ECLI:CZ:NSS:2005:1.AZS.88.2004
sp. zn. 1 Azs 88/2004 - 40
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Josefa Baxy v právní věci žalobce: V. G.,
zastoupeného Mgr. Marianem Heresem, advokátem se sídlem Most, Moskevská 1/14,
proti žalovanému Ministerstvu vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, o žalobě
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 4. 2002, č. j. OAM-4936/VL-10-P11-2001, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem
ze dne 27. 6. 2003, č. j. 15 Az 125/2003-19,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 29. 4. 2002, č. j. OAM-4936/VL-10-P11-2001, žalovaný neudělil
žalobci azyl podle §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně
zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů
(zákon o azylu). Současně rozhodl o tom, že se na žalobce nevztahuje překážka vycestování
ve smyslu §91 zákona o azylu.
V žalobě (opravném prostředku) ze dne 10. 6. 2002 proti rozhodnutí žalovaného
žalobce žádal, aby bylo přihlédnuto k jeho politickým důvodům.
Usnesením ze dne 4. 3. 2003 krajský soud žalobce vyzval podle §37 odst. 5 s. ř. s.
k odstranění vad žaloby, a to aby ve lhůtě deseti dnů v souladu s §71 odst. 1 s. ř. s. označil
výroky rozhodnutí, které napadá, uvedl žalobní body, z nichž musí být patrno,
z jakých skutkových a právních důvodů považuje napadené výroky rozhodnutí za nezákonné
nebo nicotné, navrhl důkazy k prokázání svých tvrzení, a navrhl výrok rozsudku.
Současně ho poučil o tom, že nebude-li podání v uvedené lhůtě doplněno a opraveno
a v řízení nebude možno pro tento nedostatek pokračovat, soud řízení o takovém podání
odmítne.
Ve stanovené lhůtě ani později žalobce na výzvu krajského soudu nereagoval.
Krajský soud usnesením ze dne 27. 6. 2003 žalobu odmítl podle §37 odst. 5 s. ř. s.
V odůvodnění konstatoval, že usnesením vyzval žalobce k odstranění vad žaloby,
přičemž ho poučil o následcích nevyhovění výzvě. Žalobce však žalobu ve lhůtě, ani později
nedoplnil, ačkoliv mu bylo usnesení dvakrát doručeno uložením na poště se současným
oznámením zásilky. Žalobce se na adrese, na kterou mu bylo doručováno, zdržoval.
Protože i přes výzvu a poučení žalobce žalobu nedoplnil a z tohoto důvodu nebylo možné
v řízení pokračovat, soudu nezbylo, než žalobu podle §37 odst. 5 s. ř. s. odmítnout.
Proti odmítavému usnesení krajského soudu podal žalobce (dále též stěžovatel)
včas kasační stížnost založenou na důvodu uvedeném v §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.
Napadl tvrzení soudu, že se v době doručování výzvy k odstranění vad žaloby zdržoval
na adrese B. 33, neboť v inkriminované době pobýval na adrese Č. 2 u pana M. L. Tuto
skutečnost může prokázat jak pan L., tak pan P. M. Soud tak nedostatečně zjistil skutkový
stav věci. Za daných podmínek tak nemohlo dojít k doručení předmětných zásilek formou
náhradního doručení. Navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadené usnesení krajského
soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce též požádal o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. O této žádosti
Nejvyšší správní soud samostatně nerozhodoval, neboť rozhodl přímo ve věci samé.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené rozhodnutí krajského soudu v mezích
důvodů vymezených stížnostními body (§109 odst. 3 s. ř. s.) a shledal kasační stížnost
nedůvodnou.
Jak vyplynulo ze soudního spisu, byla předmětná žaloba (opravný prostředek) podána
u žalovaného dne 10. 6. 2002, tedy ještě v době, kdy se na věc vztahoval občanský soudní řád
(část pátá, hlava třetí o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2002). Dne 1. 1. 2003 nabyl
účinnosti soudní řád správní. Podle §129 odst. 2 s. ř. s. se řízení o opravných prostředcích
podaných přede dnem účinnosti tohoto zákona dokončí v řízení podle ustanovení části třetí,
hlavy druhé, dílu prvního tohoto zákona. Jak řízení podle části páté o. s. ř., ve znění účinném
do 31. 12. 2002, tak řízení podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního s. ř. s., jsou shodně
založena na zásadách koncentrační a dispoziční. V obou případech (tedy jak dle §249 odst. 2
a §250l odst. 2 o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2002, tak dle §71 odst. 1 s. ř. s.)
je nutnou náležitostí žaloby označení napadených výroků rozhodnutí a tvrzení právních
či skutkových důvodů nezákonnosti či nicotnosti rozhodnutí, v opačném případě jde o vadu
podání, která brání meritornímu přezkoumání žalobou napadeného rozhodnutí.
Rozšiřovat rozsah napadení a připojovat další žalobní body lze vždy jen ve lhůtě stanovené
zákonem.
Těmto zákonným kritériím však podaná žaloba ani při nejmírnějších požadavcích
nevyhovovala, neboť v ní bylo pouze vyjádřena žádost, aby při soudním přezkumu
bylo přihlédnuto ke stěžovatelovým politickým důvodům. Podání stěžovatele
tak neobsahovalo žádný žalobní bod a nevymezovalo ani napadené výroky rozhodnutí.
Rozhodnutí žalovaného bylo stěžovateli doručeno dne 29. 5. 2002.
Podáním ze dne 10. 6. 2002 u žalovaného se stěžovatel domáhal přezkoumání uvedeného
rozhodnutí. Vrchnímu soudu v Praze byl opravný prostředek předložen žalovaným
dne 20. 9. 2002. S nabytím účinnosti s. ř. s. pak byla věc postoupena Krajskému soudu v Ústí
nad Labem.
Podle §32 odst. 2 zákona o azylu, ve znění účinném do 31. 12. 2002, mohl stěžovatel
podat opravný prostředek ve lhůtě 15 dnů ode dne doručení rozhodnutí. Ve spojení s §250l
odst. 2, §250b odst. 1 a §250h odst. 1 o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2002,
mohl stěžovatel rozšiřujícím způsobem disponovat s rozsahem napadení správního rozhodnutí
a s obsahem žalobních bodů jen v této patnáctidenní lhůtě. Z uvedeného vyplývá,
že již v době, kdy byl opravný prostředek prostřednictvím žalovaného doručen Vrchnímu
soudu v Praze, lhůta k rozšíření žaloby uplynula. Vzhledem k tomu, že vady návrhu
nevymezujícího přezkum tak byly neodstranitelné cestou výzvy k odstranění vad návrhu
a zároveň bránily věcnému vyřízení návrhu, byly dány důvody pro odmítnutí opravného
prostředku (§250p o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2002) již u Vrchního soudu v Praze.
Nelze vyvodit, že by po 1. 1. 2003 lhůta k odstranění vad žaloby podle §37 odst. 5, §71
odst. 2, §72 odst. 1 s. ř. s. a §32 odst. 1 zákona o azylu počala běžet znovu. Nová právní
úprava nové lhůty nestanovila; u neskončených věcí, kde již lhůty uplynuly, tak tyto znovu
běžet nezačaly.
I krajský soud tak po převzetí věci na základě takto koncipované žaloby,
kdy tato nebyla v zákonné lhůtě doplněna o označení napadených výroků rozhodnutí
a o alespoň jeden žalobní bod, nemohl správní rozhodnutí meritorně přezkoumat.
Výzva krajského soudu k odstranění vad žaloby byla v dané situaci nadbytečná.
Není totiž dána zákonná povinnost soudu v takových případech vždy vyzývat žalobce
k odstranění těchto vad ve smyslu ustanovení §37 odst. 5 s. ř. s., neboť - takto široce
pojímaná - povinnost soudu by zjevně odporovala zmíněné zásadě dispoziční a rovněž zásadě
koncentrace řízení, v souladu s nimiž je tento typ řízení koncipován. Námitka nedoručení
předmětné výzvy k odstranění vad žaloby je tak z těchto důvodů irelevantní.
Krajský soud se tedy napadeným usnesením nedopustil nezákonnosti,
když stěžovatelovu žalobu odmítl, neboť po marném uplynutí lhůty k podání žaloby
se absentující žalobní body a označení výroků napadeného rozhodnutí staly neodstranitelným
nedostatkem podmínek řízení, pro který nelze v řízení pokračovat a se kterým §37 odst. 5
s. ř. s. spojuje důsledek odmítnutí žaloby.
Nejvyšší správní soud tedy shledal všechny stěžovatelovy námitky nedůvodnými.
Jelikož v řízení nevyšly najevo ani žádné vady, k nimž musí kasační soud přihlížet z úřední
povinnosti (§109 odst. 3 s. ř. s.), zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou (§110 odst. 1 věta
druhá s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle §60 odst. 1 za použití §120 s. ř. s.
Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť ve věci neměl úspěch; žalovanému
správnímu orgánu, kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníku řízení právo na náhradu
nákladu řízení příslušelo, náklady řízení nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. září 2005
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu