ECLI:CZ:NSS:2005:1.AZS.270.2004
sp. zn. 1 Azs 270/2004-38
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Josefa Baxy v právní věci žalobkyně: M. K.,
zastoupené Mgr. Romanem Seidlerem, advokátem se sídlem Na Jíkalce 13, 301 17 Plzeň,
proti žalovanému Ministerstvu vnitra se sídlem Nad Štolou 3, poštovní schránka 21/OAM,
170 34 Praha 7, proti rozhodnutí ze dne 19. 1. 2004, č. j. OAM-124/VL-20-11-2004,
o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 9. 2004,
č. j. 61 Az 28/2004-18,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 19. 1. 2004 zamítl žalovaný žádost žalobkyně o udělení azylu
jako zjevně nedůvodnou podle §16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu.
V žalobě proti tomuto rozhodnutí žalobkyně obecně namítla porušení četných
ustanovení správního řádu i ustanovení §12 a §16 zákona o azylu ze strany žalovaného.
Zdůraznila, že na Ukrajině měla vážné problémy s mafií: stala se náhodným svědkem
přestřelky dvou mafiánů, o níž poté svědčila na policii; mafiáni ji však nutili, aby svou
výpověď popřela. Proto je žalobkyně přesvědčena, že splňuje důvody pro udělení azylu
podle §12 zákona o azylu; žalovaný u ní měl rovněž posoudit existenci překážky vycestování,
neboť v případě návratu na Ukrajinu žalobkyni hrozí zabití. Žalobkyně proto navrhla,
aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
Krajský soud v Ostravě žalobu zamítl rozsudkem ze dne 7. 9. 2004. V řízení
před správním orgánem neshledal žádné vady a přisvědčil žalovanému i v právním posouzení
věci: žalobkyně totiž neuváděla skutečnosti svědčící o tom, že byla v zemi původu
pronásledována ve smyslu §12 zákona o azylu, a požádala o udělení azylu toliko z obavy
před mafií a ve snaze legalizovat svůj pobyt v České republice.
V kasační stížnosti proti rozsudku krajského soudu žalobkyně (stěžovatelka) namítla
nesprávné posouzení právní otázky [§103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního
řádu správního – dále jen „s. ř. s.“]. Rekapitulovala události, které ji přiměly k odchodu
z Ukrajiny (zdůraznila přitom, že byla vydírána ze strany mafie, aniž tomu ukrajinské
bezpečnostní složky byly schopny zabránit), a poté vyjádřila přesvědčení, že ve způsobu,
jímž příslušníci mafie zasahovali do jejího soukromého života, lze spatřovat pronásledování
pro uplatňování politických práv a svobod, neboť vyděrači stěžovatelce znemožňují
shromažďovat se s jejími přáteli na Ukrajině na veřejnosti. Dále stěžovatelka krajskému
soudu vytkla, že se nezabýval tím, zda by jí nebylo možno udělit azyl z humanitárních důvodů
podle §14 zákona o azylu. Stěžovatelka si je vědoma toho, že institut azylu nemůže sloužit
k pouhé legalizaci pobytu; přesto však soud měl zvážit, zda by tímto způsobem nebylo možno
poskytnout stěžovatelce ochranu před újmou na životě a na zdraví. Kdyby totiž stěžovatelka
postupovala podle zákona o pobytu cizinců, musela by se vrátit na Ukrajinu, kde jí hrozí
újma, a to po celou dobu vyřizování víza, kterou nelze předem stanovit. Ve prospěch udělení
humanitárního azylu hovoří i to, že stěžovatelka vede na území ČR spořádaný život
a nepředstavuje pro tento stát bezpečnostní riziko.
Stěžovatelka proto navrhla, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek
Krajského soudu v Ostravě a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Závěrem stěžovatelka požádala
o to, aby její kasační stížnosti byl přiznán odkladný účinek; tato žádost se však – s ohledem
na zamítnutí kasační stížnosti – stala bezpředmětnou.
Kasační stížnost není důvodná.
Nejprve je třeba uvést, že Nejvyšší správní soud nepřihlížel k tvrzení o tom,
že ukrajinské státní orgány nebyly schopny zabránit výhrůžkám, kterými stěžovatelku
častovali příslušníci mafie, a o tom, že stěžovatelka byla pronásledována
pro uplatňování politických práv a svobod (§109 odst. 4 s. ř. s.): tato tvrzení se totiž poprvé
objevují až v kasační stížnosti, tedy poté, co bylo vydáno napadené rozhodnutí krajského
soudu.
Námitka, jíž se stěžovatelka domáhá udělení azylu z humanitárních důvodů
podle §14 zákona o azylu, je nepřípustná (§104 odst. 4 s. ř. s.): stěžovatelka ji totiž
neuplatnila v řízení před krajským soudem, ač tak učinit mohla.
K věcnému přezkoumání tak zbývá námitka napadající nesprávné posouzení právní
otázky a zpochybňující především závěr žalovaného o tom, že skutečnosti uváděné
stěžovatelkou nesvědčí o tom, že by mohla být vystavena pronásledování ve smyslu
§12 zákona o azylu. I Nejvyšší správní soud se však s tímto závěrem ztotožňuje.
Žalovaný - poté, co ze stěžovatelčiných výpovědí zjistil všechny podstatné
skutečnosti - správně usoudil, že výhrůžky ze strany soukromých osob nelze posoudit jako
pronásledování za uplatňování politických práv a svobod, a byť by ve stěžovatelce
vyvolávaly jisté obavy, nejsou tyto obavy odůvodněným strachem z pronásledování z důvodu
rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání
určitých politických názorů. Stěžovatelčino tvrzení o tom, že byla v zemi původu vystavena
výhrůžkám ze strany soukromých osob, může snad svědčit o stavu obecné kriminality
na Ukrajině; azylové řízení však neslouží k tomu, aby správní orgán snášel důkazy o míře
a povaze obecně kriminálních činů v zemích původu žadatelů o azyl – byť i byly zaměřeny
proti nim osobně a přispěly k jejich odchodu ze země – nýbrž ke zjištění či vyvrácení
existence důvodů pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu. Ve stěžovatelčině případě
však ani takového zjišťování nebylo třeba: skutečnosti jí uváděné totiž už při prvním
posouzení zjevně nespadaly do množiny důvodů taxativně vymezených v citovaném
ustanovení. Pro azylové řízení je tedy nepodstatné, jakou podobu měly výhrůžky směřující
vůči stěžovatelce či kdo byl jejich původcem, není-li jejich motiv vyvolán některou
ze sociálních charakteristik žadatele o azyl ve smyslu §12 zákona o azylu, což není
stěžovatelčin případ.
Konečně je třeba uvést, že žalovaný v dané věci vůbec neměl posuzovat důvody
pro udělení azylu podle §13 a §14 zákona o azylu, a to ani v odůvodnění svého rozhodnutí.
Pokud totiž v řízení o žádosti o udělení azylu vyplyne některá ze skutečností taxativně
uvedených v §16 odst. 1 zákona o azylu, pak správní orgán – za předpokladu, že běží lhůta
stanovená v odstavci 2 téhož ustanovení – bez dalšího takovou žádost zamítne; konečným
způsobem tak ve věci rozhodne, aniž zjišťuje existenci některého z důvodů pro udělení azylu
podle §12 zákona. Podmínkou pro posuzování důvodů předvídaných v ustanoveních
§13 a §14 zákona je přitom nezjištění existence důvodů pro udělení azylu podle §12 zákona
a neudělení azylu podle tohoto ustanovení. Krajský soud opomněl žalovanému toto pochybení
vytknout; toto opomenutí však na správnosti jeho závěru o nedůvodnosti žaloby nic nemění.
Stěžovatelka se svými námitkami neuspěla. Jelikož v řízení o kasační stížnosti
nevyšly najevo žádné vady, k nimž je nutno přihlížet z úřední povinnosti (§109 odst.
3 s. ř. s.), Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl jako nedůvodnou (§110 odst. 1 věta
druhá s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením
§60 odst. 1 s. ř. s. Žalobkyně (stěžovatelka) nemá právo na náhradu nákladů řízení,
neboť ve věci neměla úspěch; žalovanému správnímu orgánu, kterému by jinak jakožto
úspěšnému účastníku řízení právo na náhradu nákladu řízení příslušelo, náklady řízení
nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. července 2005
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu