ECLI:CZ:NSS:2005:1.AZS.30.2005
sp. zn. 1 Azs 30/2005 - 81
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Josefa Baxy v právní věci žalobce Z. Z.,
zastoupeného Mgr. Marianem Francem, advokátem se sídlem Solní 4, 301 16 Plzeň, proti
žalovanému Ministerstvu vnitra se sídlem Nad Štolou 3, poštovní schránka 21/OAM,
170 34 Praha 7, v řízení o žalobě proti rozhodnutí ze dne 11. 8. 2003, č. j. OAM-2828/VL-07-
ZA08-2003, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne
16. 9. 2004, č. j. 55 Az 787/2003-48,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 11. 8. 2003 žalovaný neudělil žalobci azyl podle §12, §13 odst. 1,
2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu; zároveň vyslovil, že na žalobce se nevztahuje
překážka vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu.
Žalobce napadl toto rozhodnutí včasnou žalobou podanou ke Krajskému soudu v Brně.
V žalobě poukázal na pochybení, jichž se správní orgán podle jeho názoru dopustil v řízení
o udělení azylu; učinil tak však pouze v obecné rovině citací některých ustanovení správního
řádu. Žalobce se rovněž domnívá, že splňuje podmínky pro udělení azylu podle §12 zákona
o azylu, a že mu tedy azyl měl být udělen, resp. minimálně v jeho případě měla být vyslovena
překážka vycestování; ani tato tvrzení však nijak nerozvedl. Pokud jde o skutkové důvody,
odkázal žalobce na svou žádost o udělení azylu, na protokol o pohovoru a vůbec na obsah
spisu žalovaného. Závěrem navrhl, aby rozhodnutí žalovaného bylo zrušeno a věc mu vrácena
k dalšímu řízení.
Krajský soud v Brně žalobu zamítl rozsudkem ze dne 16. 9. 2004. V řízení před správním
orgánem neshledal žádné vady a přisvědčil žalovanému i v hodnocení důvodů,
pro něž žalobci nebyl udělen azyl.
Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (stěžovatel) včas kasační stížnost
založenou na důvodu uvedeném v §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb.,
soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), tedy na nezákonnosti spočívající v nesprávném
posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Uvedl, že se cítí být příslušníkem
sociální skupiny osob, které jsou na Ukrajině vydírány v rámci organizovaného zločinu,
a dostávají se tak do neřešitelné ekonomické situace. Jak vyplývá z mezinárodních
„průzkumů“, ukrajinské státní moci se nedaří efektivně bojovat s organizovaným zločinem,
a tak dochází k zásahům do práv osob trpících touto trestnou činností. Žádost o azyl
v jiné zemi je pro příslušníky takové sociální skupiny často jediným možným řešením
jejich problémů, a ustanovení §12 zákona o azylu by tak nemělo být vykládáno restriktivně,
nýbrž naopak extenzivně: i pronásledování ze strany soukromých osob, jemuž stát původu
žadatele nedokáže efektivně čelit, by tak mělo být důvodem pro udělení azylu.
Takové pronásledování totiž přináší postiženým osobám minimálně stejná příkoří
a vede k týmž důsledkům jako pronásledování státní mocí. Proto měl žalovaný podle názoru
stěžovatele učinit dotaz na Ministerstvo zahraničí ohledně situace při potírání organizovaného
zločinu na Ukrajině a teprve pak vyvodit správné závěry. Ze všech uvedených důvodů
stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek krajského soudu
a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Závěrem stěžovatel požádal o to, aby jeho kasační stížnosti
byl přiznán odkladný účinek, neboť potřebuje být pro uplatňování svých práv u soudu nadále
přítomen v České republice. S ohledem na odmítnutí kasační stížnosti se však tato žádost stala
bezpředmětnou, a soud o ní proto samostatně nerozhodoval.
Kasační stížnost je nepřípustná.
Stěžovatel vyjádřil v kasační stížnosti přesvědčení, že splňuje předpoklady pro udělení
azylu podle §12 zákona o azylu, jelikož je příslušníkem sociální skupiny pronásledované
ze strany organizovaného zločinu. Skutečnost, že je u něj dán důvod pro udělení azylu
podle §12 zákona o azylu, konstatoval stěžovatel už v žalobě; učinil tak však pouze v obecné
rovině, bez jakéhokoliv upřesnění spočívajícího v tvrzené příslušnosti k pronásledované
sociální skupině (či vůbec ve vymezení sociální skupiny, jíž se cítí být součástí),
která by - s přistoupením dalších okolností – mohla dávat chování jeho pronásledovatelů
charakter diskriminačních činů ve smyslu azylově relevantním. Takové holé žalobní tvrzení
nedosahuje kvality žalobního bodu, který by následně mohl být s úspěchem uplatněn
v kasační stížnosti coby stíž ní bod. Jak kasační, tak i stížní body jsou totiž zpravidla tvořeny
nejen důvody právními, ale též důvody skutkovými: teprve ony jsou pojítkem mezi abstraktní
právní normou a konkrétně vylíčenou situací účastníka řízení a jen na jejich základě
lze namítat, že ta či ona právní norma měla nebo neměla být užita. Samotnou skutečnost,
že v žalobě se objevuje odkaz na tutéž právní normu či citace totožného zákonného textu
jako později v kasační stížnosti, proto nelze považovat za uplatnění důvodu v předešlém
řízení, jak to žádá §104 odst. 4 s. ř. s. I když stěžovatel zdánlivě namítal již před krajským
soudem totéž – tj. nesprávné posouzení podmínek §12 zákona o azylu – kvalitativně
se v kasační stížnosti jedná o důvod založený na odlišných tvrzeních, a tedy důvod jiný,
který je v kasačním řízení nepřípustný.
Jelikož kasační stížnost neobsahuje žádný jiný stížní bod, je nepřípustná jako celek
a Nejvyšší správní soud ji jako takovou odmítl [§104 odst. 4 a §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s.].
O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením §60
odst. 3 ve spojení s §120 s. ř. s, podle nějž nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů
řízení, byla-li kasační stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. března 2005
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu