ECLI:CZ:NSS:2005:1.AZS.188.2004
sp. zn. 1 Azs 188/2004 - 60
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy
a soudců JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobkyně: S. H.,
zastoupené JUDr. Lumírem Mičánkem, advokátem se sídlem Podolská 5, 147 00 Praha 4,
proti žalovanému Ministerstvu vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, poštovní schránka 21/OAM,
170 34 Praha 7, proti rozhodnutí ze dne 18. 3. 2003, č. j. OAM-5711/VL-11-C10-2001,
o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 10. 2003,
č. j. 7 Az 148/2003-29,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Výše označeným rozhodnutím ze dne 18. 3. 2003 neudělil žalovaný žalobkyni azyl
podle §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona
č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů,
(dále též „zákon o azylu“); zároveň vyslovil, že se na žalobkyni nevztahuje překážka
vycestování ve smyslu §91 téhož zákona.
V žalobě proti tomuto rozhodnutí žalobkyně uvedla, že správní orgán na podkladě
shromážděných důkazů nesprávně posoudil skutkový stav věci a na základě toho vydal
rozhodnutí, které žalobkyně považuje s ohledem na zákon o azylu za nesprávné. Svoji zemi
původu byla nucena opustit v důsledku mimořádně tíživých okolností a s vědomím
bezvýchodností své situace. Ačkoli si žalobkyně byla vědoma toho, že důvody, pro něž žádala
o azyl, neodpovídaly zcela přesně podmínkám daným pro udělení azylu podle §12 zákona
o azylu, s ohledem na její tíživou životní situaci požádala soud o posouzení možnosti udělení
humanitárního azylu podle §14 zákona o azylu. Doplnila dále, že o azyl v České republice
požádala poté, kdy byla zamítnuta její žádost o vydání cestovního pasu na ukrajinském
zastupitelském úřadě. Chtěla v České republice požádat o trvalý pobyt, neboť v září 1997
uzavřela manželství s občanem České republiky P . H.. Z tohoto manželství se narodila dcera,
která je státní občankou České republiky. Požádala proto soud, aby posoudil i možnost
udělení humanitárního azylu za účelem sloučení rodiny. Ze všech výše uvedených důvodů
navrhla zrušení napadeného rozhodnutí.
Městský soud v Praze výše označeným rozsudkem ze dne 17. 10. 2003 žalobu zamítl.
V řízení před správním orgánem neshledal žádné vady a přisvědčil žalovanému i v právním
posouzení věci. Skutečnost, že žalobkyně se v České republice provdala a založila rodinu,
ani okolnosti, které jí způsobují problémy s vystavením nového cestovního pasu,
nemohou být důvody, pro které lze azyl udělit. Žalovaný správní orgán v souladu se zákonem
řádně zhodnotil provedené důkazy, přihlédl ke všem okolnostem případu a i k důvodům
žalobkyně, které ji vedly k podání žádosti o udělení azylu. Jak dále Městský soud v Praze
konstatoval, žalovaný správní orgán také náležitě posoudil existenci překážek vycestování
podle §91 zákona o azylu a jeho závěr tom, že na žalobkyni nelze vztáhnout překážku
vycestování považuje za správný a v souladu se zákonem, jakož i v souladu s dalšími
skutečnostmi zjištěnými ve správním řízení.
Proti zamítavému rozsudku Městského soudu v Praze podala žalobkyně (stěžovatelka)
včas kasační stížnost, ve které jednak namítá nesprávné posouzení právní otázky soudem
[§103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního – dále jen „s. ř. s.“]
a jednak poukazuje i na vady řízení [§103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.]. Podle stěžovatelky vady
řízení spočívají zejména v tom, že žalovaný při zjišťování skutkové podstaty,
ze které při rozhodování vycházel, porušil základní zásady řízení upravené v oddílu 2 zákona
č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád) a že předmětná skutková podstata nemá oporu
ve spisech. Žalovaný zejména nezjistil přesně a úplně skutkový stav věci před vydáním
rozhodnutí, čímž porušil §3 odst. 4 a §34 odst. 1 správního řádu, nedostatečně také objasnil
důvody, které ho vedly k vydání rozhodnutí, čímž porušil povinnost vyplývající mu z §47
odst. 3 správního řádu. Nerespektoval dále ani postupy a kritéria daná mu pro řízení o udělení
azylu Úřadem vysokého komisaře OSN pro uprchlíky, a proto rozhodoval na základě důkazů,
které nebyly úplné, čímž porušil i povinnosti vyplývající z §32 odst. 1 a §34 odst. 1
správního řádu. Městský soud v Praze, stejně tak jako žalovaný, rozhodoval toliko na pozadí
nepřesných informací. Rozhodnutí žalovaného i Městského soudu v Praze se opírala výhradně
o zprávu Ministerstva zahraničí USA a z toho důvodu nebyla dostatečně posouzena politická
situace a stav dodržování lidských práv na Ukrajině.
Jak stěžovatelka dále namítá, žalovaný jí v průběhu řízení neposkytl odpovídající
právní pomoc a poučení, čímž jí znemožnil účinně hájit a uplatňovat její práva.
Splnění podmínek pro udělení azylu pak neměl žalovaný hodnotit pouze podle zákona
o azylu, ale měl též posoudit důvodnost udělení humanitárního azylu respektive azylu
za účelem sloučení rodiny v kontextu závazků vyplývají cích České republice z Úmluvy
o ochraně lidských práv a základních svobod z roku 1950 a Úmluvy o právech dítěte z roku
1989. Podmínka, podle které se osoba musí nacházet mimo území země původu,
aby byla uprchlíkem, navíc neznamená, že nutně musí zemi původu opustit ilegálně
a neznamená dokonce ani to, že zemi původu musí opustit z důvodu opodstatněných obav.
Podle „Příručky k postupům a kritériím pro uprchlíky“ je pak třeba také hodnotit,
zda se o počínání žadatele o azyl dozvěděly úřady země jeho původu a jakým způsobem
je posuzují.
Stěžovatelka proto navrhla, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek
Městského soudu v Praze a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Závěrem stěžovatelka navrhla,
aby její kasační stížnosti byl přiznán odkladný účinek.
V doplnění kasační stížnosti ze dne 6. 12. 2004 (toto doplnění kasační stížnosti
bylo Nejvyššímu správnímu soudu znovu doručeno i s podáním ze dne 2. 2. 2005)
stěžovatelka dále konstatovala, že ji ukrajinské úřady evidují jako emigranta, který na území
České republiky požádal o azyl.
Ve vyjádření ke kasační stížnosti ze dne 14. 7. 2005 žalovaný uvedl, že kasační
stížnost považuje za částečně nepřípustnou, celkově pak za značně obecnou. Žádosti o udělení
azylu použila stěžovatelka jako prostředku legalizace svého pobytu na území České
republiky. Navrhl proto zamítnutí kasační stížnosti a nepřiznání odkladného účinku.
Kasační stížnost není důvodná.
Výtka směřující vůči zjišťování skutkové podstaty a nedostatečnému dokazování
ve správním řízení nemůže před Nejvyšším správním soudem obstát. Žalovaný provedl
ve věci dostatečné dokazování; použil k tomu nejen stěžovatelčinu žádost o udělení azylu
a protokol o pohovoru, který byl se stěžovatelkou proveden podle §23 zákona o azylu,
ale též Zprávu Ministerstva zahraničí USA o stavu dodržování lidských práv na Ukrajině.
V řízení o udělení azylu užívá žalovaný takových důkazních prostředků standardně a Nejvyšší
správní soud proti tomu nic nenamítá: tyto prostředky totiž umožňují správnímu orgánu
seznámit se jak s obecnou situací v zemi původu, tak s konkrétním životním příběhem
žadatele a s okolnostmi, které jej vedly k odchodu z vlasti. Není tedy zcela zřejmé,
v čem stěžovatelka spatřuje nedostatečnost zji štění skutkové podstaty a dokazování
ve správním řízení. Ve správním řízení ostatně doplnění případných dalších důkazních
prostředků stěžovatelka nenavrhla, ač k tomu měla možnost.
K námitce, že v souvislosti s problematikou humanitárního azylu a azylu za účelem
sloučení rodiny měl žalovaný postupovat v souladu s mezinárodními závazky České
republiky, Nejvyšší správní soud v prvé řadě uvádí, že odkaz na mezinárodní úmluvy učinila
stěžovatelka pouze v obecné rovině, která brání konkrétnímu přezkumu. I pokud by soud
pominul tento fakt, ani pak taková námitka nemůže obstát. Jak již totiž dříve Nejvyšší správní
soud mimo jiné konstatoval ve svém rozsudku ze dne 17. 9. 2003 (č. 28/2003 Sb.NSS)
„Manželství s občanem České republiky pojmově vylučuje udělení azylu za účelem sloučení
rodiny podle §13 zákona o azylu, neboť občanu České republiky nemůže být v České
republice azyl udělen… Manželství s občanem České republiky samo o sobě nepředstavuje
případ hodný zvláštního zřetele, pro nějž by bylo možno udělit humanitární azyl
podle §14 zákona o azylu.“ K tomu je třeba ještě dodat, že stěžovatelka podala žádost
o udělení azylu až po několikaletém pobytu v České republice, což svědčí o určité účelovosti
její žádosti. Z tohoto tedy plyne, že stěžovatelčin případ není rozhodně případem hodným
zvláštního zřetele, jak to vyžaduje ustanovení §14 zákona o azylu, nýbrž případem běžným.
K dalším námitkám soud v prvé řadě připomíná, že stěžovatelka si v žalobě
proti rozhodnutí správního orgánu byla vědoma toho, že důvody, pro něž o azyl požádala,
neodpovídají zcela přesně podmínkám pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu.
S ohledem na tento fakt proto stěžovatelka žádala o humanitární azyl případně o azyl
za účelem sloučení rodiny na základě své tíživé životní situace, kterou odůvodnila toliko tím,
že jí ukrajinské úřady zamítly žádost o vydání ukrajinského cestovního dokladu.
Dalším důvodem pro udělení azylu pak měla být její svatba s občanem ČR;
z tohoto manželství má stěžovatelka dceru. Z výše uvedeného ovšem vyplývá, že Nejvyšší
správní soud již nemůže přihlížet k námitce stěžovatelky, že ji ukrajinské
úřady evidují jako emigranta, který na území České republiky požádal o azyl.
Ustanovení §109 odst. 4 s. ř. s. totiž stanoví, že ke skutečnostem, které stěžovatel uplat ní
poté, kdy bylo vydáno napadené rozhodnutí se již nepřihlíží. K námitkám, že žalovaný
neposkytl stěžovatelce právní pomoc a poučení a dále že nepostupoval
podle „Příručky k postupům a kritériím pro uprchlíky“, pak Nejvyšší správní soud nepřihlížel
z důvodu jejich nepřípustnosti. Podle §104 odst. 4 s. ř. s. je totiž kasační stížnost nepřípustná
v té části, ve které se opírá o důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem,
jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl.
Nad rámec odůvodnění tohoto rozhodnutí Nejvyšší správní soud dodává, že otázku
společného soužití s občanem České republiky na území tohoto státu z důvodu sňatku
nelze řešit prostřednictvím institutu azylu, jehož účel je zcela odlišný. Na životní situaci,
ve které se stěžovatelka nachází a pro kterou o azyl žádá, se vztahuje právní úprava obsažená
v zákoně č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých
zákonů.
Stěžovatelka tedy se svými námitkami neuspěla. Jelikož v řízení o kasační stížnosti
nevyšly najevo žádné vady, k nimž je nutno přihlížet z úřední povinnosti (§109 odst. 3
s. ř. s.), Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl jako nedůvodnou (§110 odst. 1
věta druhá s. ř. s.).
Žádost stěžovatelky o přiznání odkladného účinku její kasační stížnosti se – s ohledem
na zamítnutí kasační stížnosti – stala bezpředmětnou.
O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením
§60 odst. 1 s. ř. s. Žalobkyně (stěžovatelka) nemá právo na náhradu nákladů řízení ,
neboť ve věci neměla úspěch; žalovanému správnímu orgánu, kterému by jinak
jakožto úspěšnému účastníku řízení právo na náhradu nákladu řízení příslušelo, náklady řízení
nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 8. prosince 2005
JUDr. Josef Baxa
předseda senátu