ECLI:CZ:NSS:2005:1.AZS.199.2004
sp. zn. 1 Azs 199/2004- 50
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy
a soudkyň JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Marie Žiškové v právní věci žalobkyně: Y. S.,
zastoupené Mgr. Alenou Tichou, advokátkou se sídlem Liberecká 3, Jablonec nad Nisou,
proti žalovanému Ministerstvu vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, o žalobě
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 1. 2004, č. j. OAM-6587/VL-07-04-2003, v řízení
o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 7. 2004,
č. j. 63 Az 19/2004-29,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 14. 1. 2004, č. j. OAM-6587/VL-07-04-2003, žalovaný zamítl
žádost žalobkyně o udělení azylu jako zjevně nedůvodnou podle §16 odst. 1 písm. g) zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění zákona č. 2/2002 Sb. Rozhodnutí žalobkyně napadla
dne 6. 10. 2003 žalobou u Krajského soudu v Ostravě.
Namítala, že správní orgán v řízení o její věci porušil ustanovení §3 odst. 3 správního
řádu, neboť se žádostí nezabýval odpovědně a svědomitě, ustanovení §3 odst. 4 správního
řádu, neboť nevyšel ze spolehlivě zjištěného stavu věci a nevedl správní řízení tak, aby posílil
důvěru žalobkyně ve správnost jeho rozhodování, ustanovení §32 odst. 1 správního řádu,
neboť nezjistil přesně a úplně skutečný stav věci a za tím účelem si neopatřil potřebné
podklady pro rozhodnutí, ustanovení §46 správního řádu, neboť napadené rozhodnutí nevyšlo
ze spolehlivě zjištěného skutkového stavu, a ustanovení §47 odst. 3 správního řádu,
neboť odůvodnění rozhodnutí není přesvědčivé a žalovaný se nevypořádal se všemi
provedenými důkazy. Žalobkyně rovněž namítla porušení §12 a §91 zákona o azylu:
domnívá se totiž, že v jejím případě byly naplněny zákonné podmínky pro udělení azylu
podle §12 zákona o azylu nebo alespoň pro vztažení překážky vycestování ve smyslu
§91 téhož zákona. Azyl jí měl být udělen i podle §14 zákona o azylu.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 21. 7. 2004, č. j. 63 Az 19/2004-29, žalobu
zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Ani jednu
z procesních námitek krajský soud neuznal za důvodnou, stejně pak uzavřel i ohledně námitek
věcných, neboť prokázaným důvodem odchodu žalobkyně ze země původu byly její
problémy s bydlením a rodinné problémy; nikoli tedy důvody ve smyslu §12 zákona o azylu.
Proti tomuto rozsudku žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) brojila včas podanou kasační
stížností. Namítla, že krajský soud nesprávně posoudil právní otázku, zda byly dány
předpoklady pro rozhodnutí žalovaného podle §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu
[§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.]. Tvrdila, že krajský soud, jakož i správní orgán, nezjistily
přesně skutkový stav a proto dospěly k nesprávnému právnímu posouzení věci.
Je přesvědčena, že splňuje podmínky pro udělení azylu podle §12 písm. b) zákona o azylu,
osobně se na Ukrajině setkala s pronásledováním, nikoliv z důvodů rasových
či náboženských, ale z důvodů politických a náležitosti k určité sociální skupině. Nemohla
sehnat na Ukrajině práci, to mohou jen lidé sociálně zdatnější, kteří si práci seženou pomocí
úplatku. Kromě toho se nachází v obtížné osobní situaci, její rodina přišla o bydlení, rodiče
se s ní nescházejí, žije sama, příbuzné nemá. Je proto přesvědčena, že pokud nesplňuje
podmínky pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu, pak jistě splňuje podmínky
pro udělení azylu podle §14 téhož zákona, což ostatně tvrdila již od počátku.
Touto skutečností se však jak správní orgán, tak i soud zabýval pouze povrchně. Stěžovatelka
rovněž požádala o přiznání odkladného účinku, neboť svá práva před soudem může
uplatňovat jen tehdy, bude-li přítomna v České republice.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti oprávněnost všech stížních námitek popřel.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené rozhodnutí krajského soudu v mezích
důvodů vymezených stížnostními body (§109 odst. 3 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná.
Prvotní jsou námitky týkající se nedostatečného zjištění skutkového stavu [§103 odst. 1
písm. b) s. ř. s], neboť jen na základě úplného a řádného zjištění všech rozhodných
skutečností lze stavět právní závěry o naplnění zákonných podmínek pro udělení azylu.
Jak je zřejmé ze správního spisu, stěžovatelka jako důvody své žádosti o azyl uvedla,
že matka si půjčila peníze, ty nevrátila a proto byla její rodina vyhnána z bytu. Sama
si nemohla na Ukrajině pořídit bydlení, protože neměla peníze a práci také ne. Pracovala
jen pět měsíců v mateřské školce. Měla rodinné problémy s matkou. Navíc má v České
republice přítele, se kterým zde chce žít. Jiné důvody pro udělení azylu neuvedla.
Pokud jde o řízení před správním orgánem, lze obecně uvést, že povinností správního
orgánu je respektovat základní pravidla řízení vyplývající z §3 správního řádu a vyjadřující
v obecné formě hlavní zásady správního řízení. V řízení o azylu je pro posouzení rozsahu
dokazování rozhodné, které skutečnosti uvede žadatel v žádosti o azyl, při pohovoru,
nebo v jiných podáních učiněných do vydání rozhodnutí. Je to žadatel, který se domáhá
udělení azylu a který tvrdí skutečnosti, na jejichž základě správní orgán o jeho žádosti
rozhoduje. Správní orgán není povinen seznamovat žadatele o azyl s důvody, pro které by
se svojí žádostí mohl být úspěšný.
Namítá-li v tomto případě stěžovatelka, že žalovaný nedostatečně zjistil skutkový stav
věci, nemůže s ním Nejvyšší správní soud souhlasit. Posuzování žádosti o udělení azylu
se sestává z řady procesních a materiálních hledisek obsažených v zákoně o azylu,
které je nutno vidět v jejich vzájemné provázanosti a také časové souslednosti. Povinností
žadatele o azyl je tvrdit skutečnosti, na základě nichž mu má být azyl udělen. Toto tvrzení
žadatele není možné nahradit žádným postupem žalovaného. Správní orgán totiž nejen
nemůže, ale není ani povinen domýšlet azylově relevantní důvody, které žadatel o azyl
ve skutečnosti neuplatnil, a poté o nich provádět rozsáhlé dokazování. V řízení o azyl
je správní orgán povinen zjistit skutečný stav věci v rozsahu důvodů, které žadatel o azyl
v průběhu řízení uvedl.
Podle §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu se žádost o udělení azylu zamítne jako
zjevně nedůvodná, jestliže žadatel neuvádí skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být
vystaven pronásledování z důvodů uvedených v §12 zákona o azylu. Podle tohoto ustanovení
zákona o azylu přitom bude azyl udělen, zjistí-li se, že cizinec je pronásledován za
uplatňování politických práv a svobod, nebo má odůvodněný strach z pronásledování z
důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání
určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má.
Potíže s bydlením, či rodinné důvody a touha bydlet s přítelem na území České
republiky však takovými důvody nejsou, s tímto závěrem správního orgánu i soudu
se Nejvyšší správní soud ztotožnil.
Ohledně námitky brojící proti tomu, že se jak správní orgán, tak poté i krajský soud
nedostatečně vypořádal s žalobní námitkou mířící do úvahy o překážce vycestování
[§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.], je namístě odkázat na již konstantní judikaturu Nejvyššího
správního soudu (např. rozsudek ze dne 9. 9. 2004, č. j. 2 Azs 147/2004-41, publikovaný
pod č. 409/2004 Sb. NSS), podle které „Rozhodnutí o zamítnutí žádosti o udělení azylu jako
zjevně nedůvodné podle §16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění zákona č.
2/2002 Sb., nelze považovat za rozhodnutí o neudělení azylu ve smyslu §28 tohoto zákona. Za takové
lze považovat pouze rozhodnutí, kterým Ministerstvo vnitra rozhodne o neudělení azylu pro nesplnění
podmínek uvedených v ustanovení §12, §13 odst. 1 a 2 a §14 téhož zákona po věcném posouzení
důvodů tvrzených žadatelem o azyl. V případě, kdy Ministerstvo vnitra rozhodne o zamítnutí žádosti
o udělení azylu jako zjevně nedůvodné podle §16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve
znění zákona č. 2/2002 Sb., nečiní již výrok o neexistenci překážek vycestování ve smyslu
ustanovení §91 citovaného zákona.“ Není a nikdy ani nebylo důvodu se otázkou překážky
vycestování věcně zabývat.
K námitce nedostatečně zjišťovaných podmínek pro udělení humanitárního azylu
považuje Nejvyšší správní soud za nutné uvést, že v daném případě správní orgán rozhodoval
v tzv. zkráceném řízení o azylovém právu uplatňovaném na základě zjevně nedůvodného
návrhu na zahájení řízení. Jedná se o řízení, které není prováděno v celém rozsahu. Možnost
zkráceného řízení je zakotvena v ustanovení §16 zákona o azylu, přičemž nutno zdůraznit,
že naplnění podmínek v tomto ustanovení neznamená automatické vyloučení z řízení
o udělení azylu, ale jeho zrychlení. Žadateli však musí být dána možnost, aby se vyjádřil
k obsahu své žádosti, aby mohly být posouzeny konkrétní jednotlivé důvody, které jej vedly
k opuštění země původu.
Jak již bylo výše uvedeno, v posuzované věci správní orgán vycházel v rozhodnutí
z ustanovení §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu, podle něhož se žádost o udělení azylu
zamítne jako zjevně nedůvodná, jestliže žadatel neuvádí skutečnosti svědčící o tom,
že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v §12. Uvedené posouzení
ve svých důsledcích znamená, že neprobíhal proces dokazování o tom, zda byly splněny
podmínky ustanovení §12 zákona o azylu. Jestliže se správní orgán nezabýval meritorně
posouzením toho, zda byla či nebyla naplněna skutková podstata ustanovení §12 zákona
o azylu, pak se nemusel zabývat ani splněním podmínek ustanovení §14 zákona o azylu,
tj. podmínkami udělení azylu z humanitárních důvodů. Neprovádí-li tedy správní orgán
dokazování o přítomnosti důvodů azylu ve smyslu §12 zákona o azylu, neboť vychází z toho,
že stěžovatel neuvedl skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování
z důvodů uvedených v §12 [§16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu], pak by byl jeho výrok
ve vztahu k ustanovení §14 zákona o azylu v posuzované věci výrokem, který nemá oporu
v platné právní úpravě. Podle tohoto ustanovení lze totiž v případě hodném zvláštního zřetele
udělit azyl z humanitárního důvodu, avšak jenom za situace, jestliže v řízení o udělení azylu
nebude zjištěn důvod pro udělení azylu podle §12. Jak již však bylo výše uvedeno,
v posuzované věci bylo provedeno tzv. zkrácené řízení, a to z důvodů zjevně nedůvodné
žádosti, aniž by v tomto řízení důvody uvedené v §12 byly zjišťovány. Jestliže důvody
pro udělení azylu podle §12 nebyly zjišťovány (nemohly být tudíž ani zjištěny) nepřichází
v úvahu výrok o udělení azylu z humanitárních důvodů podle §14 zákona o azylu.
Námitky, týkající se politického pronásledování a příslušnosti k určité sociální skupině
uvedla stěžovatelka poprvé až v kasační stížnosti a proto k nim soud nepřihlížel (§109 odst. 4
s. ř. s.).
O žádosti o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti soud samostatně
nerozhodoval, neboť již rozhodl o věci samé.
Nejvyšší správní soud tedy zhodnotil všechny stížní námitky jako nedůvodné.
Jelikož v řízení nevyšly najevo ani žádné jiné vady, k nimž musí kasační soud přihlížet
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 s. ř. s.), kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl
(§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení rozhodl soud v souladu s ustanovením §60 odst. 1 s. ř. s.
Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť ve věci neměla úspěch; žalovanému
správnímu orgánu, kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníku řízení právo na náhradu
nákladu řízení příslušelo, náklady řízení nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí n ej so u opravné prostředky přípustné.
V Brně 17. srpna 2005
JUDr. Josef Baxa
předseda senátu