ECLI:CZ:NSS:2005:1.AZS.230.2004
sp. zn. 1 Azs 230/2004 - 49
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie
Žiškové a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Josefa Baxy v právní věci žalobkyně: T. T.
L., zastoupené Mgr. Darinou Kučerovou, advokátkou se sídlem Děčín 2, Sofijská 890/31,
proti žalovanému Ministerstvu vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, proti rozhodnutí ze
dne 21. 1. 2004, č. j. OAM-102/VL-20-05-2004, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti
rozsudku Krajského soudu v Ostravě, ze dne 12. 8. 2004, č. j. 24 Az 70/2004-30,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 21. 1. 2004, č. j. OAM-102/VL-20-05-2004, neudělil žalovaný
žalobkyni azyl podle §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně
zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů
(zákon o azylu). Současně rozhodl tak, že se na žalobkyni nevztahuje překážka vycestování
ve smyslu §91 zákona o azylu.
V žalobě proti rozhodnutí žalovaného žalobkyně uvedla, že se do Vietnamu nemůže
vrátit, nemá se tam o co opřít, režim nedodržuje lidská práva, nelze se svobodně vyjadřovat.
Krajský soud v Ostravě žalobu zamítl rozsudkem ze dne 12. 8. 2004. Podle obsahu
žaloby přezkoumal výrok rozhodnutí žalovaného o nevztažení překážek vycestování
ve smyslu §91 zákona o azylu. Uvedl, že shodně s žalovaným měl pochyby o věrohodnosti
tvrzení žalobkyně ve vztahu k jejím potížím s policií. V rámci správního řízení se nezmínila
o tom, že by byla ve Vietnamu pronásledována za uplatňování svých názorů, ani v souvislosti
se svým náboženským vyznáním. Jak vyplynulo z materiálu Ministerstva vnitra
Velké Británie o Vietnamu z roku 2003, v případě návratu do Vietnamu by žalobkyně nebyla
nucena vycestovat do státu, kde je ohrožen její život nebo svoboda z důvodu
jejího náboženství.
Proti zamítavému rozsudku krajského soudu podala žalobkyně
(dále též „stěžovatelka“) včas kasační stížnost založenou na důvodu uvedeném v §103 odst. 1
písm. b) s. ř. s., a to na vadě řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní
orgán vycházel, nemá oporu ve spisech a soud, který ve věci rozhodoval, měl napadené
rozhodnutí správního orgánu zrušit. Konkrétně uvedla, že ve Vietnamu obecně lidská práva
dodržována nejsou a ona sama se obává svého návratu do vlasti. Ekonomické potíže měla
také, tyto však nebyly hlavním důvodem žádosti o azyl. Ve vlasti byla nedůvodně
pronásledována kvůli jejímu náboženskému vyznání. Nelze se též ztotožnit s citovanými
zprávami o dodržování lidských práv ve Vietnamu. V zemi rozhodně nelze zcela svobodně
vyznávat víru dle vlastní volby. Navrhla, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek
krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně požádala o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. O této žádosti
Nejvyšší správní soud samostatně nerozhodoval, neboť rozhodl přímo ve věci samé.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené rozhodnutí krajského soudu v mezích
důvodů vymezených stížnostními body (§109 odst. 3 s. ř. s.) a shledal kasační stížnost
nedůvodnou.
Stěžovatelka dovozovala vady řízení před správním orgánem spočívající v tom,
že skutková podstata, z níž správní orgán vycházel, nemá oporu ve spisech; zejména trvala
na tom, že ve Vietnamu obecně nejsou dodržována lidská práva, sama byla pronásledována
pro své náboženské vyznání. Nejvyšší správní soud se však s touto výtkou neztotožnil.
Skutková podstata nemá oporu ve spisech, chybí-li ve spisech podklad pro skutkový
závěr učiněný rozhodujícím orgánem, resp. je nedostačující k učinění správného skutkového
závěru.
Ze správního spisu vyplynuly následující skutečnosti:
V žádosti o udělení azylu žalobkyně jako důvod, pro který žádá o udělení azylu
označila ekonomické potíže, které měla ve Vietnamu. Obchodovala, na což si půjčila peníze,
musela však platit vysoké daně, na které neměla. Stát jí proto zabavil dům. Odjela do Ruska
za prací, život je tam však těžký a nebezpečný. Poté odcestovala do ČR, též za prací.
Protože neměla platné osobní doklady, požádala o azyl.
Při pohovoru dle §23 zákona o azylu uvedla, že je vietnamské národnosti
a katolického vyznání. Ve Vietnamu prodávala videokazety a CD, které obsahovaly
náboženské texty. Toto zboží jí posílal kamarád z ČR, ona je dále vypalovala a prodávala.
Na obchodování si půjčila peníze v okresní bance, ale zkrachovala. V březnu roku 2001
jí okresní úřad za asistence policie a banky zabavil dům. Postup banky byl však zákonný.
V lednu roku 2001 jí totiž policie zabavila zboží, neboť prodávala načerno, doma.
Navíc se nejednalo o originály CD a kazet. Důvodem byl náboženský obsah, pojednával
o svobodě vyznání v ČR. Policií byla na měsíc zadržena, poté utekla a skrývala se u sestry.
Tento hlavní důvod zapomněla v žádosti i ve vlastnoručně psaných důvodech uvést,
byla hodně unavena. Bezprostřední příčinou jejího odchodu z Vietnamu byl útěk z policie.
Z tohoto důvodu by byla po návratu uvězněna.
Zprávy Ministerstva zahraničí USA o dodržování lidských práv ve Vietnamu
za rok 2001, ze dne 4. 3. 2002, a za rok 2002, ze dne 31. 3. 2003, poukázaly mimo jiné na to,
že vláda omezovala náboženskou svobodu a zakazovala činnost náboženských organizací
kromě těch, které byly státem schváleny. Z informací Ministerstva vnitra Velké Británie
- Hodnocení země, Vietnam, za roky 2002 a 2003, vyplynulo, že svoboda náboženského
vyznání je zakotvena v ústavě, vztahuje se však jen na registrované skupiny, mezi něž patří
i katoličtí křesťané. Porušování lidských práv se většinou týká neregistrovaných skupin.
Vláda obecně umožnila svobodně vyznávat víru dle vlastní volby. Účast na náboženských
aktivitách se v zemi výrazně zvyšovala. Počet katolíků činí přibližně 6 – 7 milionů lidí.
Z žalobou napadeného rozhodnutí vyplynulo, že skutkový stav žalovaný na základě
jím shromážděných podkladů stanovil tak, že důvodem stěžovatelčiny žádosti o udělení azylu
bylo zabavení jejího domu kvůli nesplacení půjčky, problémy s policií vyplývající z jejího
nelegálního podnikání a snaha o legalizaci pobytu v ČR. Žalovaný dospěl k závěru,
že její problémy s policií nebyly důsledkem pronásledování za uplatňování politických práv
a svobod, nebo že by odůvodňovaly strach z pronásledování z důvodu své rasy, náboženství,
národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických
názorů. Zároveň uzavřel, že žalobkyně by nebyla v případě návratu do Vietnamu ohrožena
na životě či svobodě též z důvodu jejího náboženství.
Nejvyšší správní soud shledal, že žalovaný při svém rozhodování vycházel především
ze stěžovatelčiny žádosti o udělení azylu a z jejích sdělení poskytnutých během pohovoru
podle §23 zákona o azylu. Stěžovatelka při tomto pohovoru odpovídala na přesné otázky
konkrétně se vztahující k její životní situaci a mohla se i samostatně vyjádřit k důvodům
své žádosti o udělení azylu. Situaci žalobkyně žalovaný též posoudil na pozadí informací
o politické a ekonomické situaci a stavu dodržování lidských práv ve Vietnamu, zejména
pak ze Zpráv Ministerstva zahraničí USA o dodržování lidských práv ve Vietnamu
za rok 2001, ze dne 4. 3. 2002, a za rok 2002, ze dne 31. 3. 2003, informací
Ministerstva vnitra Velké Británie – Hodnocení země, Vietnam, za roky 2002 a 2003,
informací Ministerstva zahraničních věcí ČR (Zastupitelský úřad v Hanoji)
ze dne 26. 5. 2000, č. j. 118854/2000-LP, a dále též z informací z databáze České tiskové
kanceláře.
V této souvislosti se Nejvyšší správní soud neztotožnil s obecně namítanou
neobjektivitou či nepřesností žalovaným opatřených zpráv o dodržování lidských práv
ve Vietnamu. Žalovaný vycházel zejména z výše uvedených zpráv Ministerstva zahraničí
USA a informací Ministerstva vnitra Velké Británie, tedy ze zpráv, bezprostředně se časově
vztahujících k situaci žalobkyně v zemi původu, tak i pro posouzení překážek vycestování
ve smyslu §91 zákona o azylu. Tyto zprávy jsou komplexními a každoročně aktualizovanými
dokumenty o stavu dodržování lidských práv v mnoha zemích světa. Není důvodu domnívat
se, že Spojené státy americké či Velká Británie představované svými státními orgány mají
nějaký zájem na tom, aby život ve Vietnamu líčily příznivěji, než jaký ve skutečnosti
je: zmíněné zprávy naopak detailně popisují celkovou ekonomickou a politickou situaci
včetně přehmatů vietnamské státní moci v nejrůznějších případech, aby tak umožnily
příslušným orgánům v cílových státech co nejobjektivněji posuzovat žádosti o azyl.
Žalovaný navíc v dané věci nepoměřoval stěžovatelčiny výpovědi pouze s těmito zprávami,
ale též s aktuálními informacemi o Vietnamu obsaženými v databázi ČTK a s informacemi
Ministerstva zahraničních věcí ČR, tedy informacemi pocházejícími ze zdrojů zcela odlišného
charakteru a původu; všechny informační zdroje ve spojení se skutečnostmi uváděnými
stěžovatelkou jej nicméně dovedly ke stejnému závěru, což nenapovídá tomu, že by byly
tendenční či účelové: naopak to svědčí o tom, že všechny vypovídají objektivně o téže realitě.
Ze správního spisu jasně vyplývá, že žalovaný provedl v řízení úplné dokazování,
je z něj zřejmé, z jakých důkazních prostředků při svém rozhodování vycházel.
Důkazní prostředky byly řádně a logicky zhodnoceny a provedené dokazování vyústilo
v řádně zjištěný skutkový stav, z něhož správní orgán při svém rozhodování o tom,
zda jsou zde důvody pro udělení azylu dle §12, §13 odst. 1 a odst. 2 a §14 zákona o azylu
a zda se na stěžovatelku vztahuje překážka vycestování dle §91 zákona o azylu, vycházel.
Podklady pro skutkový závěr učiněný žalovaným, obsažené ve správním spisu jsou
pro účely rozhodování o udělení azylu zcela dostačující, skutková podstata ze spisu
jednoznačně vyplývá a je konzistentní i s tvrzeními žalobkyně učiněnými v průběhu
správního řízení.
Nejvyšší správní soud tedy shledal všechny stěžovatelčiny námitky nedůvodnými.
Jelikož v řízení nevyšly najevo žádné vady, k nimž musí kasační soud přihlížet z úřední
povinnosti (§109 odst. 3 s. ř. s.), zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou (§110 odst. 1 věta
druhá s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s.
za použití §120 s. ř. s. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť ve věci
neměla úspěch; žalovanému správnímu orgánu, kterému by jinak jakožto úspěšnému
účastníku řízení právo na náhradu nákladu řízení příslušelo, náklady řízení nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. července 2005
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu