ECLI:CZ:NSS:2005:1.AZS.247.2004
sp. zn. 1 Azs 247/2004-35
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Mazance
a soudců JUDr. Petra Příhody a Mgr. Jana Passera v právní věci žalobkyně: Y. Ch.,
zastoupená Mgr. Alexandrem Vaškevičem, advokátem v Plzni, Františkánská 7, 301 00
Plzeň, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, Nad Štolou 3, poštovní schránka
21/OAM, 170 34 Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 10. 2003,
čj. OAM-4840/VL-18-12-2003, o kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu
v Ostravě ze dne 19. 7. 2004, čj. 24 Az 2243/2003-17,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Žalovanému se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 14. 10. 2003, čj. OAM-4840/VL-18-12-2003, žalovaný zamítl
žádost žalobkyně o udělení azylu jako zjevně nedůvodnou podle §16 odst. 1 písm. g)
zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění zákona č. 2/2002 Sb.
V žalobě proti tomuto rozhodnutí žalobkyně obecně namítala, že správní orgán
v řízení o její věci porušil ustanovení §3 odst. 3, §3 odst. 4, §32 odst. 1, §46 a §47 odst.
3 správního řádu; zákonný obsah těchto ustanovení citovala. Rovněž namítla porušení
§12 a §91 zákona o azylu: domnívá se totiž, že v jejím případě byly naplněny zákonné
podmínky pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu nebo alespoň pro vztažení
překážky vycestování ve smyslu §91 téhož zákona. Ohledně skutkových důvodů odkázala
na obsah správního spisu, zejména na žádost o udělení azylu a protokol o pohovoru.
Krajský soud v Ostravě napadeným rozsudkem žalobu zamítl. Ani jednu z procesních
námitek krajský soud neuznal za důvodnou; stejně pak uzavřel i ohledně námitky věcné,
neboť důvodem žádosti o azyl byla snaha žalobkyně o legalizaci pobytu na území České
republiky, nikoli důvod ve smyslu §12 zákona o azylu.
Proti tomuto rozsudku žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) brojila včas podanou
kasační stížností. Namítla, že krajský soud nesprávně posoudil právní otázku, zda byly
dány předpoklady pro rozhodnutí žalovaného podle §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu
[§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.]. Tvrdila, že ji napadal její bratr, který patrně trpěl duševní
chorobou a byl ve spojení s organizovanými zločineckým strukturami. Na policii, která je
rovněž provázána s zločineckými strukturami, se neobrátila, neboť se obávala zhoršení
své situace, tj. navíc i postihu ze strany policie. Byla tak pronásledována jako příslušnice
sociální skupiny nečlenů zločineckých struktur. Stěžovatelka nesouhlasila ani s tím, jak se
krajský soud vypořádal s překážkou vycestování; tvrdí, že v případě návratu na Ukrajinu
bude vystavena perzekuci ze strany milice a dalších správních orgánů, protože žádala o
azyl v České republice. Stěžovatelka dále poukázala na to, že žalovaný nedostatečným
způsobem provedl dokazování; v tom tkví důvod podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
Krajský soud uzavřel, že správní řízení netrpělo procesní vadou; pominul však podle
stěžovatelky nedostatečné dokazování a nedostatečné odůvodnění rozhodnutí. Krajský
soud také řádně nepřezkoumal rozhodnutí žalovaného z hlediska procesních žalobních
námitek, ohledně kterých stěžovatelce vytkl, že citovaná ustanovení správního řádu
nedoplnila o konkrétní skutkové důvody. V těchto skutečnostech stěžovatelka spatřuje
naplnění kasačního důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.].
Stěžovatelka rovněž požádala o přiznání odkladného účinku, neboť svá práva před
soudem může uplatňovat jen tehdy, bude-li přítomna v České republice.
Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný
účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je o
kasační stížnosti rozhodováno přednostně a kde je žadatelka chráněna před důsledky
rozsudku krajského soudu režimem pobytu za účelem strpění podle §78b odst. 1, 2
zákona o azylu (cizinec má nárok na udělení víza za účelem strpění pobytu mj. tehdy,
pokud žádost doloží dokladem o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o
žalobě proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného
účinku; takové vízum opravňuje cizince k pobytu na území po dobu platnosti víza, která
je 365 dnů; na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční policie platnost víza prodlouží,
a to i opakovaně). Ze zákona platnost uvedeného víza zaniká právní mocí rozhodnutí o
kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek by tedy nemělo
z hlediska ochrany stěžovatelky žádný význam, negativní by před rozhodnutím o kasační
stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí o kasační stížnosti pak je
rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí o této stížnosti.
Nejvyšší správní soud pak přezkoumal napadené rozhodnutí krajského soudu
v mezích důvodů vymezených stížnostními body (§109 odst. 3 s. ř. s.) a dospěl k závěru,
že kasační stížnost není nedůvodná.
Stěžovatelka především namítla nezákonnost rozsudku krajského soudu pro
nesprávné posouzení právní otázky, tj. zda na její případ lze aplikovat ustanovení §16
odst. 1 písm. g) zákona o azylu [§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.].
Ze správního spisu, zejm. z protokolu o pohovoru ze dne 9. 10. 2003, vyplynulo, že
stěžovatelka odešla z Ukrajiny pro dlouhodobé problémy se svým přítelem a jeho
bratrem, kteří v nadměrné míře požívali alkohol a právě na koupi alkoholu od
stěžovatelky požadovali finanční prostředky. Rovněž ji vyháněli z domu a ona neměla kde
bydlet. Žádost o azyl pak stěžovatelka podala poté, co správní orgány rozhodly o jejím
vyhoštění z České republiky; na území České republiky totiž žila a pracovala nelegálně.
Nejvyšší správní soud odkazuje na dosavadní správní judikaturu, z níž plyne, že
problémy se soukromými osobami a problémy ekonomického rázu nejsou bez dalšího
důvodem pro udělení azylu dle §12 zákona o azylu. Ostatně ani snaha o legalizaci pobytu
v České republice nemá nic společného s důvody, o kterých hovoří ustanovení §12
zákona o azylu. Jak správní orgán, tak krajský soud tedy právní otázku posoudily správně.
Hovoří-li stěžovatelka v kasační stížnosti o pronásledování z důvodu příslušnosti k
sociální skupině nečlenů zločineckých struktur, o provázanosti bratra a policie s
organizovanými zločineckým strukturami, pak jde o tvrzení, které ve správním řízení ani v
řízení před krajským soudem neuváděla. Z pohledu přezkumu kasačním soudem jde o
nové skutkové tvrzení, které stěžovatelka uplatnila až poté, co bylo vydáno napadené
rozhodnutí. K takové skutečnosti Nejvyšší správní soud nepřihlíží (§109 odst. 4 s. ř. s.).
Ohledně námitky týkající se překážky vycestování je namístě rovněž odkázat na již
konstantní judikaturu Nejvyššího správního soudu (např. rozsudek ze dne 9. 9. 2004,
čj. 2 Azs 147/2004-41, publikovaný pod č. 409/2004 Sb. NSS), podle které „Rozhodnutí o
zamítnutí žádosti o udělení azylu jako zjevně nedůvodné podle §16 odst. 1 písm. g) zákona č.
325/1999 Sb., o azylu, ve znění zákona č. 2/2002 Sb., nelze považovat za rozhodnutí o neudělení
azylu ve smyslu §28 tohoto zákona. Za takové lze považovat pouze rozhodnutí, kterým Ministerstvo
vnitra rozhodne o neudělení azylu pro nesplnění podmínek uvedených v ustanovení §12, §13 odst. 1 a 2
a §14 téhož zákona po věcném posouzení důvodů tvrzených žadatelem o azyl. V případě, kdy
Ministerstvo vnitra rozhodne o zamítnutí žádosti o udělení azylu jako zjevně nedůvodné podle §16 odst.
1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění zákona č. 2/2002 Sb., nečiní již výrok o
neexistenci překážek vycestování ve smyslu ustanovení §91 citovaného zákona.“ Není a nikdy ani
nebylo důvodu se otázkou překážky vycestování věcně zabývat; v tomto směru tedy není
žalovanému ani krajskému soudu co vytýkat.
Stěžovatelka rovněž namítla nedostatečně provedené dokazování před správním
orgánem, v čemž spatřovala důvod podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Pod tento stížní
důvod je pak třeba podřadit i tvrzení o nesprávném úsudku krajského soudu v tom, že
správní řízení netrpělo procesní vadou (nedostatkem dokazování ve správním řízení a
odůvodnění rozhodnutí žalovaného). V tom však Nejvyšší správní soud stížnosti
přisvědčit nemohl.
Součástí správního spisu je vedle žádosti o azyl i protokol o pohovoru se
stěžovatelkou ze dne 9. 10. 2003; k jeho obsahu viz výše. Nezpůsobilost tam uváděných
důvodů založit právo na udělení azylu je zřejmá. Ve správním řízení stěžovatelka již jiný
důvod svého odchodu netvrdila. Jestliže tedy žalovaný vzal za základ svého rozhodnutí
právě tyto skutečnosti, neprováděl další zjištění a žádost o azyl zamítl jako zjevně
nedůvodnou, pak nepochybil a krajský soud neměl proč správní rozhodnutí rušit. Správní
orgán totiž není povinen domýšlet či konstruovat azylově relevantní důvody, které žadatel
o azyl ve skutečnosti vůbec neuplatnil, a poté o nich provádět rozsáhlé dokazování. V
řízení o azyl je správní orgán povinen zjistit skutečný stav věci v rozsahu důvodů, které
žadatel o azyl v průběhu řízení uvedl. Žalovaný v této věci své úvahy v rozhodnutí
dostatečným způsobem popsal, a z rozhodnutí je tak zcela seznatelné, které skutečnosti
byly podkladem rozhodnutí a jakými důvody byl žalovaný veden při hodnocení důkazů.
Stěžovatelka v kasační stížnosti namítala také stížní důvod podle §103 odst. 1 písm.
d) s. ř. s.; krajský soud prý řádně nepřezkoumal rozhodnutí žalovaného z hlediska
procesních žalobních námitek, ohledně kterých stěžovatelce vytkl, že dovolaná ustanovení
správního řádu nedoplnila o konkrétní skutkové důvody. Tak tomu ale není. Naopak
krajský soud rozhodnutí žalovaného z tohoto hlediska v souladu s §75 odst. 2 s. ř. s.
přezkoumal; na obecně formulované procesní žalobní námitky zareagoval a v obecné
rovině se s nimi také řádně vypořádal. K těmto námitkám uvedl, že žalovaný si opatřil
potřebné podklady pro rozhodnutí, a vycházel tak ze spolehlivě zjištěného skutkového
stavu. Z odůvodnění rozhodnutí žalovaného podle zjištění krajského soudu rovněž
vyplývá, které skutečnosti byly podkladem rozhodnutí a jakými důvody byl žalovaný
veden při hodnocení důkazů. Krajský soud tedy své rozhodnutí i dostatečným způsobem
odůvodnil. Jeho postup tedy nebyl v rozporu se zákonem; důvod kasační stížnosti
uvedený v §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. není dán.
Nejvyšší správní soud zhodnotil všechny stížní námitky jako nedůvodné. Jelikož
v řízení nevyšly najevo ani žádné jiné vady, k nimž musí přihlížet z úřední povinnosti
(§109 odst. 3 s. ř. s.), kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl (§110 odst. 1 věta druhá
s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení rozhodl soud v souladu s ustanovením §60 odst. 1 s. ř. s.
Stěžovatelka nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť ve věci neměla úspěch;
žalovanému správnímu orgánu, kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníku řízení
právo na náhradu nákladu řízení příslušelo, náklady řízení nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 31. května 2005
JUDr. Michal Mazanec
předseda senátu