ECLI:CZ:NSS:2005:2.ADS.27.2003
sp. zn. 2 Ads 27/2003 - 47
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Příhody
a soudců JUDr. Michala Mazance a Mgr. Jana Passera v právní věci žalobce: K. D.,
zastoupeného JUDr. Milanem Ostřížkem, advokátem, se sídlem 702 00 Moravská
Ostrava, Stodolní 26, proti žalované České správě sociálního zabezpečení, se sídlem
150 00 Praha 5, Křížová 25, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne
26. 3. 2002, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne
11. 11. 2002, čj. 17 Ca 18/2002 – 17,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalovaná nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení (dále jen „žalovaná“) ze dne
26. 3. 2002, byl žalobci podle ustanovení §56 odst. 1, písm. a) zákona č. 155/1995 Sb.,
o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o důchodovém
pojištění“) od 20. 5. 2002 odňat částečný invalidní důchod. Žalovaná rozhodnutí
odůvodnila tím, že podle posudku lékaře Okresní správy sociálního zabezpečení (dále též
„OSSZ“) Ostrava 1 – město, ze dne 15. 3. 2002, již žalobce není částečně invalidní, neboť
z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu poklesla jeho schopnost soustavné
výdělečné činnosti o 25%. Podle ustanovení §44 zákona o důchodovém pojištění je pak
pojištěnec částečně invalidní pouze pokud z důvodu dlouhodobě nepříznivého
zdravotního stavu poklesla jeho schopnost soustavné výdělečné činnosti nejméně o 33 %,
nebo jestliže mu dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav značně ztěžuje obecné životní
podmínky.
Rozhodnutí žalované napadl žalobce včas podaným opravným
prostředkem, v jehož rámci především namítal, že mu dále náleží částečný
invalidní důchod a to jako důchod upravený z první zdravotní kategorie.
Krajský soud v Ostravě rozhodnutím ze dne 11. 11. 2002, čj. 17 Ca 18/2002 – 17,
napadené rozhodnutí žalované potvrdil. Při posuzování skutkového stavu krajský soud
vyšel především z napadeného rozhodnutí žalované, dále z posudku posudkového lékaře
OSSZ Ostrava 1 – město z 15. 3. 2002, který je součástí posudkového spisu, a konečně
z posudku posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí se sídlem v Ostravě
ze dne 15. 10. 2002. Posudková komise dospěla k závěru, že navrhovatel k datu vydání
napadeného rozhodnutí nebyl plně ani částečně invalidní ve smyslu ustanovení
§44 odst. 1, 2 zákona o důchodovém pojištění. Krajský soud dovodil, že posudková
komise důsledně vycházela ze zjištění ve zdravotní dokumentaci žalobce. Závěry posudku
byly přesvědčivě zdůvodněny a posudek proto v průběhu přezkumného soudního řízení
nedoznal žádných pochybností. Krajský soud pak uzavřel, že žalobce pro stabilizovaný
a zlepšený zdravotní stav k datu vydání rozhodnutí žalované nebyl ani částečně invalidní
a žádná důchodová dávka mu proto nenáleží. Po zhodnocení důkazu v rámci zásad
ustanovení §132 o. s. ř. proto rozhodnutí žalované jako správné potvrdil.
Rozsudek krajského soudu napadl žalobce včas podaným odvoláním ze dne
10. 12. 2002. Vzhledem k tomu, že o odvolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu
v Ostravě nerozhodl Vrchní soud v Olomouci do 31. 12. 2002, bylo odvolací řízení
podle zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“) zastaveno. Žalobce
využil možnosti dané mu ustanovením §129 odst. 3 s. ř. s. a podáním doručeným
Krajskému soudu v Ostravě dne 20. 1. 2003 (tj. v zákonné lhůtě do 31. 1. 2003) si podal
prostřednictvím advokáta kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu.
Jako důvod podání kasační stížnosti žalobce (dále též „stěžovatel“) uvedl
nezákonnost rozhodnutí o zastavení odvolacího řízení před Vrchním soudem
v Olomouci. Nezákonnost stěžovatel spatřoval v tom, že „rozhodnutí vrchního soudu,
byť citované zákonem“, porušuje několik základních práv a svobod občana
a to především právo na spravedlivý proces, tedy proces jehož pravidla nebudou
v průběhu řízení měněna a v němž se účastník řízení podávající přezkumný prostředek
dovolá práva v režimu stavu tak, jak proces začal, tj. v režimu úplné apelace s možností
uvedení veškerých důvodů odvolání. Kasační stížnost v režimu ustanovení
§103 s. ř. s. pak účastníku řízení z titulu vymezení důvodů kasační stížnosti neumožňuje
použít důvody, které by účastník mohl použít v běžném řízení před odvolacím soudem,
tj. Vrchním soudem v Olomouci. Věcně pak stěžovatel uvedl i důvody, které by uvedl
v odvolání proti rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě. Především stěžovatel
namítá, že se krajský soud nezabýval formálními náležitostmi rozhodnutí žalované,
které je dle názoru stěžovatele nepřezkoumatelné. Ve výroku, kterým se navrhovateli
odnímá částečný invalidní důchod, není uveden důvod. V odůvodnění
je pouze konstatováno, že dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav navrhovatele je takový,
že jeho schopnost soustavné výdělečné činnosti poklesla pod hranici stanovenou
zákonem k přiznání částečného invalidního důchodu. Jedná se o konstatování ze zákona,
nikoliv konstatování věcného charakteru. Dále stěžovatel namítal, že závěr o poklesu
jeho schopnosti soustavné výdělečné činnosti na 25% zcela neodpovídá jeho zdravotnímu
stavu. Již jen kvalifikované posouzení smyslových změn stěžovatele, tedy jeho zraku
a sluchu, by mělo dosáhnout hodnoty blízké 33%-ní ztrátě soustavné
výdělečné schopnosti, s přihlédnutím k dalším zdravotním postižením stěžovatele
by pak mělo tuto hodnotu přesáhnout. Uvedená skutečnost je podporována
rovněž doporučeným omezením pracovní činnosti. Konstatování o stabilizaci
zdravotního stavu je zcela nedůvodné, zdravotní stav stěžovatele naopak prograduje
a jediná stabilizace může spočívat v tom, že stěžovatel si na své dlouhodobé zdravotní
obtíže mohl zvyknout. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud
napadené rozhodnutí krajského soudu zrušil.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadené rozhodnutí
krajského soudu a dospěl k závěru, že kasační stížnost stěžovatele není důvodná. Nejvyšší
správní soud shledal kasační stížnost podle §102 a násl. s. ř. s. přípustnou.
Jakkoliv stěžovatel výslovně neodkázal ke kasačním důvodům podle §103 s. ř. s.,
z obsahu kasační stížnosti vyplývá, že stěžovatel uplatnil důvody odpovídající ustanovení
§103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Rozsahem a důvody kasační stížnosti je pak Nejvyšší
správní soud podle §109 odst. 2 a 3 s. ř. s vázán. Nejvyšší správní soud přitom neshledal
vady podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Před dalším odůvodněním je třeba vypořádat se s namítaným nezákonným
postupem Vrchního soudu v Olomouci. Nejvyšší správní soud konstatuje, že Vrchní soud
v Olomouci nevydával rozhodnutí o zastavení odvolacího řízení. Vrchní
soud stěžovatele pouze přípisem upozornil na to, že o jeho odvolání nebude
do konce roku 2002 rozhodnuto a proto bude řízení o odvolání zastaveno ze zákona.
Vrchní soud současně stěžovatele poučil o možnosti podat kasační stížnost.
Jak již uvedeno, vrchní soud nerozhodoval ve věci, k zastavení odvolacího řízení došlo
ze zákona, proto nelze Vrchnímu soudu v Praze vytýkat nezákonný postup.
Co do přípisu, kterým byl stěžovatel o shora uvedených skutečnostech
informován, Nejvyšší správní soud uvádí, že tato poučení učinil soud v zájmu
stěžovatele, aniž by mu taková povinnost byla ukládána zákonem. Tento postup
je správný; a lze pouze připomenout, že mimo jiné i na základě informace Vrchního
soudu v Olomouci mohl stěžovatel včas podat kasační stížnost. Stěžovateli tak právo
na další projednání věci nebylo upřeno.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. lze kasační stížnost podat
z důvodu nepřezkoumatelnosti, spočívající v nesrozumitelnosti nebo v nedostatku
důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li
mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
V tomto směru stěžovatel vytýkal krajskému soudu, že se nezabýval
formálními náležitostmi v rozhodnutí žalované. Rozhodnutí žalované stěžovatel
vytýkal nepřezkoumatelnost [v čemž lze shledávat kasační námitku
podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.], a to pro nedostatek důvodů výroku rozhodnutí
a odůvodnění rozhodnutí. Dle názoru stěžovatele konstatování tam uvedená
jsou konstatováními ze zákona, nikoliv konstatováními věcného charakteru.
K této námitce Nejvyšší správní soud uvádí, že nesrozumitelnost
rozhodnutí správního orgánu, vedoucí k nepřezkoumatelnosti rozhodnutí, lze vykládat
pouze tak, že z rozhodnutí nevyplývá jak, či o čem, bylo rozhodnuto. Příkladem
nesrozumitelnosti rozhodnutí může být jak chybnost výroku rozhodnutí, tak i jeho
rozpornost. Nejvyšší správní soud uvedené vady v posuzovaném případě neshledal.
Podle ustanovení §47 odst. 2 správního řádu výrok rozhodnutí obsahuje rozhodnutí
ve věci s uvedením ustanovení právního předpisu, podle něhož bylo rozhodnuto.
V daném případě žalovaná Česká správa sociálního zabezpečení odňala stěžovateli
částečný invalidní důchod. V rámci odůvodnění žalovaná uvedla, že podle posudku lékaře
OSSZ Ostrava 1 – město ze dne 15. 3. 2002 již stěžovatel není částečně invalidní,
neboť z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu poklesla jeho schopnost
soustavné výdělečné činnosti pouze o 25%. Zároveň učinila odkaz na zákonné
ustanovení stanovící podmínky přiznání částečného invalidního důvodu. Stěžovatel
od žalované v předmětné době pobíral jeden částečný invalidní důchod a v tomto směru
bylo zcela zjevné, o odnětí kterého důchodu je rozhodováno. Žalovaná dostatečně
určitě odkázala na posudek lékaře Okresní správy sociálního zabezpečení, jakožto
na důkaz, ze kterého správní orgán dovodil pokles schopnosti soustavné výdělečné
činnosti stěžovatele o 25%. Jakkoliv je napadené správní rozhodnutí stručné,
v posuzovaném kontextu je nutné konstatovat, že jak jeho výrok tak odůvodnění
jsou dostatečně přesné a určité. Nejvyšší správní soud proto kasační námitku neshledal
důvodnou.
Další kasační námitka stěžovatele především polemizuje se závěry posudkové
komise. Stěžovatel po výčtu svých zdravotních obtíží konstatuje, že jejich kvalifikované
posouzení by mělo nepochybně přesáhnout hodnotu 33 %-ního poklesu schopnosti
soustavné výdělečné činnosti. Dále stěžovatel uvádí, že jeho zdravotní
stav není stabilizován, ale naopak prograduje. Jediná stabilizace může spočívat
v tom, že stěžovatel si na své dlouhodobé zdravotní potíže zvykl. Tato skutečnost
ale nemá nic společného se stabilizací zdravotního stavu. K tomu Nejvyšší správní
soud uvádí, že organizační uspořádání sociálního zabezpečení, působnost orgánů státní
správy v sociálním zabezpečení a řízení ve věcech důchodového pojištění
a důchodového zabezpečení upravuje zákon č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění
sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů. Podle §3 odst. 3 písm. a), b), c)
citovaného zákona orgány sociálního zabezpečení jsou Ministerstvo práce a sociálních
věcí (dále též „ministerstvo“), Česká správa sociálního zabezpečení a okresní správy
sociálního zabezpečení. Podle §4 odst. 2 citovaného zákona ministerstvo posuzuje
zdravotní stav a pracovní schopnost občanů pro účely přezkumného řízení soudního
ve věcech důchodového pojištění a za tím účelem zřizuje jako své orgány posudkové
komise. Pro vydávání posudku podle předchozí věty se přiměřeně použijí ustanovení
obecných předpisů o správním řízení. Složení posudkových komisí upravuje vyhláška
Ministerstva práce a sociálních věcí č. 182/1991 Sb., kterou se provádí zákon o sociálním
zabezpečení a zákon o působnosti orgánů České republiky v sociálním zabezpečení,
ve znění pozdějších předpisů. Nejvyšší správní soud v posuzované věci neshledal důvody
k pochybnostem o objektivitě závěru posudkové komise. Sám stěžovatel v rámci kasační
stížnosti žádné důvody neobjektivity nebo nesprávnosti závěru posudkové komise
neuvádí, s výjimkou povšechného tvrzení o nedostatku stabilizace svého zdravotního
stavu a výčtu svých chorob s tím, že zcela nepochybně odůvodňují výraznější snížení
schopnosti soustavné výdělečné činnosti, než jaké shledala posudková komise. Nejvyšší
správní soud konstatuje, že posouzení zdravotního stavu a lékařské hodnocení
zdravotního poškození je odbornou otázkou, ve které soudu nezbývá, než vycházet
z lékařských posouzení. Dle posudkové komise byl stěžovatel při jednání komise
vyslechnut s ohledem na jeho subjektivní zdravotní potíže, komise měla k dispozici
zdravotnickou dokumentaci stěžovatele. Jednotlivé zdravotní obtíže stěžovatele
byly v rámci posudku hodnoceny dostatečně věrohodným způsobem. Konkrétní
výtky proti závěrům posudkové komise, např. že posudková komise vycházela
z nedostatečné lékařské dokumentace stěžovatele, nebo z dostatečné lékařské
dokumentace, kterou nesprávně posoudila, kasační stížnost neobsahuje. V tomto směru
ostatně není navrhováno ani doplnění dokazování znaleckým posudkem. Samotná
skutečnost, že zdravotní stav žalobce mu umožňuje zaměstnání pouze s určitými
omezeními, nemůže vést ke zvrácení závěrů shora uvedených. Ani tuto kasační námitku
proto Nejvyšší správní soud neshledal důvodnou a uzavírá, že krajský soud nepochybil,
když ze závěrů posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí pro potřeby
svého rozhodování vycházel.
Protože kasační stížnost stěžovatele není důvodná, Nejvyšší správní
soud ji podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
O náhradě nákladů řízení soud rozhodl v souladu s ustanovením
§60 odst. 1, 2 s. ř. s. Stěžovatel, který nebyl ve věci úspěšný, nemá právo na náhradu
nákladů řízení. Žalovaná, i když ve věci měla úspěch, nemá právo na náhradu nákladů
řízení, protože přiznání náhrady nákladů řízení správnímu orgánu ve věcech
důchodového pojištění a důchodového zabezpečení vylučuje §60 odst. 2 s. ř. s.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. 2. 2005
JUDr. Petr Příhoda
předseda senátu