ECLI:CZ:NSS:2005:1.AZS.211.2004
sp. zn. 1 Azs 211/2004 - 44
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy
a soudkyň JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Marie Žiškové v právní věci žalobce: A. V.,
zastoupeného Mgr. Alexandrem Vaškevičem, advokátem se sídlem Plzeň, Františkánská 7,
proti žalovanému Ministerstvu vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, proti rozhodnutí
ze dne 23. 1. 2004, č. j. OAM-153/VL-07-08-2004, v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, ze dne 9. 6. 2004, č. j. 63 Az 27/2004-16,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 23. 1. 2004, č. j. OAM-153/VL-07-08-2004, žalovaný zamítl
žalobcovu žádost o udělení azylu jako zjevně nedůvodnou podle §16 odst. 1 písm. g) zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky,
ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu).
V žalobě ze dne 26. 1. 2004 žalobce vyjádřil nesouhlas s rozhodnutím žalovaného
a žádal prošetřit jeho případ z důvodů, které uvedl při prvním a druhém pohovoru.
Usnesením ze dne 25. 3. 2004 krajský soud žalobce vyzval k odstranění vad žaloby,
a to aby ve lhůtě jednoho měsíce v souladu s §71 odst. 1 s. ř. s. označil žalobní body,
z nichž musí být patrno, z jakých skutkových a právních důvodů považuje napadené výroky
rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné. Současně ho poučil o tom, že nebude-li podání
v uvedené lhůtě doplněno a v řízení nebude možno pro tento nedostatek pokračovat,
soud řízení o takovém podání odmítne.
Ve stanovené lhůtě ani později žalobce na výzvu krajského soudu nereagoval.
Krajský soud usnesením ze dne 9. 6. 2004 řízení odmítl podle §37 odst. 5 s. ř. s.
V odůvodnění konstatoval, že soud žalobu nemohl projednat, neboť postrádala zákonem
stanovené náležitosti. Usnesením ze dne 25. 3. 2004 proto žalobce vyzval k odstranění
vad podání. Toto usnesení žalobce převzal, jak vyplývá z doručenky, dne 13. 4. 2004.
Žalobce na výzvu soudu nereagoval a vady svého podání ve stanovené lhůtě,
ale ani v dodatečně poskytnuté lhůtě, neodstranil. Vzhledem k tomu, že i přes výzvu
a poučení soudu žalobce neodstranil vady svého podání a zároveň se jednalo o vady,
pro které nešlo v řízení pokračovat, nezbylo soudu než řízení podle §37 odst. 5 s. ř. s.
odmítnout.
Proti odmítavému usnesení krajského soudu podal žalobce (dále též „stěžovatel“)
včas kasační stížnost založenou na důvodech §103 odst. 1 písm. c), d) a e) s. ř. s. Uvedl,
že postupem krajského soudu došlo k porušení §37 odst. 5 s. ř. s., když mu k odstranění
vad podání byla stanovena lhůta v trvání jednoho měsíce. Délka této lhůty by totiž neměla
být kratší než lhůta podle §72 odst. 1 s. ř. s. Protože soudem určená lhůta byla nezákonná,
nepočala ještě běžet. Žalobce dále napadenému usnesení vytkl, že podaná žaloba netrpěla
takovými vadami, pro které by ji bylo možno odmítnout. Žaloba obsahovala všechny
náležitosti dle §71 odst. 1 s. ř. s. Restriktivním výkladem krajského soudu bylo zkráceno
žalobcovo právo na spravedlivý proces. Navíc výrok I. zcela postrádá oporu v zákoně;
soud může toliko odmítnout návrh, a to postupem podle §46 s. ř. s., a nikoli celé
řízení. Ani poučení uvedené v usnesení ze dne 25. 3. 2004 neodpovídá zákonu,
neboť zde není uvedeno, podle jakého ustanovení soud při poučování postupoval. S takovým
poučením nelze spojovat procesní důsledky dle §37 odst. 5 s. ř. s.
Navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadené usnesení krajského soudu
a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce též požádal o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. O této žádosti
Nejvyšší správní soud samostatně nerozhodoval, neboť rozhodl přímo ve věci samé.
K podané kasační stížnosti žalovaný sdělil, že vzhledem k jejímu obsahu
se k ní nebude vyjadřovat.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené rozhodnutí krajského soudu v mezích
důvodů vymezených stížnostními body (§109 odst. 3 s. ř. s.) a shledal kasační stížnost
nedůvodnou.
Stěžovatel tedy namítá nezákonnost rozhodnutí o odmítnutí návrhu [§103 odst. 1
písm. e) s. ř. s.] a rovněž zmatečnost řízení [§103 odst. 1 písm. c) s. ř. s.]
a nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.].
Prvotní jsou námitky nepřezkoumatelnosti [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]
a zmatečnosti [§103 odst. 1 písm. c) s. ř. s.], neboť pokud by byly důvodné,
Nejvyšší správní soud by napadené usnesení zrušil, aniž by se dále zabýval tvrzenou
nezákonností. Namítá-li však stěžovatel, že je napadené usnesení zmatečné, je třeba poukázat
na znění ustanovení §103 odst. 1 písm. c) s. ř. s., podle něhož lze namítat zmatečnost řízení
před soudem spočívající v tom, že chyběly podmínky řízení, ve věci rozhodoval vyloučený
soudce nebo byl soud nesprávně obsazen, popřípadě bylo rozhodnuto v neprospěch účastníka
v důsledku trestného činu soudce. Zákon tedy kromě stanovení zmatečnosti jako kasačního
důvodu výslovně určuje, v čem může zmatečnost spočívat. Kasační námitku proto nelze
chápat v obecném významu tohoto pojmu, ale jen v mezích daných citovaným ustanovením.
Tomu však pouhý stěžovatelův odkaz na předmětné ustanovení neodpovídá a proto nelze
považovat kasační námitku podle §103 odst. 1 písm. c) s. ř. s. za naplněnou.
Stěžovatel dále napadl nesoulad výroku usnesení krajského soudu s §46 s. ř. s.,
podle něhož jedině mohlo být formálně při odmítnutí žaloby postupováno. Taková námitka
odpovídá §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., neboť při její důvodnosti by se mohlo jednat
o rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost.
Krajský soud v daném případě ovšem postupoval správně podle §37 odst. 5 s. ř. s.,
neboť jak vyplynulo ze soudního spisu, byly k tomu splněny veškeré podmínky.
Nejvyšší správní soud nesouhlasí se stěžovatelem v tom, že odmítnout podání (návrh)
lze pouze z důvodů uvedených v §46 s. ř. s. a je naopak toho názoru, že §37 odst. 5 s. ř. s.
má vůči §46 s. ř. s. přednost, neboť je ustanovením speciálním, které upravuje zvláštní případ
odmítnutí podání (návrhu), jež je i přes výzvu soudu zatíženo takovými vadami, že nemůže
být věcně projednáno. Podle tohoto ustanovení předseda senátu vyzve usnesením podatele
k opravě nebo odstranění vad podání a stanoví k tomu lhůtu. Nebude-li podání v této lhůtě
doplněno nebo opraveno a v řízení nebude možno pro tento nedostatek pokračovat,
soud řízení o takovém podání odmítne, nestanoví-li zákon jiný procesní důsledek. O tom musí
být podatel ve výzvě poučen. Uvedené ustanovení tak skutečně hovoří o odmítnutí řízení
o podání, které je zatíženo vadou, pro kterou není možno v řízení pokračovat.
Zde se však jedná o legislativní nepřesnost a nikoli o záměr zákonodárce vytvářet
nový procesní institut. Také soudní praxe při aplikaci daného ustanovení preferuje odmítnutí
návrhu oproti odmítnutí řízení. V daném případě ovšem krajský soud formuloval výrok
usnesení jako odmítnutí řízení, tedy formálně přesně podle zákona. Za takové situace
mu nelze vytýkat jeho porušení; usnesení se tím nestalo nesrozumitelným
a tím nepřezkoumatelným. Obě formulace výroku totiž mají shodný důsledek, že návrh
nebude soudem věcně projednáván. Krajský soud v odůvodnění popsal,
podle jakého ustanovení s. ř. s. je odmítáno i důvody tohoto odmítnutí. Není tak pochyb
o tom, jak soud rozhodl a proč tak učinil; důsledek rozhodnutí je zřejmý. Nejvyšší správní
soud proto neshledal v tvrzených důvodech naplnění námitky nepřezkoumatelnosti ve smyslu
§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
Stěžovatel dále namítl nezákonnost napadeného usnesení krajského soudu o odmítnutí
řízení, s tím, že jeho podání samo o sobě obsahovalo všechny náležitosti dle §71 odst. 1
s. ř. s. a že tedy nebylo důvodu je odmítnout, resp. vyzývat k odstranění vad, a pokud
již byl stěžovatel k doplnění žaloby vyzván, měla mu být stanovena delší než měsíční lhůta.
Ustanovení §65 odst. 1 s. ř. s. umožňuje tomu, kdo tvrdí, že byl na svých právech
zkrácen přímo nebo v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení úkonem
správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují jeho práva
nebo povinnosti, se žalobou domáhat zrušení takového rozhodnutí, popřípadě vyslovení
jeho nicotnosti, nestanoví-li tento nebo zvláštní zákon jinak. Obsahové náležitosti
předpokládané žaloby jsou upraveny jednak obecně v §37 odst. 2 s. ř. s., určujícím formu
žaloby, a odst. 3 téhož ustanovení, podle kterého z každého podání musí být zřejmé,
čeho se týká, kdo jej činí, proti komu směřuje, co navrhuje, a musí být podepsáno a datováno,
a dále konkrétně v §71 odst. 1 s. ř. s., kdy žaloba kromě uvedených obecných náležitostí
podání musí obsahovat označení napadeného rozhodnutí a den jeho doručení nebo jiného
oznámení žalobci, označení osob na řízení zúčastněných, jsou-li žalobci známy,
označení výroků rozhodnutí, které žalobce napadá, žalobní body, z nichž musí být patrno,
z jakých skutkových a právních důvodů považuje žalobce napadené výroky rozhodnutí
za nezákonné nebo nicotné, jaké důkazy k prokázání svých tvrzení žalobce navrhuje provést
a konečně návrh výroku rozsudku. Ze žalobních bodů, jejichž nedostatek byl důvodem
pro odmítnutí stěžovatelovy žaloby, přitom musí být zřejmé důvody žalobcova přesvědčení,
že napadené správní rozhodnutí nebo jeho část odporuje zákonu nebo jinému předpisu,
který má charakter předpisu právního, a toto jeho tvrzení musí být náležitě odůvodněno.
Význam co nejpřesnějšího uvedení žalobních bodů v žalobě vyplývá ze zásady dispoziční,
kterou je řízení o žalobách ve správním soudnictví ovládáno, a která znamená, že soud
se připřezkumu správního rozhodnutí (s výjimkou taxativně stanovených případů) omezuje
pouze na posouzení existence důvodů nezákonnosti správního rozhodnutí, které žalobce
dovozuje.
Nejvyšší správní soud se ztotožnil se závěrem krajského soudu, který konstatoval,
že stěžovatelem podaná žaloba ze dne 26. 1. 2004 postrádá některé náležitosti podle §71
odst. 1 s. ř. s. I podle názoru Nejvyššího správního soudu je z podané žaloby patrno pouze to,
kdo je účastníkem řízení a které rozhodnutí je napadáno; dále žalobce pouze vyjádřil
nesouhlas s rozhodnutím žalovaného a odkázal na důvody, které uvedl při pohovorech
ve správním řízení, které jeho výroky jsou napadány, jaké jsou právní důvody nezákonnosti
napadeného rozhodnutí a návrh výroku rozsudku. Zcela pominuto tak zůstalo uvedení
napadených výroků rozhodnutí a návrhu výroku rozsudku, ale zejména chybí skutkové
i právní důvody, z jakých žalobce považuje napadený výrok (výroky) rozhodnutí
za nezákonné. Úkolem soudů jednajících a rozhodujících ve správním soudnictví
není vyhledávat jednotlivá tvrzení účastníků v různých částech správního spisu a ve vztahu
k tomu pochybení správního orgánu v předcházejícím řízení, nýbrž přezkoumávat konkrétní
kroky, na něž účastník řízení ve své žalobě poukáže a které specifikuje. Je to jeden
ze základních rozdílů mezi přezkumem správním, kdy např. podle §59 správního řádu
odvolací orgán přezkoumá napadené rozhodnutí v celém rozsahu a je-li to nutné, dosavadní
řízení doplní, popřípadě zjištěné vady odstraní, a řízením soudním, kde taková povinnost
uložena není.
Krajský soud tak postupoval v souladu se zákonem, když stěžovatele vyzval
podle §37 odst. 5 s. ř. s. k odstranění vad podání ve stanovené lhůtě a poučil ho o následcích
nevyhovění výzvě. K opravě nebo odstranění vad podání je třeba stanovit lhůtu.
Není však přesně určeno, jak dlouhá tato lhůta má být. Mělo by jít o lhůtu, která je přiměřená
tomu, aby v ní mohl podatel vady podání odstranit nebo opravit. Nejvyšší správní soud
za takovou lhůtu považuje i lhůtu stanovenou krajským soudem, tedy lhůtu jednoho měsíce
od doručení usnesení. Soudcovskou lhůtu podle ustanovení §37 odst. 5 s. ř. s. totiž nelze
zaměňovat se zákonnou lhůtou pro podání žaloby podle §72 odst. 1 s. ř. s. Pokud stěžovatel
tvrdí, že měla být aplikována dvouměsíční lhůta podle naposled citovaného ustanovení,
je takový názor třeba odmítnout již s odkazem na dosavadní rozhodovací praxi Nejvyššího
správního soudu, který např. v rozsudku ze dne 18. 12. 2003, sp. zn. 5 Azs 34/2003
(publikováno pod č. 300/2004 Sb. NSS), judikoval: „Délku lhůty k opravě nebo odstranění
vad podání podle §37 odst. 5 s. ř. s. zákon nestanoví; určí ji soud tak, aby byla přiměřená
okolnostem konkrétního případu, tj. aby v ní podatel mohl vady podání odstranit
nebo opravit. Námitka podatele, že tato lhůta nesmí být kratší než dvouměsíční lhůta
pro podání žaloby stanovená v §72 odst. 1 s. ř. s., nemá oporu v žádném ustanovení soudního
řádu správního.“ Předmětná lhůta je tedy určována soudem, který je omezen pouze hlediskem
přiměřenosti, jak uvedeno výše; omezení lhůtou podle §72 odst. 1 s. ř. s. se neuplatní.
Tím spíše pak neobstojí tvrzení, že lhůta pro odstranění vad vůbec ještě nezačala
pro svou nezákonnost běžet.
Ze znění výše uvedených ustanovení s. ř. s. je zřejmé, že jestliže podání neobsahuje
zákonem stanovené náležitosti, soud vyzve navrhovatele (žalobce) k jejich odstranění
v přiměřené lhůtě. V usnesení, které obsahovalo tuto výzvu, byl stěžovatel řádně poučen
o tom, jakým způsobem má své podání (žalobu) doplnit, jakož i o tom, že neodstraní-li vady
podání, soud usnesením řízení o tomto podání odmítne. Jako nepřípadnou je nutno odmítnout
stěžovatelovu námitku, že uvedené poučení neodpovídá zákonu. Z odůvodnění předmětné
výzvy jednoznačně vyplývá, že soud postupoval podle §37 odst. 5 s. ř. s., čemuž poučení
svým obsahem odpovídá. Z žádného ustanovení s. ř. s. nevyplývá povinnost soudu konkrétně
odkázat na ustanovení, podle něhož je poučováno.
Na výzvu soudu stěžovatel nezareagoval. Krajský soud tak nepochybil, když z důvodu
nedoplnění žaloby, pro něž nebylo možno v řízení pokračovat, řízení podle §37 odst. 5 s. ř. s.
odmítl. V jeho procesním postupu neshledal za této situace Nejvyšší správní soud žádnou
nezákonnost a napadené usnesení tak není nezákonným ve smyslu §103 odst. 1 písm. e)
s. ř. s.
Nejvyšší správní soud tedy shledal stěžovatelovy námitky nedůvodnými.
Protože v řízení nevyšly najevo ani žádné jiné vady, k nimž musí kasační soud přihlížet
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 s. ř. s.), zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou
(§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s. za použití
§120 s. ř. s. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť ve věci neměl úspěch;
žalovanému správnímu orgánu, kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníku řízení právo
na náhradu nákladu řízení příslušelo, náklady řízení nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. července 2005
JUDr. Josef Baxa
předseda senátu