ECLI:CZ:NSS:2005:1.AZS.276.2004
sp. zn. 1 Azs 276/2004-36
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Elišky Cihlářové v právní věci žalobkyně: A. S.,
zastoupené JUDr. Milošem Červinkou, advokátem se sídlem Haštalská 27, 110 00 Praha 1,
proti žalovanému Ministerstvu vnitra se sídlem Nad Štolou 3, poštovní schránka 21/OAM,
170 34 Praha 7, proti rozhodnutí ze dne 8. 1. 2003, č. j. OAM-7888/VL-16-P16-2001,
o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne
13. 5. 2004, č. j. 15 Az 570/2003-17,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 5. 2004,
č. j. 15 Az 570/2003-17, se z r uš uj e a věc se vr ac í tomuto soudu k dalšímu
řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 8. 1. 2003 zastavil žalovaný řízení o udělení azylu žalobkyni
podle §25 písm. d) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu. Rozhodnutí odůvodnil tím, že žalobkyni
opakovaně vyzval, aby se dostavila k pohovoru (ty se měly konat dne 17. 10. 2002
a 16. 12. 2002); výzev však nedbala, o termínech obou pohovorů byla řádně vyrozuměna.
V žalobě proti tomuto rozhodnutí žalobkyně namítala, že správní orgán nesprávně
posoudil skutkový stav věci a na základě toho vydal nesprávné rozhodnutí. Zdůraznila,
že výzvy ke konání pohovoru jí nebyly řádně doručeny; pouze proto se k pohovoru
nedostavila. Podle žalobkyně došlo k pochybení v důsledku administrativních průtahů
při změně místa hlášeného pobytu v době, kdy jí byla zasílána předvolání k účasti
na pohovoru. Toto pochybení správního orgánu znemožnilo věcně posoudit důvody,
pro něž žalobkyně požádala o udělení azylu. Proto žalobkyně navrhla, aby soud rozhodnutí
žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Krajský soud v Ústí nad Labem žalobu zamítl rozsudkem ze dne 13. 5. 2004.
Z odůvodnění rozhodnutí vyplývá, že soud vyšel ze zjištění obsažených ve správním spise
o doručování obou předvolání a uzavřel, že zásilky je třeba považovat za doručené, žalobkyně
se k pohovorům nedostavila a byly tak splněny obě podmínky pro zastavení řízení
podle §25 písm. d) zákona o azylu. Jako nedůvodnou odmítl námitku o administrativních
průtazích při údajné změně pobytu, s tím, že žalobkyně tuto námitku nekonkretizovala
a o ničem takovém správní spis nesvědčí.
Proti zamítavému rozsudku krajského soudu podala žalobkyně (stěžovatelka) včas
kasační stížnost založenou na důvodu uvedeném v §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), tedy na nezákonnosti spočívající v nesprávném
posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Stěžovatelka se domnívá,
že ani u jednoho z předvolání k pohovorům nedošlo k fikci doručení, neboť žalovaný
v rozporu s postupem stanoveným v §24 odst. 1 a 2 zákona o azylu nesprávně vycházel
při doručování z ustanovení §24 odst. 2 zákona č. 71/1976 Sb., správní řád. Navíc nebyly
splněny ani předpoklady fikce doručení podle správního řádu, neboť stěžovatelka se na adrese
Č., P., v té době již nezdržovala, nýbrž trvale pobývala na adrese B. 9, P. V místě původního
pobytu byla tato skutečnost známa, neboť stěžovatelka tam svou novou adresu zanechala. I
kdyby stěžovatelka připustila, že k fikci doručení došlo, nebyla na druhý termín pohovoru
řádně předvolána: ač se měl pohovor konat 16. 12. 2002, výzva jí byla zaslána 12. 12. 2002.
Dále je stěžovatelka přesvědčena, že jak rozhodnutí žalovaného, tak rozhodnutí krajského
soudu je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů [103 odst. 1 písm b) a d) s. ř. s.] neboť se
zde pouze konstatuje závěr, že stěžovatelka byla o konaných pohovorech řádně informována.
Ze všech uvedených důvodů stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud zrušil
napadený rozsudek krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Požádala
též o to, aby její kasační stížnosti byl přiznán odkladný účinek; tato žádost se však -
s ohledem na zamítnutí kasační stížnosti – stala bezpředmětnou.
Nejvyšší správní soud napadené soudní rozhodnutí přezkoumal v souladu
s §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatelka uplatnila ve své
kasační stížnosti, a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
Ze správního spisu vyplynuly především tyto pro posouzení věci podstatné
skutečnosti: Ve spise je založeno čestné prohlášení stěžovatelky, že se po dobu azylového
řízení bude zdržovat na adrese P. – K., Č., a stejně tak dvě zásilky, obsahující výzvy
k pohovorům na dny 17. 10. 2002 a 16. 12. 2002, jež byly zaslány poštou na uvedenou adresu
pobytu stěžovatelky, oznámeny a nevyzvednuty s uvedením, že adresát nebyl zastižen.
Z dalšího písemného záznamu potom vyplývá, že stěžovatelka byla dne 3. 3. 2003 na odboru
azylové a migrační politiky, pracoviště Červený újezd, seznámena v jazyce ruském s obsahem
rozhodnutí žalovaného ve věci žádosti o udělení azylu, a téhož dne také převzala originální
výtisk tohoto rozhodnutí do vlastních rukou.
Podle §23 odst. 2 zákona o azylu je stěžovatel povinen se dostavit na předvolání
ministerstva k pohovoru. Podle §25 písm. d) zákona o azylu se řízení o udělení azylu zastaví,
jestliže se žadatel bez vážného důvodu opakovaně nedostavuje k pohovoru nebo neposkytuje
informace nezbytné pro spolehlivé zjištění skutkového stavu věci a na základě dosud
zjištěných skutečností nelze rozhodnout.
Z obsahu spisu vyplývá, že stěžovatelka byla opakovaně pozvána k pohovoru, přičemž
jí výzvy byly adresovány na jí uvedenou adresu pobytu, kterou stěžovatelka uvedla
se současným prohlášením, že se po celou dobu azylového řízení bude zdržovat právě na této
adrese. Stěžovatelka však ani v jednom případě opakovaného doručování výzvy nepřevzala,
zásilky byly uloženy na poště, adresátka byla o uložení zásilek
vyrozuměna, ty si však nevyzvedla, podle informace pošty nebyla zastižena, a žalovaný
správní orgán po uplynutí úložních lhůt vyšel z toho, že účinky doručení nastaly za použití
ustanovení správního řádu o právní fikci doručení při nezastižení adresáta, který se na adrese
zdržuje.
Doručování v azylovém řízení je upraveno v §24 zákona o azylu, a to tak,
že podle §24 odst. 1 tohoto zákona se písemnosti doručují do vlastních rukou žadatele
o udělení azylu, podle §24 odst. 2 cit. zákona se písemnost, kterou se nepodařilo doručit,
uloží v přijímacím nebo pobytovém středisku, kde je žadatel o udělení azylu hlášen k pobytu,
nebo v ministerstvem určeném azylovém zařízení, je-li hlášen k pobytu mimo azylové
zařízení. Oznámení o uložení nedoručené písemnosti se vyvěsí v přijímacím nebo pobytovém
středisku na úřední desce, a nevyzvedne-li si adresát zásilku do 10ti dnů od uložení, považuje
se poslední den této lhůty za den doručení, i když se adresát o uložení nedozvěděl.
Ze spisu je zřejmé, že v posuzované věci takto předepsaným způsobem doručováno
nebylo. Stěžovatelce byly adresovány dvě zásilky, obsahující výzvy k pohovorům na dny
17. 10. 2002 a 16. 12. 2002, jež byly zaslány poštou na adresu pobytu stěžovatelky,
oznámeny, uloženy na poště a nevyzvednuty s uvedením, že adresát nebyl zastižen. Za této
situace je vzhledem k dikci §24 odst. 2 zákona o azylu zřejmé, že tyto písemnosti,
které se nepodařilo doručit, se měly uložit v ministerstvem určeném azylovém zařízení,
neboť adresát byl hlášen k pobytu mimo azylové zařízení. Oznámení o uložení nedoručené
písemnosti mělo být v takovém azylovém zařízení vyvěšeno na úřední desce, a teprve pokud
by si adresát zásilku do 10ti dnů od uložení nevyzvedl, mohl by být poslední den této lhůty
považován za den doručení, i když se adresát o uložení nedozvěděl.
Za této situace nutno dospět k závěru, že písemnosti obsahující výzvy k předmětným
pohovorům nebyly doručovány postupem podle §24 zákona o azylu ve znění platném
do 31. 12. 2002, a proto nebylo možno vycházet z fikce doručení těchto písemností, uvedené
v §24 odst. 2 zákona o azylu. Pokud tedy nebyly výzvy k pohovorům stěžovatelce doručeny
předepsaným způsobem, pak nelze uzavřít, že stěžovatelka byla o termínech obou pohovorů
řádně vyrozuměna, a nelze tedy dovodit, že podmínky pro postup správního orgánu uvedené
v §25 písm. d) zákona o azylu byly splněny. Skutkový stav, který vzal žalovaný za základ
napadeného rozhodnutí tak neměl oporu ve správním spise a bylo na krajském soudu,
aby žalobou napadené rozhodnutí pro tuto vadu zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu
řízení.
Nejvyšší správní soud tedy dospěl k závěru, že kasační stížnost je z výše uvedených
hledisek důvodná, a proto napadený rozsudek krajského soudu podle §110 odst. 1 s. ř. s.
zrušil, a věc mu současně věc vrátil k dalšímu řízení, v němž je krajský soud podle odst. 3
téhož ustanovení vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne podle §110 odst. 2 s. ř. s.
krajský soud v novém rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. července 2005
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu