ECLI:CZ:NSS:2005:1.AZS.160.2004
sp. zn. 1 Azs 160/2004-21
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Mazance
a soudců JUDr. Petra Příhody a Mgr. Jana Passera v právní věci žalobce Y. T.,
zastoupeného Mgr. Alexandrem Vaškevičem, advokátem v Plzni, Františkánská 7, 301 00
Plzeň, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, Nad Štolou 3, poštovní schránka 21/OAM,
170 34 Praha 7,o žalobě proti r ozhodnutí žalovaného ze dne 21. 11. 2003, čj.
OAM-5872/VL-07-08-2003, o kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v
Ostravě ze dne 27. 4. 2004, čj. 59 Az 160/2003-22
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.
Odůvodnění:
Žalobou ze dne 26. 11. 2003 podanou včas u Krajského soudu v Ostravě žalobce
napadl rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 11. 2003, čj. OAM-5872/VL-07-08-2003,
kterým žalovaný zamítl jeho žádost o udělení azylu jako zjevně nedůvodnou podle §16
odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění zákona č. 2/2002 Sb.
V žalobce s rozhodnutím žalovaného nesouhlasil; namítal, že na Ukrajině se před
kriminálními osobami nemá kde dovolat spravedlnosti, neboť všechny státní orgány jsou
s kriminálním světem spojeny. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 27. 4. 2004, čj.
59 Az 160/2003-22, žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na
náhradu nákladů řízení. Žalobní námitky krajský soud za důvodné neuznal, neboť
prokázaným důvodem odchodu žalobce ze země původu byly jeho obavy z nelegálního
jednání soukromých osob (vymahačů peněz), nikoli tedy důvody ve smyslu §12 zákona o
azylu.
Proti tomuto rozsudku žalobce (dále též „stěžovatel“) brojil včas podanou kasační
stížností. Namítl, že krajský soud nesprávně posoudil právní otázku, zda byly dány
předpoklady pro rozhodnutí žalovaného podle §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu [§103
odst. 1 písm. a) s. ř. s.]. Tvrdil, že byl pronásledován jako příslušník sociální skupiny
nečlenů zločineckých struktur; byl vydírán vymahači fiktivních dluhů, s nimiž
spolupracovala i policie, a neměl tedy šanci zajistit svoji ochranu. Stěžovatel nesouhlasil
ani s tím, jak se krajský soud vypořádal s překážkou vycestování; tvrdil, že v případě
návratu na Ukrajinu bude vystaven perzekuci ze strany milice a dalších správních orgánu,
protože žádal o azyl v České republice. Stěžovatel dále poukázal na to, že žalovaný
nedostatečným způsobem provedl dokazování a nebylo tedy možné ve věci spravedlivě
rozhodnout; v tom tkví důvod §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Také řízení před krajským
soudem trpělo procesní vadou [§103 odst. 1 písm. d) s. ř . s.]; krajský soud totiž řádně
nepřezkoumal rozhodnutí žalovaného z hlediska procesních žalobních námitek, protože
je označil za zcela obecné. Stěžovatel je přesvědčen, že rozhodnutí žalovaného nebylo
učiněno na základě dostatečného dokazování a nebylo náležitě odůvodněno.
Stěžovatel rovněž požádal o přiznání odkladného účinku, neboť svá práva před
soudem může uplatňovat jen tehdy, bude-li přítomen v České republice.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti označil procesní námitky za nepřípustné,
neboť stěžovatel v žalobě nepoukazoval na žádná jeho pochybení týkající se porušení
ustanovení správního řádu. Podobně je tomu tak i v případě námitky do překážky
vycestování, neboť o té ani správní orgán, ani krajský soud nerozhodoval. Tvrzení o
spolupráci policie s zločineckými strukturami jsou nová; takové skutečnosti totiž
stěžovatel ve správním řízení neuváděl.
Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odklad ný
účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je o
kasační stížnosti rozhodováno přednostně a kde je žadatel chráněn před důsledky
rozsudku krajského soudu režimem pobytu za účelem strpění podle §78b odst. 1, 2
zákona o azylu (cizinec má nárok na udělení víza za účelem strpění pobytu mj. tehdy,
pokud žádost doloží dokladem o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o
žalobě proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného
účinku; takové vízum opravňuje cizince k pobytu na území po dobu platnosti víza, která
je 365 dnů; na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční policie platnost víza prodlouží,
a to i opakovaně). Ze zákona platnost uvedeného víza zaniká právní mocí rozhodnutí o
kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek by tedy nemělo z
hlediska ochrany stěžovatele žádný praktický význam; negativní by před rozhodnutím o
kasační stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Konečně pak rozhodovat o
odkladném účinku až v samém v rozsudku o kasační stížnosti je nadbytečné, neboť jeho
přiznání může přinést ochranu jen do rozhodnutí o stížnosti.
Nejvyšší správní soud dále přezkoumal napadené rozhodnutí krajského soudu v
mezích důvodů vymezených stížnostními body (§10 9 odst. 3 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že
kasační stížnost není nedůvodná.
Stěžovatel namítl nezákonnost rozsudku krajského soudu pro nesprávné posouzení
právní otázky, tj. zda na jeho případ lze aplikovat ustanovení §16 odst. 1 písm. g) zákona
o azylu [§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.]. Tomuto tvrzení přisvědčit nelze.
Podle dovolaného ustanovení §12 zákona o azylu bude azyl udělen, zjistí-li se, že
cizinec má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti,
příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve
státě, jehož občanství má.
Především tu ani podle tvrzení stěžovatele nejde o „pronásledování“ ve smyslu
zákona o azylu, tedy neoprávněný postih ze strany státní autority nebo těch osob, které
takovou autoritu zosobňují. Tvrzené obavy z pomsty ze strany soukromých osob, třebas i
odůvodněné, by se mohly stát důvodem pro udělení azylu pouze výjimečně, pokud by
státní orgány země původu takové ohrožení podporovaly, organizovaly, záměrně trpěly
apod. Avšak stěžovatel ve správním řízení uvedl, že se před pronásledováním ze strany
vymahačů fiktivních dluhů vůbec nedovolával ochrany; prý nebylo u koho. Stěžovatel
tedy vůbec nepožádal o pomoc ukrajinské orgány veřejné moci (policii, ombudsmana) a
již z toho samého nelze uzavírat, že by mu nebyly způsobilé pomoc poskytnout.
Zajisté není vyloučeno, že vymahači dluhu mohou působit v rámci organizovaného
zločinu a při vymáhání zaplacení dluhu užívat nelegální metody. Jejich jednání by však v
takovém případě bylo trestné podle práva země původu. Lze připustit, že v různých
zemích může existovat nižší účinnost takové ochrany. To ale nečiní z takového ohrožení
azylově relevantní „pronásledování“ a důvod pro udělení azylu tím ještě dán není.
Nadto skutečnost, že se zločineckými strukturami, které ho pronásledovaly,
spolupracovala i policie, stěžovatel ve správním řízení neuváděl. Tvrdil to až v řízení před
krajským soudem, který postup správního orgánu posoudil jako správný. Krajský soud
úvahu důvodně založil na tom, že žalovaný, který při vydání rozhodnutí vycházel z
vlastních tvrzení žalobce, měl pro svoje rozhodnutí dostatečné podklady. Úsudku
krajského soudu přitom není co vytknout, neboť správní orgán není povinen domý šlet
azylově relevantní důvody, které žadatel o azyl nesdělil a neuplatnil, a poté o nich
provádět rozsáhlé dokazování. V řízení o azyl je správní orgán povinen zjistit skutečný
stav věci v rozsahu důvodů, které žadatel o azyl v průběhu řízení uvedl.
Stěžovatel tedy ve správním řízení neuvedl žádnou skutečnost svědčící o tom, že byl
nebo mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v §12 zákona o azylu. Jak
správní orgán, tak krajský soud tedy právní otázku posoudili správně.
Hovoří-li stěžovatel v kasační stížnosti o pronásledování z důvodu příslušnosti k
sociální skupině, pak jde o tvrzení, které stěžovatel ve správním řízení ani v řízení před
krajským soudem neuváděl. Z pohledu přezkumu kasačním soudem jde o nové skutkové
tvrzení, které stěžovatel uplatnil až poté, co bylo vydáno napadené rozhodnutí. K takové
skutečnosti Nejvyšší správní soud nepřihlíží (§109 odst. 4 s. ř. s.).
Stěžovatel brojí i proti způsobu, s jakým se krajský soud vypořádal s tvrzením
žalovaného o neexistenci překážky vycestování. Tato námitka ale v kasační stížnosti nemá
místa, neboť žalovaný, a logicky ani krajský soud, se správně překážkou vycestování
vůbec nezabýval. Zde je namístě odkázat na již konstantní judikaturu Nejvyššího
správního soudu, podle které rozhodnutí o zamítnutí žádosti o udělení azylu jako zjevně
nedůvodné podle §16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění zákona
č. 2/2002 Sb., není rozhodnutím o neudělení azylu ve smyslu §28 tohoto zákona. Tím je
pouze rozhodnutí, kterým Ministerstvo v nitra rozhodne o neudělení azylu pro nesplnění
podmínek uvedených v ustanovení §12, §13 odst. 1 a 2 a §14 téhož zákona ( po věcném
posouzení důvodů tvrzených žadatelem o azyl). V případě, kdy Ministerstvo vnitra
rozhodne o zamítnutí žádosti o udělení azylu jako zjevně nedůvodné podle §16 odst. 1
písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění zákona č. 2/2002 Sb., nečiní již výrok o
neexistenci překážek vycestování ve smyslu ustanovení §91 citovaného zákona.
Stěžovatel rovněž namítal vady řízení spočívající v tom, že při zjišťování skutkové
podstaty byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým
způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud,
který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu byl povinen zrušit
[§103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.]. Námitku nedostatečně provedeného dokazování a
nedostatečného odůvodnění rozhodnutí žalovaného však stěžovatel v žalobě neuplatnil. Z
pohledu přezkumu kasačním soudem jde proto o nový právní důvod, který stěžovatel
neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit
mohl. Takový důvod kasační stížnosti je nepřípustný (§104 odst. 4 s. ř. s.).
Stěžovatel v kasační stížnosti namítal také stížní důvod §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s .;
krajský soud dle stěžovatele nesprávně usoudil, že správní řízení netrpělo procesní vadou,
neboť nepřezkoumal rozhodnutí žalovaného z hlediska procesních žalobních námitek.
Tak tomu ale není, neboť stěžovatel v žalobě žádné procesní ná mitky nevznesl. Krajský
soud průběh správního řízení hodnotil pouze z pohledu námitky hmotněprávní, tj.
pohledu úvahy o tom, zda stěžovatel ve správním řízení uvedl nějakou skutečnost svědčící
o tom, že byl nebo mohl být vystaven pronásledování z důvodů uv edených v §12 zákona
o azylu.
Nejvyšší správní soud zhodnotil všechny přípustné stížní námitky jako nedůvodné.
Jelikož v řízení nevyšly najevo ani žádné jiné vady, k nimž musí kasační soud přihlížet z
úřední povinnosti (§109 odst. 3 s. ř. s.), kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl (§110
odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení rozhodl soud v souladu s ustanovením §60 odst. 1 s. ř. s.
Stěžovatel nemá právo na náhradu nákl adů řízení, neboť ve věci neměl úspěch;
žalovanému správnímu orgánu, kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníku řízení
právo na náhradu nákladu řízení příslušelo, náklady řízení nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 22. února 2005
JUDr. Michal Mazanec
předseda senátu