ECLI:CZ:NSS:2005:1.AZS.74.2004
sp. zn. 1 Azs 74/2004 - 44
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy
a soudkyň JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Marie Žiškové v právní věci žalobkyně: L. K.,
zastoupené Mgr. Alexandrem Vaškevičem, advokátem se sídlem Plzeň, Františkánská 7,
proti žalovanému Ministerstvu vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 8. 10. 2003, č. j. OAM-4704/VL-07-11-2003, v řízení o kasační
stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, ze dne 25. 2. 2004,
č. j. 24 Az 2208/2003-18,
takto:
I. Kasační stížnost se z am í t á.
II. Žalobkyně ne m á pr á v o na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se n ep ři z n á v á právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 8. 10. 2003, č. j. OAM-4704/VL-07-11-2003, žalovaný zamítl
žádost žalobkyně o udělení azylu jako zjevně nedůvodnou podle §16 odst. 1 písm. g) zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky,
ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu).
V žalobě proti rozhodnutí žalovaného žalobkyně citovala řadu ustanovení správního řádu,
která žalovaný v řízení porušil, a trvala na tom, že splnila zákonné podmínky pro udělení
azylu dle §12 zákona o azylu nebo alespoň pro vztažení překážky vycestování podle §91
zákona o azylu. Ke skutkovým důvodům odkázala na žádost o udělení azylu, protokol
o pohovoru a další spisový materiál. Navrhla, aby soud rozhodnutí žalovaného zrušil
a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Krajský soud v Ostravě žalobu zamítl rozsudkem ze dne 25. 2. 2004. V řízení
před správním orgánem neshledal krajský soud vady vytýkané žalobkyní ani jiné vady,
pro které by měl napadené rozhodnutí zrušit; v odůvodnění rozsudku se rovněž ztotožnil
se žalovaným v tom, že důvody uplatněné žalobkyní nejsou podřaditelné pod žádný z důvodů
pro udělení azylu. Ze správního spisu vyplynulo, že žalobkyně opustila Ukrajinu
kvůli vyhrožování a fyzickým útokům jejího bývalého zaměstnavatele (zprostředkovatele
zaměstnání), který se jí tak mstil za to, že na něj napsala stížnost na policii pro nezaplacení
mzdy. Správní orgán po provedeném řízení usoudil, že žádost o udělení azylu je zjevně
nedůvodná, neboť žalobkyně nesplňuje podmínky pro udělení azylu podle §12 zákona
o azylu, a krajský soud mu dal po přezkoumání napadeného rozhodnutí v rámci žalobních
bodů svým rozsudkem za pravdu.
Proti zamítavému rozsudku krajského soudu podala žalobkyně (dále též „stěžovatelka“)
včas kasační stížnost založenou na důvodu uvedeném v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.,
tedy na nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení. Uvedla, že u ní jsou dány důvody pro udělení azylu podle §12
písm. b) zákona o azylu: na Ukrajině se dostala do potíží, když jí bývalý zaměstnavatel
nevyplácel mzdu a byl v této souvislosti trestně stíhán. Po propuštění pak žalobkyni
vyhrožoval a fyzicky napadal. K fyzickým útokům použil osob ze zločineckých struktur;
žalobkyně tak byla ohrožena na zdraví i na životě. Protože státní orgány jsou součástí
zločineckých struktur, neměla žalobkyně šanci zajistit ochranu své osoby. Proto jí nezbylo
než vycestovat ze země a požádat o azyl. Žalobkyně patřila do sociální skupiny nečlenů
zločineckých struktur, pročež byla těmito strukturami pronásledována a stát původu tento stav
toleroval. Upozornila též na to, že podle Příručky procedur a kritérií pro přiznání postavení
uprchlíka mohou být za pronásledování považovány i diskriminační či jinak postihující
činy soukromých osob, pokud je státní orgány vědomě tolerují, odmítají jim čelit nebo nejsou
schopny zajistit účinnou ochranu.
