ECLI:CZ:NSS:2005:1.AZS.196.2004
sp. zn. 1 Azs 196/2004 - 46
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy
a soudkyň JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Marie Žiškové v právní věci žalobkyně: M. H.,
zastoupené JUDr. Danou Musalovou, advokátkou se sídlem Palackého 267, Mladá Boleslav,
proti žalovanému Ministerstvu vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 4. 11. 2002, č. j. OAM-12636/VL-12-C10-2001, v řízení o kasační
stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. 8. 2003,
č. j. 47 Az 438/2003-20,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Shora uvedeným rozhodnutím žalovaný neudělil žalobkyni azyl podle §12, §13
odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii
České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu). Současně žalovaný rozhodl
tak, že se na žalobkyni nevztahuje překážka vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu.
V žalobě (opravném prostředku podaném žalobkyní podle zákona č. 325/1999 Sb.)
proti rozhodnutí žalovaného žalobkyně vyjádřila nesouhlas s výrokem napadeného
rozhodnutí, uvedla, že zemi původu opustila v důsledku neúnosně těžkých životních
podmínek, jiné řešení své situace, nežli požádat o útočiště v zemi, kde jsou dány podmínky
pro normální život, nenalezla a žádala, aby soud přehodnotil stanovisko žalovaného, zejména
s ohledem na §14 zákona o azylu. Navrhla, aby soud rozhodnutí žalovaného zrušil
a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Krajský soud v Praze žalobu zamítl rozsudkem ze dne 28. 8. 2003. V řízení
před správním orgánem neshledal krajský soud vady vytýkané žalobcem ani jiné vady,
pro které by měl napadené rozhodnutí zrušit; v odůvodnění rozsudku se rovněž ztotožnil
se žalovaným v posouzení důvodu, pro nějž žalovaný neudělil žalobci azyl. Ze správního
spisu vyplynulo, že skutečným důvodem odchodu žalobkyně z Ukrajiny byly problémy
se synem, ekonomické důvody a při pohovoru provedeném s pracovníky správního orgánu
dne 25. 9. 2002 rovněž uvedla snahu o legalizaci jejího pobytu na území České republiky.
Tyto důvody však dle závěru soudu nelze podřadit pod žádný ze skutečností,
odůvodňujících udělení azylu. Násilné jednání soukromé osoby (syna žalobkyně) nelze
samo o sobě považovat za pronásledování ve smyslu zákona o azylu, za takové důvody nelze
považovat ani ekonomické potíže žalobkyně na Ukrajině či její snahu o legalizaci pobytu
na území České republiky poté, co jí propadlo vízum. Na udělení azylu z humanitárních
důvodů (z důvodů hodných zvláštního zřetele) není právní nárok a rozhodování se děje
na základě volné úvahy správního orgánu (viz např. rozhodnutí publikované pod č. 233 Sb.
soudních rozhodnutí ve věcech správních). V této věci správní orgán po posouzení osobní
situace žalobkyně a poměrů v zemi jí humanitární azyl neudělil.
Proti zamítavému rozsudku krajského soudu podala žalobkyně (dále též stěžovatelka)
včas kasační stížnost, založenou na důvodu uvedeném v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.,
tedy na nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení. Žalobkyně uvedla, že jsou u ní dány důvody pro udělení azylu
podle §12 zákona o azylu: v zemi původu je ohrožena na životě tím, že ji ohrožuje násilné
jednání jejího syna, který již napadl i manžela žalobkyně a ten byl z toho důvodu
hospitalizován. Napadání své osoby hlásila žalobkyně opakovaně i na policii,
ta jí však nikdy nepomohla, syna vždy po krátkém výslechu poslali domů a stěžovatelce
nebyla státem poskytnuta žádná ochrana. Je to proto, že její syn byl vycvičen a sloužil
u speciálního vojska a policie nemá zájem ho postihnout. Žalobkyně se nemůže tedy vrátit
domů, neboť jí hrozí reálné nebezpečí a nemůže očekávat od příslušných státních orgánů
žádnou pomoc. Je rovněž přesvědčena, že soud měl v jejím případě i možnost udělit
jí humanitární azyl.
Ze všech uvedených důvodů žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší správní soud zrušil
napadený rozsudek krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně též požádala o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. O této žádosti
Nejvyšší správní soud samostatně nerozhodoval, neboť rozhodl přímo ve věci samé.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené rozhodnutí krajského soudu v mezích
důvodů vymezených stížnostními body (§109 odst. 3 s. ř. s.) a shledal kasační stížnost
nedůvodnou.
Žalobkyně v kasační stížnosti uvedla, že dle jejího názoru byly dány důvody k tomu,
aby jí byl poskytnut azyl podle §12 zákona o azylu. Toto tvrzení je třeba odmítnout,
neboť ani Nejvyšší správní soud neshledal, že by žalobkyně v průběhu celého správního
řízení uváděla cokoliv, co by nasvědčovalo tomu, že žádá o azyl z jiného důvodu,
než je legalizace pobytu na území ČR.
Nejvyšší správní soud se ztotožnil s krajským soudem v závěru, že stěžovatelčina
životní situace na Ukrajině, tedy v zemi jejího posledního trvalého bydliště, nesvědčí o tom,
že by byla pronásledována, případně že by zakoušela odůvodněné obavy z pronásledování
ve smyslu §12 zákona o azylu. Stěžovatelka v kasační stížnosti uvedla, že nešlo
jen o ohrožení života, ale též o nepředstavitelný psychický nátlak, přičemž Ukrajina
jí nebyla schopna odpovídajícím způsobem zajistit ochranu přesto, že útoky syna hlásila
na policii.
K tomu Nejvyšší správní soud uvádí, že podstatný v dané věci je totiž přístup státní
moci k nezákonným činům jednotlivců, tedy to, zda státní moc takovým činům čelí,
nebo zda jim jen bezmocně přihlíží. Argumentace stěžovatelky je však v dané věci
nepřiléhavá. Jak plyne ze správního spisu, stěžovatelka byla na Ukrajině vystavena
výhrůžkám a fyzickému útoku ze strany soukromých osob (svého syna), na toto trestné
jednání reagovala oznámením věci policii a poté opuštěním vlasti, jak sama uvedla
při pohovoru před správním orgánem. Uvedla rovněž, že poté, co uvedená složka policie
zůstávala nečinná, však již nekontaktovala vyšší policejní složky ani jiný státní orgán.
Tyto skutečnosti však nemohou nic změnit na závěru správního orgánu a poté i krajského
soudu o tom, že útoky, jichž se stěžovatelka stala obětí, nejsou pronásledováním ve smyslu
zákona o azylu, neboť v prvé řadě nebyly motivovány stěžovatelovými politickými postoji
či některou z jejích sociálních charakteristik, jak jsou uvedeny v §12 písm. b) zákona o azylu.
K otázce stěžovatelkou namítaného neudělení humanitárního azylu má Nejvyšší
správní soud zato, že ani v tomto smyslu nejsou splněny zákonné podmínky pro jeho udělení.
Podle §14 zákona o azylu, jestliže v řízení o udělení azylu nebude zjištěn důvod pro udělení
azylu podle §12, lze v případě hodném zvláštního zřetele udělit azyl z humanitárního důvodu.
Institut humanitárního azylu tak spočívá v kombinaci neurčitého právního pojmu
„případ zvláštního zřetele hodný“ a správního uvážení, které je vlastním rozhodnutím
správního orgánu a je vyjádřeno slovy „lze udělit humanitární azyl“. Míra volnosti
tohoto rozhodování správního orgánu je pak omezena pouze zákazem libovůle,
jenž pro orgány veřejné moci vyplývá obecně z ústavně zakotvených náležitostí
demokratického a právního státu. Jak vyplynulo ze správního spisu, žalovaný zkoumal,
zda v případě stěžovatele nebyly dány důvody pro udělení humanitárního azylu a dospěl
k závěru, že tomu tak není. Udělení azylu je na volné úvaze příslušného správního orgánu
a rozhodnutí o něm přezkoumává soud pouze v omezeném rozsahu. Protože žalovaný řádně
zjistil a posoudil jak osobní situaci stěžovatelky, tak i stav ve státě jejího posledního trvaléh o
bydliště (ve smyslu §2 odst. 7 zákona o azylu je tímto státem Ukrajina), a pokud
z toho sám nedovodil důvody pro udělení humanitárního azylu, je takové rozhodnutí
v jeho pravomoci, zejména když stěžovatelka ve správním řízení ani žádné důvody hodné
zvláštního zřetele pro udělení humanitárního azylu sama neuváděla. V daném případě nelze
vytýkat žalovanému, jestliže konstatoval, že neshledal důvody pro udělení humanitárního
azylu, neboť žádný takový důvod zde nebyl nabídnut. Správní uvážení žalovaného spočívající
ve volbě rozhodnutí azyl z humanitárního důvodu neudělit, nevybočilo z mezí a hledisek
stanovených zákonem, bylo v souladu s pravidly logického usuzování a premisy takového
úsudku byly zjištěny řádným procesním postupem; nelze vytýkat ničeho ani krajskému soudu,
který byl vázán rozsahem žaloby (§75 odst. 2 s. ř. s.), její obsah zcela vyčerpal.
V těch limitech, kde soudní přezkum neudělení humanitárního azylu proveden být měl,
byl krajským soudem proveden řádně a v přiměřeném rozsahu. Úkolem soudu ve správním
soudnictví totiž obecně je přezkum pohledem zákonnosti, byť v takzvané plné jurisdikci,
a volné uvážení při rozhodování o udělení azylu z humanitárních důvodů podle okolností
konkrétní věci je vyhrazeno toliko žalovanému.
Nejvyšší správní soud dále souhlasí s krajským soudem v tom, že žalovaný provedl
dostatečné dokazování ve věci. Správní orgán vycházel v řízení především z žalobkyniny
žádosti o udělení azylu, doplněné ručně psaným prohlášením o důvodech žádosti, z protokolů
o pohovorech provedených v souladu s §23 zákona o azylu a z informací o politické
a ekonomické situaci a stavu dodržování lidských práv na Ukrajině. Podklady pro skutkový
závěr učiněný žalovaným, obsažené ve správním spisu jsou pro účely rozhodování o udělení
azylu zcela dostačující, skutková podstata ze spisu jednoznačně vyplývá a je konzistentní
i s tvrzeními žalobkyně učiněnými v průběhu správního řízení.
Nejvyšší správní soud tedy shledal námitky žalobkyně nedůvodnými. Jelikož v řízení
nevyšly najevo žádné vady, k nimž musí kasační soud přihlížet z úřední povinnosti
(§109 odst. 3 s. ř. s.), Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl jako nedůvodnou
(§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením §60
odst. 1 s. ř. s. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť ve věci neměl úspěch;
žalovanému správnímu orgánu, kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníku řízení právo
na náhradu nákladu řízení příslušelo, náklady řízení nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. července 2005
JUDr. Josef Baxa
předseda senátu