ECLI:CZ:NSS:2005:1.AZS.224.2004
č. j. 1 A zs 224/2004-44
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy
a soudkyň JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Marie Žiškové v právní věci žalobkyně: Ch. X.,
zastoupené Mgr. Lilianou Vochalovou, advokátkou se sídlem nám. I. P. Pavlova 3, Praha 2,
proti žalovanému Ministerstvu vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 30. 1. 2003, č. j. OAM-4483/VL-10-C10-2002, v řízení o kasační stížnosti
žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 4. 2004,
č. j. 15 Az 479/2003-23,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 30. 1. 2003, č. j. OAM-4483/VL-10-C10-2002, žalovaný neudělil
žalobkyni azyl podle §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně
zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon
o azylu). Současně žalovaný rozhodl tak, že se na žalobkyni nevztahuje překážka vycestování
ve smyslu §91 zákona o azylu.
V žalobě proti rozhodnutí žalovaného žalobkyně nesouhlasila s jeho rozhodnutím
a napadla ho v celém rozsahu. Tvrdila, že správní orgán nesprávně posoudil skutkový stav
věci a v důsledku toho vydal nesprávné rozhodnutí. Žalobkyně svou vlast opustila v důsledku
velmi tíživých životních okolností, žádala soud, aby její žádost posoudil i z hlediska
§14 zákona o azylu.
Krajský soud žalobu zamítl a v odůvodnění rozsudku uvedl, že žalobkyně žádala
o udělení azylu, neboť v její vlasti jsou tíživé životní podmínky, uvedla, že vlast opustila
z ekonomických důvodů, v Číně je nízká životní úroveň, není tam pro ni žádná budoucnost.
Tyto důvody, žalobkyní uváděné, nejsou podřaditelné pod žádný z důvodů pro udělení azylu
dle §12 písm. a) a b) zákona o azylu. Správní orgán vycházel z dostatečně zjištěného
skutkového stavu, pro své rozhodnutí obstaral dostatek informací i podkladů, jež jsou rovněž
součástí správního spisu. Soud tak obecnou námitku žalobkyně, týkající se nesprávně
posouzeného skutkového stavu věci označil za formální a lichou. Správní orgán se dostatečně
zabýval i důvody pro udělení azylu podle §13 a 14 zákona o azylu, přičemž svoji úvahu
i hodnocení řádně zdůvodnil. Rovněž tak vyhodnotil důvody překážek vycestování ve smyslu
§91 zákona o azylu, na straně žalobkyně překážky vycestování, taxativně v tomto ustanovení
uvedené, neshledal. Žalovaný po provedeném řízení usoudil, že azyl nelze žalobkyni udělit,
neboť žalobkyně nesplňuje podmínky pro udělení azylu podle §12, §13, §14 zákona o azylu,
a dále neshledal ani překážku vycestování podle §91 zákona o azylu, a krajský soud mu dal
po přezkoumání napadeného rozhodnutí v rámci žalobních bodů svým rozsudkem za pravdu.
Proti zamítavému rozsudku krajského soudu podala žalobkyně (dále též stěžovatelka)
včas kasační stížnost, založenou na důvodu uvedeném v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tedy
na nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím
řízení. Uvedla, že soud, ani žalovaný řádně nezkoumali, zda jsou u ní dány podmínky
pro udělení humanitárního azylu. Vždyť právě skutečnost, že v žádosti o udělení azylu
uváděla ekonomické důvody, může být v jednotlivých konkrétních případech, jako např.
i u ní, důvodem pro udělení humanitárního azylu. Nebylo rovněž rozvedeno, proč důvody
žalobkyní uváděné, nejsou důvody hodnými zvláštního zřetele. Žalobkyně naprosto konkrétně
vyjádřila svoji obavu z návratu do vlasti, ocitla by se v neřešitelné situaci. Je sirotek a nemá
již kam a ke komu by se vrátila. V jejím případě se tak jedná o důvody hodné zvláštního
zřetele. Ze všech uvedených důvodů žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší správní soud zrušil
napadený rozsudek krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně též požádala o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. O této
žádosti Nejvyšší správní soud samostatně nerozhodoval, neboť rozhodl přímo ve věci
samé.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené rozhodnutí krajského soudu v mezích
důvodů vymezených stížnostními body (§109 odst. 3 s. ř. s.) a shledal kasační stížnost
nedůvodnou.
Žalobkyně v kasační stížnosti omezila své námitky na nesouhlas s výrokem, vztahujícím
se k neudělení azylu z humanitárních důvodů. Dle jejího názoru ani správní orgán, ani soud
nezdůvodnili, proč jí nebyl humanitární azyl udělen.
K otázce namítaného nesprávného neudělení humanitárního azylu má Nejvyšší správní
soud zato, že v tomto smyslu nejsou splněny zákonné podmínky pro jeho udělení. Podle §14
zákona o azylu, jestliže v řízení o udělení azylu nebude zjištěn důvod pro udělení azylu
podle §12, lze v případě hodném zvláštního zřetele udělit azyl z humanitárního důvodu.
Institut humanitárního azylu tak spočívá v kombinaci neurčitého právního pojmu
„případ zvláštního zřetele hodný“ a správního uvážení, které je vlastním rozhodnutím
správního orgánu a je vyjádřeno slovy „lze udělit humanitární azyl“. Míra volnosti tohoto
rozhodování správního orgánu je pak omezena pouze zákazem libovůle, jenž pro orgány
veřejné moci vyplývá obecně z ústavně zakotvených náležitostí demokratického a právního
státu. Jak vyplynulo ze správního spisu, žalovaný zkoumal, zda v případě stěžovatelky nebyly
dány důvody pro udělení humanitárního azylu a dospěl k závěru, že tomu tak není. Udělení
azylu je na volné úvaze příslušného správního orgánu a rozhodnutí o něm přezkoumává soud
pouze v omezeném rozsahu. Protože žalovaný řádně zjistil a posoudil jak osobní situaci
stěžovatelky, tak i politickou a ekonomickou situaci, jakož i stav dodržování lidských práv
v Číně, a pokud z toho sám nedovodil důvody pro udělení humanitárního azylu, je takové
rozhodnutí v jeho pravomoci, zejména když stěžovatelka ve správním řízení ani žádné důvody
hodné zvláštního zřetele pro udělení humanitárního azylu sama neuváděla. V daném případě
nelze vyčítat žalovanému, jestliže konstatoval, že neshledal důvody pro udělení
humanitárního azylu, neboť žádný takový důvod zde nebyl nabídnut. Správní uvážení
žalovaného spočívající ve volbě rozhodnutí azyl z humanitárního důvodu neudělit, nevybočilo
z mezí a hledisek stanovených zákonem, bylo v souladu s pravidly logického usuzování
a premisy takového úsudku byly zjištěny řádným procesním postupem; nelze tedy hovořit
o voluntaristickém přístupu správního orgánu. Nelze vytýkat ničeho ani krajskému soudu,
který byl vázán rozsahem žaloby (§75 odst. 2 s. ř. s.), její obsah zcela vyčerpal. V těch
limitech, kde soudní přezkum neudělení humanitárního azylu proveden být měl, byl krajským
soudem proveden řádně a v přiměřeném rozsahu. Nebyla-li pak zjištěna na straně žalovaného
libovůle, postupoval krajský soud zcela správně, když ve svém přezkumu do správního
uvážení žalovaného o samotné otázce, zda byly v případě stěžovatelky dány důvody hodné
zvláštního zřetele, dále nezasahoval a zaměřil tento přezkum pouze na otázky procesní.
Úkolem soudu ve správním soudnictví totiž obecně je přezkum pohledem zákonnosti,
byť v takzvané plné jurisdikci, a volné uvážení při rozhodování o udělení azylu
z humanitárních důvodů podle okolností konkrétní věci je vyhrazeno toliko žalovanému.
Nelze tak než souhlasit s rozsudkem krajského soudu, že žalobkyně neuváděla žádné
skutečnosti, které by svědčily o přítomnosti důvodů pro poskytnutí azylu podle §12 zákona
o azylu, či podle §14 tohoto zákona.
Nejvyšší správní soud se též ztotožnil se závěrem žalovaného i krajského soudu
o neexistenci překážek vycestování. Z údajů uváděných stěžovatelkou v návaznosti
na materiály a informace, které správní orgán obstaral, z nichž vycházel a jež jsou uvedeny
v napadeném rozhodnutí a jsou rovněž součástí správního spisu (Zpráva MZV USA
o dodržování lidských práv v Číně za roky 2000, 2001 a 2002) nevyplynuly důvody
zakládající překážku vycestování dle §91 zákona o azylu, spočívající zejména
v tom, že by stěžovatelka byla nucena vycestovat do státu, v němž by byl ohrožen její život
nebo svoboda.
Soud tedy shledal námitky žalobkyně nedůvodnými. Jelikož v řízení nevyšly najevo
žádné ani vady, k nimž musí kasační soud přihlížet z úřední povinnosti (§109 odst. 3 s. ř. s.),
zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou (§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením
§60 odst. 1 s. ř. s. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť ve věci neměla
úspěch; žalovanému správnímu orgánu, kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníku řízení
právo na náhradu nákladu řízení příslušelo, náklady řízení nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí n ej so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. srpna 2005
JUDr. Josef Baxa
předseda senátu