ECLI:CZ:NSS:2005:1.AZS.249.2004
sp. zn. 1 Azs 249/2004 – 40
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Josefa Baxy v právní věci žalobce: I. S.,
zastoupeného JUDr. Irenou Smítkovou, advokátkou se sídlem nám. T. G. Masaryka 121,
261 01 Příbram, proti žalovanému Ministerstvu vnitra se sídlem Nad Štolou 3, poštovní
schránka 21/OAM, 170 34 Praha 7, proti rozhodnutí ze dne 23. 1. 2004, č. j. OAM-105/VL-
07-03-2004, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne
8. 6. 2004, č. j. 64 Az 27/2004-22,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 23. 1. 2004 zamítl žalovaný žalobcovu žádost o udělení azylu
jako zjevně nedůvodnou podle §16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu.
V žalobě proti tomuto rozhodnutí žalobce vylíčil svůj skutkový příběh, v němž popsal
jednání neznámých osob, které mu vyhrožovaly v souvislosti s nesplněnými finančními
závazky zemědělského družstva, jehož byl žalobce předsedou. Zdůraznil, že do České
republiky odcestoval z obavy před zabitím; požádal proto soud, aby jeho věc přezkoumal.
Krajský soud v Ostravě žalobu zamítl rozsudkem ze dne 8. 6. 2004. V řízení
před správním orgánem neshledal žádné vady a přisvědčil žalovanému i v právním posouzení
věci: žalobce totiž neuváděl skutečnosti svědčící o tom, že byl v zemi původu pronásledován
ve smyslu §12 zákona o azylu, a požádal o udělení azylu toliko ve snaze vyhnout
se správnímu vyhoštění a legalizovat svůj pobyt v České republice.
V kasační stížnosti proti rozsudku krajského soudu žalobce (stěžovatel) uvedl,
že žalovaný pochybil při zjišťování skutkového stavu [§103 odst. 1 písm. b) zákona
č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního – dále jen „s. ř. s.“]: zjišťoval
totiž pouze skutečnosti, z jejichž souhrnu lze dovodit, že stěžovatel nesplňuje podmínky
pro udělení azylu. Žalovaný vůbec nezkoumal formu a intenzitu výhrůžek směřujících
vůči stěžovateli, nepokoušel se zjistit bližší informace o osobách, které stěžovateli
vyhrožovaly, a o osobních podmínkách stěžovatele.
Dále stěžovatel namítl nesprávné právní posouzení věci [§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.]:
azyl podle §12 by mu měl být udělen nejen pro pronásledování vyvolané platební
neschopností družstva, jehož byl předsedou, ale též z důvodu politického pronásledování.
Stěžovatel vyjádřil též přesvědčení, že v jeho případě není Ukrajina bezpečnou třetí zemí
ve smyslu §16 písm. e) zákona o azylu. Konečně se stěžovatel domnívá, že splňuje podmínky
pro udělení azylu z humanitárních důvodů podle §14 zákona o azylu: v zemi původu
je mu vyhrožováno zabitím a on se cítí být ohrožen na životě.
Stěžovatel proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek
Krajského soudu v Ostravě a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Závěrem stěžovatel požádal o to,
aby jeho kasační stížnosti byl přiznán odkladný účinek; tato žádost se však – s ohledem
na zamítnutí kasační stížnosti – stala bezpředmětnou.
Kasační stížnost není důvodná.
Námitkou nesprávně provedeného dokazování se Nejvyšší správní soud nezabýval:
tento důvod (a ostatně ani jakýkoli jiný důvod týkající se způsobu vedení správního řízení)
totiž stěžovatel neuplatnil v řízení před krajským soudem, ač tak učinit mohl. Kasační stížnost
je tak v této části nepřípustná (§104 odst. 4 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud dále podle §109 odst. 4 s. ř. s. nepřihlížel k tvrzení o tom,
že stěžovatel byl pronásledován z politických důvodů: toto tvrzení se poprvé objevuje
až v kasační stížnosti, tedy poté, co bylo vydáno jí napadené rozhodnutí soudu.
K věcnému přezkoumání tak zbývají námitky napadající nesprávné posouzení právní
otázky a zpochybňující především závěr žalovaného o tom, že skutečnosti uváděné
stěžovatelem nesvědčí o tom, že by mohl být vystaven pronásledování ve smyslu §12 zákona
o azylu. I Nejvyšší správní soud se však s tímto závěrem ztotožňuje. Žalovaný – poté,
co ze stěžovatelových výpovědí zjistil všechny podstatné skutečnosti – správně usoudil,
že výhrůžky ze strany soukromých osob nelze posoudit jako pronásledování za uplatňování
politických práv a svobod, a byť by v žadateli o azyl vyvolávaly jisté obavy,
nejsou tyto obavy odůvodněným strachem z pronásledování z důvodu rasy, náboženství,
národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických
názorů. Stěžovatelovo tvrzení o tom, že byl v zemi původu vystaven výhrůžkám ze strany
soukromých osob, může snad svědčit o stavu obecné kriminality na Ukrajině; azylové řízení
však neslouží k tomu, aby správní orgán snášel důkazy o míře a povaze obecně kriminálních
činů v zemích původu žadatelů o azyl – byť i byly zaměřeny proti nim osobně a přispěly
k jejich odchodu ze země – nýbrž ke zjištění či vyvrácení existence důvodů pro udělení azylu
podle §12 zákona o azylu. Ve stěžovatelově případě však ani takového zjišťování nebylo
třeba: skutečnosti jím uváděné totiž už při prvním posouzení zjevně nespadaly
do množiny důvodů taxativně vymezených v citovaném ustanovení. Pro azylové
řízení je tedy nepodstatné, jakou podobu měly výhrůžky směřující vůči stěžovateli
či kdo byl jejich původcem, není-li jejich motiv vyvolán některou ze sociálních charakteristik
žadatele ve smyslu §12 zákona o azylu, což není stěžovatelův případ.
Stěžovatel nemůže být úspěšný ani s další námitkou, podle níž by mu měl být udělen
azyl z humanitárních důvodů. Jednak totiž udělování humanitárního azylu podléhá správnímu
uvážení rozhodujícího správního orgánu, do nějž soud nemůže zasahovat: přezkoumává
jen to, zda správní orgán nepřekročil meze správního uvážení nebo zda je nezneužil.
Jednak ve stěžovatelově věci není taková námitka vůbec na místě: žalovaný
zde totiž rozhodoval o zamítnutí žádosti jako zjevně nedůvodné, nikoli o neudělení azylu.
Okolnosti, pro něž je možno udělit azyl z humanitárních důvodů, však žalovaný zvažuje právě
jen tehdy, pokud rozhoduje o neudělení azylu podle §12 zákona o azylu; tak tomu v této věci
nebylo.
Konečně pak není zcela zřejmá námitka, podle níž by se ve stěžovatelově věci mělo
užít ustanovení §16 odst. 1 písm. e) zákona o azylu, neboť v jeho případě nelze považovat
Ukrajinu za třetí bezpečnou zemi. To nepochybně nelze popřít; tato jistota však pramení
nikoli ze situace na Ukrajině, nýbrž z toho, že Ukrajina nemůže být ve vztahu ke stěžovateli
vůbec posuzována jako třetí země, neboť stěžovatel je jejím státním občanem. Tato námitka
je tedy vnitřně nelogická, a soud ji tak dále nehodnotil.
Stěžovatel se svými námitkami neuspěl. Jelikož v řízení o kasační stížnosti nevyšly
najevo žádné vady, k nimž je nutno přihlížet z úřední povinnosti (§109 odst. 3 s. ř. s.),
Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl jako nedůvodnou (§110 odst. 1 věta druhá
s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením §60
odst. 1 s. ř. s. Žalobce (stěžovatel) nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť ve věci
neměl úspěch; žalovanému správnímu orgánu, kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníku
řízení právo na náhradu nákladu řízení příslušelo, náklady řízení nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. června 2005
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu