ECLI:CZ:NSS:2005:1.AZS.278.2004
sp. zn. 1 Azs 278/2004-48
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudkyň JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Elišky Cihlářové v právní věci žalobkyně: M. B.,
zastoupené Mgr. Janem Lipavským, advokátem se sídlem Velké náměstí 135/19, 500 03
Hradec Králové, proti žalovanému Ministerstvu vnitra se sídlem Nad Štolou 3, poštovní
schránka 21/OAM, 170 34 Praha 7, proti rozhodnutí ze dne 15. 5. 2003, č. j. OAM-
10734/VL-19-P18-2001, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 30. 9. 2004, č. j. 11 Az 176/2003-26,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 15. 5. 2003 neudělil žalovaný žalobkyni azyl podle §12, §13
odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu; současně vyslovil, že na žalobkyni
se nevztahuje překážka vycestování ve smyslu §91 tohoto zákona.
V žalobě proti tomuto rozhodnutí žalobkyně obecně namítla porušení četných
ustanovení správního řádu – konkrétně ustanovení §3 odst. 4, §32 odst. 1, §34 odst. 1, §46
a §47 odst. 3, jejichž obsah též citovala. Brojila též proti nesprávnému právnímu posouzení
věci; k tomu podrobně vyložila svůj skutkový příběh a zdůraznila, že byla šikanována
ze strany městské správy prostřednictvím nejrůznějších byrokratických úkonů. Ve svém
návrhu na zahájení řízení sice neuvedla všechny potřebné okolnosti, to však jen proto,
že ji správní orgán nabádal k co nejstručnějším sdělením. Žalobkyně proto navrhla, aby soud
napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
Městský soud v Praze žalobu zamítl rozsudkem ze dne 30. 9. 2004.
V řízení před správním orgánem neshledal žádné vady a přisvědčil žalovanému i v právním
posouzení věci: u žalobkyně totiž nebyl prokázán žádný z důvodů pro udělení azylu
podle zákona o azylu. Naopak bylo zjištěno – a soud se k tomuto hodnocení přiklonil
- že žalobkyně opustila svou vlast v důsledku povšechné nespokojenosti s poměry a požádala
o udělení azylu především ve snaze legalizovat svůj pobyt v České republice, na jejímž území
se zdržovala již od roku 1998.
V kasační stížnosti proti rozsudku krajského soudu namítla žalobkyně (stěžovatelka)
nesprávné posouzení právní otázky [§103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb.,
soudního řádu správního – dále jen „s. ř. s.“]. Uvedla k tomu, že dosud rozhodující orgány
pochybily ve svých závěrech o tom, že stěžovatelka nesplňuje důvody pro udělení azylu
podle §12 zákona o azylu; stěžovatelka je s ohledem na skutečnosti prokázané ve správním
řízení opačného názoru. Co se skutkového podkladu tohoto tvrzení týče,
odkázala stěžovatelka na správní spis. Dále stěžovatelka tvrdila, že rozhodnutí soudu
je nepřezkoumatelné [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]: soud se totiž nezabýval všemi žalobními
body obsaženými v žalobě, konkrétně opomenul některé procesní námitky. Vadami trpí
i rozhodnutí žalovaného [§103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.]: není totiž podepsáno oprávněnou
osobou, jak žádá ustanovení §47 odst. 5 správního řádu, a nesplňuje tedy náležitosti
správního rozhodnutí. Rozhodnutí dále nebylo vyhotoveno v Praze, jak je v něm uvedeno,
nýbrž v pobytovém středisku, následně bylo předáno stěžovatelce a teprve poté zasláno
do Prahy, kde je podepsala osoba oprávněná. U žalovaného je tento postup běžný: rozhodnutí
tak bývají předávána účastníkům v době, kdy správní orgán dosud řádně neprojevil svou vůli.
Tak se stalo i v tomto případě a stěžovatelka se nemohla seznámit s obsahem rozhodnutí,
které bylo vydáno zcela bez jejího vědomí. Rozhodnutí žalovaného tak trpí závažnými
vadami, resp. je nicotné.
Stěžovatelka proto navrhla, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek
Městského soudu v Praze a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Závěrem stěžovatelka požádala
o to, aby její kasační stížnosti byl přiznán odkladný účinek; tato žádost se však – s ohledem
na zamítnutí kasační stížnosti – stala bezpředmětnou.
Kasační stížnost není důvodná; v některých bodech pak není přípustná.
Značnou část kasační stížnosti tvoří argumentace dokládající vady nebo dokonce
nicotnost rozhodnutí žalovaného pramenící z toho, že na rozhodnutí chybí podpis
oprávněné osoby, resp. že rozhodnutí bylo řádně podepsáno (tedy: vzniklo) až poté,
co bylo jeho vyhotovení předáno žalobkyni. Tento důvod však v žalobě uplatněn nebyl
a poprvé se objevil až v kasační stížnosti; to jej činí nepřípustným (§104 odst. 4 s. ř. s.).
Soud se nemohl z téhož důvodu věcně zabývat ani námitkou, podle níž soud nesprávně
posoudil právní otázku spočívající v tom, zda stěžovatelka splňuje důvody pro udělení azylu
podle §12 zákona o azylu. Vedle toho, že se stěžovatelka v této námitce omezila na holé
tvrzení, z něhož neplyne ani to, jaké rysy jejího skutkového příběhu ji k takovému
přesvědčení vedou (odkaz na správní spis totiž nepostačuje), ani to, který z množství důvodů
obsažených v §12 zákona o azylu má stěžovatelka ve svém případě za naplněn,
brání věcnému přezkoumání především skutečnost, že stěžovatelka nenapadla nesprávné
právní posouzení věci v žalobě: tam zpochybnila jen postup žalovaného ve správním řízení,
zejména způsob a rozsah zjišťování skutečného stavu věci. I tato námitka je tedy nepřípustná
podle §104 odst. 4 s. ř. s.
K věcnému přezkoumání tak zbývá tvrzená nepřezkoumatelnost rozhodnutí městského
soudu, který se podle stěžovatelky nezabýval všemi procesními námitkami vznesenými
v žalobě, ač k tomu byl povinen. V tom se však stěžovatelka mýlí. Městský soud v Praze
neopomněl přezkoumat rozhodnutí z pohledu všech vznesených námitek, a to i přesto,
že první část žaloby byla formulována krajně obecným způsobem, který soudu nijak
nenaznačil, jakých konkrétních pochybení se správní orgán podle stěžovatelčina názoru
dopustil. Navzdory tomu se soud s pomocí správního spisu důkladně věnoval postupu
žalovaného v řízení o stěžovatelčině věci. Dospěl přitom k závěru, že žalovaný si opatřil
dostatek objektivních informací o situaci na Ukrajině (zprávy a informace ministerstev
zahraničních věcí USA a ČR, ministerstva vnitra Velké Británie a České tiskové kanceláře)
i subjektivních informací od stěžovatelky získaných jednak ze žádosti o udělení azylu,
jednak formou pohovoru. Městský soud po přezkoumání průběhu řízení shledal, že pohovor
byl veden korektně a stěžovatelka byla též vyzvána k vlastnímu vyjádření; této možnosti
však nevyužila. Co se pak týče samotného rozhodnutí ve stěžovatelčině věci, žalovaný
v jeho odůvodnění využil vlastních formulací stěžovatelky, a v tomto směru mu tedy nelze
nic vytknout. Soud dále zdůraznil, že odůvodnění rozhodnutí je nutno posuzovat jako celek,
nikoli vytrhávat z kontextu jeho jednotlivé části, a jako celek odůvodnění obstojí: je založeno
na podkladech soustředěných ve správním spisu a závěry žalovaného z těchto podkladů
logicky vyplývají. Jak je vidno, Městský soud v Praze se zabýval všemi podstatnými aspekty
správního řízení a v něm vydaného rozhodnutí, jak to jen v mezích obecně formulovaných
žalobních bodů bylo možné, a své přezkumné povinnosti tak plně dostál.
Stěžovatelka se svými námitkami neuspěla. Jelikož v řízení o kasační stížnosti nevyšly
najevo žádné vady, k nimž je nutno přihlížet z úřední povinnosti (§109 odst. 3 s. ř. s.),
Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl jako nedůvodnou (§110 odst. 1 věta druhá
s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s.
Žalobkyně (stěžovatelka) nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť ve věci neměla
úspěch; žalovanému správnímu orgánu, kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníku řízení
právo na náhradu nákladu řízení příslušelo, náklady řízení nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. července 2005
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu