ECLI:CZ:NSS:2005:1.AZS.293.2004
sp. zn. 1 Azs 293/2004-76
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Josefa Baxy v právní věci žalobce: O. O.,
zastoupeného Mgr. Alexandrem Vaškevičem, advokátem se sídlem Františkánská 7,
301 00 Plzeň, proti žalovanému Ministerstvu vnitra se sídlem Nad Štolou 3, poštovní
schránka 21/OAM, 170 34 Praha 7, proti rozhodnutí ze dne 17. 5. 2004,
č. j. OAM-305/LE-B03-B02-2004, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Plzni ze dne 30. 9. 2004, č. j. 60 Az 85/2004-27,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 17. 5. 2004 zamítl žalovaný žalobcovu žádost o udělení azylu
jako zjevně nedůvodnou podle §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu.
V žalobě proti tomuto rozhodnutí žalobce obecně namítl, že správní orgán porušil §3
odst. 4, §32 odst. 1, §34 odst. 1, §46 a §47 odst. 3 správního řádu. Skutkové okolnosti
k takto tvrzeným vadám řízení neuvedl a navrhl, aby soud rozhodnutí žalovaného zrušil
a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Krajský soud v Plzni žalobu zamítl rozsudkem ze dne 30. 9. 2004;
přisvědčil přitom žalovanému v posouzení důvodu, pro nějž žalovaný zamítl žalobcovu žádost
jako zjevně nedůvodnou. Ze správního spisu vyplynulo, že žalobce přicestoval do České
republiky již v srpnu 2003; když jej v dubnu 2004 zadržela policie, vstoupil do azylového
řízení. Jako důvod své žádosti o udělení azylu uváděl obavy z příslušníků mafie,
kteří mu vyhrožovali, protože nebyl s to uhradit škodu na jejich autě, jež neúmyslně poškodil.
Tyto skutečnosti nesvědčí ani podle krajského soudu o tom, že by žalobce ve své vlasti
mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v §12 zákona o azylu;
žalovaný tak postupoval správně.
Proti zamítavému rozsudku krajského soudu podal žalobce (stěžovatel) včas kasační
stížnost založenou na důvodu uvedeném v §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb.,
soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), tedy na nezákonnosti spočívající v nesprávném
posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Stěžovatel se domnívá,
že jsou u něj dány důvody pro udělení azylu podle §12 písm. b) zákona o azylu,
neboť patří do sociální skupiny nečlenů zločineckých struktur a členové těchto struktur
jej z tohoto důvodu pronásledují. Upozornil na to, že podle Příručky procedur a kritérií
pro přiznání postavení uprchlíka mohou být za pronásledování považovány i diskriminační
činy soukromých osob, pokud je státní orgány vědomě tolerují, odmítají jim čelit nebo nejsou
schopny zajistit účinnou ochranu.
Dále se stěžovatel dovolával kasačního důvodu obsaženého v §103 odst. 1 písm. b)
s. ř. s. Žalovaný podle něj provedl nedostatečné dokazování; nepřihlédl přitom k velmi
omezeným možnostem stěžovatele coby žadatele o udělení azylu, jak prokázat pronásledování
v zemi původu. Krajskému soudu stěžovatel vytkl to [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.],
že nepřezkoumal dodržení procesních předpisů ze strany žalovaného, ačkoli žalovaný provedl
nedostatečné dokazování a své rozhodnutí nedostatečně odůvodnil. Konečně napadl i to,
že správní orgán ani soud u něj neshledaly překážku vycestování, resp. se její existencí vůbec
nezabývaly, i přesto, že stěžovatel bude po návratu do vlasti vystaven administrativní šikaně
ze strany milice a dalších státních orgánů. Ze všech uvedených důvodů stěžovatel navrhl,
aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek krajského soudu a věc mu vrátil
k dalšímu řízení. Požádal též o to, aby jeho kasační stížnosti byl přiznán odkladný účinek;
tato žádost se však – s ohledem na zamítnutí kasační stížnosti – stala bezpředmětnou.
Kasační stížnost není důvodná.
Nejprve je třeba uvést, že stěžovatelova kasační stížnost obsahuje řadu nových
skutečností (tj. nezahrnutých v žalobě a uplatněných až po vydání rozhodnutí krajského
soudu) – pronásledování stěžovatele pro jeho příslušnost k sociální skupině nečlenů
zločineckých struktur, nečinnost státu původu, který takové pronásledování toleroval
(společně s odkazem na čl. 65 metodologické Příručky), omezené možnosti stěžovatele
obstarat si důkazy o tom, že byl pronásledován, hrozba administrativní šikany v případě
návratu stěžovatele na Ukrajinu. K těmto skutečnostem však Nejvyšší správní soud v řízení
o kasační stížnosti nepřihlíží (§109 odst. 4 s. ř. s.).
Rovněž některé z právních důvodů, s nimiž se stěžovatel obrací na Nejvyšší správní
soud, nebyly uplatněny v řízení o žalobě, ač uplatněny být mohly, a objevují se poprvé
až v kasační stížnosti: tak je tomu u námitky, podle níž rozhodující orgány při hodnocení
stěžovatelovy situace mylně neužily ustanovení §12 písm. b) zákona o azylu,
jakož i u námitky nesprávného (resp. chybějícího) hodnocení existence překážky vycestování.
Takové důvody jsou v řízení o kasační stížnosti nepřípustné (§104 odst. 4 s. ř. s.). Totéž platí
i o námitkách, podle nichž žalovaný provedl v řízení o stěžovatelově věci nedostatečné
dokazování a jeho rozhodnutí je nedostatečně odůvodněno: krajský soud sice vyšel stěžovateli
maximálně vstříc a takto obecná tvrzení uvedená již v žalobě přezkoumal coby žalobní body,
ovšem požadavky na náležitosti kasační stížnosti neumožňují soudu v kasačním řízení taková
holá konstatování považovat za stížní body. Je z nich patrné pouze to, že stěžovatel namítá
jisté typové, nekonkretizované vady řízení před správním orgánem; jako skutečné námitky,
resp. stížní body, podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., by je však bylo možno přezkoumat
jen tehdy, kdyby byly doplněny popisem konkrétního pochybení, kterého se žalovaný
podle stěžovatelova názoru dopustil. Takov éto upřesnění obecně namítané vady
však v kasační stížnosti chybí.
K přezkoumání tak z poměrně obsáhlé kasační stížnosti zbývá pouze námitka,
jíž stěžovatel krajskému soudu vytýká, že nepřezkoumal postup žalovaného ve správním
řízení z hlediska procesních předpisů; ta však není důvodná. Stěžovatel ve své žalobě namítl
četné vady správního řízení, ovšem pouze v obecné rovině. I když v zásadě je třeba trvat
na tom, aby i v žalobním řízení byly odkazy na údajně porušená ustanovení právního předpisu
doplněny o konkrétní skutkové okolnosti, krajský soud se přiklonil k výrazně extenzivnímu
pojetí žalobního bodu a shledal stěžovatelovy námitky způsobilými k věcnému přezkoumání.
Navzdory krajně obecné formulaci žaloby se poté soud s pomocí správního spisu důkladn ě
věnoval postupu žalovaného v řízení o stěžovatelově věci. Dospěl přitom k závěru,
že žalovaný si od stěžovatele opatřil dostatek informací o jeho situaci v zemi původu,
a to jednak formou žádosti o udělení azylu (doplněné vlastnoručním prohlášením o důvodech
žádosti), jednak formou pohovoru. Krajský soud zdůraznil, že stěžovatel byl řádně poučen
o způsobu vedení pohovoru, a mohl tak žalovanému sdělit všechny skutečnosti,
které pro posouzení své žádosti pokládal za potřebné. Bylo tak na něm, co žalovanému sdělí,
neboť jen on sám byl s to popsat svou vlastní situaci, a žalovaný se všemi jeho sděleními
zabýval; nebyl přitom povinen poučovat stěžovatele o tom, jaké důkazy by měl poskytnout.
Co se pak týče samotného rozhodnutí ve stěžovatelově věci, žalovaný v jeho odůvodnění
využil všech informací získaných od stěžovatele, a v tomto směru mu tedy nelze nic vytknout.
Soud dále shledal, že rozhodnutí je založeno na podkladech soustředěných ve správním spisu.
Ty svědčí o tom, že pronásledování stěžovatele ze strany soukromých osob nebylo
motivováno žádnou z okolností uvedenou v §12 zákona o azylu, a závěry žalovaného
o zjevné nedůvodnosti stěžovatelovy žádosti tak z těchto podkladů logicky vyplývají.
Jak je vidno, krajský soud se zabýval všemi podstatnými aspekty správního řízení
a v něm vydaného rozhodnutí, jak to jen v mezích obecně formulovaných žalobních bodů
bylo možné, a své přezkumné povinnosti tak plně dostál.
Stěžovatel se svými námitkami tedy neuspěl. Jelikož v řízení nevyšly najevo žádné
vady, k nimž je nutno přihlížet z úřední povinnosti (§109 odst. 3 s. ř. s.), Nejvyšší správní
soud kasační stížnost zamítl jako nedůvodnou (§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením §60
odst. 1 s. ř. s. Žalobce (stěžovatel) nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť ve věci
neměl úspěch; žalovanému správnímu orgánu, kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníku
řízení právo na náhradu nákladu řízení příslušelo, náklady řízení nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. srpna 2005
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu