ECLI:CZ:NSS:2005:1.AZS.134.2004
sp. zn. 1 Azs 134/2004 - 57
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Josefa Baxy v právní věci žalobce: N. V. I.,
zastoupeného Mgr. Janou Hladíkovou, advokátkou se sídlem Pardubice, 17. listopadu 623,
proti žalovanému Ministerstvu vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, o žalobě proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 10. 2002, č. j. OAM-4511/VL-19-04-BZ-2002, v řízení o
kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v
Pardubicích ze dne 18. 3. 2004, č. j. 52 Az 6/2003-52,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
IV. Odměna advokátky Mgr. Jany Hladíkové se u r č u je částkou 2 150 Kč,
která bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci
tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 22. 10. 2002, č. j. OAM-4511/VL-19-04-BZ-2002, žalovaný
zamítl žalobcovu žádost o udělení azylu jako zjevně nedůvodnou podle §16 odst. 1 písm. e)
zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky,
ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu). Dále rozhodl o neudělení azylu žalobci
podle §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona o azylu, a o nevztažení překážky vycestování
ve smyslu §91 zákona o azylu.
V žalobě proti rozhodnutí žalovaného se žalobce domáhal přezkoumání případu
ve vztahu k jeho jednotlivé osobnosti, tedy aby na něho nebylo pohlíženo jako na řadového
bulharského občana. V doplnění žaloby k výzvě soudu citoval řadu ustanovení správního
řádu, která žalovaný v řízení porušil, a trval na tom, že splnil zákonné podmínky pro udělení
azylu dle §12 zákona o azylu nebo alespoň pro vztažení překážky vycestování podle §91
zákona o azylu. Ke skutkovým důvodům odkázal na žádost o udělení azylu, protokol
o pohovoru a další spisový materiál. Navrhl, aby soud rozhodnutí žalovaného zrušil
a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Krajský soud žalobu zamítl rozsudkem ze dne 18. 3. 2004. V odůvodnění se ztotožnil
se žalovaným v tom, že Bulharsko je ve vztahu k žalobci bezpečnou zemí původu.
Dále shledal, že žalovaný vycházel z dostatečných podkladů, zjištěné skutečnosti zákonným
způsobem zhodnotil a napadené rozhodnutí řádně odůvodnil.
Proti zamítavému rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále též „stěžovatel“)
včas kasační stížnost, doplněnou k výzvě soudu podáním ze dne 2. 5. 2005,
založenou na důvodech uvedených v §103 odst. 1 písm. a), b) s. ř. s, tedy na nezákonnosti
spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení,
a dále na vadě řízení spočívající v tom, že při zjišťování skutkové podstaty byl porušen zákon
v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit
zákonnost. Uvedl, že v daném případě se žalovaný ani soud nezabývali prokázáním
skutečnosti, zda i ve vztahu k žalobci je Bulharsko bezpečnou zemí původu,
když byl pronásledován místní mafií VIS a bylo mu vyhrožováno. Žalovaný nezjistil přesně
a úplně skutkový stav věci a neopatřil si potřebné podklady pro rozhodnutí, čímž porušil
§3 odst. 4, §32 odst. 1 a §46 správního řádu. Žalovaný též řádně nezjistil a neodůvodnil
neudělení azylu podle §13 odst. 1, 2 a §14 zákona o azylu. Krajský soud pak nepřezkoumal,
zda byly dodrženy meze správního uvážení. Ze všech uvedených důvodů žalobce navrhl,
aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek krajského soudu a věc mu vrátil
k dalšímu řízení.
Závěrem žalobce požádal o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
O této žádosti Nejvyšší správní soud samostatně nerozhodoval, neboť rozhodl přímo ve věci
samé.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené rozhodnutí krajského soudu v mezích
důvodů vymezených stížnostními body (§109 odst. 3 s. ř. s.) a shledal kasační stížnost
nedůvodnou.
Stěžovatel zejména napadl správnost závěru žalovaného a krajského soudu,
zda lze Bulharsko v jeho případě považovat za bezpečnou zemi původu či nikoliv.
Bezpečnou zemí původu se rozumí podle §2 odst. 1 zákona o azylu
„stát, jehož je cizinec státním občanem, nebo v případě osoby bez státního občanství stát
posledního trvalého bydliště, v němž státní moc dodržuje lidská práva a je způsobilá zajistit
dodržování lidských práv a právních předpisů; který jeho občané nebo osoby bez státního
občanství neopouštějí z důvodů uvedených v §12; který ratifikoval a dodržuje mezinárodní
smlouvy o lidských právech a základních svobodách; a který umožňuje činnost právnickým
osobám, které dohlížejí nad stavem dodržování lidských práv.“ I u zemí, jež splňují všechny
tyto požadavky kladené zákonem o azylu, lze zjistit v oblasti lidských práv různé problémy,
což je ovšem samo o sobě a nazíráno komplexně z kategorie bezpečných zemí původu
nediskvalifikuje. U těchto zemí se pak má za dostatečně prokázané, že jsou v nich lidská
práva prosazována v dostatečné intenzitě a s možností efektivní nápravy v případě
jejich porušení, a právě proto jsou žádosti o azyl u žadatelů přicházejících z těchto zemí
zamítány jako zjevně nedůvodné.
Ostatně ani v posuzovaném případě stěžovatel neprokázal, že by Bulharská republika
selhala v ochraně jeho práv ve smyslu §2 odst. 1 písm. a) ve spojení s §16 odst. 1 písm. e)
zákona o azylu.
Žalovaný ve správním řízení shromáždil dostatek podkladů, které jej opravňovaly
k závěru, že Bulharsko je zemí, kterou je možno považovat za bezpečnou zemi původu
ve smyslu §2 odst. 1 zákona o azylu. Všechny podmínky uvedené v citovaném ustanovení
pro prohlášení Bulharska za bezpečnou zemi původu byly ve správním řízení zjištěny
a doloženy příslušnými zprávami o situaci v Bulharsku [a to zejména Zprávami Ministerstva
zahraničí USA o dodržování lidských práv v Bulharsku za období 1997 – 2001, informacemi
z databáze České tiskové kanceláře za období 1999-2002 a zprávami Ministerstva
zahraničních věcí ČR (Zastupitelského úřadu Sofie)], z nichž žalovaný při svém rozhodování
vycházel a jež se promítly do jeho rozhodnutí. Žalovaný se v něm rovněž zabýval otázkou,
zda lze Bulharsko považovat za bezpečnou zemi původu i ve vztahu ke stěžovateli samému,
neboť pozitivní odpověď na tuto otázku je podmínkou aplikace §16 odst. 1 písm. e) zákona
o azylu v každém konkrétním případě. Jak plyne ze správního spisu, stěžovatel
byl v Bulharsku vystaven výhrůžkám a vydírání ze strany soukromých osob (mafie VIS)
kvůli požadovanému převodu lesních pozemků. Na toto trestné jednání reagoval oznámením
věci místní policii; poté, co uvedená složka policie zůstávala nečinná, však již nekontaktoval
tuto či vyšší policejní složku ani jiný státní orgán. Tyto skutečnosti však nemohou nic změnit
na závěru správního orgánu a poté i krajského soudu o tom, že trestné činy, jichž se stěžovatel
stal obětí, nejsou pronásledováním ve smyslu zákona o azylu, neboť v prvé řadě nebyly
motivovány stěžovatelovými politickými postoji či některou z jeho sociálních charakteristik,
jak jsou uvedeny v §12 písm. b) zákona o azylu. Potíže, jež měl v zemi původu,
nepocházely přímo od veřejné moci a stěžovatel sám dostatečně nevyužil nástroje
poskytované bulharským právem ke své ochraně. Podstatný je totiž přístup státní moci
k nezákonným činům jednotlivců, tedy to, zda státní moc takovým činům čelí,
nebo zda jim jen bezmocně přihlíží. V této souvislosti žalovaný řádně zjistil (na základě
informací Ministerstva zahraničních věcí ČR ze dne 9. 8. 1999, č. j. 126.737/99-LP,
ze dne 5. 12. 2001, č. j. 14077/2001-LP, a ze dne 10. 9. 1999, č. j. 129.245/99-LP)
jak možnost bulharských občanů obracet se se stížnostmi na postup policejních orgánů
na vyšší složky, tak skutečnost, že mafiánské struktury jako VIS, SIC a další,
ztratily ekonomickou základnu pro svou činnost a byly zlikvidovány. Za této situace
pak nelze tvrdit, že ve správním či soudním řízení vyšlo najevo cokoli, co by svědčilo o tom,
že Bulharskou republiku nelze ve stěžovatelově případě považovat za bezpečnou zemi
původu, nesplňující výše uvedená definiční kritéria.
V dané věci tak žalovaný správně ve lhůtě stanovené v §16 odst. 2 zákona o azylu
rozhodl o zamítnutí žádosti stěžovatele o azyl pro zjevnou nedůvodnost ve smyslu §16
odst. 1 písm. e) zákona o azylu, když zjistil, že stěžovatel přišel ze státu, který Česká
republika považuje obecně za bezpečnou zemi původu, a který lze považovat za takovou zemi
i v případě stěžovatele samotného. Krajský soud pak správně shledal zákonnost takového
rozhodnutí.
V bodě, jímž stěžovatel napadl porušení správního řádu žalovaným při zjišťování
skutkového stavu a nedostatečného odůvodnění ve vztahu k neudělení azylu dle §13 odst. 1,
2 a §14 zákona o azylu, je kasační stížnost nepřípustná (§104 odst. 4 s. ř. s.):
opírá se totiž o důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení před krajským soudem,
ač tak učinit mohl.
Nepřípadná je též námitka, že krajský soud nepřezkoumal, zda byly žalovaným
dodrženy meze správního uvážení při neudělení humanitárního azylu. Řízení o žalobách
ve správním soudnictví je ovládáno zásadou dispoziční (§75 odst. 2 s. ř. s.), která znamená,
že soud se při přezkumu správního rozhodnutí (s výjimkou taxativně stanovených případů)
omezuje pouze na posouzení existence důvodů nezákonnosti správního rozhodnutí,
které žalobce dovozuje. V daném případě žalobce porušení §14 zákona o azylu v žalobě
nenamítal, krajský soud se tak touto otázkou nemusel vůbec zabývat. Pokud zjišťoval,
zda v daném případě byly splněny důvody pro udělení humanitárního azylu, pak tak činil
nad rámec rozsahu přezkumu správního rozhodnutí, k němuž je povolán, aniž by jakékoliv
zjištění v tomto směru mohlo mít vliv na konečný výrok rozhodnutí o žalobě.
Nejvyšší správní soud tedy shledal všechny stěžovatelovy námitky dílem
nedůvodnými, dílem nepřípustnými. Jelikož v řízení nevyšly najevo ani žádné vady,
k nimž musí kasační soud přihlížet z úřední povinnosti (§109 odst. 3 s. ř. s.), zamítl kasační
stížnost jako nedůvodnou (§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s §60 odst. 1
za použití §120 s. ř. s. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť ve věci neměl
úspěch; žalovanému správnímu orgánu, kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníku řízení
právo na náhradu nákladu řízení příslušelo, náklady řízení nevznikly.
Žalobci byla pro řízení o kasační stížnosti ustanovena zástupkyní advokátka;
v takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 7, §120
s. ř. s.).
Výše odměny byla stanovena podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu,
a to za dva úkony právní služby spočívající v převzetí a přípravě právního zastoupení
a v písemném podání týkajícím se věci samé ze dne 2. 5. 2005, a náhrady hotových výdajů,
tedy ve výši 2 x 1 000 Kč a 2 x 75 Kč [§7, §9 odst. 3 písm. f), §11 odst. 1 písm. b), d), §13
odst. 3 citované vyhlášky], celkem 2 150 Kč.
Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do šedesáti dnů
od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. srpna 2005
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu