ECLI:CZ:NSS:2005:1.AZS.96.2004
sp. zn. 1 Azs 96/2004 – 38
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Josefa Baxy v právní věci žalobkyně: O. H.,
zastoupené Mgr. Alexandrem Vaškevičem, advokátem se sídlem Františkánská 7,
301 00 Plzeň, proti žalovanému Ministerstvu vnitra se sídlem Nad Štolou 3, poštovní
schránka 21/OAM, 170 34 Praha 7, v řízení o žalobě proti rozhodnutí ze dne 30. 9. 2003,
č. j. OAM-4762/VL-07-08-2003, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského
soudu v Ostravě ze dne 24. 2. 2004, č. j. 24 Az 2158/2003-18,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 30. 9. 2003 zamítl žalovaný žádost žalobkyně o azyl jako zjevně
nedůvodnou podle §16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu.
V žalobě proti tomuto rozhodnutí ministra vnitra žalobkyně citovala četná ustanovení
správního řádu, která žalovaný podle jejího názoru porušil. Porušena byla podle žalobního
tvrzení i ustanovení §12 a §91 zákona o azylu, ovšem ani zde žalobkyně neuvedla,
v čem konkrétně spatřuje tato porušení. Co do skutkových tvrzení odkázala žalobkyně
na obsah správního spisu a navrhla, aby soud rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil
k dalšímu řízení.
Krajský soud v Ostravě žalobu zamítl rozsudkem ze dne 24. 2. 2004.
V řízení před správním orgánem neshledal vady vytýkané žalobkyní ani jiné vady,
pro které by měl napadené rozhodnutí zrušit; v odůvodnění rozsudku se rovněž ztotožnil
se žalovaným v posouzení důvodu, pro nějž byla žádost žalobkyně o udělení azylu zamítnuta
jako zjevně nedůvodná. Ze správního spisu vyplynulo, že žalobkyně požádala o azyl výlučně
z obavy před výhrůžkami známých svého někdejšího přítele a ve snaze legalizovat svůj pobyt
v České republice poté, co jí bylo uděleno správní vyhoštění. Správní orgán po provedeném
řízení usoudil, že tyto důvody nesvědčí o pronásledování ve smyslu §12 zákona o azylu,
a krajský soud mu dal po přezkoumání napadeného rozhodnutí v rámci žalobních bodů svým
rozsudkem za pravdu.
Proti zamítavému rozsudku krajského soudu podala žalobkyně (stěžovatelka)
včas kasační stížnost založenou na důvodech uvedených v §103 odst. 1 písm. a), b) a d)
zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Nesprávné posouzení
právní otázky spatřuje stěžovatelka v tom, že navzdory závěrům správního orgánu i soudu
jsou u ní dány důvody pro udělení azylu podle §12 písm. b) zákona o azylu: jak uvedla
v pohovoru před správním orgánem, byla na Ukrajině pronásledována osobami
ze zločineckých struktur. Neobrátila se však na policii, neboť si byla vědoma spojení
organizovaných zločineckých struktur s policií a byla si jista tím, že nemá šanci zajistit
pro sebe ochranu. Stěžovatelka je přesvědčena o tom, že se státní aparát v její vlasti podílí
na činnosti zločineckých struktur a diskriminuje ji právě proto, že nepatří do státem
podporované sociální skupiny členů zločineckých struktur. Upozornila na to,
že podle Příručky procedur a kritérií pro přiznání postavení uprchlíka mohou
být za pronásledování považovány i diskriminační činy soukromých osob, pokud je státní
orgány vědomě tolerují, odmítají jim čelit nebo nejsou schopny zajistit účinnou ochranu.
Dále se stěžovatelka dovolávala kasačního důvodu obsaženého v §103 odst. 1 písm. b)
s. ř. s. Žalovaný podle ní provedl nedostatečné dokazování; nepřihlédl přitom k velmi
omezeným možnostem stěžovatelky coby žadatelky o udělení azylu, jak prokázat
pronásledování v zemi původu. Krajskému soudu stěžovatelka vytkla to [§103 odst. 1
písm. d) s. ř. s.], že nepřezkoumal dodržení procesních předpisů ze strany žalovaného,
což učinit měl, byť stěžovatelka v žalobě poukazovala na vady správního řízení jen v obecné
rovině. Minimálně se měl zabývat tím, zda žalovaný ve správním řízení provedl dostatečné
dokazování a zda jeho rozhodnutí bylo dostatečně odůvodněno. Konečně napadla i to,
že správní orgán ani soud u ní neshledaly překážku vycestování, neboť stěžovatelka
bude po návratu do vlasti vystavena administrativní šikaně ze strany milice a dalších státních
orgánů. Ze všech uvedených důvodů stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud zrušil
napadený rozsudek krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Závěrem stěžovatelka
požádala o to, aby její kasační stížnosti byl přiznán odkladný účinek, neboť pro uplatňování
svých práv u soudu potřebuje být nadále přítomna v České republice. O této žádosti soud
nerozhodoval: samotné podání kasační stížnosti ve věci azylu spojené s návrhem na přiznání
odkladného účinku totiž stačí k tomu, aby bylo žadateli o azyl uděleno vízum za účelem
strpění pobytu podle §78b zákona o azylu.
Kasační stížnost není důvodná.
Nejprve je třeba konstatovat, že Nejvyšší správní soud nepřihlíží ke skutečnostem
uplatněným až po vydání rozhodnutí, které kasační stížnost napadá (§109 odst. 4 s. ř. s.).
Tvrzení o tom, že stěžovatelka je pronásledována jednak ze strany státu samotného,
který je součástí zločineckých struktur, jednak ze strany soukromých osob, jejichž činy stát
toleruje nebo proti nimž neposkytuje ochranu, a o tom, že patří do sociální skupiny nečlenů
zločineckých struktur, jsou právě takovými skutkovými novotami. Soud se proto zabýval
jen obecným poukazem na nesprávný právní výklad ustanovení §12 zákona o azylu tak,
jak byl obsažen již v žalobě, a ztotožnil se se závěry krajského soudu. Stěžovatelka
se ve správním řízení nezmínila o jakýchkoli svých problémech s orgány veřejné moci
na Ukrajině, případně o tom, že by se na tyto orgány vůbec obrátila: naopak připustila,
že ochranu u nich nehledala. Důvod stěžovatelčiny nečinnosti, jak jej uvedla ve správním
řízení – totiž obavy z dalších výhrůžek a násilí – je pochopitelný; oběť trestného činu
je však vždy v nevýhodném postavení vůči pachateli. Musí ale překonat svůj strach z případné
další konfrontace s pachatelem a požádat o pomoc příslušné státní orgány, chce-li přispět
k tomu, aby pachateli byla další trestná činnost znemožněna. Stěžovatelka si nemůže činit
nárok na ochranu na mezinárodní úrovni, pokud ani neumožnila státním orgánům vlastní
země, aby se její věcí zabývaly. Nepokusila-li se získat ochranu prostředky vnitrostátního
práva, nemůže jí být poskytnuta ochrana formou azylu: ta je totiž až poslední možností
v situaci, kdy všechny ostatní nástroje práva selhaly. Stěžovatelčin příběh navíc svědčí
o projevech obecné kriminality, nikoli o činech azylově relevantních, tj. činech,
které by ve svém souhrnu představovaly pronásledování ve smyslu zákona o azylu.
Stejným způsobem – tj. obecně – soud hodnotil i námitku nedostatečného dokazování
v řízení před správním orgánem, neboť ta byla v žalobě formulována obecně bez bližšího
odůvodnění. Jak už konstatoval krajský soud, správní orgán vycházel v řízení ze všech
informací, které mu stěžovatelka poskytla v žádosti o udělení azylu, doplněné ručně psaným
prohlášením o důvodech žádosti, a při pohovoru provedeném v souladu s §23 zákona o azylu.
Stěžovatelka odpověděla na všechny podrobné otázky, na konci pohovoru výslovně uvedla,
že k věci již nemá co doplnit, a možnosti samostatného vyjádření tak nevyužila.
Námitka nedostatečného odůvodnění správního rozhodnutí je pak nepřípustná
(§104 odst. 4 s. ř. s.), neboť byla poprvé uplatněna až v kasační stížnosti.
Co se týče stížnostních námitek vytýkajících krajskému soudu to, že nepřezkoumal
postup žalovaného ve správním řízení, Nejvyšší správní soud jim nepřisvědčil. Je sice pravda,
že stěžovatelka namítla vady řízení toliko v obecné rovině, a krajský soud to také konstatoval;
přesto se však stěžovatelčinými námitkami zabýval a procesní postup žalovaného přezkoumal.
Tato stížnostní námitka nemá tedy žádný vztah k rozhodnutí napadenému kasační stížností.
Soud má ostatně za to, že výskyt této námitky v kasační stížnosti nesvědčí o stěžovatelčině
přesvědčení, že krajský soud nepřezkoumal postup správního orgánu, nýbrž o tom, že právní
zástupce stěžovatelky opomněl při úpravě „formulářové“ kasační stížnosti vypustit dotčenou
pasáž (což ke škodě věci činí v podáních adresovaných Nejvyššímu správnímu soudu
opakovaně).
K tvrzením o tom, že by stěžovatelka byla po návratu vystavena pronásledování,
resp. administrativní šikaně ze strany státních orgánů, Nejvyšší správní soud nepřihlížel
(§109 odst. 4 s. ř. s.): stěžovatelka totiž tuto skutečnost, jíž poukazovala na nesprávnost
výroku týkajícího se neexistence překážky vycestování, uvedla poprvé až v kasační stížnosti,
tedy až poté, co bylo vydáno napadené rozhodnutí krajského soudu. Stěžovatelka vyjádřila
obecný nesouhlas s výrokem o neexistenci překážky vycestování již v žalobě;
Nejvyšší správní soud však s ohledem na obsah správního spisu konstatuje, že překážka
vycestování u stěžovatelky dána není a že žalovaný nepochybil, když dospěl k tomuto závěru.
Stěžovatelka se podle vlastního vyjádření obává „ohrožení života“ ze strany známých svého
bývalého přítele; ohrožení života však zakládá překážku vycestování jen tehdy, je-li vyvoláno
rasou, náboženstvím, národností či politickým přesvědčením žadatele o azyl,
případně jeho příslušností k určité sociální skupině. Výhrůžky vůči stěžovatelce nebyly
způsobeny žádnou z těchto jejích sociálních charakteristik, a nemohly proto vést správní
orgán k jinému závěru, než jaký byl vysloven.
Nejvyšší správní soud tedy shledal všechny stěžovatelčiny námitky nedůvodnými.
Jelikož v řízení nevyšly najevo žádné vady, k nimž musí kasační soud přihlížet z úřední
povinnosti (§109 odst. 3 s. ř. s.), Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl
jako nedůvodnou (§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením §60
odst. 1 s. ř. s. Žalobkyně (stěžovatelka) nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť ve věci
neměla úspěch; žalovanému správnímu orgánu, kterému by jinak jakožto úspěšnému
účastníku řízení právo na náhradu nákladu řízení příslušelo, náklady řízení nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. března 2005
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu