ECLI:CZ:NSS:2005:1.AZS.189.2004
sp. zn. 1 Azs 189/2004-38
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Josefa Baxy v právní věci žalobkyň: A) A. L., , a B)
nezl. E. B., zastoupených JUDr. Aloisem Mickou, advokátem se sídlem Na Pankráci 480/49,
140 00 Praha 4, proti žalovanému Ministerstvu vnitra se sídlem Nad Štolou 3, poštovní
schránka 21/OAM, 170 34 Praha 7, v řízení o žalobě proti rozhodnutí ze dne 14. 8. 2002,
č. j. OAM-3454/VL-19-04-2002, o kasační stížnosti žalobkyň proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 22. 12. 2003, č. j. 8 Az 32/2003-17,
takto:
I. Kasační stížnost se z am í t á.
II. Žalobkyně n e ma jí právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se n ep ři z n á v á právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 14. 8. 2002 zamítl žalovaný žádost žalobkyň o azyl
jako zjevně nedůvodnou podle §16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu;
zároveň vyslovil, že žalobkyním se neuděluje azyl podle §13 odst. 1, 2 a §14 zákona o azylu
a že se na ně nevztahuje překážka vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu.
V žalobě proti tomuto rozhodnutí prvá žalobkyně popsala situaci ve své vlasti; zdůraznila
chudobu panující zvláště ve městech, banditismus a vysokou míru kriminality,
jakož i nezáviděníhodné postavení etnických Moldavanů ve vztahu k osobám ruské
národnosti. Vyjádřila přání zůstat v České republice a požádala soud, aby přezkoumal
napadené rozhodnutí žalovaného.
Městský soud v Praze žalobu zamítl rozsudkem ze dne 22. 12. 2003. V odůvodnění
uvedl, že správní orgán zjistil řádně skutkový stav věci. Ze správního spisu vyplynulo,
že žalobkyně požádaly o azyl především ve snaze stmelit rodinu a legalizovat svůj zdejší
pobyt, neboť manžel prvé žalobkyně v České republice již několik let pracuje a svou rodinu
v Moldavsku jen občas navštěvuje. Správní orgán po provedeném řízení uzavřel,
že tyto důvody nesvědčí o pronásledování ve smyslu §12 zákona o azylu, a městský soud
se s jeho právním posouzením ztotožnil.
Proti zamítavému rozsudku městského soudu podaly žalobkyně (stěžovatelky)
včas kasační stížnost podle §103 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu
správního (dále jen „s. ř. s.“). Namítly především, že jim měl být udělen humanitární azyl
podle §14 zákona o azylu, neboť Moldavanům je upírána účast na správě a řízení státu.
Moldavská národnost je utiskována a ve školách a v úřadech byl zrušen původní úřední jazyk;
to způsobilo nárůst kriminality a nezaměstnanosti. Obě stěžovatelky byly také pro svou
národnost opakovaně slovně i fyzicky napadeny. Žalovaný podle jejich názoru překročil meze
správního uvážení, jelikož nevycházel z podrobných informací, které mu poskytly
stěžovatelky, nýbrž jen z informace Ministerstva zahraničních věcí ČR z roku 2001.
Vady správního řízení pak stěžovatelky spatřovaly v tom, že žalovaný se zabýval
jen některými důvody jejich žádosti o azyl, především důvody ekonomickými a rodinnými;
nepovšimnuty pak ponechal důvody národnostní, vysokou míru kriminality a podobně.
Stěžovatelky proto navrhly, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek
Městského soudu v Praze a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Závěrem stěžovatelky požádaly
o to, aby jejich kasační stížnosti byl přiznán odkladný účinek; tato žádost se však – s ohledem
na zamítnutí kasační stížnosti – stala bezpředmětnou.
Kasační stížnost není důvodná.
První námitka směřuje do výroku o neudělení humanitárního azylu; v této části
je však kasační stížnost nepřípustná, neboť kasační důvod spočívající v nesprávném užití
správního uvážení při rozhodování o humanitárním azylu nebyl uplatněn v řízení
před městským soudem (§104 odst. 4 s. ř. s.).
Nadto Nejvyšší správní soud poznamenává, že v dané věci nebylo důvodu pro to,
aby správní orgán při zamítání žádosti jako zjevně nedůvodné podle §16 zákona o azylu
současně posuzoval i důvody pro udělení azylu podle §13 a §14 zákona o azylu.
Pokud totiž v řízení o žádosti o udělení azylu vyplyne některá ze skutečností taxativně
uvedených v §16 odst. 1 zákona o azylu, pak správní orgán – za předpokladu, že běží lhůta
stanovená v odstavci 2 téhož ustanovení – bez dalšího takovou žádost zamítne; konečným
způsobem tak ve věci rozhodne, aniž zjišťuje existenci některého z důvodů pro udělení azylu
podle §12 zákona. Podmínkou pro rozhodování o udělení azylu z některého z důvodů
předvídaných v ustanoveních §13 a §14 zákona je přitom nezjištění existence důvodů
pro udělení azylu podle §12 zákona a neudělení azylu podle tohoto ustanovení.
Posuzování azylových důvodů podle §13 a §14 zákona o azylu při současném zamítání
žádosti o udělení azylu podle §16 zákona nicméně nemělo vliv na zákonnost napadeného
rozhodnutí žalovaného a městský soud postupoval správně, když žalobu proti tomuto
rozhodnutí zamítl.
Z tohoto pohledu hodnotí Nejvyšší správní soud jako nadbytečný i výrok o neexistenci
překážky vycestování podle §91 zákona o azylu: to, zda u žadatele je či není dána překážka
vycestování, totiž žalovaný posuzuje jen v rozhodnutí o neudělení nebo odnětí azylu
(§28 zákona o azylu). Rozhodnutí, jímž byla žádost stěžovatelek zamítnuta jako zjevně
nedůvodná, sice obsahovalo i výrok o neudělení azylu podle §13 a §14 zákona o azylu;
stalo se tak ovšem v důsledku pochybení žalovaného, a ani výrok, který je pojmově spjat
s výrokem nadbytečným, tedy neměl být součástí rozhodnutí. Těmito dalšími výroky
však stěžovatelky nebyly zkráceny na svých právech, aniž byla jejich práva rozhojněna,
a rozhodnutí žalovaného tak i přes tuto nesprávnost obstojí.
V druhém stížnostním bodu stěžovatelka namítá, že žalovaný založil své rozhodnutí
na neúplně zjištěné skutkové podstatě a nezkoumal všechny důvody, které vedly stěžovatelky
k odchodu z vlasti; mýlí se však. Žalovaný zvážil všechny okolnosti, které prvá stěžovatelka
v průběhu správního řízení uvedla, ovšem správně usoudil, že tyto okolnosti nejsou v řízení
o udělení azylu relevantní, ať už je stěžovatelka sama označila jako nedobrou situaci ve vlasti,
komunistickou stranu u moci, kriminalitu, banditismus, ekonomickou nouzi,
obavu z budoucnosti dospívající dcery či snahu zajistit dceři výchovu v úplné rodině.
Dovolává-li se stěžovatelka vysoké míry obecné kriminality ve své zemi, v řízení o udělení
azylu jí to nemůže být ku prospěchu: toto řízení totiž neslouží k tomu, aby správní orgán
snášel důkazy o množství a povaze obecně kriminálních činů v zemích původu žadatelů
o azyl – byť i byly zaměřeny proti nim osobně a přispěly k jejich odchodu ze země, což není
případ stěžovatelek – nýbrž ke zjištění či vyvrácení existence azylových důvodů podle §12
zákona o azylu. Ani současné rozložení politických sil v Moldavsku nemůže stěžovatelkám
založit důvod k udělení azylu: z výpovědí prvé stěžovatelky nevyplynulo, že by veřejně
a ke své újmě projevovala svůj názor na politiku vládnoucí strany a vůbec že by se její výtky
vůči způsobu vlády v Moldavsku vymykaly povšechné nespokojenosti, jakou zakouší většina
občanů postkomunistických států v době společenských změn.
K tvrzením o slovním a fyzickém napadání stěžovatelek Nejvyšší správní soud
nepřihlížel, neboť byly uplatněny až po vydání napadeného rozsudku městského soudu
(§109 odst. 4 s. ř. s.). Totéž platí o poukazu na zrušení „původního úředního jazyka“;
k tomu soud jen poznamenává, že i přes snahy zrovnoprávnit ruštinu s moldavštinou zůstává
moldavština jediným úředním jazykem (čl. 13 odst. 1 moldavské Ústavy z 29. 7. 1994).
Co se pak týká namítaného národnostního útisku a diskriminace etnických Moldavanů, soudu
jsou známy snahy moldavské vlády o posílení vlivu ruštiny s cílem uvolnit tradičně těsná
kulturní pouta mezi Moldávií a Rumunskem; stěžovatelky samy však podle vlastních
vyjádření žádné konkrétní potíže či ústrky pro svou národnost nezakoušely a obecná tvrzení
zde neobstojí. To, že v moldavských školách se vyučuje i ruština, jak prvá stěžovatelka uvedla
při pohovoru, jistě projevem národnostního útlaku není; tato jediná konkrétní zmínka
nijak nepřispívá ani k vysvětlení blíže neupřesněného tvrzení o tom, že Moldavanům
je upírána účast na řízení státu. Těmto námitkám tedy soud nepřisvědčil.
Stěžovatelky se svými námitkami neuspěly. Jelikož v řízení o kasační stížnosti nevyšly
najevo žádné vady, k nimž je nutno přihlížet z úřední povinnosti (§109 odst. 3 s. ř. s.),
Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl jako nedůvodnou (§110 odst. 1 věta druhá
s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením
§60 odst. 1 s. ř. s. Žalobkyně (stěžovatelky) nemají právo na náhradu nákladů řízení,
neboť ve věci neměly úspěch; žalovanému správnímu orgánu, kterému by jinak jakožto
úspěšnému účastníku řízení právo na náhradu nákladu řízení příslušelo, náklady řízení
nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 11. dubna 2005
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu