ECLI:CZ:NSS:2005:1.AZS.161.2004
sp. zn. 1 Azs 161/2004-40
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Mazance a
soudců JUDr. Petra Příhody a Mgr. Jana Passera v právní věci žalobkyně O. G. , zastoupené
Mgr. Alexandrem Vaškevičem, advokátem v Plzni, Františkánská 7, 301 00 Plzeň, proti
žalovanému Ministerstvu vnitra, Nad Štolou 3, poštovní schránka 21/OAM , 170 34 Praha 7,
o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 11. 2003, čj. OAM -5645/VL-07-19-2003,
o kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 3. 2004,
čj. 59 Az 114/2003-18
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 12. 11. 2003, čj. OAM-5645/VL-07-19-2003, žalovaný zamítl
žádost žalobkyně o udělení azylu jako zjevně nedůvodnou podle §16 odst. 1 písm. g) zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění zákona č. 2/2002 Sb. Rozhodnutí žalobkyně napadla dne
19. 11. 2003 žalobou u Krajského soudu v Ostravě.
V žalobě žalobkyně zejména namítala, že správní orgán v řízení o její věci porušil
ustanovení §3 odst. 3 správního řádu, neboť se žádostí nezabýval odpovědně a svědomitě,
ustanovení §3 odst. 4 správního řádu, neboť nevyšel ze spolehlivě zjištěného stavu věci a
nevedl správní řízení tak, aby posílil důvěru žalobkyně ve správnost jeho rozhodování,
ustanovení §32 odst. 1 správního řádu, neboť nezjistil přesně a úplně skutečný stav věci a za
tím účelem si neopatřil potřebné podklady pro rozhodnutí, ustanovení §46 správního řádu,
neboť napadené rozhodnutí nevyšlo ze spolehlivě zjištěného skutkového stavu, a ustanovení
§47 odst. 3 správního řádu, neboť odůvodnění rozhodnutí není přesvědčivé a žalovaný se
nevypořádal se všemi provedenými důkazy. Žalobkyně rovněž namítla porušení §12 a §91
zákona o azylu: domnívá se totiž, že v jejím případě byly naplněny zákonné podmínky pro
udělení azylu podle §12 zákona o azylu nebo alespoň pro vztažení překážky vycestování ve
smyslu §91 téhož zákona. Žalobkyně v žalobě ohledně skutkových důvodů odkázala na
obsah správního spisu, zejm. na žádost o udělení azylu a protokol o pohovoru.
Krajský soud ani jednu z námitek neuznal za důvodnou . Stejně pak uzavřel i ohledně
námitek věcných, neboť prokázaným důvodem odchodu žalobkyně ze země původu byla její
špatná ekonomická situace; nikoli tedy důvody ve smyslu §12 zákona o azylu.
Proti tomuto rozsudku žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) brojila včas podanou kasační
stížností. Namítla, že krajský soud nesprávně posoudil právní otázku, zda byly dány
předpoklady pro rozhodnutí žalovaného podle §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu [§103
odst. 1 písm. a) s. ř. s.]. Tvrdila, že byla pronásledována jako příslušnice sociální skupiny
nezaměstnaných. Státní aparát se o špatnou ekonomickou situaci těchto osob nezajímá a
toleruje ji. Byl by nakonec dán také důvod pro udělení azylu z humanitárních důvodů podle
§14 zákona o azylu. Stěžovatelka nesouhlasí ani s tím, jak se krajský soud vypořádal s
překážkou vycestování; tvrdí, že v případě návratu na Ukrajinu bude vystavena perzekuci ze
strany milice a dalších správních orgánů, protože žádala o azyl v České republice. Dále
poukázala na to, že žalovaný nedostatečným způsobem provedl dokazování a nebylo tedy
možné ve věci spravedlivě rozhodnout; v tom tkví důvod §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Také
řízení před správním orgánem trpělo procesní vadou, a to bylo důvodem pro zrušení jeho
rozhodnutí soudem [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]. Krajský soud totiž řádně nepřezkoumal
rozhodnutí žalovaného z hlediska procesních žalobních námitek, ohledně kterých
stěžovatelce vytkl, že ustanovení správního řádu, která prý žalovaný ve správním řízení
porušil, nedoplnila o konkrétní skutkové důvody. Stěžovatelka je přesvědčena, že rozhodnutí
žalovaného nebylo učiněno na základě dostatečného dokazování a nebylo náležitě
odůvodněno.
Stěžovatelka rovněž požádala o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, neboť svá
práva před soudem může uplatňovat jen tehdy, bude-li přítomna v České republice.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že stěžovatelka v průběhu správního
řízení nikdy netvrdila, že by byla nezaměstnaná. S napadeným rozhodnutím krajského soudu
se pak neshodují ani tvrzení týkající se výtek ohledně obecnosti procesních žalobních
námitek, ani tvrzení o tom, že se krajský soud nevypořádal s překážkou vycestování.
Žalovaný je přesvědčen, že napadený rozsudek byl vydán zcela v souladu s právními předpisy.
Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek
kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je o kasační
stížnosti rozhodováno přednostně a kde je žadatelka chráněna před důsledky rozsudku
krajského soudu režimem pobytu za účelem strpění podle §78b odst. 1, 2 zá kona o azylu
(cizinec má nárok na udělení víza za účelem strpění pobytu mj., pokud žádost doloží
dokladem o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě proti rozhodnutí
ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku; takové vízum opravňuje
cizince k pobytu na území po dobu platnosti víza, která je 365 dnů; na žádost cizince odbor
cizinecké a pohraniční policie platnost víza prodlouží, a to i opakovaně). Ze zákona platnost
uvedeného víza zaniká právní mocí rozhodnutí o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o
žádosti o odkladný účinek by tedy nemělo z hlediska ochrany stěžovatelky žádný význam,
negativní by před rozhodnutím o kasační stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při
rozhodnutí o kasační stížnosti pak je rozhodnutí o odkladném účinku zbytečné, neboť
obecně může přiznání odkladného účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby
rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o této stížnosti.
Nejvyšší správní soud pak přezkoumal napadené rozhodnutí krajského soudu v mezích
důvodů vymezených stížnostními body (§109 odst. 3 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že kasační
stížnost není nedůvodná.
Stěžovatelka především namítla nezákonnost rozsudku krajského soudu pro nesprávné
posouzení právní otázky, tj. zda na její případ lze aplikovat ustanovení §16 odst. 1 písm. g)
zákona o azylu [§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.].
Podle zmiňovaného ustanovení se žádost o udělení azylu zamítne jako zjevně
nedůvodná, jestliže žadatel neuvádí skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být vystaven
pronásledování z důvodů uvedených v §12 zákona o azylu. Podle tohoto ustanovení zákona
o azylu přitom bude azyl udělen, zjistí-li se, že cizinec má odůvodněný strach z
pronásledování z důvodu rasy, nábožens tví, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině
nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má.
Nejvyšší správní soud odkazuje na dosavadní správní judikaturu, z níž plyne, že obtíže
žadatele o azyl stran obživy či možností seberealizace nelze bez přistoupení dalších okolností
hodných zvláštního zřetele vnímat jinak, nežli jako důvody ekonomické. Ekonomicko-
sociální situace stěžovatelky, jejíž motivací pro žádost o azyl byla snaha zajistit si prací v
České republice obživu a prostředky na pomoc rodině, byla vedle snahy o legalizaci pobytu v
České republice hlavním a jediným důvodem její žádosti o azyl. Tyto důvody rozhodně
nemají nic společného s důvody, o kterých hovoří ustanovení §12 zákona o azylu. Správní i
soudní instance tedy právní otázku posoudily správně.
Hovoří-li stěžovatelka v kasační stížnosti o pronásledování z důvodu příslušnosti k
sociální skupině, pak jde o tvrzení, které stěžovatelka ve správním řízení ani v řízení před
krajským soudem neuváděla. Z pohledu přezkumu kasačním soudem jde o nové skutkové
tvrzení, které stěžovatelka uplatnila až poté, co bylo vydáno napadené rozhodnutí. K takové
skutečnosti Nejvyšší správní soud nepřihlíží (§109 odst. 4 s. ř. s.). Nepřípustná je i námitka
týkající se humanitárního azylu; tuto námitku stěžovatelka v žalobě neuplatnila. Z pohledu
přezkumu kasačním soudem jde nový právní důvod, který stěžovatelka neuplatnila v řízení
před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohla. Takový důvod
kasační stížnosti je tedy nepřípustný (§104 odst. 4 s. ř. s.).
Ohledně námitky týkající se překážky vycestování je namístě rovněž odkázat na již
konstantní judikaturu Nejvyššího správního soudu (např. rozsudek ze dne 9. 9. 2004 , čj.
2 Azs 147/2004-41, publikovaný pod č. 409/2004 Sb. NSS), podle které „Rozhodnutí o
zamítnutí žádosti o udělení azylu jako zjevně nedůvodné podle §16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění zákona č. 2/2002 Sb., nelze považovat za rozhodnutí o neudělení azylu ve smyslu §
28 tohoto zákona. Za takové lze považovat pouze rozhodnutí, kterým Ministerstvo vnitra rozhodne o
neudělení azylu pro nesplnění podmínek uvedených v ustanovení §12, §13 odst. 1 a 2 a §14 téhož zákona
po věcném posouzení důvodů tvrzených žadatelem o azyl. V případě, kdy Ministerstvo vnitra rozhodne o
zamítnutí žádosti o udělení azylu jako zjevně nedůvodné podle §16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění zákona č. 2/2002 Sb., nečiní již výrok o neexistenci překážek vycestování ve smysl u
ustanovení §91 citovaného zákona.“ Není a nikdy ani nebylo důvodu se otázkou překážky
vycestování věcně zabývat; v tomto směru tedy není žalovanému, ani krajskému soudu co
vytýkat.
Nejvyšší správní soud stížnosti přisvědčit nemohl ani v námitce nedostatečně
provedeného dokazování před správním orgánem [§103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.].
Součástí správního spisu je vedle žádosti o azyl i protokol o pohovoru se stěžovatelkou
ze dne 29. 10. 2003; v něm stěžovatelka uvedla, že z Ukrajiny odešla z ekonomický ch důvodů,
i přes odborné zdravotnické vzdělání a práci v oboru ji výdělek nepostačil k zabezpečení
všech potřeb rodiny; ona i manžel byli nuceni si vedle zaměstnání ještě přivydělávat. Často
také docházelo ke zpoždění výplaty. Do České republiky odjela pracovat. Nezpůsobilost
těchto důvodu založit právo na udělení azylu je zřejmá. Ve správním řízení stěžovatelka již
jiný důvod svého odchodu netvrdila. Jestliže tedy žalovaný vzal za základ svého rozhodnutí
právě tyto skutečnosti, neprováděl další zjištění a žádost o azyl zamítl jako zjevně
nedůvodnou, pak nepochybil a krajský soud neměl proč správní rozhodnutí rušit. Správní
orgán totiž není povinen ani oprávněn domýšlet azylově relevantní důvody, které žadatel o
azyl ve skutečnosti neuplatnil, a poté o nich provádět rozsáhlé dokazování. V řízení o azyl je
správní orgán povinen zjistit skutečný stav věci v rozsahu důvodů, které žadatel o azyl v
průběhu řízení uvedl.
Stěžovatelka v kasační stížnosti namítala také stížní důvod §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.;
krajský soud dle stěžovatelky nesprávně usoudil, že správní řízení netrpělo procesní vadou.
Vedle nedostatečně provedeného dokazování namítla nedostatečné odůvodnění rozhodnutí
žalovaného. Tak tomu ale není. Předně není pravdou, že krajský soud stěžovatelce v
napadeném rozsudku vytýkal, že ustanovení správního řádu, která údajně žalovaný ve
správním řízení porušil, nedoplnila o konkrétní skutkové důvody. Naopak krajský soud
rozhodnutí žalovaného z hlediska procesních žalobních námitek přezkoumal; na obecně
formulované procesní žalobní námitky soud zareagoval odpovídajícím způsobem a v obecné
rovině se s nimi také řádně vypořádal. Krajský soud k těmto námitkám po přezkoumání
rozhodnutí uvedl, že z odůvodnění rozhodnutí žalovaného vyplývá, které skutečnosti byl y
podkladem rozhodnutí a jakými důvody byl žalovaný veden při hodnocení důkazů. Nejvyšší
správní soud se přitom s tímto hodnocením ztotožňuje.
Nejvyšší správní soud tedy zhodnotil všechny stížní námitky jako nedůvodné. Jelikož v
řízení nevyšly najevo ani žádné jiné vady, k nimž musí kasační soud přihlížet z úřední
povinnosti (§109 odst. 3 s. ř. s.), kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl (§110 odst. 1 věta
druhá s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení rozhodl soud v souladu s ustanovením §60 odst. 1 s. ř. s.
Stěžovatelka nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť ve věci neměla úspěch;
žalovanému správnímu orgánu, kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníku řízení právo
na náhradu nákladu řízení příslušelo, náklady řízení nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 30. března 2005
JUDr. Michal Mazanec
předseda senátu