Dále se žalobkyně dovolávala kasačního důvodu obsaženého v §103 odst. 1 písm. b), d)
s. ř. s. Žalovaný podle ní provedl nedostatečné dokazování; nepřihlédl přitom k velmi
omezeným možnostem žalobkyně coby žadatelky o udělení azylu, jak prokázat
pronásledování v zemi původu. Krajskému soudu stěžovatelka vytkla to, že nepřezkoumal
dodržení procesních předpisů ze strany žalovaného, což učinit měl, byť stěžovatelka v žalobě
poukazovala na vady správního řízení jen v obecné rovině. Minimálně se měl zabývat tím,
zda žalovaný ve správním řízení provedl dostatečné dokazování a zda jeho rozhodnutí
bylo dostatečně odůvodněno. Konečně napadla i to, že správní orgán ani soud u ní neshledaly
překážku vycestování, neboť stěžovatelka bude po návratu do vlasti vystavena administrativní
šikaně ze strany milice a dalších státních orgánů. Ze všech uvedených důvodů stěžovatelka
navrhla, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek krajského soudu a věc mu vrátil
k dalšímu řízení.
Závěrem žalobkyně požádala o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti,
neboť pro uplatňování svých práv u soudu potřebuje být nadále přítomna v České republice.
O této žádosti Nejvyšší správní soud samostatně nerozhodoval, neboť rozhodl přímo
ve věci samé.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené rozhodnutí krajského soudu v mezích
důvodů vymezených stížnostními body (§109 odst. 3 s. ř. s.) a shledal kasační stížnost
nedůvodnou.
Soud se ztotožnil s krajským soudem v závěru, že stěžovatelčina životní
situace na Ukrajině nesvědčí o tom, že by stěžovatelka byla pronásledována,
případně že by zakoušela odůvodněné obavy z pronásledování ve smyslu §12 zákona o azylu.
Stěžovatelka se odvolávala na Příručku k postupům a kritériím pro určování právního
postavení uprchlíků, podle níž mohou být původci činů zakládajících pronásledování
ve smyslu §12 zákona o azylu i soukromé osoby, nejen státní moc sama. Podstatný
je totiž přístup státní moci k nezákonným činům jednotlivců, tedy to, zda státní moc takovým
činům čelí, nebo zda jim jen bezmocně přihlíží. Tato argumentace je však v dané
věci nepřiléhavá. Jak plyne ze správního spisu, stěžovatelka byla na Ukrajině vystavena
výhrůžkám a fyzickým útokům ze strany soukromé osoby, na žádný státní orgán
se však s žádostí o pomoc neobrátila a ani se o to nepokoušela. To však nemůže nic změnit
na závěru správního orgánu a poté i krajského soudu o tom, že jednání osoby, vyhrožující
a fyzicky napadající stěžovatelku kvůli její stížnosti policii na nezaplacení mzdy,
není pronásledováním ve smyslu zákona o azylu, neboť v prvé řadě nebylo motivováno
stěžovatelčinými politickými postoji či některou z jejích sociálních charakteristik,
jak jsou uvedeny v §12 písm. b) zákona o azylu.
V bodě, jímž stěžovatelka napadla nesprávné posouzení právní otázky spočívající v tom,
že krajský soud nepřihlédl k stěžovatelčině příslušnosti k sociální skupině
„nečlenů zločineckých struktur“, je kasační stížnost nepřípustná (§104 odst. 4 s. ř. s.):
opírá se totiž o důvod, který stěžovatelka neuplatnila v řízení před krajským soudem,
ač tak učinit mohla. Stěžovatelka sice namítala porušení §12 zákona o azylu již v žalobě,
ovšem učinila tak pouze v obecné rovině. Ani správní spis, z něhož krajský soud
při rozhodování vycházel, neobsahoval byť jen zmínku o jakékoli sociální skupině
a stěžovatelčině příslušnosti k ní; krajský soud se tedy touto otázkou vůbec nezabýval,
neboť stěžovatelčina tvrzení mu to neumožnila, a ani Nejvyšší správní soud se jí tak nemůže
zabývat.
Tvrzení v kasační stížnosti o tom, že bývalý zaměstnavatel použil k fyzickým útokům
osob ze zločineckých struktur, a o nemožnosti najít ochranu před vydíráním a napadáním
u státních orgánů, neboť i tyto jsou součástí zločineckých struktur, stěžovatelka v řízení
před krajským soudem a ostatně ani v řízení správním neuvedla. Z její žádosti o udělení azylu,
doplněné ručně psaným prohlášením o důvodech žádosti, jakož i z protokolu o pohovoru
naopak vyplynulo, že bývalý zprostředkovatel zaměstnání ji fyzicky napadal vždy sám,
a že stěžovatelka se na státní orgány v předmětné záležitosti ani jednou neobrátila; její tvrzení
v kasační stížnosti se tak navíc jeví jako účelové. Podstatné nicméně je, že stěžovatelka
uplatnila uvedené skutečnosti až poté, co bylo vydáno napadené rozhodnutí krajského soudu,
a Nejvyšší správní soud k nim proto nepřihlížel (§109 odst. 4 s. ř. s.).
Co se týče stížnostních námitek vytýkajících krajskému soudu to, že nepřezkoumal
postup žalovaného ve správním řízení, Nejvyšší správní soud jim nepřisvědčil. Je sice pravda,
že stěžovatelka namítla vady řízení spíše v obecné rovině, přesto se však stěžovatelčinými
námitkami zabýval a procesní postup žalovaného přezkoumal. Tato stížnostní námitka
nemá tedy žádný vztah k rozhodnutí napadenému kasační stížností.
Nejvyšší správní soud se dále ztotožnil s krajským soudem v závěru, že správní orgán
provedl dostatečné dokazování ve věci. Správní orgán vycházel v řízení především
ze stěžovatelčiny žádosti o udělení azylu, doplněné ručně psaným prohlášením o důvodech
žádosti, a z protokolu o pohovoru provedeném v souladu s §23 zákona o azylu.
Z žádné z těchto písemností nevyplynulo, že by stěžovatelka tvrdila některý z důvodů
pro udělení azylu; žalovanému tedy nevznikla povinnost provádět dokazování ohledně
existence některého z azylových důvodů taxativně vypočtených v §12 zákona o azylu.
Stěžovatelčino tvrzení o tom, že byla v zemi původu vystavena výhrůžkám a fyzickým
útokům ze strany soukromé osoby, může snad svědčit o stavu obecné kriminality na Ukrajině;
azylové řízení však neslouží k tomu, aby správní orgán snášel důkazy o míře a povaze obecně
kriminálních činů v zemích původu žadatelů o azyl – byť i byly zaměřeny proti nim osobně
a přispěly k jejich odchodu ze země – nýbrž ke zjištění či vyvrácení existence důvodů
pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu.
Ani námitce vytýkající žalovanému nedostatečné odůvodnění rozhodnutí nelze přisvědčit.
Žalovaný po provedení důkazů písemnostmi shromážděnými v řízení uzavřel, že stěžovatelka
se nedovolávala žádného z důvodů vedoucích k udělení azylu a naopak potvrdila, že o azyl
požádala kvůli obavám z bývalého zprostředkovatele zaměstnání na Ukrajině a legalizaci
pobytu v ČR. Žalovaný proto stěžovatelčinu žádost o udělení azylu zamítl jako zjevně
bezdůvodnou, neboť její výpovědi nesvědčily o tom, že byla v zemi původu vystavena
pronásledování za uplatňování politických práv a svobod nebo z důvodu rasy, náboženství,
národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických
názorů ve státě, jehož občanství má (§12 zákona o azylu). Za takového stavu věcí pak nelze
hovořit o nedostatečném odůvodnění: jelikož žalovaný správně seznal, že stěžovatelčina
tvrzení neumožňují postupovat podle §12 zákona o azylu, nezabýval se již podrobně situací
na Ukrajině, jejíž nepříznivé rysy stěžovatelka popsala v průběhu správního řízení.
Své důvody a svůj myšlenkový postup pak v rozhodnutí náležitě popsal.
K tvrzenému nevypořádání se soudem ani žalovaným s otázkou existence,
resp. neexistence překážek vycestování je nutno poznamenat, že ani žalovaný ani krajský
soud k tomu nebyl ze zákona povinen, jelikož rozhodnutí žalovaného bylo vydáno dle §16
zákona o azylu – žádost o udělení azylu byla zamítnuta jako zjevně nedůvodná,
kdežto ustanovení §28 zákona o azylu by se užilo v případě neudělení či odnětí azylu a tedy
jako obligatorní část rozhodnutí v režimu §12, 13, 14, 15 a 17 zákona o azylu, pro které platí
povinnost plynoucí z §91 zákona o azylu.
Nejvyšší správní soud tedy shledal všechny stěžovatelčiny námitky nedůvodnými.
Jelikož v řízení nevyšly najevo žádné vady, k nimž musí kasační soud přihlížet z úřední
povinnosti (§109 odst. 3 s. ř. s.), Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl
jako nedůvodnou (§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením §60
odst. 1 s. ř. s. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť ve věci neměla úspěch;
žalovanému správnímu orgánu, kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníku řízení právo
na náhradu nákladu řízení příslušelo, náklady řízení nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. ledna 2005
JUDr. Josef Baxa
předseda senátu