ECLI:CZ:NSS:2005:1.AZS.240.2004
sp. zn. 1 Azs 240/2004 - 58
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy
a soudkyň JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Marie Žiškové v právní věci žalobce: S. Y.,
(nyní uvádí X. G.), zastoupeného Mgr. Lilianou Vochalovou, advokátkou se sídlem Praha 2,
nám. I. P. Pavlova 3, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3,
o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 6. 2003, č. j. OAM-4370/VL-11-ZA08-2002,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 7. 2004,
č. j. 36 Az 718/2003-26,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 5. 6. 2003, č. j. OAM-4370/VL-11-ZA08-2002, žalovaný
neudělil žalobci azyl podle §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu
a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů
(zákon o azylu). Současně rozhodl tak, že se na žalobce nevztahuje překážka vycestování
ve smyslu §91 zákona o azylu.
V žalobě proti rozhodnutí žalovaného žalobce citoval řadu ustanovení správního řádu,
která žalovaný v řízení porušil, a trval na tom, že splnil zákonné podmínky pro udělení azylu
dle §12 a §14 zákona o azylu nebo alespoň pro vztažení překážky vycestování podle §91
zákona o azylu. Ke skutkovým důvodům odkázal na žádost o udělení azylu,
protokol o pohovoru a další spisový materiál. Navrhl, aby soud rozhodnutí žalovaného zrušil
a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Krajský soud žalobu zamítl rozsudkem ze dne 21. 7. 2004. Po přezkoumání
napadeného rozhodnutí v rámci žalobních bodů neshledal v řízení před správním orgánem
vady vytýkané žalobcem ani jiné vady, pro které by měl napadené rozhodnutí zrušit;
v odůvodnění rozsudku se rovněž ztotožnil se žalovaným v tom, že důvody uplatněné
žalobcem nejsou podřaditelné pod žádný z důvodů pro udělení azylu. Ze správního spisu
vyplynulo, že žalobce žádost o azyl odůvodnil ekonomickými problémy v zemi původu,
touhou po pracovním uplatnění v ČR a dále legalizací pobytu v ČR. Soud uzavřel, že žalobce
v průběhu správního řízení netvrdil žádné azylově relevantní důvody, přičemž žalovaný
má povinnost zjistit skutečný stav věci pouze v rozsahu důvodů uplatněných žadatelem
v průběhu správního řízení.
Proti zamítavému rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále též „stěžovatel“)
včas kasační stížnost založenou na důvodech uvedených v §103 odst. 1 písm. a), b), d) s. ř. s.
Uvedl, že žalovaný řádně nezkoumal podmínky pro udělení humanitárního azylu.
Nebylo dostatečně zdůvodněno, proč okolnosti uvedené stěžovatelem v žádosti nejsou
důvody zřetele hodnými a nemohou být považovány za humanitární. Po návratu do země
původu by se stěžovatel ocitl v neřešitelné situaci; je sirotek, nemá se tedy kam vrátit. Jeho
zvláštní osobní poměry spolu se situací v zemi původu zakládají důvody pro udělení
humanitárního azylu. Došlo též k porušení §3 odst. 3, 4 a §46 správního řádu. Krajský soud
se pak nezabýval tím, zda správní uvážení nepřekročilo meze zákona a zda jej žalovaný
nevyložil příliš úzce. Navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek krajského
soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Závěrem žalobce požádal o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
O této žádosti Nejvyšší správní soud samostatně nerozhodoval, neboť rozhodl přímo ve věci
samé.
Žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že stěžovatel ani v kasační stížnosti neuvedl žádný
konkrétní důvod, který by se dal podřadit pod §14 zákona o azylu; zmiňoval pouze okolnosti
ekonomického charakteru. Navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené rozhodnutí krajského soudu v mezích
důvodů vymezených stížnostními body (§109 odst. 3 s. ř. s.) a shledal kasační stížnost
nedůvodnou.
Stěžovatel v kasační stížnosti komplexně napadl způsob posouzení možnosti udělení
humanitárního azylu jak žalovaným, tak krajským soudem.
Nejvyšší správní soud má však zato, že v daném případě nebyly pro udělení
humanitárního azylu splněny zákonné podmínky. Podle §14 zákona o azylu, jestliže v řízení
o udělení azylu nebude zjištěn důvod pro udělení azylu podle §12, lze v případě hodném
zvláštního zřetele udělit azyl z humanitárního důvodu. Institut humanitárního azylu
tak spočívá v kombinaci neurčitého právního pojmu „případ zvláštního zřetele hodný“
a správního uvážení, které je vlastním rozhodnutím správního orgánu a je vyjádřeno slovy
„lze udělit humanitární azyl“. Míra volnosti tohoto rozhodování správního orgánu
je pak omezena pouze zákazem libovůle, jenž pro orgány veřejné moci vyplývá obecně
z ústavně zakotvených náležitostí demokratického a právního státu. Jak vyplynulo
ze správního spisu, žalovaný zkoumal, zda v případě stěžovatele nebyly dány důvody
pro udělení humanitárního azylu a dospěl k závěru, že tomu tak není. Udělení humanitárního
azylu je na volné úvaze příslušného správního orgánu a rozhodnutí o něm přezkoumává soud
pouze v omezeném rozsahu. Žalovaný řádně zjistil a posoudil jak osobní situaci stěžovatele,
tak i stav v zemi původu. Pokud z toho sám nedovodil důvody pro udělení humanitárního
azylu, je takové rozhodnutí v jeho pravomoci, zejména když stěžovatel ve správním řízení
ani žádné důvody hodné zvláštního zřetele pro udělení humanitárního azylu sám netvrdil.
Uváděl totiž pouze důvody ekonomické, které však důvodem pro udělení humanitárního azylu
nejsou (srov. č. 182/2003 Sb. NSS). Nelze tak vyčítat žalovanému, jestliže konstatoval,
že neshledal důvody pro udělení humanitárního azylu, neboť žádný takový důvod
zde nebyl nabídnut. Správní uvážení žalovaného spočívající ve volbě rozhodnutí azyl
z humanitárního důvodu neudělit, nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem,
bylo v souladu s pravidly logického usuzování a premisy takového úsudku byly zjištěny
řádným procesním postupem; nelze tedy hovořit o voluntaristickém přístupu správního
orgánu.
Nelze vytýkat ničeho ani krajskému soudu, který byl vázán rozsahem žaloby
(§75 odst. 2 s. ř. s.); její obsah zcela vyčerpal. V těch limitech, kde soudní přezkum neudělení
humanitárního azylu proveden být měl, byl krajským soudem proveden řádně a v přiměřeném
rozsahu. Nebyla-li pak zjištěna na straně žalovaného libovůle, postupoval krajský soud
zcela správně, když ve svém přezkumu do správního uvážení žalovaného o samotné otázce,
zda byly v případě stěžovatele dány důvody hodné zvláštního zřetele, dále nezasahoval
a zaměřil tento přezkum pouze na otázky procesní. Úkolem soudu ve správním soudnictví
totiž obecně je přezkum pohledem zákonnosti, byť v takzvané plné jurisdikci, a volné uvážení
při rozhodování o udělení azylu z humanitárních důvodů podle okolností konkrétní
věci je vyhrazeno toliko žalovanému.
Nelze tak než souhlasit s rozsudkem krajského soudu, že stěžovatel neuváděl žádné
skutečnosti, které by svědčily o přítomnosti důvodů pro poskytnutí azylu také podle §14
zákona o azylu.
Takové relevantní skutečnosti stěžovatel ostatně netvrdil ani v kasační stížnosti.
Uvedl sice, že je sirotkem, vzhledem k jeho věku však lze k této okolnosti, i přes zvážení
dopadů této skutečnosti na kvalitu rodinného života, přihlédnout jen stěží. I když soud bere
na vědomí zjištěné reálie o Čínské lidové republice ve smyslu obtíží s obživou či seberealizací
zejména venkovského obyvatelstva, tyto plynou právě z hospodářské situace země a nelze
je bez dalšího vnímat jinak, nežli právě jako důvody po výtce ekonomické. V daném případě
k nim nepřistoupila žádná další okolnost, jež by tuto jejich obecnou povahu kvalitativně
měnila a povýšila na důvody, jež by úvahu o udělení humanitárního azylu zasloužily.
Osobní situace stěžovatele ve vazbě na aktuální situaci v zemi původu žádnou takovou
mimořádnost nepředstavuje, včetně návratu do vlasti.
Nejvyšší správní soud tedy shledal všechny stěžovatelovy námitky nedůvodnými.
Protože v řízení nevyšly najevo ani žádné vady, k nimž musí kasační soud přihlížet z úřední
povinnosti (§109 odst. 3 s. ř. s.), zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou (§110 odst. 1 věta
druhá s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením §60
odst. 1 s. ř. s. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť ve věci neměl úspěch;
žalovanému správnímu orgánu, kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníku řízení právo
na náhradu nákladu řízení příslušelo, náklady řízení nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. srpna 2005
JUDr. Josef Baxa
předseda senátu