ECLI:CZ:NSS:2005:1.AZS.250.2004
sp. zn. 1 Azs 250/2004 – 48
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudkyň JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Elišky Cihlářové v právní věci žalobce: T. T. V.,
zastoupeného JUDr. Danuší Koldovskou, advokátkou se sídlem náměstí T. G. M. 169, Česká
Lípa, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, o žalobě proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 7. 2003, č. j. OAM–5154/VL-20-P18-2002, v řízení o
kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v
Liberci ze dne 31. 8. 2004, č. j. 59 Az 439/2003-31,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 8. 7. 2003, č. j. OAM–5154/VL-20-P18-2002, neudělil žalovaný
žalobci azyl podle §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně
zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů
(zákon o azylu). Současně rozhodl tak, že se na žalobce nevztahuje překážka vycestování
ve smyslu §91 zákona o azylu.
V žalobě proti rozhodnutí žalovaného žalobce uvedl, že má čínské předky,
což ve Vietnamu velmi znesnadňuje postavení; i ze zprávy citované žalovaným vyplynulo,
že tyto osoby nemají rovnoprávné postavení. Další závažnou skutečností bylo, že na území
ČR žije jeho nezletilá dcera D. G., na jejíž výživě a výchově se podílí. Za těchto okolností mu
měl být udělen azyl, resp. na něho měla být vztažena překážka vycestování.
Krajský soud žalobu zamítl rozsudkem ze dne 31. 8. 2004. Uzavřel, že v průběhu
správního řízení žalobce neuvedl žádné konkrétní jednání či situaci, z nichž by bylo možno
usoudit, že je osobou pronásledovanou ve smyslu §12 zákona o azylu. Ze správního spisu
vyplynulo, že žalobce opustil vlast kvůli obecně konstatované nespokojenosti se situací
ve Vietnamu. O dceři se žalobce ve správním řízení jen jednou stručně zmínil, žalovaný
tak neměl možnost v rámci posuzování překážky vycestování k této skutečnosti přihlédnout.
Správní orgán po provedeném řízení usoudil, že žalobce nesplnil podmínky pro udělení azylu
a krajský soud mu dal po přezkoumání napadeného rozhodnutí v rámci žalobních bodů svým
rozsudkem za pravdu.
Proti zamítavému rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále též „stěžovatel“)
včas kasační stížnost založenou na důvodech uvedených v §103 odst. 1 písm. a), b), d) s. ř. s.
Konkrétně uvedl, že žalovaný i soud nepřihlédli ke všem jeho osobním poměrům.
V těch došlo k výrazným změnám. V ČR žije rodinným životem a nemá možnost
odjet s rodinou nebo jen s dítětem do Vietnamu. Pokud nezlegalizuje pobyt v ČR nebude
moci plnit povinnosti k nezletilé D. G. a bude mu upřeno právo se s tímto dítětem stýkat.
Dodal, že poměry ve Vietnamu jsou velmi svízelné, v individuálních případech dochází
k porušování lidských práv, tuto skutečnost je však na dálku velmi těžké prokázat. Navrhl,
aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek krajského soudu a věc mu vrátil
k dalšímu řízení.
Žalobce požádal o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. O této žádosti
Nejvyšší správní soud samostatně nerozhodoval, neboť rozhodl přímo ve věci samé.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti oprávněnost všech stížních námitek popřel.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené rozhodnutí krajského soudu v mezích
důvodů vymezených stížnostními body (§109 odst. 3 s. ř. s.) a shledal kasační stížnost
nedůvodnou.
Soud se ztotožnil s krajským soudem v závěru, že stěžovatelova životní situace
ve Vietnamu nesvědčí o tom, že by stěžovatel byl pronásledován, případně že by zakoušel
odůvodněné obavy z pronásledování ve smyslu §12 zákona o azylu. Stěžovatel v kasační
stížnosti obecně poukázal na svízelnou situaci v zemi původu s tím, že v individuálních
případech dochází k porušování lidských práv. Jak plyne ze správního spisu, a to zejména
z protokolu o pohovoru, důvodem stěžovatelovy žádosti o udělení azylu byla jeho snaha
vyřešit vlastní ekonomické potíže v zemi původu – kvůli snižování počtu zaměstnanců
byl propuštěn, poté pomáhal matce při obchodování, jeho příjem však nestačil pro život.
Tato jeho situace však nebyla způsobena státními orgány tolerovanou diskriminací ze strany
zaměstnavatelů nebo jinými formami pronásledování ze strany státních orgánů, ale celkovým
hospodářským stavem Vietnamu. Stěžovatelovy ekonomické potíže vyplývající ze špatné
hospodářské situace v zemi původu nezakládají důvody pro udělení azylu ve smyslu §12
zákona o azylu.
Lze jen podotknout, že ani v kasační stížnosti stěžovatel konkrétněji nespecifikoval,
ke kterým skutečnostem, týkajícím se jeho osobních poměrů nebo politické situace
ve Vietnamu, žalovaný ani krajský soud nepřihlédli. Neuvedl žádnou okolnost,
poukazující na porušení jeho lidských práv v zemi původu.
Jak žalovaný, tak krajský soud se řádně zabývali i rodinným životem (nezletilá dcera)
stěžovatele v ČR. K tomu nutno dodat, že soud plně chápe složitou osobní situaci,
do níž je napadeným správním rozhodnutím uveden stěžovatel i jeho rodina. Podle čl. 32
odst. 4 Listiny základních práv a svobod mohou být práva rodičů omezena a nezletilé děti
mohou být od rodičů odloučeny proti jejich vůli jen rozhodnutím soudu na základě zákona.
Toto ústavní právo je ovšem poněkud limitováno tím, že podle odstavce 6 tohoto článku mají
být podrobnosti jeho realizace stanoveny až zákonem. Tímto zákonem je ve stěžovatelově
případě zákon o azylu, jehož §13 upravuje tzv. „azyl za účelem sloučení rodiny“, ten ovšem
umožňuje udělení azylu pouze žadateli o azyl, jehož rodinnému příslušníkovi již azyl udělen
byl. Nelze jej tedy na posuzovanou situaci použít.
Obdobně lze pak vykládat také ustanovení Úmluvy o právech dítěte
(publ. Pod č. 104/1991 Sb.), stejně jako například čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod (publ. pod č. 209/1992 Sb.). Judikatura vycházející z později uvedené
úmluvy ostatně řešila situaci do jisté míry obdobnou stěžovatelově v případu D. v. Francie
(1998), kde Evropský soud pro lidská práva neshledal porušení stěžovatelčina práva na
respektování rodinného života v tom, že byla stěžovatelka – alžírská státní příslušnice –
vyhoštěna pro porušování francouzských zákonů z Francie, přestože tím byla oddělena od
svého nezletilého syna, francouzského státního občana.
V kritizovaném postupu žalovaného ani krajského soudu nelze shledávat porušení
ústavně zaručených rodičovských práv ani porušení mezinárodních lidskoprávních závazků
České republiky.
Nelze tak než souhlasit se závěrem krajského soudu, že žalobce neuváděl žádné
skutečnosti, které by svědčily o přítomnosti důvodů pro poskytnutí azylu podle §12 zákona
o azylu.
Nejvyšší správní soud se též ztotožnil se závěrem žalovaného i krajského soudu
o neexistenci překážek vycestování. Z údajů uváděných stěžovatelem v návaznosti na zprávy
o stavu dodržování lidských práv ve Vietnamu a informace Ministerstva zahraničních věcí ČR
nevyplynuly důvody zakládající překážku vycestování dle §91 zákona o azylu.
Nejvyšší správní soud tedy shledal všechny stěžovatelovy námitky nedůvodnými.
Jelikož v řízení nevyšly najevo ani žádné vady, k nimž musí kasační soud přihlížet z úřední
povinnosti (§109 odst. 3 s. ř. s.), zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou (§110 odst. 1 věta
druhá s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu
s §60 odst. 1 s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Žalobce nemá právo na náhradu
nákladů řízení, neboť ve věci neměl úspěch; žalovanému správnímu orgánu,
kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníku řízení právo na náhradu nákladu řízení
příslušelo, náklady řízení nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. července 2005
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu