ECLI:CZ:NSS:2005:1.AZS.94.2004
sp. zn. 1 Azs 94/2004-74
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Josefa Baxy v právní věci žalobkyně: S. H.,
zastoupené Mgr. Jekatěrinou Sochorovou, advokátkou se sídlem Praha 1, Dlouhá 16,
proti žalovanému Ministerstvu vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, proti rozhodnutí
ministra vnitra ze dne 11. 7. 2002, č. j. OAM-1148/AŘ-2001, v řízení o kasační stížnosti
žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze, ze dne 30. 9. 2003, č. j. 8 Az 67/2003-24,
takto:
I. Kasační stížnost se z a mítá .
II. Žalobkyně ne m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se n ep ři z n á v á právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
IV. Odměna advokátky Mgr. Jekatěriny Sochorové se u r ču je částkou 2 150 Kč,
která byla vyplacena zálohově z účtu Městského soudu v Praze.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 11. 7. 2002, č. j. OAM-1148/AŘ-2001, ministr vnitra zamítl rozklad
žalobkyně a potvrdil rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 5. 2001, č. j. OAM-340/VL-14-
P16-2000. Tímto rozhodnutím žalovaný zastavil řízení o udělení azylu podle §25 odst. 1
písm. d) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České
republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu), neboť žalobkyně se opakovaně
bez vážných důvodů nedostavila k pohovoru, ačkoli o termínech byla řádně vyrozuměna,
a zároveň stav spisového materiálu neumožnil správnímu orgánu rozhodnout ve věci.
V opravném prostředku (žalobě) ze dne 22. 7. 2002 proti rozhodnutí ministra vnitra
žalobkyně uvedla, že správní orgán nezjistil přesně a úplně skutečný stav věci a provedené
důkazy nesprávně zhodnotil. Nedostatečně též posoudil existenci překážek vycestování
dle §91 zákona o azylu. Nebylo dále přihlédnuto k vyhrožování smrtí. Již vysvětlila
nedostavení se k pohovoru dne 23. 4. 2004, kdy šlo o její chybu, naopak skutečnost,
že nebyla na pohovoru dne 7. 5. 2001, její chybou nebyla. Dne 3. 5. 2001 dostala výzvu
k dostavení se dne 30. 5. 2001, výzvu k pohovoru konanému dne 7. 5. 2001 neobdržela.
Městský soud rozsudkem ze dne 30. 9. 2003 žalobu dle §78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.
Ze správního spisu soud zjistil, že výzvu k pohovoru ze dne 7. 3. 2001 převzala žalobkyně
osobně, v termínu pohovoru se však nedostavila, druhá výzva ze dne 10. 4. 2001
jí byla doručována do vlastních rukou na adresu, kterou sama uvedla. Při doručování nebyla
zastižena, zásilka byla uložena, žalobkyni byla zanechána výzva k vyzvednutí zásilky
na poště, ta si ji však nevyzvedla a v termínu pohovoru se taktéž nedostavila.
Soud proto potvrdil závěr správních orgánů, že žalobkyně se opakovaně nedostavila
k pohovoru, ačkoliv byla řádně předvolána.
Proti zamítavému rozsudku městského soudu podala žalobkyně (dále též „stěžovatelka“)
včas kasační stížnost založenou na důvodech uvedených v §103 odst. 1 písm. b) a d) s. ř. s.
Konstatovala, že správní orgán nezjistil přesně a úplně skutkový stav věci, opatřil si neúplné
důkazy, chybí logická vazba mezi rozhodnutím a podkladem pro ně. V doplnění kasační
stížnosti ze dne 5. 1. 2004 k výzvě soudu uvedla, že doručování druhé výzvy k pohovoru
neproběhlo v souladu s §24 zákona o azylu. Správní orgán v rozporu s odstavcem 2
uvedeného ustanovení nedoručenou písemnost uložil u držitele poštovní licence a nevyvěsil
příslušné oznámení a toto ani neponechal na adrese pobytu stěžovatelky.
Ačkoliv tedy stěžovatelka kontrolovala úřední desku azylového střediska, o uložení
písemnosti se nedozvěděla. Úprava doručování v zákoně o azylu je speciální vůči správnímu
řádu, přihlíží totiž ke specifické situaci účastníků řízení o udělení azylu a zajišťuje
tak jejich lepší ochranu.
Stěžovatelka dále namítla, že nejdůležitější skutkovou otázkou řízení bylo zjistit,
zda stěžovatelce bylo řádně doručeno předvolání k pohovoru, soud měl provést dokazování
výslechem svědků a odstranit tak o této skutečnosti veškeré možné pochybnosti,
když zejména stěžovatelka tvrdila, že doručovanou korespondenci vždy řádně přebírala,
předmětné vyrozumění o uložení zásilky však neobdržela.
Ze správního spisu dle stěžovatelky též vyplynulo, že v průběhu správního řízení
tlumočila i osoba nezapsaná do seznamu znalců a tlumočníků. Tím, že si správní orgán
usnadňuje plnění svých povinností přibíráním tlumočníků na slib, omezuje účastníky řízení
v jejich možnosti plnohodnotně se vyjádřit a porozumět otázkám a poučením. Navrhla,
aby Nejvyšší správní soud zrušil napadené rozhodnutí městského soudu a věc mu vrátil
k dalšímu řízení.
Žalobkyně požádala o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. O této žádosti
Nejvyšší správní soud samostatně nerozhodoval, neboť rozhodl přímo ve věci samé.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené rozhodnutí krajského soudu v mezích
důvodů vymezených stížnostními body (§109 odst. 3 s. ř. s.) a shledal kasační stížnost
nedůvodnou.
Co se týče námitky vadného doručení druhé výzvy k pohovoru, neshledal Nejvyšší
správní soud pochybení v postupu správních orgánů ani Městského soudu v Praze.
Ze správního spisu vyplynulo, že stěžovatelka učinila dne 9. 8. 2000 před správním
orgánem čestné prohlášení, že po dobu azylového řízení se bude zdržovat na adrese ubytovny
„S.“, P. 4, V L. 1/E10. Poučení pro účastníky řízení o udělení azylu v ruském jazyce převzala
stěžovatelka dne 27. 7. 2000. Stěžovatelka byla předvolána k pohovoru ve věci řízení o azylu
na pracoviště Odboru azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra Pobytové středisko B. –
J. na den 23. 4. 2001. Převzetí tohoto předvolání stěžovatelka potvrdila vlastnoručním
podpisem. Na předvolání je vyznačena poznámka, že účastník se v uvedený den k pohovoru
nedostavil. Druhé předvolání k pohovoru na den 7. 5. 2001 bylo stěžovatelce doručováno do
vlastních rukou na jí uvedenou adresu. Zásilka byla žalovanému vrácena s tím, že adresátka
nebyla zastižena, bylo jí oznámeno uložení zásilky a tato byla uložena na poště dne
17. 4. 2001, adresátka si ji však nevyzvedla.
Městský soud se v napadeném rozhodnutí zabýval otázkou doručování správním orgánem
a pro posouzení správnosti doručování vycházel především ze správního spisu.
Podle §24 odst. 1 zákona o azylu, ve znění účinném do 31. 1. 2002, se všechny
písemnosti doručují účastníkovi řízení do vlastních rukou v místě, ve kterém je evidován
jeho pobyt.
Nejvyšší správní soud souhlasí s právním názorem vysloveným v napadeném rozsudku,
podle něhož správní orgán při doručování písemnosti nepochybil, jestliže druhé předvolání
na pohovor doručoval do vlastních rukou stěžovatelky na adresu uvedenou v jejím čestném
prohlášení. Z vrácené doručenky nevyplývá, že by se stěžovatelka na této adrese nezdržovala,
takže nelze dovodit, že by bylo hodnověrně zjištěno, že místo pobytu stěžovatelky
nebylo známo a byl by na místě postup podle ustanovení §24 odst. 3 zákona o azylu,
ve znění účinném do 31. 1. 2002. Nelze tedy souhlasit s námitkou stěžovatelky, že doručování
neproběhlo v souladu s ustanovením §24 zákona o azylu, a že při doručování zásilek
mělo být postupováno podle §24 odst. 2 zákona o azylu, neboť stěžovatelka nikdy netvrdila,
že by se nezdržovala v místě, ve kterém byl evidován její pobyt (§24 odst. 1 zákona o azylu,
ve znění účinném do 31. 1. 2002).
Dle §9 citovaného zákona se v řízení postupuje podle správního řádu, není-li stanoveno
jinak. Stěžovatelka ani v žádném ze svých podání nepoukázala na skutečnost, že by se v místě
doručování nezdržovala. Jestliže se tedy v hlášeném místě pobytu zdržovala, postupoval
žalovaný správně, pokud doručoval v souladu s §24 správního řádu, neboť postup dle §24
odst. 3 zákona o azylu, ve znění účinném do 31. 1. 2002, tedy uložení písemnosti určené
do vlastních rukou účastníka řízení u pověřeného zaměstnance ministerstva v příslušném
přijímacím nebo pobytovém středisku, by se uplatnil pouze v případě, kdyby se stěžovatelka v
místě doručení písemnosti nezdržovala a její pobyt by nebyl znám.
Ze znění kasační stížnosti je navíc zřejmé, že stěžovatelka argumentovala právní úpravou
(§24 zákona o azylu) účinnou až ode dne 1. 2. 2002. Protože k doručování dotčené
zásilky došlo před tímto datem, je nutno věc posuzovat podle právního stavu,
který tu byl v předmětné době (§75 odst. 1 s. ř. s.). Odkaz stěžovatelky na znění zákona
o azylu, které v době doručování zásilky nebylo nejen účinné, ale ani platné,
je tak nepřípadný.
Nutno tedy uzavřít, že v daném případě bylo správně postupováno při doručování
podle §24 odst. 1 zákona o azylu, ve znění účinném do 31. 1. 2002, přičemž pro posouzení
správnosti doručení do vlastních rukou bylo třeba postupovat podle §9 tohoto zákona a §24
správního řádu.
Podle §24 odst. 2 správního řádu nebyl-li adresát písemnosti, která má být doručena
do vlastních rukou, zastižen, ačkoliv se v místě doručení zdržuje, doručovatel uloží písemnost
v místně příslušné provozovně držitele poštovní licence nebo u obecního úřadu a adresáta
o tom vhodným způsobem vyrozumí. Nevyzvedne-li si adresát písemnost do tří dnů
od uložení, poslední den této lhůty se považuje za den doručení, i když se adresát o uložení
nedozvěděl.
V dané věci se jednalo o doručování písemnosti určené do vlastních rukou adresátce,
povinností pošty tedy bylo dodržet postup uvedený v §24 odst. 2 správního řádu. Z obsahu
vrácené doručenky založené ve správním spisu vyplývá, že doručující pošta v dané věci
předepsaný postup dodržela. Z vrácené doručenky, která obsahovala předvolání k pohovoru
na den 7. 5. 2001, vyplývá, že adresátka nebyla dne 17. 4. 2001 zastižena, písemnost
byla téhož dne uložena u držitele poštovní licence, tedy na poště Praha 413 a uložení zásilky
bylo adresátce oznámeno. Dne 3. 5. 2001 potvrdila poštovní doručovatelka pošty Praha 413,
že zásilka nebyla vyžádána. K tomu, aby mohla být vyvrácena správnost údajů o doručení
obsažených v doručence, musí stěžovatelka především tvrdit skutečnosti, které vedou
k závěru, že údaje v doručence nejsou pravdivé. Jde-li o tzv. náhradní doručení písemnosti
určené do vlastních rukou účastníka, jsou tvrzeními, jež v případě, že jsou prokázána,
mohou vyvrátit závěr o doručení dokladovaném doručenkou, zásadně jen tvrzení,
že se nezastižený adresát v době doručování písemnosti v místě doručení nezdržoval,
příp. tvrzení, že pošta při doručování zásilky nedodržela postup předepsaný správním řádem
a poštovním řádem.
V posuzované věci stěžovatelka nikdy netvrdila, že by se v místě doručování, tj. v P. 4,
V L. 1/E10, v ubytovně „S.“ nezdržovala. V žalobě v tomto ohledu pouze obecně namítla, že
výzvu k pohovoru na den 7. 5. 2001 neobdržela. Tvrzení, že stěžovatelka vyrozumění o
uložení písemnosti neobdržela, však – ani kdyby byla prokázána jeho pravdivost – není samo
o sobě způsobilé závěr o doručení zásilky vyvrátit. Okolnost, že se poštou řádně učiněná
výzva nebo vyrozumění o uložení zásilky nedostala k adresátu, např. proto, že pracovník
ubytovny oznámení stěžovatelce nepředal, nemá vliv na správnost závěru o řádném doručení
písemnosti, neboť tato tvrzená skutečnost nemůže zpochybnit řádně doložený předepsaný
postup držitele poštovní licence.
Na základě výše uvedeného je též nutno odmítnout námitku, v níž stěžovatelka tvrdí,
že povinností soudu bylo provést dokazování výslechem svědků, poštovního doručovatele
a pracovníka ubytovny odpovědného za předávání oznámení o uložení zásilek. Jak uvedeno
již výše, v žalobě stěžovatelka pouze obecně namítla, že výzvu k pohovoru na den 7. 5. 2001
neobdržela; netvrdila však, že by se tak stalo pochybením pošty či nějaké jiné osoby a k věci
nenavrhla ani žádný důkaz. Za této situace pak městský soud nepochybil, jestliže vycházel
především ze správního spisu, a tedy zejména z předmětné doručenky.
Je však nutno konstatovat, že stejně jako žalobní bod poukazující na neobdržení výzvy
k pohovoru na den 7. 5. 2001, tak ani výše uvedená stížnostní námitka neobsahovala
konkrétní tvrzení, která by směřovala ke zpochybnění pravdivosti údajů obsažených
na vrácené doručence, a která by mohla vyvrátit závěr o doručení dokladovaném
touto doručenkou.
V bodě, jímž stěžovatelka napadla vady řízení před správním orgánem spočívající
v používání tlumočníka nezapsaného v seznamu tlumočníků a znalců a z toho vyplývajícího
nedostatku poučení o právech a povinnostech účastníků azylového řízení, je kasační stížnost
nepřípustná (§104 odst. 4 s. ř. s.): opírá se totiž o důvody, které stěžovatelka neuplatnila
v řízení před krajským soudem, ač tak učinit mohla; krajský soud se tedy těmito otázkami
vůbec nezabýval, neboť stěžovatelčina tvrzení mu to neumožnila, a ani Nejvyšší správní soud
se jimi tak nemůže zabývat.
Nejvyšší správní soud tedy shledal stěžovatelčiny námitky dílem nedůvodnými,
dílem nepřípustnými. Jelikož v řízení nevyšly najevo žádné vady, k nimž musí kasační soud
přihlížet z úřední povinnosti (§109 odst. 3 s. ř. s.), zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou
(§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s.
Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť ve věci neměla úspěch; žalovanému
správnímu orgánu, kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníku řízení právo na náhradu
nákladu řízení příslušelo, náklady řízení nevznikly.
Žalobkyni byla pro řízení o výše uvedené kasační stížnosti ustanovena zástupkyní
advokátka (usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2003, č. j. 8 Az 67/2003-43);
v takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 7, §120
s. ř. s.).
Výše odměny byla stanovena podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu,
a to za dva úkony právní služby spočívající v převzetí a přípravě právního zastoupení
a v doplnění kasační stížnosti ze dne 5. 1. 2004, a náhrady hotových výdajů, tedy ve výši
2 x 1 000 Kč a 2 x 75 Kč [§7, §9 odst. 3 písm. f), §11 odst. 1 písm. b), d), §13 odst. 3
citované vyhlášky], celkem 2 150 Kč.
Tato částka již byla dne 26. 2. 2004 zálohově vyplacena z účtu Městského soudu v Praze,
a to na základě usnesení tohoto soudu ze dne 12. 1. 2004, č. j. 8 Az 67/2003-54.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 11. května 2005
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu