ECLI:CZ:NSS:2005:1.AZS.157.2004
sp. zn. 1 Azs 157/2004 - 39
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy
a soudkyň JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Marie Žiškové v právní věci žalobce: V. K.,
zastoupeného Mgr. Alexandrem Vaškevičem, advokátem se sídlem Františkánská 7, Plzeň,
proti žalovanému Ministerstvu vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 8. 9. 2003, č. j. OAM-4306/VL-19-17-2003, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, ze dne 10. 5. 2004, č. j. 24 Az 2029/2003-
18,
takto:
I. Kasační stížnost se z am í t á.
II. Žalobce ne m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se ne př i z n á v á právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 8. 9. 2003, č. j. OAM-4306/VL-19-17-2003, žalovaný zamítl žádost
žalobce o udělení azylu jako zjevně nedůvodnou podle §16 odst. 1 písm. g) zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky,
ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu).
V žalobě proti rozhodnutí žalovaného žalobce citoval řadu ustanovení správního řádu,
která žalovaný v řízení porušil a trval na tom, že splnil zákonné podmínky pro udělení azylu
dle §12 zákona o azylu.
Krajský soud v Ostravě žalobu zamítl rozsudkem ze dne 10. 5. 2004. V řízení
před správním orgánem neshledal krajský soud vady vytýkané žalobcem ani jiné vady,
pro které by měl napadené rozhodnutí zrušit; v odůvodnění rozsudku se rovněž ztotožnil
se žalovaným v tom, že důvody uplatněné žalobcem nejsou podřaditelné pod žádný z důvodů
pro udělení azylu. Ze správního spisu vyplynulo, že žalobce v průběhu správního řízení
uváděl opakovaně jediný důvod své žádosti o udělení azylu a tím byly potíže s věřiteli jeho
bratra a snaha legalizovat pobyt na území České republiky.
Proti zamítavému rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále též „stěžovatel“) včas
kasační stížnost založenou na důvodu uvedeném v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tedy
na nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím
řízení. Uvedl, že u něho jsou dány důvody pro udělení azylu podle §12 písm. b) zákona
o azylu: na Ukrajině se dostal do finančních potíží, když byl nucen uhradit dluh svého bratra,
avšak peníze na to neměl. Protože státní orgány jsou součástí zločineckých struktur, neměl
žalobce šanci zajistit ochranu své osoby. Proto mu nezbylo než vycestovat ze země a požádat
o azyl. Žalobce patřil do sociální skupiny nečlenů zločineckých struktur, pročež byl těmito
strukturami pronásledován a stát původu tento stav toleroval. Dále upozornil
na to, že podle Příručky procedur a kritérií pro přiznání postavení uprchlíka mohou být
za pronásledování považovány i diskriminační či jinak postihující činy soukromých osob,
pokud je státní orgány vědomě tolerují, odmítají jim čelit nebo nejsou schopny zajistit
účinnou ochranu.
Dále se žalobce dovolával kasačního důvodu obsaženého v §103 odst. 1 písm. b), d)
s. ř. s. Žalovaný podle něho neprovedl dostatečné dokazování; nepřihlédl přitom k velmi
omezeným možnostem žalobce coby žadatele o udělení azylu, jak prokázat pronásledování
v zemi původu. Krajskému soudu stěžovatel vytkl to, že se nedostatečně vypořádal
s překážkou vycestování, neboť po návratu na Ukrajinu mu hrozí pronásledování. Rovněž
se měl zabývat i tím, zda žalovaný ve správním řízení provedl dostatečné dokazování
a zda jeho rozhodnutí bylo dostatečně odůvodněno. Ze všech uvedených důvodů navrhl,
aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek krajského soudu a věc mu vrátil
k dalšímu řízení.
Závěrem žalobce požádal o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti,
neboť pro uplatňování svých práv u soudu potřebuje být nadále přítomen v České republice.
Rozhodnutí o tomto návrhu se, s ohledem na rozhodnutí o kasační stížnosti, stalo
bezpředmětným.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené rozhodnutí krajského soudu v mezích
důvodů vymezených stížnostními body (§109 odst. 3 s. ř. s.) a neshledal kasační stížnost
důvodnou, z části pak shledal kasační důvody nepřípustnými.
Podle §104 odst. 4 s. ř. s. není kasační stížnost přípustná, opírá-li se jen o jiné důvody,
než které jsou uvedeny v §103, nebo o důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení
před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl.
Žalobce v žalobě pouze obecně namítal nezákonnost závěru žalovaného o tom, že žalobce
podmínky pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu nesplňuje a neuvedl, v jakých
konkrétních právních důvodech měla tato nezákonnost spočívat, krajský soud nepochybil,
jestliže závěry konfrontoval s obsahem správního spisu a rozhodnutí žalovaného shledal
v souladu se zákonem.
Nejvyšší správní soud se ztotožnil se závěry správního orgánu a poté i krajského soudu
o tom, že jednání osob, vymáhajících po žalobci dluhy jeho bratra, není pronásledováním
ve smyslu zákona o azylu, neboť v prvé řadě nebylo motivováno žalobcovými politickými
postoji či některou ze sociálních charakteristik, jak jsou uvedeny v §12 písm. b) zákona
o azylu.
Tvrzení o příslušnosti k sociální skupině „nečlenů zločineckých struktur“, jejíž příslušníci
jsou pronásledování členy zločineckých struktur neobstojí; v žalobním řízení takovou námitku
neuplatnil, jedná se tedy o novou skutečnost, která byla uplatněna až po vydání napadeného
rozhodnutí krajského soudu a ke které Nejvyšší správní soud nepřihlíží (§109 odst. 4 s. ř. s.).
Tento důvod kasační stížnosti je tak podle §104 odst. 4 s. ř. s. důvodem nepřípustným,
neboť stěžovatel jej neuplatnil v řízení před krajským soudem, ačkoliv tak mohl učinit.
Co se týče stížnostních námitek vytýkajících krajskému soudu to, že nepřezkoumal
postup žalovaného ve správním řízení, Nejvyšší správní soud jim nepřisvědčil. Je sice pravda,
že žalobce namítal vady řízení spíše v obecné rovině, a krajský soud to také konstatoval;
přesto se však jeho námitkami zabýval a procesní postup žalovaného přezkoumal. Tato
stížnostní námitka nemá tedy žádný vztah k rozhodnutí napadenému kasační stížností.
Nejvyšší správní soud se dále ztotožnil s krajským soudem v závěru, že správní orgán
provedl dostatečné dokazování ve věci. Správní orgán vycházel v řízení především z jeho
žádosti o udělení azylu, doplněné ručně psaným prohlášením o důvodech žádosti,
a z protokolu o pohovoru provedeném v souladu s §23 zákona o azylu. Z žádné z těchto
písemností nevyplynulo, že by tvrdil některý z důvodů pro udělení azylu; žalovanému tedy
nevznikla povinnost provádět dokazování ohledně existence některého z azylových důvodů
taxativně vypočtených v §12 zákona o azylu. Tvrzení stěžovatele, že byl v zemi původu
vystaven výhrůžkám ze strany soukromých osob, může snad svědčit o stavu obecné
kriminality na Ukrajině; azylové řízení však neslouží k tomu, aby správní orgán snášel důkazy
o míře a povaze obecně kriminálních činů v zemích původu žadatelů o azyl – byť i byly
zaměřeny proti nim osobně a přispěly k jejich odchodu ze země – nýbrž ke zjištění
či vyvrácení existence důvodů pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu.
Ani námitce vytýkající žalovanému nedostatečné odůvodnění rozhodnutí nelze přisvědčit.
Žalovaný po provedení důkazů písemnostmi shromážděnými v řízení uzavřel, že se žalobce
nedovolával žádného z důvodů vedoucích k udělení azylu a naopak potvrdil, že o azyl požádal
kvůli obavám ze vzniklých problémů s neznámými osobami na Ukrajině a byl veden zájmem
o legalizaci pobytu v ČR. Žalovaný proto neudělil žalobci azyl, neboť jeho výpovědi
nesvědčily o tom, že byl v zemi původu vystaven pronásledování za uplatňování politických
práv a svobod nebo z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální
skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství
má (§12 zákona o azylu). Za takového stavu věcí pak nelze hovořit o nedostatečném
odůvodnění: jelikož žalovaný správně seznal, že tvrzení žalobce neumožňují postupovat
podle §12 zákona o azylu, nezabýval se již podrobně situací na Ukrajině, jejíž nepříznivé
rysy stěžovatel popsal v průběhu správního řízení. Své důvody a svůj myšlenkový postup
pak v rozhodnutí náležitě popsal.
K tvrzenému nevypořádání se soudem ani žalovaným s otázkou existence, resp.
neexistence překážek vycestování je nutno poznamenat, že ani žalovaný ani krajský soud
k tomu nebyl ze zákona povinen, jelikož rozhodnutí žalovaného bylo vydáno dle §16 zákona
o azylu – žádost o udělení azylu byla zamítnuta jako zjevně nedůvodná, kdežto ustanovení
§28 zákona o azylu by se užilo v případě neudělení či odnětí azylu a tedy jako obligatorní
část rozhodnutí v režimu §12, 13, 14, 15 a 17 zákona o azylu, pro které platí povinnost
plynoucí z §91 zákona o azylu.
Nejvyšší správní soud tedy shledal všechny žalobcovy námitky nedůvodnými.
Jelikož v řízení nevyšly najevo žádné vady, k nimž musí kasační soud přihlížet z úřední
povinnosti (§109 odst. 3 s. ř. s.), Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl
jako nedůvodnou (§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
O žádosti žalobce o přiznání odkladného účinku této kasační stížnosti Nejvyšší správní
soud nerozhodoval, rozhodnutí o tomto návrhu se, s ohledem na rozhodnutí o kasační
stížnosti, stalo bezpředmětným.
O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením
§60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť ve věci neměl
úspěch; žalovanému správnímu orgánu, kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníku řízení
právo na náhradu nákladu řízení příslušelo, náklady řízení nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 2. března 2005
JUDr. Josef Baxa
předseda senátu