ECLI:CZ:NSS:2005:1.AZS.194.2004
sp. zn. 1 Azs 194/2004-44
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Josefa Baxy v právní věci žalobce: N. V. S.,
zastoupeného Mgr. Darinou Kučerovou, advokátkou se sídlem Děčín 2, Sofijská 890/31,
proti žalovanému Ministerstvu vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 31. 1. 2004, č. j. OAM-142/VL-10-05-2004, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 5. 2004, č. j. 59 Az 36/2004-23,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 31. 1. 2004, č. j. OAM-142/VL-10-05-2004, žalovaný zamítl
žalobcovu žádost o udělení azylu jako zjevně nedůvodnou podle §16 odst. 1 písm. g) zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky,
ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu).
V žalobě proti rozhodnutí žalovaného žalobce uvedl, že ve Vietnamu je špatná politická
situace, mezi lidmi panuje nenávist; proto se nemůže do Vietnamu vrátit.
Krajský soud v Ostravě žalobu zamítl rozsudkem ze dne 19. 5. 2004. Uzavřel,
že v průběhu správního řízení žalobce neuvedl žádné konkrétní jednání či situaci, z nichž by
bylo možno usoudit, že je osobou pronásledovanou ve smyslu §12 zákona
o azylu. Ze správního spisu vyplynulo, že žalobce opustil vlast z ekonomických důvodů;
ve Vietnamu nemohl najít stálou práci, měl nízkou životní úroveň. Správní orgán
po provedeném řízení usoudil, že žalobcova žádost o udělení azylu je zjevně bezdůvodná
a krajský soud mu dal po přezkoumání napadeného rozhodnutí v rámci žalobních bodů svým
rozsudkem za pravdu.
Proti zamítavému rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále též „stěžovatel“) včas
kasační stížnost založenou na důvodu uvedeném v §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., a to na vadě
řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán vycházel, nemá oporu
ve spisech a soud, který ve věci rozhodoval, měl napadené rozhodnutí správního orgánu
zrušit. Konkrétně uvedl, že již jeho žádost o udělení azylu obsahovala skutečnosti svědčící
o tom, že by mohl být pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, resp. že měl
odůvodněný strach z pronásledování z azylově relevantních důvodů. Dodal, že ve Vietnamu
obecně lidská práva dodržována nejsou a on sám se obává svého návratu do vlasti.
Ekonomické potíže měl také, tyto však nebyly hlavním důvodem žádosti o azyl. Navrhl,
aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek krajského soudu a věc mu vrátil
k dalšímu řízení.
Žalobce požádal o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. O této žádosti Nejvyšší
správní soud samostatně nerozhodoval, neboť rozhodl přímo ve věci samé.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené rozhodnutí krajského soudu v mezích
důvodů vymezených stížnostními body (§109 odst. 3 s. ř. s.) a shledal kasační stížnost
nedůvodnou.
Stěžovatel dovozoval vady řízení před správním orgánem spočívající v tom, že skutková
podstata, z níž správní orgán vycházel, nemá oporu ve spisech; zejména se neztotožnil
se závěrem správního orgánu, že žádal o azyl pouze z ekonomických důvodů a z důvodu
legalizace pobytu. Nejvyšší správní soud se však s touto výtkou neztotožnil.
Skutková podstata nemá oporu ve spisech, chybí-li ve spisech podklad pro skutkový
závěr učiněný rozhodujícím orgánem, resp. je nedostačující k učinění správného skutkového
závěru.
Ze správního spisu vyplynuly následující skutečnosti:
V žádosti o udělení azylu žalobce jako důvod, pro který žádá o udělení azylu označil
ekonomické potíže; ve Vietnamu neměl žádný majetek ani stálou práci, proto jej opustil.
O azyl požádal, aby si legalizoval pobyt v ČR.
Při pohovoru dle §23 zákona o azylu uvedl, že ve Vietnamu měl ekonomické potíže,
pracoval jen příležitostně jako nosič asi dva roky. Výdělky byly nízké, stejně jako životní
úroveň. Bydlel v domku s rodiči, peníze však nestačily k živobytí. Ve Vietnamu je hodně lidí
nezaměstnaných, pracují jen příležitostně, větší šanci mají lidé s vyšším vzděláním, celková
ekonomická situace je špatná. Proto se v roce 1999 rozhodl vycestovat za výdělkem
do Ruska, kde pobýval asi čtyři a půl roku, po celou dobu nelegálně. Následně se rozhodl
přicestovat za prací do ČR. Pas ztratil v Rusku, do azylového řízení vstoupil i z důvodu
legalizace pobytu.
Z žalobou napadeného rozhodnutí vyplynulo, že skutkový stav žalovaný na základě jím
shromážděných podkladů stanovil tak, že důvodem stěžovatelovy žádosti o udělení azylu byla
jeho snaha vyřešit vlastní ekonomické potíže v zemi původu. Tato jeho situace však vyplývala
z celkového hospodářského stavu ve Vietnamu. Azylovou procedurou chtěl žalobce
legalizovat svůj pobyt v ČR.
Nejvyšší správní soud shledal, že žalovaný při svém rozhodování vycházel především
ze stěžovatelovy žádosti o udělení azylu a z jeho sdělení poskytnutých během pohovoru
podle §23 zákona o azylu. Stěžovatel při tomto pohovoru odpovídal na přesné otázky
konkrétně se vztahující k jeho životní situaci a mohl se i samostatně v yjádřit k důvodům své
žádosti o udělení azylu.
Ze správního spisu jasně vyplývá, že žalovaný provedl v řízení dostatečné dokazování,
je z něj zřejmé, z jakých důkazních prostředků při svém rozhodování vycházel. Důkazní
prostředky byly řádně a logicky zhodnoceny a provedené dokazování vyústilo v řádně
zjištěný skutkový stav, z něhož správní orgán při svém rozhodování vycházel. Ze spisového
materiálu bylo rovněž zjištěno, že stěžovatel nebyl nikter ak krácen na svém právu seznámit
se s podklady pro rozhodnutí, vyjádřit se k nim a navrhnout jejich doplnění.
Z žádného důkazního prostředku nevyplynulo, že by stěžovatel tvrdil některý z důvodů
pro udělení azylu; žalovanému tedy nevznikla povinnost provádět dokazování ohledně
existence některého z azylových důvodů taxativně vypočtených v §12 zákona o azylu.
Stěžovatelovo tvrzení o nízké životní úrovni v zemi původu může snad svědčit o obecné
ekonomické situaci ve Vietnamu; azylové řízení však neslouží k tomu, aby správní orgán
snášel důkazy o míře a povaze obecně ekonomických problémů žadatelů o azyl v zemích
původu – byť i přispěly k jejich odchodu ze země – nýbrž ke zjištění či vyvrácení existence
důvodů pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu.
Ve shodě s rozhodnutím krajského soudu Nejvyšší správní soud konstatuje, že podklady
pro skutkový závěr učiněný žalovaným, obsažené ve správním spisu jsou pro účely
rozhodování o zamítnutí žádosti o udělení azylu pro zjevnou nedůvodnost zcela dostačující,
skutková podstata ze spisu jednoznačně vyplývá a je konzistentní i s tvrzeními žalobce
učiněnými v průběhu správního řízení. Lze jen podotknout, že ani v kasační stížnosti
stěžovatel konkrétněji nespecifikoval, ke kterým okolnostem vztahujícím se k jeho osobní
situaci nebo k politické situaci ve Vietnamu žalovaný nepřihlédl. Není tak zřejmé, v čem
spatřoval zanedbání procesní povinnosti ze strany žalovaného.
Nejvyšší správní soud tedy shledal všechny stěžovatelovy námitky nedůvodnými.
Jelikož v řízení nevyšly najevo žádné vady, k nimž musí kasační soud přihlížet z úřední
povinnosti (§109 odst. 3 s. ř. s.), zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou (§110 odst. 1 věta
druhá s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu
s §60 odst. 1 s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení,
neboť ve věci neměl úspěch; žalovanému správnímu orgánu, kterému by jinak jakožto
úspěšnému účastníku řízení právo na náhradu nákladu řízení příslušelo, náklady řízení
nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 13. července 2005
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu