ECLI:CZ:NSS:2005:1.AZS.137.2004
sp. zn. 1 Azs 137/2004-81
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Mazance
a soudců JUDr. Petra Příhody a Mgr. Jana Passera v právní věci žalobkyně: L. B.,
zastoupené Mgr. Alexandrem Vaškevičem, advokátem v Plzni, Františkánská 7, 301 00
Plzeň, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, Nad Štolou 3, poštovní schránka 21/OAM,
170 34 Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 1. 2003,
čj. OAM-5692/VL-10-12-TZ-2002, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 11. 2003, čj. 24 Az 13/2003-40
takto:
I. K asač n í s t íž nos t se z amí t á.
II. Ža l ob k yn ě nemá pr á vo na ná h r a du ná k l a dů ř í z e ní.
III. Ža l ova né mu se pr á vo na ná h r a du ná k l a dů ne př i z ná vá .
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 9. 1. 2003, čj. OAM-5692/VL-10-12-TZ-2002, žalovaný zamítl
žádost žalobkyně o udělení azylu jako zjevně nedůvodnou podle §16 odst. 1 písm. e)
zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění zákona č. 2/2002 Sb. Současně rozhodl, že se
žalobkyni neuděluje azyl podle §13 odst. 1 a 2 a podle §14 zákona o azylu a že se na ni
nevztahuje překážka vycestování ve smyslu §91 citovaného zákona. Rozhodnutí
žalobkyně napadla dne 16. 1. 2003 žalobou u Krajského soudu v Ostravě.
V žalobě žalobkyně zejména namítala, že správní orgán v řízení o její věci porušil
ustanovení §3 odst. 3 správního řádu, neboť se žádostí nezabýval odpovědně a
svědomitě, ustanovení §3 odst. 4 správního řádu, neboť nevyšel ze spolehlivě zjištěného
stavu věci a nevedl správní řízení tak, aby posílil důvěru žalobkyně ve správnost jeho
rozhodování, ustanovení §32 odst. 1 správního řádu, neboť nezjistil přesně a úplně
skutečný stav věci a za tím účelem si neopatřil potřebné podklady pro rozhodnutí, §33
odst. 2 správního řádu, neboť žalobkyni nedal možnost vyjádřit se před vydáním
rozhodnutí k jeho podkladu a ke způsobu jeho zjištění, ustanovení §46 správního řádu,
neboť napadené rozhodnutí nevyšlo ze spolehlivě zjištěného skutkového stavu, a
ustanovení §47 odst. 3 správního řádu, neboť odůvodnění rozhodnutí není přesvědčivé a
žalovaný se nevypořádal se všemi provedenými důkazy. Žalobkyně rovněž namítla
porušení §12 a §91 zákona o azylu: domnívá se totiž, že v jejím případě byly naplněny
zákonné podmínky pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu nebo alespoň pro
vztažení překážky vycestování ve smyslu §91 téhož zákona. Žalobkyně v žalobě ohledně
skutkových důvodů odkázala na obsah správního spisu, zejm. na žádost o udělení azylu a
protokol o pohovoru.
Krajský soud v Ostravě žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na
náhradu nákladů řízení. Ani jednu z procesních námitek krajský soud neuznal za
důvodnou, stejně pak uzavřel i ohledně námitky věcné. Žalobkyně měla o azyl požádat
hned v první zemi, kde měla reálnou možnost azyl dostat a kde by byla garantována její
základní práva a svobody. Polsko, kterým žalobkyně projížděla, přitom je tzv. třetí
bezpečnou zemí ve smyslu §2 zákona o azylu. Tento názor krajský soud opřel o
rozhodnutí Nejvyššího správního soudu publikované pod č. 18/2003 Sb. NSS.
Proti tomuto rozsudku žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) brojila včas podanou
kasační stížností. Namítla, že krajský soud nesprávně posoudil právní otázku, zda byly
dány předpoklady pro rozhodnutí žalovaného podle §16 odst. 1 písm. e) zákona o azylu
[§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.]. Proti názoru plynoucímu z rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu, o které krajský soud opřel napadené rozhodnutí, namítla existenci určité
solidarity panující mezi jednotlivými státy. Ta má bránit tomu, aby tzv. nárazníkové státy
(např. právě Polsko, Maďarsko a Slovensko) nebyly nepřiměřeně znevýhodněny. Výklad
krajského soudu, resp. Nejvyššího správního soudu tuto solidaritu při poskytování azylu
popírá. Stěžovatelka také upozornila na skutečnost, že uprchlíci z východu se přímo do
České republiky mohou dostat pouze letecky, což je pro nejchudší vrstvy nedostupné.
