ECLI:CZ:NSS:2005:1.AZS.95.2004
sp. zn. 1 Azs 95/2004 - 52
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy
a soudkyň JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Marie Žiškové v právní věci žalobce: Z. L.,
zastoupeného Mgr. Alexandrem Vaškevičem, advokátem se sídlem Plzeň, Františkánská 7,
proti žalovanému Ministerstvu vnitra, se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 28. 1. 2003, č. j. OAM-91/VL-20-02-2003, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 12. 2003,
č. j. 24 Az 636/2003 - 26,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 28. 1. 2003, čj. OAM-91/VL-20-02-2003, žalovaný zamítl žádost
žalobce o udělení azylu jako zjevně nedůvodnou podle §16 odst. 1 písm. g) zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve
znění pozdějších předpisů (zákon o azylu). Dále žalobci neudělil azyl podle §13 odst. 1, 2 a §
14 zákona o azylu a rozhodl o tom, že se na žalobce nevztahuje překážka vycestování ve
smyslu §91 zákona o azylu.
V žalobě proti rozhodnutí žalovaného žalobce citoval řadu ustanovení správního řádu,
která žalovaný v řízení porušil a trval na tom, že splnil zákonné podmínky pro udělení azylu
dle §12 zákona o azylu, resp. minimálně pro vztažení překážky vycestování ve smyslu §91
zákona o azylu. Ke skutkovým důvodům odkázal na žádost o udělení azylu, protokol o
pohovoru a další spisový materiál. Navrhl, aby soud rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu
vrátil k dalšímu řízení.
Krajský soud v Ostravě žalobu zamítl rozsudkem ze dne 22. 12. 2003. V řízení před
správním orgánem neshledal krajský soud vady vytýkané žalobcem ani jiné vady, pro které by
měl napadené rozhodnutí zrušit; v odůvodnění rozsudku se rovněž ztotožnil se žalovaným
v tom, že důvody uplatněné žalobcem nejsou podřaditelné pod žádný z důvodů pro udělení
azylu. Ze správního spisu vyplynulo, že žalobce opustil zemi původu kvůli problémům
s jinými soukromými osobami – zástupci řecko-katolické církve, kterým z titulu své funkce
nepovolil výstavbu kostela. Žalobce sice vyhrožování ze strany těchto osob oznámil na
policii, nicméně nevyčkal, jak celé vyšetřování dopadne, příp. neobrátil se o pomoc na vyšší
složky policie, jiné státní orgány nebo ombudsmana. Jeho problém tak nesouvisel s důvody,
které jsou uvedeny v §12 zákona o azylu, ale s jeho výkonem pracovní činnosti. Dalším
důvodem pro odjezd z Ukrajiny byla i skutečnost, že žalobce nemohl v U., kde se skrýval
před členy řecko-katolické církve, sehnat takovou práci, aby se uživil. V podstatě
z ekonomických důvodů proto odjel do ČR, kde poté, co mu bylo uděleno správní vyhoštění,
požádal o azyl. Správní orgán po provedeném řízení usoudil, že žádost žalobce o udělení
azylu je zjevně nedůvodná, neboť žalobce neuvedl žádné skutečnosti svědčící o tom, že by
mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v §12 zákona o azylu, a krajský soud
mu dal po přezkoumání napadeného rozhodnutí v rámci žalobních bodů svým rozsudkem za
pravdu. K dalším výrokům rozhodnutí žalovaného krajský soud dodal, že byly v daných
souvislostech nadbytečné.
Proti zamítavému rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále též „stěžovatel“) včas
kasační stížnost založenou na důvodu uvedeném v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tedy na
nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím
řízení. Uvedl, že jsou u něho dány důvody pro udělení azylu podle §12 písm. b) zákona o
azylu: na Ukrajině se dostal do potíží, když jako úředník státní organizace nepodpořil
výstavbu nového kostela, neboť byla navrhována na stavebně nevyhovujícím místě. Lidé,
kteří měli na stavbě zájem, žalobce vydírali; věc nahlásil na policii, vše však nasvědčovalo
tomu, že i ona je spřízněna s osobami ze zločineckých struktur. Byl tak ohrožen nejen na
zdraví, ale i na životě. Z uvedených důvodů neměl žalobce šanci zajistit ochranu své osoby.
Proto mu nezbylo než vycestovat ze země a požádat o azyl. Žalobce patřil do sociální skupiny
nečlenů zločineckých struktur, pročež byl těmito strukturami pronásledován a stát původu
tento stav toleroval. Dále upozornil na to, že podle Příručky procedur a kritérií pro přiznání
postavení uprchlíka mohou být za pronásledování považovány i diskriminační či jinak
postihující činy soukromých osob, pokud je státní orgány vědomě tolerují, odmítají jim čelit
nebo nejsou schopny zajistit účinnou ochranu.
Dále se žalobce dovolával kasačních důvodů obsažených v §103 odst. 1 písm. b), d)
s. ř. s. Žalovaný podle něho provedl nedostatečné dokazování; nepřihlédl přitom k velmi
omezeným možnostem žalobce coby žadatele o udělení azylu, jak prokázat pronásledování
v zemi původu. Krajskému soudu stěžovatel vytkl to, že nepřezkoumal dodržení procesních
předpisů ze strany žalovaného, což učinit měl, byť stěžovatel v žalobě poukazoval na vady
správního řízení jen v obecné rovině. Minimálně se měl zabývat tím, zda žalovaný ve
správním řízení provedl dostatečné dokazování a zda jeho rozhodnutí bylo dostatečně
odůvodněno. Konečně napadl i to, že správní orgán ani soud u něho neshledaly překážku
vycestování, neboť stěžovatel bude po návratu do vlasti vystavena administrativní šikaně ze
strany milice a dalších státních orgánů. Ze všech uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby
Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu
řízení.
Závěrem žalobce požádal o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, neboť pro
uplatňování svých práv u soudu potřebuje být nadále přítomen v České republice. O této
žádosti Nejvyšší správní soud samostatně nerozhodoval, protože rozhodl přímo ve věci samé.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené rozhodnutí krajského soudu v mezích
důvodů vymezených stížnostními body (§109 odst. 3 s. ř. s.) a shledal kasační stížnost
nedůvodnou.
Soud se ztotožnil s krajským soudem v závěru, že stěžovatelova životní situace na
Ukrajině nesvědčí o tom, že by stěžovatel byl pronásledován, případně že by zakoušel
odůvodněné obavy z pronásledování ve smyslu §12 zákona o azylu. Stěžovatel se odvolával
na Příručku k postupům a kritériím pro určování právního postavení uprchlíků, podle níž
mohou být původci činů zakládajících pronásledování ve smyslu §12 zákona o azylu i
soukromé osoby, nejen státní moc sama. Podstatný je totiž přístup státní moci k nezákonným
činům jednotlivců, tedy to, zda státní moc takovým činům čelí, nebo zda jim jen bezmocně
přihlíží. Tato argumentace je však v dané věci nepřiléhavá. Jak plyne ze správního spisu,
stěžovatel byl na Ukrajině vystaven výhrůžkám ze strany soukromých osob; stěžovatel
na toto trestné jednání reagoval oznámením věci policii, opuštěním práce a skrýváním se v
bytě svého kamaráda v U.; zde ho již uvedené osoby neobtěžovaly, on zde však nenašel práci
v oboru. Při pohovoru před správním orgánem stěžovatel uvedl, že se obrátil na okresní
policii ve městě Stryj; poté, co uvedená složka policie zůstávala nečinná, však již
nekontaktoval vyšší policejní složky ani jiný státní orgán. Tyto skutečnosti však nemohou nic
změnit na závěru správního orgánu a poté i krajského soudu o tom, že trestné činy, jichž se
stěžovatel stal obětí, nejsou pronásledováním ve smyslu zákona o azylu, neboť v prvé řadě
nebyly motivovány stěžovatelovými politickými postoji či některou z jeho sociálních
charakteristik, jak jsou uvedeny v §12 písm. b) zákona o azylu.
Tvrzení v kasační stížnosti o tom, že stěžovateli vyhrožovaly osoby ze zločineckých
struktur, o nemožnosti najít ochranu před vydíráním a napadáním u státních orgánů, neboť i
tyto jsou součástí zločineckých struktur a o stěžovatelově příslušnosti k sociální skupině
„nečlenů zločineckých struktur“, stěžovatel v řízení před krajským soudem a ostatně ani
v řízení správním neuvedl. Z jeho žádosti o udělení azylu, doplněné ručně psaným
prohlášením o důvodech žádosti, jakož i z protokolu o pohovoru nijak nevyplynulo, že by
zástupci řecko-katolické komunity, kteří mu vyhrožovali, pocházeli z kriminálního prostředí,
nebo že by nečinnost policie, na kterou se stěžovatel v předmětné záležitosti obrátil, přičemž
po urgenci mu bylo sděleno, že se případem teprve bude zabývat, byla způsobena jejím
napojením na organizovaný zločin; jeho tvrzení v kasační stížnosti se tak navíc jeví jako
účelové. Podstatné nicméně je, že stěžovatel uplatnil uvedené skutečnosti až poté, co bylo
vydáno napadené rozhodnutí krajského soudu, a Nejvyšší správní soud k nim proto nepřihlížel
(§109 odst. 4 s. ř. s.).
Co se týče stížnostních námitek vytýkajících krajskému soudu to, že nepřezkoumal
postup žalovaného ve správním řízení, Nejvyšší správní soud jim nepřisvědčil. Je sice pravda,
že stěžovatel namítl vady řízení spíše v obecné rovině, a krajský soud to také konstatoval;
přesto se však stěžovatelovými námitkami zabýval a procesní postup žalovaného přezkoumal.
Tato stížnostní námitka nemá tedy žádný vztah k rozhodnutí napadenému kasační stížností.
Nejvyšší správní soud se dále ztotožnil s krajským soudem v závěru, že správní orgán
provedl dostatečné dokazování ve věci. Správní orgán vycházel v řízení především
ze stěžovatelovy žádosti o udělení azylu, doplněné ručně psaným prohlášením o důvodech
žádosti, a z protokolu o pohovoru provedeném v souladu s §23 zákona o azylu a z informací
o politické a ekonomické situaci a stavu dodržování lidských práv na Ukrajině, zejména pak
ze Zprávy Ministerstva zahraničí USA o stavu dodržování lidských práv na Ukrajině za rok
2001, ze dne 4. 3. 2002 a informací Ministerstva zahraničních věcí ČR. Z žádné z těchto
písemností nevyplynulo, že by stěžovatel tvrdil některý z důvodů pro udělení azylu;
žalovanému tedy nevznikla povinnost provádět dokazování ohledně existence některého
z azylových důvodů taxativně vypočtených v §12 zákona o azylu. Stěžovatelovo tvrzení o
tom, že byl v zemi původu vystaven výhrůžkám ze strany soukromých osob, může snad
svědčit o stavu obecné kriminality na Ukrajině; azylové řízení však neslouží k tomu, aby
správní orgán snášel důkazy o míře a povaze obecně kriminálních činů v zemích původu
žadatelů o azyl – byť i byly zaměřeny proti nim osobně a přispěly k jejich odchodu ze země –
nýbrž ke zjištění či vyvrácení existence důvodů pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu.
Ani námitce vytýkající žalovanému nedostatečné odůvodnění rozhodnutí nelze přisvědčit.
Žalovaný po provedení důkazů písemnostmi shromážděnými v řízení uzavřel, že stěžovatel se
nedovolával žádného z důvodů vedoucích k udělení azylu, a naopak potvrdil, že o azyl
požádal kvůli obavám z výhrůžek skupiny řeckých katolíků, domáhajících se výstavby
kostela, kvůli potížím ekonomického charakteru a ve snaze legalizovat svůj pobyt v České
republice. Žalovaný proto stěžovatelovu žádost o udělení azylu zamítl jako zjevně
bezdůvodnou, neboť jeho výpovědi nesvědčily o tom, že byl v zemi původu vystaven
pronásledování za uplatňování politických práv a svobod nebo z důvodu rasy, náboženství,
národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických
názorů ve státě, jehož občanství má (§12 zákona o azylu). Žalovaný se zabýval i situací
na Ukrajině, jejíž nepříznivé rysy stěžovatel uvedl v průběhu správního řízení. Dále posoudil i
důvody pro případné udělení azylu dle §13 a §14 zákona o azylu a existenci překážek
vycestování dle §91 zákona o azylu. Své důvody a svůj myšlenkový postup pak v rozhodnutí
náležitě popsal. Za takového stavu věcí pak nelze hovořit o nedostatečném odůvodnění. Ke
stejnému závěru došel i krajský soud, který důvody rozhodnutí žalovaného řádně přezkoumal.
K tvrzenému nevypořádání se soudem ani žalovaným s otázkou existence, resp.
neexistence překážek vycestování Nejvyšší správní soud poznamenává, že se ztotožňuje
s poznámkou krajského soudu o nadbytečnosti výroků o neudělení azylu podle §13 a §14
zákona o azylu a neexistenci překážek vycestování dle §91 zákona o azylu v rozhodnutí
žalovaného. Správní orgán pochybil, jestliže v případě, kdy žádost stěžovatele zamítl jako
zjevně nedůvodnou podle §16 zákona o azylu, současně posuzoval důvody pro udělení azylu
podle §13 a §14 zákona o azylu. Pokud totiž v řízení o žádosti o udělení azylu vyplyne
některá ze skutečností taxativně uvedených v §16 odst. 1 zákona o azylu pak správní orgán,
za předpokladu, že běží lhůta stanovená v odstavci 2 téhož ustanovení, bez dalšího takovou
žádost zamítne; konečným způsobem tak ve věci rozhodne, aniž by byla zjišťována existence
některého z důvodů pro udělení azylu podle §12 zákona; pro rozhodování o udělení azylu
z některého z důvodů předvídaných v ustanoveních §13 a §14 je přitom negativní zjištění a
závěr o existenci důvodů pro udělení azylu podle §12 zákona určující. Výrok správního
orgánu o neudělení azylu podle §13 a §14 zákona o azylu je tak v logickém rozporu
s výrokem o zamítnutí žádosti o udělení azylu podle §16 zákona. Žalovaný i krajský soud
nebyli dále ze zákona povinni rozhodnout ani o překážkách vycestování. Rozhodnutí
žalovaného bylo vydáno dle §16 zákona o azylu – žádost o udělení azylu byla zamítnuta jako
zjevně nedůvodná, kdežto ustanovení §28 zákona o azylu by se užilo v případě neudělení či
odnětí azylu a tedy jako obligatorní část rozhodnutí v režimu §12, 13, 14, 15 a 17 zákona o
azylu, pro které platí povinnost plynoucí z §91 zákona o azylu.
Nejvyšší správní soud tedy shledal všechny stěžovatelovy námitky nedůvodnými.
Jelikož v řízení nevyšly najevo žádné vady, k nimž musí kasační soud přihlížet z úřední
povinnosti (§109 odst. 3 s. ř. s.), Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl
jako nedůvodnou (§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením §60
odst. 1 s. ř. s. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť ve věci neměl úspěch;
žalovanému správnímu orgánu, kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníku řízení právo
na náhradu nákladu řízení příslušelo, náklady řízení nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. února 2005
JUDr. Josef Baxa
předseda senátu