ECLI:CZ:NSS:2005:1.AZS.220.2004
sp. zn. 1 Azs 220/2004 – 45
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Josefa Baxy v právní věci žalobce: D. Ch.,
zastoupeného Mgr. Alexandrem Vaškevičem, advokátem se sídlem Františkánská 7, 301 00
Plzeň, proti žalovanému Ministerstvu vnitra se sídlem Nad Štolou 3, poštovní schránka
21/OAM, 170 34 Praha 7, proti rozhodnutí ze dne 1. 12. 2003, č. j. OAM-6142/VL-07-17-
2003, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne
11. 6. 2004, č. j. 59 Az 194/2003-23,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 1. 12. 2003 zamítl žalovaný žalobcovu žádost o azyl jako zjevně
nedůvodnou podle §16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu.
V žalobě proti tomuto rozhodnutí žalobce uvedl, že když se vrátí na Ukrajinu, bude mít
problémy s mafií.
Krajský soud v Ostravě žalobu zamítl rozsudkem ze dne 11. 6. 2004. Dospěl k závěru,
že správní řízení bylo vedeno řádně, a přisvědčil žalovanému rovněž v posouzení důvodu,
pro nějž byla žalobcova žádost o udělení azylu zamítnuta jako zjevně nedůvodná.
Ze správního spisu vyplynulo, že žalobce požádal o azyl výlučně proto, že na Ukrajině nebyl
schopen splatit dluh, a ve snaze legalizovat svůj pobyt v České republice poté, co mu bylo
uděleno správní vyhoštění; krajský soud stejně jako správní orgán vyslovil, že tyto důvody
nesvědčí o pronásledování ve smyslu §12 zákona o azylu.
Proti zamítavému rozsudku krajského soudu podal žalobce (stěžovatel) včas kasační
stížnost založenou na důvodech uvedených v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona
č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Nesprávné posouzení právní
otázky spatřuje stěžovatel v tom, že navzdory závěrům správního orgánu i soudu jsou u něj
dány důvody pro udělení azylu podle §12 písm. b) zákona o azylu. Stěžovatel si na Ukrajině
půjčil peníze, avšak nebyl je schopen vrátit; věřitel nato dluh zvýšil a pronásledoval
stěžovatele za pomoci osob ze zločineckých struktur, což ohrožovalo stěžovatele na zdraví
i na životě. Stěžovatel se však neobrátil na policii, neboť si byl vědoma spojení
organizovaných zločineckých struktur s policií a byl si jist tím, že nemá šanci zajistit pro sebe
ochranu. Ukrajinský stát toleruje pronásledování stěžovatele proto, že stěžovatel nepatří
do sociální skupiny členů zločineckých struktur. Stěžovatel upozornil na to, že podle Příručky
procedur a kritérií pro přiznání postavení uprchlíka mohou být za pronásledování považovány
i diskriminační činy soukromých osob, pokud je státní orgány vědomě tolerují, odmítají
jim čelit nebo nejsou schopny zajistit účinnou ochranu.
Dále se stěžovatel dovolával kasačního důvodu obsaženého v §103 odst. 1 písm. b)
s. ř. s. Žalovaný podle něj provedl nedostatečné dokazování; nepřihlédl přitom k velmi
omezeným možnostem stěžovatele, jak prokázat pronásledování v zemi původu. Krajskému
soudu stěžovatel vytkl to [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.], že nepřezkoumal dodržení
procesních předpisů ze strany žalovaného, což učinit měl, byť stěžovatel v žalobě poukázal
na vady správního řízení jen v obecné rovině. Soud se měl minimálně zabývat tím,
zda žalovaný ve správním řízení provedl dostatečné dokazování a zda jeho rozhodnutí bylo
dostatečně odůvodněno. Konečně stěžovatel napadl i to, že správní orgán ani soud u něj
neshledaly překážku vycestování, neboť stěžovatel bude po návratu do vlasti vystaven
administrativní šikaně ze strany milice a dalších státních orgánů. Ze všech uvedených důvodů
stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek krajského soudu a věc
mu vrátil k dalšímu řízení. Závěrem stěžovatel požádal o to, aby jeho kasační stížnosti byl
přiznán odkladný účinek, neboť pro uplatňování svých práv u soudu potřebuje být nadále
přítomen v České republice; tato žádost se však – s ohledem na zamítnutí kasační
stížnosti - stala bezpředmětnou.
Kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud nepřihlíží ke skutečnostem uplatněným až po vydání rozhodnutí,
které kasační stížnost napadá (§109 odst. 4 s. ř. s.). Tvrzení o tom, že stěžovatel
je pronásledován ze strany státu, který je součástí zločineckých struktur, a o tom, že patří
do sociální skupiny nečlenů zločineckých struktur, jsou právě takovými skutkovými
novotami. Soud se proto zabýval jen námitkou v té podobě, jak byla uplatněna v žalobě,
a založenou na tom, že stěžovateli měl být udělen azyl, protože v jeho vlasti mu hrozí
pronásledování ze strany mafie. Tato námitka však neobstojí: i podle názoru Nejvyššího
správního soudu byly splněny podmínky pro zamítnutí žádosti podle §16 odst. 1 písm. g)
zákona o azylu. Stěžovatelův příběh nesvědčí o činech azylově relevantních, tj. činech,
které by ve svém souhrnu představovaly pronásledování ve smyslu zákona o azylu. Je zřejmé,
že stěžovatel nebyl jednáním svého věřitele nijak zkrácen na svých politických právech
a svobodách; jak sám v kasační stížnosti upřesnil, má za to, že jej jeho věřitel pronásledoval
ve smyslu §12 písm. b) zákona o azylu. Stěžovatel nijak nepopírá, že věřiteli skutečně byl
dlužen značnou částku, a to po dobu více než čtyř let; domnívá se ale, že má právo na udělení
azylu, neboť věřitel mu hrozil, že na něj pošle mafii. Soud tento věřitelův postup
jistě neschvaluje; mravní či právní závadnost takového jednání ovšem nemůže stěžovateli
založit důvod pro udělení azylu, nesplňuje-li toto jednání znaky pronásledování (ohrožení
života nebo svobody, opatření působící psychický nátlak nebo jiná obdobná jednání – §2
odst. 5 zákona o azylu) a nepramení-li zároveň z některého z důvodů podle §12 zákona
o azylu. O tom, zda výhrůžky věřitele dosahují intenzity některého z výše zmíněných jevů,
se lze jen dohadovat; je však nepochybné, že stěžovatelovy obavy z jednání věřitele
nezpůsobila žádná ze sociálních charakteristik uvedených v §12, což je pro věc určující.
Je možné, že věřitelovy výhrůžky, které stěžovatel popisuje, by mohly být hodnoceny
jako trestný čin; azylové řízení však neslouží k tomu, aby správní orgán snášel důkazy
o množství a povaze obecně kriminálních činů v zemích původu žadatelů o azyl – byť i byly
zaměřeny proti nim osobně a přispěly k jejich odchodu ze země – nýbrž ke zjištění
či vyvrácení existence azylových důvodů podle §12 zákona o azylu. Takové důvody
ze stěžovatelových výpovědí nevyplynuly a správní orgán o jeho žádosti rozhodl správně.
Námitky nedostatečného dokazování ve správním řízení a nedostatečného odůvodnění
správního rozhodnutí byly poprvé uplatněny až v řízení o kasační stížnosti; v této části
je proto kasační stížnost nepřípustná (§104 odst. 4 s. ř. s.).
Co se týče stížnostní námitky vytýkající krajskému soudu to, že nepřezkoumal postup
žalovaného ve správním řízení, Nejvyšší správní soud jí nepřisvědčil. Ač totiž stěžovatel
ve své žalobě žádné konkrétní vady správního řízení nenamítl, krajský soud se postupem
žalovaného zabýval a hodnotil jej; neshledal v něm ostatně žádná pochybení. Tato námitka
nemá tedy žádný vztah k rozhodnutí napadenému kasační stížností.
K tvrzením o tom, že by stěžovatel byl po návratu vystaven pronásledování, resp.
administrativní šikaně ze strany státních orgánů, Nejvyšší správní soud nepřihlížel (§109
odst. 4 s. ř. s.): stěžovatel totiž tuto skutečnost uvedl poprvé až v kasační stížnosti,
tedy až poté, co bylo vydáno napadené rozhodnutí krajského soudu. Tvrzená existence
překážky vycestování, již stěžovatel touto skutečností odůvodňuje, je pak nepřípustným
důvodem kasační stížnosti, neboť nebyla uplatněna v řízení před krajským soudem,
ač uplatněna být mohla (§104 odst. 4 s. ř. s.).
Na okraj soud podotýká, že žalovaný pochybil, jestliže – byť jen v odůvodnění svého
rozhodnutí – posuzoval důvody pro udělení azylu podle §13 a §14 zákona o azylu.
Pokud totiž v řízení o žádosti o udělení azylu vyplyne některá ze skutečností taxativně
uvedených v §16 odst. 1 zákona o azylu, pak správní orgán – za předpokladu, že běží lhůta
stanovená v odstavci 2 téhož ustanovení – bez dalšího takovou žádost zamítne; konečným
způsobem tak ve věci rozhodne, aniž zjišťuje existenci některého z důvodů pro udělení azylu
podle §12 zákona. Podmínkou pro rozhodování o udělení azylu z některého z důvodů
předvídaných v ustanoveních §13 a §14 zákona je přitom nezjištění existence důvodů
pro udělení azylu podle §12 zákona a neudělení azylu podle tohoto ustanovení. Krajský soud
se o tomto pochybení žalovaného nezmínil; posuzování azylových důvodů podle §13 a §14
zákona o azylu při současném zamítání žádosti o udělení azylu podle §16 nicméně
neovlivnilo zákonnost napadeného rozhodnutí žalovaného a krajský soud zamítl žalobu
proti němu po právu.
Stěžovatelovy námitky jsou tedy převážně nepřípustné a ve zbytku nedůvodné. Jelikož
v řízení nevyšly najevo žádné vady, k nimž je nutno přihlížet z úřední povinnosti (§109 odst.
3 s. ř. s.), Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl jako nedůvodnou (§110 odst. 1 věta
druhá s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením
§60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce (stěžovatel) nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť ve věci
neměl úspěch; žalovanému správnímu orgánu, kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníku
řízení právo na náhradu nákladu řízení příslušelo, náklady řízení nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. dubna 2005
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu