ECLI:CZ:NSS:2005:1.AZS.72.2004
sp. zn. 1 Azs 72/2004-61
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Josefa Baxy v právní věci žalobce: G. T.,
zastoupeného JUDr. Petrem Gallatem, advokátem se sídlem Filištínská 145, 537 01 Chrudim,
proti žalovanému Ministerstvu vnitra se sídlem Nad Štolou 3, poštovní schránka 21/OAM,
170 34 Praha 7, v řízení o žalobě proti rozhodnutí ze dne 8. 8. 2002, č. j. OAM-4305/CU-06-
P08-2002, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne
30. 9. 2003, č. j. 46 Az 81/2003-30,
takto:
I. Kasační stížnost se z a mít á .
II. Žalobce ne m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se ne př i z n á v á právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
IV. Odměna advokáta JUDr. Petra Gallata se ur č uj e částkou 2150 Kč. Tato částka
bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto
rozhodnutí.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 8. 8. 2002 neudělil žalovaný žalobci azyl podle §12, §13 odst. 1, 2
a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České
republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu); zároveň vyslovil, že se na žalobce
nevztahuje překážka vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu.
V žalobě proti tomuto rozhodnutí žalobce uvedl, že se nemá kam vrátit;
navíc je mu známo, že prezident Ukrajiny prosadil zákon „o trestním stíhání“ občanů,
kteří žádali o azyl v jiných státech, a žalobce se proto bojí návratu na Ukrajinu.
Krajský soud v Praze žalobu zamítl rozsudkem ze dne 30. 9. 2003; ztotožnil se přitom
se žalovaným v posouzení důvodu, pro nějž žalovaný neudělil žalobci azyl. Ze správního
spisu vyplynulo, že žalobce opustil Ukrajinu z ekonomických důvodů již v roce 1999
a poté pobýval v České republice na základě povolení k dlouhodobému pobytu. Žádost o azyl
podal ve snaze legalizovat svůj pobyt zde, a vyhnout se tak správnímu vyhoštění.
Krajský soud dal správnímu orgánu za pravdu v tom, že tyto důvody nejsou důvody
pro udělení azylu.
Proti zamítavému rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále též „stěžovatel“)
včas kasační stížnost; jeho zástupce pak v doplnění kasační stížnosti upřesnil, že důvodem
kasační stížnosti je nesprávné posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení
[§103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního – dále jen „s. ř. s.“].
Stěžovatel je přesvědčen, že trestní stíhání na Ukrajině, které mu hrozí v důsledku
jeho dlouhodobého pobytu v ČR a skutečnosti, že zde požádal o azyl, je postupem
potlačujícím jeho lidská práva: opuštěním Ukrajiny totiž stěžovatel vyjádřil svůj postoj
ke stavu vedení ukrajinské společnosti. Proto má za to, že splňuje důvody podle §12 písm. b)
zákona o azylu, neboť mu hrozí trest odnětí svobody pro vyjádření určitého názoru.
K tíži stěžovatele nelze přičítat to, že žádá o azyl v zemi s vyšší životní úrovní;
stěžovatel rovněž poukázal na to, že se na území ČR nedopustil žádné trestné činnosti.
Kasační stížnost není důvodná.
K tvrzením o tom, že stěžovatel svým odchodem z Ukrajiny vyjádřil jistý politický
postoj, Nejvyšší správní soud nepřihlížel: stěžovatel je totiž uplatnil poté, co krajský soud
vydal napadené rozhodnutí, tedy poprvé až v kasační stížnosti (§109 odst. 4 s. ř. s.).
Dále je třeba upozornit na to, že stěžovatelovy námitky nesměřují proti výroku
o neudělení azylu – sám stěžovatel ve správním řízení potvrdil, že před odchodem z vlasti
neměl žádné problémy kromě ekonomických – nýbrž proti výroku o tom, že u stěžovatele
není dána překážka vycestování podle §91 zákona o azylu. Stěžovatelovy obavy z návratu
totiž nejsou nijak spojeny s jeho dřívějším životem na Ukrajině, nýbrž právě s opuštěním
vlasti a s tvrzenou hrozbou trestního stíhání, které by podle stěžovatelova přesvědčení
následovalo po jeho návratu. Důvody pro udělení azylu a důvody pro vyslovení existence
překážky vycestování jsou přitom odlišné a mají být posuzovány samostatně,
neboť se vztahují k jiným časovým rovinám: jedny k okamžiku podání žádosti o azyl,
druhé k době, kdy správní orgán rozhoduje o žádosti o udělení azylu. K nutnosti takového
dvojího posuzování se ostatně Nejvyšší správní soud již vyjádřil ve svém rozsudku
ze dne 3. 3. 2004, publikovaném pod č. 260/2004 Sb. NSS: „Podmínky pro udělení azylu
podle ustanovení §12 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, a překážky vycestování
podle ustanovení §91 téhož zákona je nutno posuzovat samostatně. Udělení azylu
podle ustanovení §12 tohoto zákona je vázáno na objektivní přítomnost pronásledování
jako skutečnosti definované v §2 odst. 6 citovaného zákona nebo na odůvodněný strach
z této skutečnosti, a to v obou případech v době podání žádosti o azyl, tedy zpravidla v době
bezprostředně následující po odchodu ze země původu. Překážka vycestování se naopak
vztahuje k objektivním hrozbám po případném návratu žadatele o azyl do země původu,
tedy k částečně jiným skutečnostem nastávajícím v odlišném čase.“
Námitka založená na existenci hrozby trestního stíhání a uvěznění stěžovatele po návratu
na Ukrajinu však neobstojí. Stěžovatel sice nevyjádřil tuto obavu ve správním řízení,
a žalovaný se tak neobracel na české zastupitelské orgány na Ukrajině, které se k takovým
tvrzením uplatněným ve správním řízení běžně vyjadřují; podstatné je však to,
v jaké své osobní charakteristice stěžovatel spatřuje možný důvod ohrožení svých základních
práv. Z jeho kasační stížnosti totiž plyne, že se obává trestu odnětí svobody; taková hrozba
ovšem zakládá existenci překážky vycestování jen v případě, že je způsobena rasou,
náboženstvím, národností, příslušností k určité sociální skupině nebo politickým
přesvědčením žadatele o azyl [§91 odst. 1 písm. a) bod 1 zákona o azylu]. U stěžovatele
však žádná z těchto charakteristik není dána, a stěžovatel to ostatně netvrdil ani v řízení
před správním orgánem, ani v řízení před soudem. Jediné, co v dřívějších řízeních vyšlo
najevo, byla stěžovatelova nespokojenost s ekonomickou situací v zemi pramenící
z jeho vlastního nedostatečného hmotného zabezpečení; tuto nespokojenost nicméně nelze
považovat za výraz politického přesvědčení, jak to stěžovatel v kasační stížnosti naznačuje,
a není tak třeba zkoumat případnou existenci překážky vycestování z tohoto důvodu.
K tomu soud na okraj poznamenává, že v souvislosti s nedávnými politickými změnami
na Ukrajině a předvídatelnou proměnou politického režimu i osob jej reprezentujících
lze očekávat celkové zvýšení ochrany lidských práv a lepší vymahatelnost práva v této zemi
vůbec. V důsledku demokratizace ukrajinského politického režimu tak nyní patrně bude
překážka vycestování shledávána méně často i v okruhu osob, jež byly pronásledovány
v bývalém politickém režimu prezidenta Kučmy. Jak však bylo objasněno,
to není stěžovatelův případ, neboť stěžovatel opustil vlast z důvodů ekonomických,
a již pojmově tedy nemůže být dotčen na právech pro politické přesvědčení, jež nikdy
nevyjádřil a jehož se nikdy předtím nedovolával.
Co se pak týče tvrzení, že stěžovatel se nedopustil na území ČR trestné činnosti
a že zdejší vyšší životní úroveň mu nelze přičítat k tíži, nemůže z nich stěžovatel pro sebe
nic vytěžit: tyto skutečnosti nejsou důvodem pro udělení azylu ani pro vyslovení existence
překážky vycestování, a nelze je tedy účinně použít ani v řízení o žádosti o udělení azylu,
ani v následných soudních řízeních.
Jelikož stěžovatel se svou kasační námitkou neuspěl a v řízení nevyšly najevo vady,
k nimž musí kasační soud přihlížet z úřední povinnosti (§109 odst. 3 s. ř. s.), Nejvyšší správní
soud zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou (§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením §60
odst. 1 s. ř. s. Žalobce (stěžovatel) nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť ve věci
neměl úspěch; žalovanému správnímu orgánu, kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníku
řízení právo na náhradu nákladu řízení příslušelo, náklady řízení nevznikly. Zástupci,
který byl stěžovateli ustanoven soudem, náleží mimosmluvní odměna podle §11 odst. 1
písm. b) a c) vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátního tarifu). Soud proto přiznal stěžovatelovu
zástupci v souladu se sazbou mimosmluvní odměny 2000 Kč za dva úkony právní služby
a 150 Kč jako paušální náhradu výdajů s těmito úkony spojených (§13 odst. 3 advokátního
tarifu).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 8. března 2005
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu