ECLI:CZ:NSS:2005:1.AZS.66.2004
sp. zn. 1 Azs 66/2004-43
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Josefa Baxy v právní věci žalobkyně: N. T. H.,
zastoupené JUDr. Irenou Strakovou, advokátkou se sídlem Žitná 45, 110 00 Praha 1, proti
žalovanému Ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie se sídlem Olšanská 2,
poštovní schránka 78, 130 51 Praha 3, v řízení o žalobě proti rozhodnutí ze dne 17. 6. 2003,
č. j. SCPP-2114/-c-216-2003, o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení Městského soudu
v Praze ze dne 14. 1. 2004, č. j. 11 Ca 221/2003-20,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 25. 2. 2003, č. j. SCPP-15-420/PH-XIII-c-2003, zastavila Policie
České republiky, oddělení cizinecké policie Praha, řízení o prodloužení platnosti víza
žalobkyně k pobytu nad 90 dnů. Řízení bylo již dříve přerušeno, neboť žalobkyně
nepředložila výpis z evidence Rejstříku trestů (§33 odst. 4 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu
cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů – dále jen „zákon o pobytu
cizinců“); správní orgán stanovil žalobkyni lhůtu k předložení výpisu, ovšem žalobkyně
zůstala nečinná; řízení proto bylo zastaveno.
Odvolání žalobkyně proti tomuto rozhodnutí žalovaný zamítl a napadené rozhodnutí
potvrdil svým rozhodnutím ze dne 17. 6. 2003.
V žalobě proti rozhodnutí žalovaného žalobkyně především dovodila, že správní orgán
pochybil, jestliže své rozhodnutí založil na závěru, že výpisy předkládané v minulosti
žalobkyní jsou obsahově nesprávné a jedná se o padělky: jen soud totiž může rozhodnout
o vině a trestu za trestné činy a až do právní moci jeho rozsudku je třeba na toho,
proti němuž je vedeno trestní řízení, pohlížet jako na nevinného. Tuto zásadu však žalovaný
porušil, a žalobkyně proto navrhla, aby soud jeho rozhodnutí zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení.
Městský soud v Praze žalobu odmítl usnesením ze dne 14. 1. 2004: dospěl totiž k závěru,
že žalobou napadené rozhodnutí je vyloučeno z přezkoumání soudem ve smyslu §68 písm. e)
zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), podle zvláštního zákona,
kterým je v tomto případě zákon o pobytu cizinců, konkrétně jeho §171 písm. a). Na udělení
víza není právní nárok (§51 odst. 2 cit. zákona); důvody pro neprodloužení doby platnosti
víza a doby pobytu na území na toto vízum jsou přitom podle §60 odst. 6 tohoto zákona
obdobné jako důvody pro neudělení víza. Správní orgán v dané věci nerozhodoval
o neudělení víza, nýbrž zastavil řízení o žádosti o prodloužení víza; s ohledem na §51 odst. 2
zákona však pod pojem „rozhodnutí o neudělení víza“ spadají oba tyto případy,
stejně jako situace, kdy správní orgán zamítá žádost o prodloužení víza. Není-li totiž právní
nárok na udělení víza, nemůže být právní nárok ani na jeho prodloužení. Vyloučení soudního
přezkumu se nedotýká žádného základního práva a svobody cizince, a není tak v rozporu
s ústavním pořádkem ani s mezinárodními závazky České republiky.
Proti zamítavému rozsudku podala žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) včas kasační
stížnost. V ní vytkla Městskému soudu v Praze, že zkoumal pouze otázku, zda je rozhodnutí
ve věci prodloužení víza vyloučeno ze soudního přezkumu proto, že neexistuje právní nárok
na udělení víza, a zda by neprodloužením víza mohlo dojít k zásahu do stěžovatelčiných
základních práv; nezabýval se však tím, zda správní orgán při vydávání rozhodnutí neporušil
stěžovatelčino právo na spravedlivý proces. Právě to však bylo zásadní žalobní námitkou:
stěžovatelka nenapadala jen výsledek řízení před správním orgánem, nýbrž jeho procesní
postup, konkrétně způsob, jakým správní orgán došel k závěru, že stěžovatelka padělala
výpisy z evidence Rejstříku trestů. Správní orgán rozhodl ve věci prodloužení stěžovatelčina
víza na základě nepodložené zprávy ředitele Rejstříku trestů, aniž dále zkoumal,
kdo a za jakých podmínek výpisy vyhotovil a zda stěžovatelka věděla či vědět mohla,
že Rejstřík trestů uvádí ve výpisech nesprávné údaje. Stěžovatelka neodpovídá za obsah
výpisu: je-li obsah nesprávný, nelze to stěžovatelce přičítat k tíži. Učinit si závěr
o stěžovatelčině protiprávním jednání lze až tehdy, je -li najisto postaveno, že stěžovatelka
věděla či vědět mohla, že jí předkládané výpisy z evidence Rejstříku trestů neodpovídají
skutečnému obsahu této evidence, a správní orgán rozhodující o prodloužení víza
není oprávněn takové protiprávní jednání presumovat. Jak řízení před správním orgánem,
tak řízení před Městským soudem v Praze trpí podle stěžovatelky vadami,
pro které by měl Nejvyšší správní soud napadený rozsudek Městského soudu v Praze zrušit
a věc mu vrátit k dalšímu řízení. Závěrem stěžovatelka požádala o to, aby její kasační
stížnosti byl přiznán odkladný účinek: tato žádost se – s ohledem na zamítnutí kasační
stížnosti – stala bezpředmětnou.
Kasační stížnost není důvodná.
Stěžovatelka v kasační stížnosti – stejně jako v žalobě – poukázala na to, že postup
správního orgánu při rozhodování o prodloužení doby platnosti stěžovatelčina víza
byl nesprávný; taková námitka však není na místě, neboť Městský soud v Praze ve svém
rozhodnutí vůbec nepřezkoumával správní řízení před žalovaným ani zákonnost
jeho rozhodnutí. Stěžovatelka mu to vytýká; činí tak však neprávem.
Městský soud v Praze nepochybil, jestliže s ohledem na §171 písm. a) zákona o pobytu
cizinců dospěl k závěru, že rozhodnutí žalovaného, které stěžovatelka napadla žalobou,
je vyloučeno z přezkoumání soudem; tento závěr je ostatně v souladu s judikaturou
Nejvyššího správního soudu. Podle citovaného ustanovení jsou z přezkoumání soudem
vyloučena rozhodnutí o neudělení víza; tato výluka však platí i pro rozhodnutí
o neprodloužení doby platnosti víza. Jak Nejvyšší správní soud zdůvodnil např. v rozhodnutí
uveřejněném pod č. 224/2004 Sb. NSS, jednotlivá ustanovení zákona o pobytu cizinců
ani jednotlivé režimy rozhodování podle tohoto zákona nelze vykládat izolovaně,
nýbrž s ohledem na systematiku celého zákona. Řízení o prodloužení doby platnosti víza
navazuje na řízení o udělení víza: účastníkem prvně jmenovaného řízení totiž nemůže
být nikdo jiný než osoba, které bylo vízum uděleno, a takové řízení je tedy řízením
souvisejícím s řízením o udělení víza. O blíz kosti obou typů řízení svědčí i to,
že správní orgán vychází při posuzování žádosti o udělení víza a o jeho prodloužení
z obdobných dokumentů, zkoumá splnění obdobných podmínek a nevyhovuje žádostem
z obdobných zákonem stanovených důvodů. Jiné řešení by ostatně nebylo ani logické:
v řízení o prodloužení doby platnosti víza totiž žadatel získává stejný status, jakého požíval
na základě rozhodnutí o udělení víza, s tím rozdílem, že nemusí znovu žádat o zcela
nové vízum, nýbrž pouze o prodloužení platnosti víza stávajícího. Kompetenční výluka
ustanovení §171 písm. a) zákona o pobytu cizinců se tedy nevztahuje jen na rozhodnutí
o neudělení víza v úzkém slova smyslu, nýbrž i na rozhodnutí o neprodloužení doby platnosti
víza, které s ním těsně souvisí.
Na základě stejného argumentu pak této výluce podléhá i rozhodnutí, kterým správní
orgán zastavil řízení o žádosti o udělení víza nebo řízení o žádosti o prodloužení
doby platnosti víza (§169 odst. 9 zákona o pobytu cizinců, ve znění v době rozhodování
správního orgánu; nyní srov. odst. 7): stále jde totiž o rozhodování o tomtéž statusu cizince,
byť nikoli rozhodování ve věci samé. Zmíněná výluka by postrádala smysl a logickou
soudržnost, kdyby se vztahovala jen na skupinu neúspěšných žadatelů o vízum
či o prodloužení víza, o jejichž žádosti rozhodl správní orgán věcně. Skupina žadatelů,
u nichž skončilo řízení zastavením zpravidla pro nedostatek jejich součinnosti se správním
orgánem či pro nedostatečné střežení vlastních práv, jako tomu bylo i ve stěžovatelčině
případě (srov. důvody zastavení řízení v posledně citovaném ustanovení), jistě nemá mít lepší
právní postavení než první skupina žadatelů a na rozdíl od ní požívat soudní ochrany;
takový záměr nelze zákonodárci přičítat.
Městský soud v Praze se tedy nemýlí, má-li rozhodnutí ve stěžovatelčině věci
za rozhodnutí nepodléhající přezkoumání soudem a odmítl-li z tohoto důvodu žalobu.
Soud rovněž postupoval správně, jestliže nezkoumal žalobní námitky směřující proti postupu
správního orgánu a omezil se na konstatování zákonem stanovené výluky. Pokud totiž zákon
výslovně vylučuje z přezkoumání soudem některé typy rozhodnutí, nemůže se soud zabývat
ani postupem správního orgánu, který k vydání takového rozhodnutí vedl. Městský soud
v Praze tedy nemohl věcně hodnotit stěžovatelčina tvrzení obsažená v žalobě,
neboť by tím překročil zákonné meze své pravomoci k přezkoumání rozhodnutí správních
orgánů. Ani Nejvyšší správní soud tak nemůže vnímat stěžovatelčiny kasační námitky
jinak než jako polemiku s postupem správních orgánů či soudu, která však není
s to zpochybnit správnost rozhodnutí Městského soudu v Praze. Nepochybně platí,
že soudy rozhodující o žalobách proti rozhodnutím správních orgánů jsou vázány rozsahem
a obsahem žalobních bodů; to však platí jen tehdy, je-li žalobou napadené rozhodnutí
vůbec způsobilé přezkumu, což není stěžovatelčin případ.
Nejvyšší správní soud tedy shledal kasační stížnost nedůvodnou a zamítl ji (§110 odst. 1
s. ř. s.). O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením §60
odst. 1 s. ř. s. Žalobkyně (stěžovatelka) nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť ve věci
neměla úspěch; žalovanému správnímu orgánu, kterému by jinak jakožto úspěšnému
účastníku řízení právo na náhradu nákladu řízení příslušelo, náklady řízení nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 8. března 2005
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu