ECLI:CZ:NSS:2005:2.ADS.39.2003
sp. zn. 2 Ads 39/2003 - 38
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Příhody
a soudců JUDr. Michala Mazance a Mgr. Jana Passera v právní věci žalobce V. N.,
zastoupeného Mgr. Marianem Heresem, advokátem, se sídlem Most, Moskevská 1/14,
proti žalované České správě sociálního zabezpečení, se sídlem Praha 5, Křížová 25,
v řízení o žalobě proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne
30. 7. 2002, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem
ze dne 6. 5. 2003, čj. 41 Ca 395/2002 – 21,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalovaná nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení ze dne 30. 7. 2002, byl žalobci
podle §56 odst. 1 písm. a) zákona č. 155/95 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o důchodovém pojištění“), od 4. 9. 2002 odňat
částečný invalidní důchod. Rozhodnutí bylo odůvodněno tak, že podle posudku lékaře
Okresní správy sociálního zabezpečení (dále též „OSSZ“) Most ze dne 15. 7. 2002 již není
žalobce částečně invalidním, neboť z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního
stavu poklesla jeho schopnost soustavné výdělečné činnosti o 15 %, přičemž podle
§44 zákona o důchodovém pojištění je pojištěnec částečně invalidní, jestliže z důvodu
dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu poklesla jeho schopnost soustavné výdělečné
činnosti nejméně o 33 %, nebo jestliže mu dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav značně
stěžuje obecné životní podmínky.
V opravném prostředku ze dne 28. 8. 2002 žalobce zejména poukázal na to,
že jeho zdravotní stav se nezlepšil, ale naopak se zhoršil. Současně předložil svoji
zdravotní dokumentaci.
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 5. 2003,
čj. 41 Ca 395/2002 – 21, byla žaloba proti rozhodnutí žalované ze dne 30. 7. 2002
zamítnuta. Krajský soud provedl dokazování obsahem posudkového spisu OSSZ Most
a posudkem Posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí, pracoviště v Ústí
nad Labem, z 26. 3. 2003. Při posouzení zdravotního stavu a pracovní schopnosti žalobce
se soud opíral především o posudek posudkové komise, který byl vypracován na základě
řádně zjištěného zdravotního stavu žalobce. Komise pro posouzení zdravotního stavu
žalobce měla k dispozici dostatek odborných lékařských nálezů z doby před i po vydání
přezkoumávaného rozhodnutí žalované. Při stanovení diagnostického souhrnu komise
z uvedených nálezů důsledně vycházela. Hodnověrnost závěru posudku posuzoval soud
v souvislosti s dalším provedeným důkazem, a to obsahem posudkového spisu
OSSZ Most. Soud vzal za prokázané, že zdravotní stav žalobce je dlouhodobě nepříznivý
a je způsoben ischemickou chorobou srdeční se stavem po srdečním infarktu spodní
stěny v roce 1995, po kterém následovalo koronarografické vyšetření a pokus
o zprůchodnění uzavřeného úseku srdeční cévy, který nebyl úspěšný a byla doporučena
konzervativní léčba. Při kontrole částečné invalidity v roce 1999 byl žalobce uznán
i nadále částečně invalidním, ale za rozhodující onemocnění byla považována hypertenze
ohodnocená mírou poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti 25 %. Míra poklesu
schopnosti soustavné výdělečné činnosti byla s ohledem na další zdravotní postižení
žalobce navýšena na celkových 35 %. V roce 2002 při kontrole částečné invalidity
byl v popředí nepříznivého zdravotního stavu opět stav po srdečním infarktu
a ischemická choroba srdeční, soud pak považoval za přesvědčivé zařazení zdravotního
postižení žalobce a hodnocení komise, která ve svém posudku určila celkový pokles
schopnosti soustavné výdělečné činnosti žalobce na horní hranici stanoveného rozmezí
ve výši 15 %. Krajský soud souhlasil rovněž s použitím §6 odst. 4 vyhlášky
č. 284/1995 Sb., kterou se provádí zákon o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „vyhláška o důchodovém pojištění“) a se zvýšením o dalších 10 %
pro mírně horší stav rozhodujícího onemocnění na celkových 25 %. S ohledem na
skutečnost, že zjištěný pokles schopnosti soustavné výdělečné činnosti u žalobce činil
méně než 33 %, jeho zdravotní postižení neodpovídalo podmínkám uvedeným v příloze
č. 4 k vyhlášce o důchodovém pojištění a žalobce nesplnil podmínku částečné invalidity
podle §44 odst. 1, 2 zákona o důchodovém pojištění, nárok na částečný invalidní důchod
žalobce zanikl. Krajský soud proto žalobu podle §78 odst. 7 s. ř. s. s odvoláním
na §129 odst. 2 s. ř. s. zamítl. Nad rámec odůvodnění shora krajský soud dodal,
že k přezkoumání zdravotního stavu žalobce je rozhodující datum vydání předmětného
rozhodnutí, tj. 30. 7. 2002 s tím, že došlo -li ke zhoršení zdravotního stavu po této době,
bylo by předmětem nového řízení u OSSZ Most.
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadl rozsudek Krajského soudu v Ústí
nad Labem včas podanou kasační stížností ze dne 12. 6. 2003. Kasační důvod shledával
v nezákonnosti rozhodnutí spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Kasační stížnost je odůvodněna
tím, že jako stěžejní důkaz pro vyhodnocení objektivního stavu krajským soudem
je uveden závěr posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí. Podle §3 odst. 3
zákona ČNR č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o org anizaci sociálního zabezpečení“),
je Ministerstvo práce a sociálních věcí přímým nadřízeným orgánem ve vztahu k České
správě sociálního zabezpečení. Za situace, kdy žalovanou stranou je Česká správa
sociálního zabezpečení a krajský soud jako stěžejní důkaz využil vypracování odborného
stanoviska od orgánu, který se nachází na stejném úseku státní správy, lze mít důvodné
pochyby o objektivitě výsledného materiálu, který je zároveň stěžejní pro spravedlivé
rozhodnutí soudu. Stěžovatel subjektivně nepociťuje zlepšení zdravotního stavu, pociťuje
naopak jeho zhoršení. Domnívá se, že lékařské vyšetření a posudkové zhodnocení
provedené posudkovou komisí Ministerstva práce a sociálních věcí v Ústí nad Labem bylo
provedeno nikoliv se snahou zjistit skutečný zdravotní stav, ale účelově tak, aby bylo
možné shledaný stav zařadit do stejné kategorie, jako učinil pověřený lékař OSSZ Most.
Stěžovatel zdůraznil, že pro znovupřiznání částečného invalidního důchodu v roce 1999
byla rozhodující hypertenze žalobce a při subjektivním vnímání zhoršujícího se stavu
žalobce a objektivním prohloubení hypertenze se jeví závěry posudkové komise
Ministerstva práce a sociálních věcí zmanipulované. Závěrem uvedl, že potencionální
pracovní schopnost stěžovatele vylučuje prakticky jakoukoliv fyzicky náročnější práci,
což umožňuje zaměstnání pouze na pozicích nejméně finančně lukrativních, kde se příjem
pohybuje v pásmu životního minima. Stěžovatel navrhl zrušení rozsudku krajského soudu
a žádal, aby byla krajskému soudu stanovena povinnost ustavit ve věci znalcem z oboru
zdravotnictví Institut postgraduálního vzdělávání v Praze.
Žalovaná uvedla, že souhlasí s rozsudkem krajského soudu a proto vyjádření
ke kasační stížnosti nepodává.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek a řízení předcházející
jeho vydání v souladu s ustanovením §109 odst. 2, 3 s. ř. s. vázán rozsahem a důvody,
které stěžovatel uplatnil ve své kasační stížnosti. Soud přitom neshledal vady podle
§109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. Kasační stížnost
neshledal důvodnou.
V kasační stížnosti stěžovatel uplatnil základní námitku, spočívající v postavení
Posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí. Tato námitka stěžovatele
není důvodná. Organizační uspořádání sociálního zabezpečení, působnost orgánů státní
správy v sociálním zabezpečení a řízení ve věcech důchodového pojištění a důchodového
zabezpečení upravuje zákon o organizaci sociálního zabezpečení. Podle §3 odst. 3
písm. a), b), c) cit. zákona jsou orgány sociálního zabezpečení Ministerstvo práce
a sociálních věcí, Česká správa sociálního zabezpečení a okresní správy sociálního
zabezpečení. Podle §4 odst. 2 cit. zákona Ministerstvo práce a sociálních věcí posuzuje
zdravotní stav a pracovní schopnost občanů pro účely přezkumného řízení soudního
ve věcech důchodového pojištění a za tím účelem zřizuje jako své orgány posudkové
komise. Pro vydávání posudku podle předchozí věty se přiměřeně použijí ustanovení
obecných předpisů o správním řízení. Složení posudkových komisí upravuje vyhláška
Ministerstva práce a sociálních věcí č. 182/1991 Sb., kterou se provádí zákon o sociálním
zabezpečení a zákon o působnosti orgánů České republiky v sociálním zabezpečení,
ve znění pozdějších předpisů. Podle §3 odst. 1 cit . vyhlášky posudkovými lékaři
a tajemníky posudkových komisí pověřuje ministerstvo své pracovníky (s jejich
souhlasem). Dalšími členy posudkových komisí jsou odborní lékaři jednotlivých
klinických oborů. Podle §3 odst. 2 cit. vyhlášky je posudková komise ministerstva
schopna jednat a usnášet se, je-li přítomen posudkový lékař, který je předsedou
této komise, tajemník a další lékař. Posudková komise ministerstva se usnáší většinou
hlasů a při rovnosti hlasů rozhoduje hlas jejího předsedy.
Úpravu §4 odst. 2 zákona o organizaci sociálního zabezpečení nelze shledat
protiústavní (zejm. ve vztahu k článku 37 Listiny základních práv a svobod) a jen v tom,
že posudková komise, která v právní věci účastníků v tomto řízení vypracovala posudek,
je orgánem Ministerstva práce a sociálních věcí, nespatřuje Nejvyšší správní soud důvod
k pochybnostem o objektivitě jejích závěrů. Jiné důvody neobjektivity nebo nesprávností
jejích závěrů stěžovatel v kasační stížnosti neuvádí, a omezuje se na povšechné tvrzení,
že oproti době přiznání částečného invalidního důchodu nepociťuje zlepšení svého
zdravotního stavu. Toto je ovšem pouze tvrzení v obecné rovině, učiněné na základě
subjektivních pocitů stěžovatele. Stěžovatel také shledává zmanipulovanost závěrů
posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí ve skutečnosti, že oproti
znovupřiznání částečného invalidního důchodu v roce 1999 nebyla jako rozhodující
shledána i hypertenze žalobce. V tomto směru je nutné konstatovat, že posouzení
zdravotního stavu a lékařské hodnocení zdravotního poškození je odbornou otázkou,
ve které soud vychází z lékařských posouzení. Dle posudku posudkové komise byl
stěžovatel při jednání komise vyslechnut s ohledem na jeho subjektivní zdravotní potíže
a byl vyšetřen odborným lékařem z oboru vnitřního lékařství. Závěry posudkové komise
dostatečně věrohodným způsobem zdravotní stav stěžovatele hodnotí. Samotná
skutečnost, že došlo k přehodnocení rozhodujícího zdravotního poškození z hlediska
určení případné invalidity sama o sobě není skutečností znevěrohodňující závěry
vypracovaného posudku. Konkrétní výtky proti záv ěrům posudkové komise,
např. že posudková komise vycházela z nedostatečné lékařské dokumentace,
nebo z dostatečné lékařské dokumentace, kterou nesprávně posoudila, kasační stížnost
neobsahuje. Z uvedeného důvodu se jeví nadbytečným i navržené doplnění dokazování
znaleckým posudkem Institutu postgraduálního vzdělávání v Praze. Samotná skutečnost,
že zdravotní stav žalobce mu umožňuje zaměstnání pouze na pozicích finančně méně
lukrativních nemůže vést ke zvrácení závěrů shora uvedených.
Protože kasační stížnost stěžovatele není důvodná, Nejvyšší správní soud ji podle
ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto v souladu s ustanovením
§60 odst. 1, 2 s. ř. s., stěžovatel, který nebyl ve věci úspěšný nemá právo na náhradu
nákladů řízení, žalovaná Česká správa sociálního zabezpečení, i když ve věci měla úspěch,
nemá právo na náhradu nákladů řízení, protože přiznání náhrady nákladů řízení
správnímu orgánu ve věcech důchodového pojištění a důchodového zabezpečení vylučuje
§60 odst. 2 s. ř. s.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. února 2005
JUDr. Petr Příhoda
předseda senátu