činnosti v době, kdy v některých oblastech politického života docházelo
k projevům neslučitelným se standardem ochrany lidských práv, který je zaručen
v demokratických režimech. Podstatné je, zda stěžovatelka osobně byla těmito projevy
dotčena v takové míře, kterou je možno popsat jako pronásledování za uplatňováni
politických práv a svobod; to však prokázáno nebylo. I Nejvyšší správní soud má tedy za to,
že azyl nebyl stěžovatelce udělen právem.
Ani překážka vycestování u stěžovatelky není dána. Od stěžovatelčina odchodu ze země
již uplynulo několik let a stěžovatelčina mezitímní politická pasivita nezavdává příčinu
k odůvodněným obavám z ohrožení jejího života či svobody pro politické přesvědčení.
Soud dále upozorňuje na to, že v souvislosti s nedávnými politickými změnami na Ukrajině
a předvídatelnou proměnou politického režimu i osob jej reprezentujících lze očekávat
celkové zvýšení ochrany lidských práv a lepší vymahatelnost práva v této zemi vůbec.
V důsledku demokratizace ukrajinského politického režimu tak nyní patrně bude překážka
vycestování shledávána méně často i v okruhu osob, jež byly pronásledovány v bývalém
politickém režimu prezidenta Kučmy.
V postupu správního orgánu při tlumočení pohovoru neshledal Nejvyšší správní soud
žádné vady. Jak již konstatoval krajský soud, stěžovatelka nebyla nucena k tomu,
aby vypovídala v ruštině; o tom, že vyjadřování v ruštině jí nečinilo potíže, ostatně svědčí i to,
že v tomto jazyce vyplnila formulář prohlášení o úmyslu požádat o azyl, ač tak mohla učinit
v libovolném jazyce. Soud nepřijímá stěžovatelčino tvrzení o tom, že její nepřesná vyjádření
v ruštině vytvořila obraz skutkového stavu zásadně se lišící od skutečné životní situace,
kterou měla stěžovatelka v úmyslu popsat. Jelikož pohovor byl se stěžovatelkou proveden
dvakrát, měla stěžovatelka dostatek příležitostí poukázat na to, že vedení pohovoru v ruském
jazyce jí nevyhovuje, a to i při druhém pohovoru, kdy už měla s jednáním před správním
orgánem zkušenosti, a mohla tedy lépe zhodnotit svou skutečnost jazykovou způsobilost
v této věci. To však neučinila, a nemůže se proto nápravy takového stavu účinně dovolávat
před soudem v řízení o žalobě či v řízení o kasační stížnosti: tak by totiž zpětně bylo možno
vždy zpochybnit postup, který mohl být změněn a přizpůsoben potřebám žadatele o azyl
přímo ve správním řízení, kdyby jen žadatel takovou potřebu vyjádřil; k tomu přezkoumávání
správních rozhodnutí neslouží.
Ani námitka směřující proti tomu, že soud neprovedl navržené důkazy, není důvodná.
Účastníci řízení mají jistě právo navrhovat důkazy; je však na soudu, aby zhodnotil,
jaký přínos pro věc by provedení jednotlivých důkazů mělo, a aby poté rozhodl, zda provede
všechny navržené důkazy, jen některé z nich nebo vůbec žádné. Správní orgán si učinil
dostatečnou představu o situaci na Ukrajině v době stěžovatelčina odchodu ze zpráv
a dokumentů obsažených ve správním spisu a věrohodnost informací z nich plynoucích
nijak nezpochybnil; nedospěl však k závěru, že objektivní nedostatky v oblasti dodržování
lidských práv zasáhly do stěžovatelčiny osobní sféry tak, aby u ní založily důvod pro udělení
azylu. Soud proto neměl důvod dále se seznamovat s pozdějším vývojem na Ukrajině
prostřednictvím zpráv MZV USA: o objektivně zjištěné společenské a politické situaci
totiž nebylo sporu a novější obecné zprávy by k potvrzení či vyvrácení stěžovatelkou
tvrzených osobních zkušeností nijak nepřispěly.
Jelikož stěžovatelka se svými kasačními námitkami neuspěla a v řízení nevyšly najevo
vady, k nimž je v kasačním řízení třeba přihlížet z úřední povinnosti (§109 odst. 3 s. ř. s.),
Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou (§110 odst. 1 věta druhá
s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu
s ustanovením §60 odst. 1 s. ř. s. Žalobkyně (stěžovatelka) nemá právo na náhradu nákladů
řízení, neboť ve věci neměla úspěch; žalovanému správnímu orgánu, kterému by jinak jakožto
úspěšnému účastníku řízení právo na náhradu nákladu řízení příslušelo, náklady řízení
nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. března 2005
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu