ECLI:CZ:NSS:2005:1.AZS.226.2004
sp. zn. 1 Azs 226/2004 - 63
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Josefa Baxy v právní věci žalobce: V. H.,
zastoupeného JUDr. Janou Mikulovou, advokátkou se sídlem Ostrava, Stodolní 17, proti
žalovanému Ministerstvu vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, o žalobě proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 13. 1. 2004, č. j. OAM-24/VL-07-03-2004, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 5. 2004, č. j. 61 Az 20/2004-26,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
IV. Odměna advokátky JUDr. Jany Mikulové se u r č u je částkou 2 150 Kč,
která bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci
tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 13. 1. 2004, č. j. OAM-24/VL-07-03-2004, žalovaný zamítl
žalobcovu žádost o udělení azylu jako zjevně nedůvodnou podle §16 odst. 1 písm. g) zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky,
ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu).
V žalobě proti rozhodnutí žalovaného žalobce uvedl, že po doručení rozhodnutí zjistil
špatný překlad svých tvrzení. Bratr ho nutil k vystěhování se z domu a použil k tomu
i organizovaný zločin. Žádat ukrajinské úřední orgány o pomoc nemělo význam kvůli
korupci. Proto se rozhodl opustit vlast a hledat azyl v jiném civilizovaném státě. Návrat
na Ukrajinu je nemožný kvůli obavám o zdraví a život.
Krajský soud v Ostravě žalobu zamítl rozsudkem ze dne 17. 5. 2004. V odůvodnění
se ztotožnil se žalovaným v tom, že důvody uplatněné žalobcem nejsou podřaditelné
pod žádný z důvodů pro udělení azylu. Ze správního spisu vyplynulo, že žalobce opustil
Ukrajinu kvůli ekonomickým potížím. Námitku špatného úředního překladu soud shledal
neopodstatněnou. Správní orgán po provedeném řízení usoudil, že žádost o udělení azylu
je zjevně nedůvodná, neboť žalobce nesplňuje podmínky pro udělení azylu podle §12 zákona
o azylu, a krajský soud mu dal po přezkoumání napadeného rozhodnutí v rámci žalobních
bodů svým rozsudkem za pravdu.
Proti zamítavému rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále též „stěžovatel“) včas
kasační stížnost založenou na důvodech dle §103 odst. 1 písm. a) až d) s. ř. s. Konkrétně
uvedl, že krajský soud posoudil uvedenou kauzu v rozporu s platným právním řádem.
Lze shledat vážná pochybení všech orgánů v řízení o udělení azylu. Soud projednal věc
v rozporu se zákonem o azylu. Navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek
krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dále požádal o ustanovení právního
zástupce a o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Usnesením ze dne 2. 8. 2004 krajský soud ustanovil žalobci zástupkyni pro řízení
o kasační stížnosti advokátku JUDr. Janu Mikulovou.
V doplnění kasační stížnosti na výzvu krajského soudu stěžovatel rozvedl důvod
kasační stížnosti uvedený v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tedy nezákonnost spočívající
v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Uvedl, že splnil
zákonné podmínky pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu, resp. minimálně pro vztažení
překážky vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu. Do ČR přijel poté, co otec přepsal dům
na jeho bratra, který poté trval na tom, aby se z domu vystěhoval. Protože neměl práci,
požádal bratra o odklad, ten však začal situaci řešit za pomoci organizovaného zločinu.
Stěžovatel se obával o zdraví a život. Žádat o pomoc státní orgány nemělo smysl, na Ukrajině
bují korupce. Závěrem zopakoval svůj návrh na zrušení napadeného rozsudku.
Dále znovu požádal o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. O této žádosti
Nejvyšší správní soud samostatně nerozhodoval, neboť rozhodl přímo ve věci samé.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti popřel její oprávněnost a navrhl její
zamítnutí.
Nejvyšší správní soud posoudil věc
takto:
V daném případě stěžovatel označil jako důvody pro podání kasační stížnosti
§103 odst. 1 písm. a) až d) s. ř. s a obecně konstatoval, že krajský soud posoudil uvedenou
kauzu v rozporu s platným právním řádem a se zákonem o azylu, a že lze shledat vážná
pochybení všech orgánů v řízení o udělení azylu. Taková tvrzení bez uvedení konkrétních
skutečností, tedy jakou právní otázku soud v předcházejícím řízení nesprávně posoudil, resp.
jakých vad řízení, které mohly mít vliv na zákonnost rozhodnutí o věci samé se soud dopustil,
v čem případně spočívala zmatečnost řízení před soudem, nebo jakých vad řízení se dopustil
žalovaný, jsou však stižena nemožností jejich přezkoumání kasačním soudem. Krajský soud
proto stěžovatele vyzval k odstranění vad podání. V doplnění kasační stížnosti pak stěžovatel
konkretizoval pouze stížní bod poukazující na nezákonnost spočívající v nesprávném
posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení [§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.].
Tvrzené důvody kasační stížnosti dle §103 odst. 1 písm. b), c), d) s. ř. s. tak zůstaly
námitkami jen formálními, bez věcného obsahu. Obecně namítané vady nemůže ani Nejvyšší
správní soud namísto stěžovatele sám aktivně vyhledávat, protože vymezení rozsahu kasační
stížnosti a specifikace jejích důvodů leží na stěžovateli v důsledku dispoziční zásady,
která ovládá i řízení o kasační stížnosti.
Na základě výše uvedeného Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené rozhodnutí
krajského soudu pouze v mezích řádně uplatněného důvodu kasační stížnosti (§106, §109
odst. 3 s. ř. s.), kterým je nesprávné posouzení otázky stěžovatelova splnění zákonných
podmínek pro udělení azylu či pro vztažení překážky vycestování soudem.
Soud se ztotožnil s krajským soudem v závěru, že stěžovatelova životní situace
na Ukrajině nesvědčí o tom, že by stěžovatel byl pronásledován, případně že by zakoušel
odůvodněné obavy z pronásledování ve smyslu §12 zákona o azylu.
Jak plyne ze správního spisu, stěžovatel opustil Ukrajinu čistě z ekonomických důvodů.
Neměl práci, bratr ho přinutil vystěhovat se z domu. Živil se pouze příležitostnou prací,
nezaměstnanost v místě bydliště však byla vysoká; z tohoto důvodu by nedokázal platit
podnájem. Proto se rozhodl vycestovat do ČR. Na Ukrajině se ničeho neobával, problémy
se státními institucemi neměl. V žalobě pak důvody rozšířil o obavy o zdraví a život,
neboť bratr ho vystěhoval za pomoci organizovaného zločinu. Obracet se na státní orgány
o ochranu však nemělo smysl kvůli korupci.
Žalovaný v řízení vycházel především ze stěžovatelovy žádosti o udělení azylu,
doplněné ručně psaným prohlášením o důvodech žádosti, a z protokolu o pohovoru
provedeném v souladu s §23 zákona o azylu. Z žádné z těchto písemností nevyplynulo,
že by stěžovatel tvrdil některý z důvodů pro udělení azylu, tedy že by byl v zemi původu
vystaven pronásledování za uplatňování politických práv a svobod nebo měl odůvodněný
strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální
skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů (§12 zákona o azylu). Stěžovatelovo
tvrzení o vysoké míře nezaměstnanosti v zemi původu může snad svědčit o obecné
ekonomické situaci na Ukrajině; azylové řízení však neslouží k tomu, aby správní orgán
snášel důkazy o míře a povaze obecně ekonomických problémů žadatelů o azyl v zemích
původu – byť i přispěly k jejich odchodu ze země – nýbrž ke zjištění či vyvrácení existence
důvodů pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu.
Žalovaný proto stěžovatelovu žádost o udělení azylu správně zamítl jako zjevně
bezdůvodnou podle §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu.
Správný byl i závěr krajského soudu, že ani stěžovatelovo žalobní tvrzení o vystěhování
za pomoci organizovaného zločinu nesvědčí naplnění důvodů pro udělení azylu. Případné
nátlakové jednání ze strany soukromých osob za uvedeným účelem by nebylo
pronásledováním ve smyslu zákona o azylu, neboť by v prvé řadě nebylo motivováno
stěžovatelovými politickými postoji či některou z jeho sociálních charakteristik, jak jsou
uvedeny v §12 písm. b) zákona o azylu. Stěžovatel navíc sám tvrdil, že se ani nepokoušel
obrátit s žádostí o pomoc na některý ze státních orgánů, a to z důvodu bující korupce. Svým
jednáním (či lépe řečeno nejednáním) tak však státním orgánům vůbec neumožnil k jeho
ochraně zasáhnout. Stěžovatele jistě nelze nutit k tomu, aby činil oznámení státním orgánům;
stejně tak si ale on sám nemůže činit nárok na ochranu na mezinárodní úrovni, pokud
ani neumožnil státním orgánům vlastní země, aby se jeho věcí zabývaly. Nepokusil-li
se získat ochranu prostředky vnitrostátního práva, nemůže mu být poskytnuta ochrana formou
azylu: ta je totiž až poslední možností v situaci, kdy všechny ostatní nástroje práva selhaly.
Případy korupce policie či jiných státních orgánů ze strany pachatelů trestných činů patrně
nelze vyloučit; ze stěžovatelových tvrzení však vyplynulo, že se na tyto orgány vůbec
neobrátil.
Žalovaný ani krajský soud nebyli dále ze zákona povinni rozhodnout o překážkách
vycestování. Rozhodnutí žalovaného bylo vydáno dle §16 zákona o azylu – žádost o udělení
azylu byla zamítnuta jako zjevně nedůvodná, kdežto §28 zákona o azylu by se užil v případě
neudělení či odnětí azylu a tedy jako obligatorní část rozhodnutí v režimu §12, §13, §14,
§15 a §17 zákona o azylu, pro které platí povinnost plynoucí z §91 tohoto zákona.
Nejvyšší správní soud tedy shledal všechny stěžovatelovy námitky nedůvodnými.
Jelikož v řízení nevyšly najevo ani žádné vady, k nimž musí kasační soud přihlížet z úřední
povinnosti (§109 odst. 3 s. ř. s.), zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou (§110 odst. 1 věta
druhá s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle §60 odst. 1 za použití §120 s. ř. s.
Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť ve věci neměl úspěch; žalovanému
správnímu orgánu, kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníku řízení právo na náhradu
nákladu řízení příslušelo, náklady řízení nevznikly.
Žalobci byla pro řízení o výše uvedené kasační stížnosti ustanovena zástupkyní
advokátka; v takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 7,
§120 s. ř. s.).
Výše odměny byla stanovena podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu,
a to za dva úkony právní služby spočívající v převzetí a přípravě právního zastoupení
a v písemném podání týkajícím se věci samé ze dne 27. 7. 2005, a náhrady hotových výdajů,
tedy ve výši 2 x 1 000 Kč a 2 x 75 Kč [§7, §9 odst. 3 písm. f), §11 odst. 1 písm. b), d),
§13 odst. 3 citované vyhlášky], celkem 2 150 Kč.
Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do šedesáti dnů
od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. října 2005
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu