ECLI:CZ:NSS:2005:1.AZS.232.2004
sp. zn. 1 Azs 232/2004-76
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Josefa Baxy v právní věci žalobce: Y. P.,
zastoupeného Mgr. Alexandrem Vaškevičem, advokátem se sídlem Františkánská 7, 301 00
Plzeň, proti žalovanému Ministerstvu vnitra se sídlem Nad Štolou 3, poštovní schránka
21/OAM, 170 34 Praha 7, proti rozhodnutí ze dne 25. 4. 2002, č. j. OAM-1899/VL-10-08-
2002, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. 8. 2004,
č. j. 36 Az 119/2003-54,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalobce ne m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se n ep ř i zn á v á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 25. 4. 2002 zamítl žalovaný žalobcovu žádost o udělení azylu jako
zjevně nedůvodnou podle §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu, a neudělil mu azyl podle §13
odst. 1, 2 a §14 tohoto zákona. Zároveň vyslovil, že na žalobce se nevztahuje překážka
vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu.
V žalobě proti tomuto rozhodnutí a v jejím doplnění žalobce citoval četná ustanovení
správního řádu, která žalovaný podle jeho názoru porušil; porušen byl též §12 zákona
o azylu, neboť důvody pro udělení azylu jsou u žalobce dány. Zejména namítl, že správní
orgán neprovedl dostatečné dokazování a provedené důkazy řádně nezhodnotil; především
se nezabýval situací na Ukrajině, která žalobce přinutila vycestovat. Žalobci byl pro neplacení
výpalného zničen autobus, který pro něj byl zdrojem obživy; stát žalobci neposkytl ochranu
před pachateli, což svědčí o jistém druhu pronásledování ve smyslu §12 písm. b) zákona
o azylu prováděného státním aparátem. Žalobce patří do sociální skupiny nečlenů
zločineckých struktur; příslušníci těchto struktur jej přitom právě z tohoto důvodu
pronásledují a domovský stát to toleruje. To naplňuje též humanitární důvody pro udělení
azylu. Závěrem žalobce navrhl, aby soud rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil
k dalšímu řízení.
Krajský soud v Brně žalobu zamítl rozsudkem ze dne 26. 8. 2004. V řízení před správním
orgánem neshledal vady vytýkané žalobcem ani jiné vady, pro které by měl napadené
rozhodnutí zrušit; v odůvodnění rozsudku se rovněž ztotožnil se žalovaným v posouzení
důvodu, pro nějž žalovaný zamítl žalobcovu žádost jako zjevně nedůvodnou. Ze správního
spisu vyplynulo, že žalobce požádal o azyl především z obavy před výhrůžkami vyděračů,
kteří po něm požadovali peníze za provozování taxislužby na jimi ovládaném území, a také
ve snaze legalizovat svůj pobyt v České republice. Tyto skutečnosti ani podle krajského soudu
nesvědčí o tom, že by žalobce mohl být vystaven pronásledování ve smyslu §12 zákona
o azylu; žalovaný tak postupoval správně.
Proti zamítavému rozsudku krajského soudu podal žalobce (stěžovatel) včas kasační
stížnost založenou na důvodu uvedeném v §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb.,
soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), tedy na nezákonnosti spočívající v nesprávném
posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Stěžovatel se domnívá, že jsou u něj
dány důvody pro udělení azylu podle §12 písm. b) zákona o azylu: v jeho vlasti jej totiž
na zdraví a na životě ohrožovaly osoby ze zločineckých struktur. Vyděrači zapálili stěžovateli
stánek a auto a stříleli nejen po něm, ale i po jeho manželce a dětech. Stejně jako v žalobě
stěžovatel připojil tvrzení o své příslušnosti k sociální skupině nečlenů zločineckých struktur
a o vstřícném postoji státu k těmto strukturám. Upozornil na to, že podle Příručky procedur
a kritérií pro přiznání postavení uprchlíka mohou být za pronásledování považovány
i diskriminační činy soukromých osob, pokud je státní orgány vědomě tolerují, odmítají
jim čelit nebo nejsou schopny zajistit účinnou ochranu.
Dále se stěžovatel dovolával kasačního důvodu obsaženého v §103 odst. 1 písm. b)
s. ř. s. Žalovaný podle něj provedl nedostatečné dokazování; nepřihlédl přitom k velmi
omezeným možnostem stěžovatele coby žadatele o udělení azylu, jak prokázat pronásledování
v zemi původu. Krajskému soudu stěžovatel vytkl to [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.],
že nepřezkoumal dodržení procesních předpisů ze strany žalovaného, což učinit měl, byť
stěžovatel v žalobě poukazoval na vady správního řízení jen v obecné rovině. Minimálně
se měl zabývat tím, zda žalovaný ve správním řízení provedl dostatečné dokazování
a zda jeho rozhodnutí bylo dostatečně odůvodněno. Konečně napadl i to, že správní orgán
ani soud u něj neshledaly překážku vycestování, neboť stěžovatel bude po návratu do vlasti
vystaven administrativní šikaně ze strany milice a dalších státních orgánů. Ze všech
uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek
krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Požádal též o to, aby jeho kasační stížnosti
byl přiznán odkladný účinek; tato žádost se však – s ohledem na zamítnutí kasační
stížnosti - stala bezpředmětnou.
Kasační stížnost není důvodná.
Nejprve je třeba zopakovat závěry krajského soudu, podle nichž žalovaný neměl
rozhodovat ani o neudělení azylu podle §13 odst. 1, 2 a §14 zákona o azylu, ani o nevztažení
překážky vycestování podle §91 tohoto zákona: v rozhodnutí, jímž se žádost o udělení azylu
zamítá jako zjevně nedůvodná podle §16 odst. 1 zákona o azylu, jsou totiž tyto výroky
nadbytečné. Námitkami, v nichž stěžovatel zpochybňuje aplikaci uvedených ustanovení,
jakož i ustanovení §12, se tak nemůže zabývat ani soud v kasačním řízení. K tvrzení o tom,
že by stěžovatel byl po návratu vystaven pronásledování, resp. administrativní šikaně
ze strany státních orgánů, Nejvyšší správní soud navíc ani nemůže přihlížet, neboť se jedná
o nově uváděnou skutečnost (§109 odst. 4 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud se ztotožnil s krajským soudem v závěru, že stěžovatelova životní
situace na Ukrajině nesvědčí o tom, že by stěžovatel byl pronásledován, případně
že by zakoušel odůvodněné obavy z pronásledování ve smyslu §12 zákona o azylu.
Stěžovatel se odvolával na Příručku k postupům a kritériím pro určování právního postavení
uprchlíků; uváděná argumentace je však v dané věci nepřiléhavá. Jak plyne ze správního
spisu, stěžovatel byl na Ukrajině vystaven výhrůžkám ze strany soukromých osob,
které mu též způsobily škodu na majetku; na státní orgány se přitom neobrátil,
neboť ze zkušenosti věděl, že takoví pachatelé bývají krátce po zatčení opět propuštěni.
Žalovaný a poté i krajský soud správně uzavřeli, že trestné činy, jichž se stěžovatel stal obětí,
nejsou pronásledováním ve smyslu zákona o azylu, neboť nebyly motivovány
stěžovatelovými politickými postoji či některou z jeho sociálních charakteristik, jak jsou
uvedeny v §12 písm. b) zákona o azylu (sám stěžovatel připustil, že výlučným motivem
vyděračů byla snaha obohatit se na jeho úkor; to, že se jejich cílem stal také stěžovatel,
pramenilo ze skutečnosti, že začal podnikat, nikoli z jeho politického přesvědčení, národnosti,
rasy, náboženského vyznání a podobně). Tvrzení o příslušnosti k sociální skupině „nečlenů
zločineckých struktur“, jejíž příslušníci jsou pronásledování členy zločineckých struktur,
neobstojí: jednak je toto vymezení negativní, jednak skupinu nelze definovat útoky
na ni jakožto jevovou a pomíjivou charakteristikou, nýbrž pouze nějakým vnitřním a trvalým
znakem vypovídajícím o místě a postavení skupiny ve společnosti.
Už vůbec pak nelze přihlížet k tvrzení o tom, že pokud stěžovatel hledal ochranu
u státních orgánů, zjistil, že i ony jsou součástí zločineckých struktur. Jednak je takové
konstatování nepodloženou domněnkou, která nemá oporu ve stěžovatelově skutkovém
příběhu, jednak ze stěžovatelových výpovědí ve správním řízení plyne, že se na policii
ani na jiný státní orgán neobrátil. K závěru, že toto stěžovatelovo tvrzení je pouze účelové,
vedou i další sdělení obsažená v kasační stížnosti, podle nichž vyděrači zapálili stěžovateli
nejen auto (jak zaznělo již v průběhu správního řízení), ale též stánek (o žádném stánku
přitom dříve nebyla řeč; není též zřejmé, k čemu by stěžovateli jakožto řidiči auta či autobusu
měl stánek sloužit), stříleli po něm a po jeho ženě (opět zcela nové tvrzení – do té doby
stěžovatel vypovídal pouze o škodě na zapáleném autě a o nespecifikovaných výhrůžkách,
nikoli o jakékoli formě fyzického násilí, natožpak ohrožení na životě) a dokonce i po jeho
dětech (jak přitom plyne ze správního spisu, stěžovatel děti nemá). Soud již dal zástupci
stěžovatele opakovaně najevo (srov. např. rozhodnutí ve věci 1 Azs 62/2004 – S.
C. – nebo 1 Azs 96/2004 – O. H.), že formulářové kasační stížnosti, které se nevztahují ke
skutkovému příběhu zastupovaného klienta a překrucují provedené procesní postupy,
nezvyšují pravděpodobnost úspěchu ve věci; zdůrazňuje to tedy i teď. Povinností advokáta je
jistě hájit zájmy klienta; k tomu ovšem nepřispívá uvádění nepravdivých skutečností. Takový
postup navíc snižuje i jméno samotného advokáta.
Co se týče stížnostních námitek vytýkajících krajskému soudu to, že nepřezkoumal
postup žalovaného ve správním řízení, Nejvyšší správní soud jim nepřisvědčil. Stěžovatel
totiž – ač byl i v žalobním řízení zastoupen advokátem – nepoukázal na žádná konkrétní
procesní pochybení správního orgánu: pouze zcela obecně citoval znění několika ustanovení
správního řádu. Pouhý odkaz na zákonné ustanovení však nepostačí; je třeba jej doplnit
konkrétním skutkovým tvrzením založeným na průběhu řízení, které bylo provedeno právě
ve stěžovatelově věci. Citace ustanovení správního řádu není žalobním bodem, který by soud
byl povinen přezkoumat: nelze po něm totiž žádat, aby sám ve správním spisu vyhledával
případná porušení procesního předpisu, kterých se správní orgán mohl dopustit.
Nejvyšší správní soud se dále ztotožnil s krajským soudem v závěru, že správní orgán
provedl dostatečné dokazování ve věci. Správní orgán vycházel v řízení především
ze stěžovatelovy žádosti o udělení azylu, doplněné ručně psaným prohlášením o důvodech
žádosti, a z protokolu o pohovoru provedeném v souladu s §23 zákona o azylu. Z žádné
z těchto písemností nevyplynulo, že by stěžovatel tvrdil některý z důvodů pro udělení azylu;
žalovanému tedy nevznikla povinnost provádět dokazování ohledně existence některého
z azylových důvodů taxativně vypočtených v §12 zákona o azylu. Stěžovatelovo tvrzení
o tom, že byl v zemi původu vystaven výhrůžkám ze strany soukromých osob, může
snad svědčit o stavu obecné kriminality na Ukrajině; azylové řízení však neslouží k tomu,
aby správní orgán snášel důkazy o míře a povaze obecně kriminálních činů v zemích původu
žadatelů o azyl – byť i byly zaměřeny proti nim osobně a přispěly k jejich odchodu
ze země - nýbrž ke zjištění či vyvrácení existence důvodů pro udělení azylu
podle §12 zákona o azylu.
Ani námitce vytýkající žalovanému nedostatečné odůvodnění rozhodnutí nelze přisvědčit.
Žalovaný po provedení důkazů písemnostmi shromážděnými v řízení uzavřel, že stěžovatel
se nedovolával žádného z důvodů vedoucích k udělení azylu, a naopak potvrdil, že o azyl
požádal kvůli obavám z výhrůžek příslušníků mafie a ve snaze legalizovat svůj pobyt v České
republice. Za takového stavu věcí pak nelze hovořit o nedostatečném odůvodnění: jelikož
žalovaný správně seznal, že stěžovatelova tvrzení neumožňují postupovat podle §12 zákona
o azylu, nezabýval se již podrobně situací na Ukrajině. Své důvody a svůj myšlenkový postup
pak v rozhodnutí náležitě popsal.
Nejvyšší správní soud tedy shledal všechny stěžovatelovy námitky nedůvodnými.
Jelikož v řízení nevyšly najevo žádné vady, k nimž je nutno přihlížet z úřední povinnosti
(§109 odst. 3 s. ř. s.), Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl jako nedůvodnou
(§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením
§60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce (stěžovatel) nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť ve věci
neměl úspěch; žalovanému správnímu orgánu, kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníku
řízení právo na náhradu nákladu řízení příslušelo, náklady řízení nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí n ej so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. června 2005
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu