ECLI:CZ:NSS:2005:1.AZS.163.2005
sp. zn. 1 Azs 163/2005 - 62
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy
a soudkyň JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Marie Žiškové v právní věci žalobkyně: T. T. L.,
zastoupené JUDr. Zdeňkem Pánkem, advokátem se sídlem Děčín IV, Prokopa Holého 130/15,
proti žalovanému Ministerstvu vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, o žalobě proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 1. 2004, č. j. OAM-102/VL-20-05-2004, v řízení o kasační
stížnosti žalobkyně ze dne 12. 9. 2005 proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne
12. 8. 2004, č. j. 24 Az 70/2004-30,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 21. 1. 2004, č. j. OAM-102/VL-20-05-2004, neudělil žalovaný
žalobkyni azyl podle §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně
zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů
(zákon o azylu). Současně rozhodl tak, že se na žalobkyni nevztahuje překážka vycestování
ve smyslu §91 zákona o azylu.
V žalobě proti rozhodnutí žalovaného žalobkyně uvedla, že se do Vietnamu nemůže
vrátit, nemá se tam o co opřít, režim nedodržuje lidská práva, nelze se svobodně vyjadřovat.
Krajský soud rozsudkem ze dne 12. 8. 2004 žalobu zamítl dle §78 odst. 7 s. ř. s.
Podle obsahu žaloby přezkoumal výrok rozhodnutí žalovaného o nevztažení překážek
vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu. Uvedl, že shodně s žalovaným měl pochyby
o věrohodnosti tvrzení žalobkyně ve vztahu k jejím potížím s policií. V rámci správního řízení
se nezmínila o tom, že by byla ve Vietnamu pronásledována za uplatňování svých názorů,
ani v souvislosti se svým náboženským vyznáním. Jak vyplynulo z materiálu Ministerstva
vnitra Velké Británie o Vietnamu z roku 2003, v případě návratu do Vietnamu by žalobkyně
nebyla nucena vycestovat do státu, kde je ohrožen její život nebo svoboda z důvodu
jejího náboženství.
Proti zamítavému rozsudku krajského soudu podala žalobkyně
(dále též „stěžovatelka“) včas kasační stížnost ze dne 14. 9. 2004 založenou na důvodu
uvedeném v §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., a to na vadě řízení spočívající v tom, že skutková
podstata, z níž správní orgán vycházel, nemá oporu ve spisech a soud, který ve věci
rozhodoval, měl napadené rozhodnutí správního orgánu zrušit. Konkrétně uvedla,
že ve Vietnamu obecně lidská práva dodržována nejsou a ona sama se obává svého návratu
do vlasti. Ekonomické potíže měla také, tyto však nebyly hlavním důvodem žádosti o azyl.
Ve vlasti byla nedůvodně pronásledována kvůli jejímu náboženskému vyznání.
Nelze se též ztotožnit s citovanými zprávami o dodržování lidských práv ve Vietnamu.
V zemi rozhodně nelze zcela svobodně vyznávat víru dle vlastní volby. Navrhla, aby Nejvyšší
správní soud zrušil napadený rozsudek krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Dále požádala o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 21. 7. 2005, č. j. 1 Azs 230/2004-49,
kasační stížnost zamítl podle §110 odst. 1 s. ř. s. s tím, že podklady pro skutkový závěr
učiněný žalovaným, obsažené ve správním spisu jsou pro účely rozhodování o udělení azylu
zcela dostačující, skutková podstata ze spisu jednoznačně vyplývá a je konzistentní
i s tvrzeními žalobkyně učiněnými v průběhu správního řízení. Stěžovatelčiny námitky
tak byly nedůvodné. Rozsudek nabyl právní moci dne 30. 8. 2005.
Dne 14. 9. 2005 stěžovatelka podala u krajského soudu proti jeho rozsudku
ze dne 12. 8. 2004, č. j. 24 Az 70/2004-30, další kasační stížnost (ze dne 12. 9. 2005)
založenou na důvodech uvedených v §103 odst. 1 písm. b), d) s. ř. s. Popřela závěr
žalovaného i krajského soudu o tom, že její žádost o udělení azylu byla motivována
především ekonomickými důvody. Ve Vietnamu měla vážné potíže v souvislosti
se svým vyznáním a při uplatňování vlastních názorů. Kvůli katolické víře
byla pronásledována policií. Žalovaný i krajský soud vycházeli z nedostatečně zjištěného
skutkového stavu věci. Navrhla, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek
krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dále požádala o přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti.
Takovou kasační stížnost však nelze věcně projednat a bylo třeba ji odmítnout.
Podle §46 odst. 1. písm. a) s. ř. s. nestanoví-li tento zákon jinak, soud usnesením
odmítne návrh i tehdy, jestliže soud o téže věci již rozhodl.
Uvedené ustanovení zakotvuje jako jednu z tzv. negativních podmínek řízení překážku
věci rozhodnuté (impedimentum rei iudicatae) bránící tomu, aby věc, o níž bylo soudem
pravomocně meritorně (srov. č. 538/2005 Sb. NSS) rozhodnuto, byla znovu projednávána.
Jako taková je projevem materiální právní moci soudního rozhodnutí. Soud k ní přihlíží
kdykoli za řízení, její existence způsobuje neodstranitelný nedostatek podmínek řízení.
Jedná se o uplatnění zásady obecně platné v každém řízení, že o téže věci nelze rozhodovat
dvakrát (ne bis in idem), jež brání dvojímu projednání a rozhodování o témže předmětu řízení
mezi týmiž účastníky.
Podmínky pro odmítnutí návrhu z důvodu překážky věci rozhodnuté jsou tedy dvě:
totožnost věci a existence pravomocného meritorního soudního rozhodnutí o ní.
Totožnost věci je určována totožností účastníků řízení a totožností předmětu řízení.
Z příslušných soudních spisů (Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 Azs 230/2004
a 1 Azs 163/2005, a Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 24 Az 70/2004) Nejvyšší správní soud
zjistil, že v obou případech bylo předmětem řízení rozhodování o kasační stížnosti
(ze dne 14. 9. 2004, resp. 12. 9. 2005) žalobkyně, tedy jedné a téže fyzické osoby,
proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 8. 2004, č. j. 24 Az 70/2004-30,
kterým byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí žalovaného (Ministerstva vnitra)
ze dne 21. 1. 2004, č. j. OAM-102/VL-20-05-2004. Je tedy zřejmé, že totožnost věci byla
dána.
Splněna byla i podmínka existence pravomocného meritorního soudního rozhodnutí
v téže věci. Za meritorní rozhodnutí je v případě správního soudnictví nutno považovat
především rozsudky, a z usnesení pouze ta, kterými se rozhoduje ve věci (§53 odst. 1 s. ř. s.).
O první kasační stížnosti žalobkyně ze dne 14. 9. 2004 rozhodl Nejvyšší správní soud
zamítavě rozsudkem ze dne 21. 7. 2005, č. j. 1 Azs 230/2004-49, který nabyl právní moci
dne 30. 8. 2005.
Vzhledem k výše uvedenému soud shledal, že ve vztahu ke kasační stížnosti
žalobkyně ze dne 12. 9. 2005 existuje překážka věci rozhodnuté – soud o téže věci
již rozhodl. Jde o neodstranitelný nedostatek podmínek řízení o této kasační stížnosti,
pro který v tomto řízení nelze pokračovat.
Z těchto důvodů Nejvyšší správní soud kasační stížnost podle §46 odst. 1 písm. a)
ve spojení s §120 s. ř. s. odmítl.
Za této procesní situace se soud z důvodu nadbytečnosti již samostatně nezabýval
návrhem na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti ani dalšími návrhy stěžovatele.
O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle §60 odst. 3 ve spojení s §120 s. ř. s.,
podle nichž nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, byla-li kasační stížnost
odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. října 2005
JUDr. Josef Baxa
předseda senátu