Stěžovatelka dále namítla, že řízení před správním orgánem trpělo procesní vadou, a
to bylo důvodem pro zrušení jeho rozhodnutí krajským soudem [§103 odst. 1 písm. d) s.
ř. s.]. Krajský soud byl povinen nepřezkoumat rozhodnutí žalovaného i z hlediska
procesních žalobních námitek. Stěžovatelka je přesvědčena, že rozhodnutí žalovaného
nebylo učiněno na základě dostatečného dokazování a nebylo náležitě odůvodněno.
Požádala rovněž o přiznání odkladného účinku, neboť svá práva před soudem může
uplatňovat jen tehdy, bude-li přítomna v České republice.
Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný
účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je o
kasační stížnosti rozhodováno přednostně a kde je žadatelka chráněna před důsledky
rozsudku krajského soudu režimem pobytu za účelem strpění podle §78b odst. 1, 2
zákona o azylu (cizinec má nárok na udělení víza za účelem strpění pobytu mj., pokud
žádost doloží dokladem o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě proti
rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku; takové
vízum opravňuje cizince k pobytu na území po dobu platnosti víza, která je 365 dnů; na
žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční policie platnost víza prodlouží, a to i
opakovaně). Ze zákona platnost uvedeného víza zaniká právní mocí rozhodnutí o kasační
stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek by tedy nemělo z hlediska
ochrany stěžovatelky žádný význam, negativní by před rozhodnutím o kasační stížnosti
bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí o kasační stížnosti pak je rozhodnutí o
odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí o této stížnosti.
Kasační stížnost není důvodná.
Stěžovatelka namítala, že krajský soud nesprávným způsobem posoudil právní otázku,
zda v jejím případě je možné postupovat podle §16 odst. 1 písm. e) zákona o azylu.
Nemá ale pravdu. Podle zmíněného ustanovení se totiž žádost o udělení azylu zamítne
jako zjevně nedůvodná, jestliže žadatel o azyl přichází ze státu, který Česká republika
považuje za třetí bezpečnou zemi nebo bezpečnou zemi původu, nebude-li prokázáno, že
v jeho případě tento stát za takovou zemi považovat nelze. Bezpečnou třetí zemí se
přitom s souladu s §2 odst. 2 zákona o azylu rozumí stát jiný než stát, jehož je cizinec
státním občanem, nebo v případě osoby bez státního občanství stát posledního trvalého
bydliště, ve kterém cizinec pobýval před vstupem na území a do kterého se může tento
cizinec vrátit a požádat o udělení postavení uprchlíka podle mezinárodní smlouvy
(Úmluvy o právním postavení uprchlíků z roku 1951 a Protokolu týkajícího se právního
postavení uprchlíků z roku 1967, uveřejněné pod č. 208/1993 Sb.), aniž by byl vystaven
pronásledování, mučení, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestu. Stát není
bezpečnou třetí zemí, pokud na něj lze vztáhnout překážky vycestování podle §91 zákona
o azylu.
Ze správního spisu vyplynulo, že stěžovatelka z Ukrajiny do České republiky
přicestovala mikrobusem, a to přes Polsko, kde jí byly hraniční kontrole zkontrolovány
doklady a zavazadla. Stěžovatelka tedy v Polsku pobývala, byť krátce, a měla možnost tu
kontaktovat zástupce stáních orgánů a požádat o azyl. Úsudku správního orgánu a
krajského soudu o tom, že Polsko je tzv. třetí bezpečnou zemí, přitom nelze ničeho
vytknout, neboť Polsko je smluvní stranou Úmluvy o právním postavení uprchlíků z roku
1951 a Protokolu týkajícího se právního postavení uprchlíků z roku 1967, polská právní
úprava azylové problematiky odpovídá principům touto úmluvou založených a tyto
principy jsou také v praxi dodržovány. Státní orgány této země nevracejí uprchlíky do
zemí, kde by jejich život nebo osobní svoboda byly ohroženy na základě rasy,
náboženského vyznání, národnosti, příslušnosti k určité společenské skupině nebo
politického přesvědčení nebo kde jim hrozí nebezpečí mučení, nelidského či ponižujícího
zacházení nebo trestu smrti anebo jejich život je ohrožen v důsledku válečného konfliktu.
Otázky azylu jsou v Polsku upraveny cizineckým zákonem z roku 1997, o jeho udělení
rozhoduje nezávislý uprchlický úřad, proti jehož rozhodnutí se lze odvolat k soudu.
Osoby, které jsou vráceny do Polska na základě readmisních dohod, mají právo požádat o
azyl. Na Polsko rovněž nelze vztáhnout překážku vycestování.
Nejvyšší správní soud dále opakovaně připomíná (srov. č. 18/2003 Sb. NSS, č.
327/2004 Sb. NSS), že azylové řízení je do značné míry založeno na principu, že cizinec
pronásledovaný za uplatňování politických práv a svobod ve své vlastní zemi (čl. 43
Listiny základních práv a svobod) má o azyl požádat vždy již v první zemi, v níž má
reálnou příležitost tento status obdržet nejdříve a v níž budou garantována jeho základní
práva a svobody. Touto zemí je zpravidla tzv. bezpečná třetí země ve smyslu §2 zákona o
azylu. Subjektivní právo na azyl je přitom právem na nezbytnou ochranu před
pronásledováním v zemích původu, nikoliv právem vybrat si zemi, v které žadatel o azyl
bude chtít toto své právo uplatnit. Proti tomu stěžovatelka v kasační stížnosti
upozorňovala na mezinárodní principy azylového řízení, zejm. na solidaritu mezi
jednotlivými státy, která má údajně zabránit vysokému počtu žadatelů o azyl v některých
tzv. „nárazníkových“ státech. Pak ovšem zaměňuje azyl s přesídlením, což je vedle udělení
azylu další zvláštní forma právní ochrany, která si mj. skutečně klade za cíl lépe mezi
jednotlivé státy „podělit“ uprchlíky, jejichž rostoucí počet může v některých více
zatížených zemích vyvolávat problémy. K případnému přesídlení uprchlíků ale dochází až
poté, co je žadateli udělen azyl v shora vymezené tzv. třetí bezpečné zemi; nikoli dříve.
Stěžovatelka v kasační stížnosti namítala také stížní důvod §103 odst. 1 písm. d) s. ř.
s.; krajský soud dle stěžovatelky nesprávně usoudil, že správní řízení netrpělo procesní
vadou. Vedle nedostatečně provedeného dokazování namítla nedostatečné odůvodnění
rozhodnutí žalovaného. Námitku nedostatku odůvodnění stěžovatelka uplatnila již v
žalobě; krajský soud k ní po přezkoumání rozhodnutí uvedl, že z odůvodnění rozhodnutí
žalovaného vyplývá, které skutečnosti byly podkladem rozhodnutí a jakými důvody byl
žalovaný veden při hodnocení důkazů. Nejvyšší správní soud se s tímto hodnocením
žalobní námitky jakož i dalších procesních námitek ztotožňuje. Tvrzení stěžovatelky, že
krajský soud rozhodnutí žalovaného z hlediska procesních žalobních námitek
nepřezkoumal, neodpovídá skutečnému stavu věci; na - jakkoli jen obecně formulované -
procesní žalobní námitky soud zareagoval, a v obecné rovině se s nimi také vypořádal. V
dalším krajský soud po právu procesní námitky označil za obecné a dále se jimi nezabýval.
Ani jinak učinit nemohl, neboť nejsou-li procesní námitky doplněny odkazem na
konkrétní tvrzená pochybení správního orgánu, nemá soud co přezkoumávat. Soud
nemůže sám námitky konkretizovat a domýšlet tak, aby se jimi mohl následně zabývat.
Nejvyšší správní soud tedy zhodnotil všechny stížní námitky jako nedůvodné. Jelikož
v řízení nevyšly najevo ani žádné jiné vady, k nimž musí kasační soud přihlížet z úřední
povinnosti (§109 odst. 3 s. ř. s.), kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl (§110 odst. 1
věta druhá s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení rozhodl soud v souladu s ustanovením §60 odst. 1 s. ř. s.
Stěžovatelka nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť ve věci neměla úspěch;
žalovanému správnímu orgánu, kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníku řízení
právo na náhradu nákladu řízení příslušelo, náklady řízení nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 22. února 2005
JUDr. Michal Mazanec
předseda senátu