ECLI:CZ:NSS:2005:2.AFS.102.2004
sp. zn. 2 Afs 102/2004 - 71
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a soudců JUDr. Miluše Doškové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: S., v. o. s.,
správce konkursní podstaty úpadce F. s. r. o., zastoupeného JUDr. Taťjánou Vojtovou,
advokátkou se sídlem Karasovská 5, Praha 6, proti žalovanému: Finanční ředitelství pro hl.
m. Prahu, se sídlem Štěpánská 28, Praha 1, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 27. 2. 2004, sp. zn. 28 Ca 461/2001,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností brojí proti shora
označenému rozsudku Městského soudu v Praze, kterým soud zamítl žalobu proti rozhodnutí
Finančního ředitelství pro hl. m. Prahu (dále jen „žalovaný“) ze dne 28. 8. 2001,
č. j. FŘ-2501/13/01. Citovaným rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání proti dodatečnému
platebnímu výměru Finančního úřadu pro Prahu 3 ze dne 17. 8. 2000,
č. j. 112404/00/003914/5489, kterým byla stěžovateli (přesněji: F., s. r. o.) vyměřena daň
z přidané hodnoty za 9. měsíc roku 1997 ve výši 147 178 Kč.
Stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje důvody obsažené v ustanovení
§103 odst. 1 písm. a), b), d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“).
Namítá, že vystavil řádný doklad pro uplatnění odpočtu DPH ve smyslu ustanovení
§12, §19 odst. 2 zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty. Správce daně údajně
z celého seznamu vymáhaných pohledávek vybral pouze pět subjektů, z nichž dva uvedly,
že vymáhání plateb u nich nebylo uplatněno. Nebyli však vyslechnuti všichni odpovědní
zaměstnanci v těchto dvou firmách a šetření správce daně se tak jeví nedostatečné,
přičemž stěžovatel (přesněji: úpadce) prokázal, že všechny firmy uvedené na seznamu
přiloženém k přiznání DPH vůči němu zaplatily své závazky. Správce daně údajně porušil
ustanovení §2 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, jelikož skutečným
obsahem právního úkonu bylo zlepšení platební morálky placení závazků odběratelů,
k čemuž taky došlo.
Stěžovatel uzavírá, že správce daně dostatečně nezjistil skutkový stav věci a městský
soud nesprávně posoudil právní otázky řešené finančními úřady, a proto navrhuje napadený
rozsudek městského soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvádí, že ještě v odvolacím řízení byl
stěžovatel vyzván k předložení důkazních prostředků prokazujících jeho tvrzení ohledně
rozsahu mandátní smlouvy, jež byla podkladem pro vystavení dokladu č. 83/97. V odpovědi
na tuto výzvu však stěžovatel toliko odkázal na svoji předchozí odpověď finančnímu úřadu,
čímž však neprokázal rozsah plnění podle mandátní smlouvy. Navíc stěžovateli byla
dokladem č. 83/97 fakturována i správa pohledávek, které neexistovaly. Žalovaný
dále konstatuje, že právě s ohledem na ustanovení §2 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb.
byl správcem daně i žalovaným ověřován skutečný stav, nicméně ze všech důkazních
prostředků vyplynulo, že stěžovatel neprokázal přijetí zdanitelného plnění v rozsahu
dokladu č. 83/97. Proto tento doklad nelze považovat za daňový doklad.
V projednávané věci Nejvyšší správní soud z předmětného správního a soudního spisu
především konstatuje, že Finanční úřad pro Prahu 3 na základě místního šetření, provedeného
u společnosti F., s. r. o. ve dnech 10. 1, 10. 7. a 31. 7. 2000, shora citovaným dodatečným
platebním výměrem ze dne 17. 8. 2000 vyměřil daň z přidané hodnoty za 9. měsíc roku 1997
ve výši 147 178 Kč.
Finanční ředitelství pro hl. m. Prahu (žalovaný) výše označeným rozhodnutím zamítlo
odvolání proti tomuto rozhodnutí finančního úřadu, když především uvedlo, že správce daně
vyloučil z nároku na odpočet daně doklad č. 83/97, vystavený společností I., s. r. o. za správu
pohledávek podle Dodatku k mandátní smlouvě č. 3. Protože správce daně prokázal,
že doklad o úhradě přijatého dokladu č. 15/97 v předmětu plnění zahrnuje i správu
a vymáhání pohledávek, splacených v termínu daném dodavatelem, a nikoliv až po datu
splatnosti (tzn. I., s. r. o. je nemohla spravovat ani vymáhat), nemohlo dojít k fakturaci této
činnosti. Proto doklad č. 15/97 nelze považovat za daňový doklad dle ustanovení §12 zákona
č. 588/1992 Sb. a skutečnost, že stěžovatel na základě tohoto dokladu provedl úhradu, nemá
na uplatnění nároku na odpočet daně vliv.
Městský soud v Praze v odůvodnění napadeného rozsudku, kterým zamítl žalobu
brojící proti citovanému rozhodnutí žalovaného, především uvedl, že povinností stěžovatele
bylo prokázat všechny skutečnosti, které je povinen uvádět v přiznání, hlášení a vyúčtování
nebo k jejichž průkazu byl správcem daně v průběhu daňového řízení vyzván.
V daném případě správce daně postupoval tak, aby byly skutečnosti rozhodné pro správné
stanovení daňové povinnosti zjištěny co nejúplněji. Přitom se po stěžovateli domáhal splnění
jeho povinnosti vymezené v ustanovení §31 odst. 9 zákona č. 337/1992 Sb., který však
neprokázal, že jako mandatář přijal od mandanta (I., s. r. o.) zdanitelné plnění a že doklad
č. 83/97 vystavený na základě tohoto plnění má všechny náležitosti daňového dokladu.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek Městského soudu v Praze
v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s) a dospěl
k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Předně je nutno uvést, že stěžovatel uplatnil kasační důvody obsažené v ustanovení
§103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s., byť v kasační stížnosti dostatečně nediferencuje,
v čem konkrétně spatřuje naplnění jmenovaných důvodů. Podle písm. a) citovaného
ustanovení lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené nezákonnosti spočívající
v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Důvody obsažené
v písm. b) předpokládají vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní
orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu,
nebo při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem
takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud,
který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit. Konečně podle
písm. d) lze kasační stížnost podat z důvodu nepřezkoumatelnosti spočívající
v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení
před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé.
Jak vyplývá z uvedeného, Nejvyšší správní soud se musí nejprve zabývat namítanou
existencí stížnostního důvodu podle ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Pokud by totiž
zjistil, že městský soud se skutečně dopustil nezákonnosti v uvedeném směru (tzn. rozsudek
by byl nepřezkoumatelný pro nesrozumitelnost nebo pro nedostatek důvodů rozhodnutí), bylo
by nutno napadený rozsudek zrušit bez dalšího s tím, že by se již Nejvyšší správní soud
nezabýval naplněním ostatních stížnostních důvodů. Kasační stížnost totiž představuje
mimořádný opravný prostředek a rozsah a způsob přezkumu, který v tomto typu řízení
Nejvyšší správní soud provádí, musí respektovat instanční nadřazenost a funkční příslušnost
obou úrovní správního soudnictví sledující princip subsidiarity v tom smyslu, že pokud
je náprava nezákonnosti možná na nižším stupni, je nutno pro tuto nápravu otevřít procesní
prostor. Pokud by tedy Nejvyšší správní soud shledal nepřezkoumatelnost napadeného
rozsudku městského soudu, je z povahy kasačního přezkumu namístě tento rozsudek zrušit
a otevřít mu tak procesní prostor pro vydání rozhodnutí nového, které již nebude touto vadou
trpět.
Nejvyšší správní soud k této otázce dále konstatuje, že pojem nepřezkoumatelnosti
není v soudním řádu správním ani v občanském soudním řádu, který by bylo možno použít
podpůrně, blíže objasněn. Výklad tohoto pojmu je proto věcí judikatury a právní nauky.
Za nesrozumitelné tak lze obecně považovat zejména soudní rozhodnutí postrádající základní
zákonné náležitosti, rozhodnutí, jehož výrok je vnitřně rozporný, kdy nelze zjistit, zda soud
žalobu zamítl nebo o ní odmítl rozhodnout, není zřejmé, o jaké věci bylo rozhodováno
a jak o ní bylo rozhodnuto, případy, kdy nelze seznat co je výrok a co odůvodnění
a kdy výrok nekoresponduje s odůvodněním, dále rozhodnutí, z něhož není patrné,
které osoby jsou jeho adresátem, rozhodnutí s nevhodnou formulací výroku, která má
za následek, že rozhodnutí nikoho nezavazuje apod. Nedostatkem důvodů pak nelze rozumět
dílčí nedostatky odůvodnění soudního rozhodnutí, ale pouze nedostatek důvodů skutkových.
Skutkovými důvody, pro jejichž nedostatek je možno rozhodnutí soudu zrušit
pro nepřezkoumatelnost, budou takové vady skutkových zjištění, která utvářejí rozhodovací
důvody, typicky tedy tam, kde soud opřel rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení
nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem anebo tam, kdy není zřejmé, zda vůbec
nějaké důkazy v řízení byly provedeny (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 4. 12. 2003, sp. zn. 2 Ads 58/2003).
V konfrontaci s uvedeným Nejvyšší správní soud shledal, že napadený rozsudek
městského soudu bezpochyby obstojí. Jak totiž vyplývá již ze shora provedené rekapitulace,
tento rozsudek obsahuje všechny zákonné náležitosti, je vnitřně souladný a rozhodovaná věc
je jasně definována. Rozsudek je založen na skutkových důvodech zjištěných v řízení,
a to v souladu se zákonem. Za těchto okolností a s přihlédnutím k tomu, že ani samotný
stěžovatel blíže nekonkretizuje, v čem spatřuje nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku,
Nejvyšší správní soud konstatuje, že existenci stížnostního důvodu podle ustanovení
§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. nezjistil.
Další dva stížnostní důvody, tzn. tvrzenou nezákonnost a vady řízení [§103 odst. 1
písm. a), b) s. ř. s.], pojednává Nejvyšší správní soud souhrnně, a to zejména proto,
že je stěžovatel směšuje, když tvrdí, že předmětný doklad o odpočtu DPH byl řádný
a že ve správním řízení nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav, který by použití
tohoto dokladu vyvracel.
K tomu Nejvyšší správní soud uvádí, že podle ustanovení §31 odst. 9
zákona č. 337/1992 Sb. daňový subjekt prokazuje všechny skutečnosti, které je povinen
uvádět v přiznání, hlášení a vyúčtování nebo k jejichž průkazu byl správcem daně v průběhu
daňového řízení vyzván. Nejvyšší správní soud dále připomíná nález Ústavního soudu
sp. zn. Pl. ÚS 38/95 (in: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 5, str. 271 a násl.), kterým byl zamítnut
návrh na zrušení citovaného ustanovení §31 odst. 9 zákona č. 337/1992 Sb. a v němž Ústavní
soud především konstatoval, že v důsledku dvou základních zásad daňového řízení
(zákonnosti a součinnosti) je v první fázi řízení důkazní břemeno přeneseno na daňový
subjekt a pokud správce daně vyjádří pochybnost o tvrzení daňového subjektu, je tento
subjekt povinen tvrzené skutečnosti dokázat. Citované ustanovení proto nedává správci daně
oprávnění vyzvat daňový subjekt k prokázání čehokoliv, nýbrž pouze k prokázání toho,
co tento subjekt tvrdí sám.
V projednávané věci se ve světle výše uvedených právních názorů a při srovnání
s obsahem správního spisu jeví kasační stížnost nedůvodnou. Stěžovatel (přesněji:
F., s. r. o.) totiž předložil správci daně faktury přijaté od firmy I., s. r. o.současně
s přiloženým seznamem pohledávek, nicméně dokazováním bylo zjištěno,
že několik obchodních společností, uvedených na seznamu pohledávek, závazky hradilo
z vlastní vůle a řádně (viz dožádání, provedené příslušnými finančními úřady u společností
M., M. Č. L., Z., N. Č., Č. M.). Proto byla stěžovateli dne 30. 10. 2000 zaslána výzva
č. j. 135250/00/003931/4996k doplnění daňového řízení a zároveň bylo provedeno dožádání
na společnost I., jehož výsledkem však bylo toliko vyjádření jednatele M. D. v tom smyslu,
že nemá k dispozici žádné doklady ani účetnictví, prokazující uskutečnění předmětných
služeb a že vlastně ani netuší, že se stal jednatelem této společnosti. Rovněž svědek
Mgr. A. H. (bývalý jednatel společnosti I.), navržený stěžovatelem, nepředložil žádný
písemný důkazní materiál. Jediným důkazem, který tak stěžovatel v průběhu daňového řízení
předložil, byl seznam pohledávek, který byl přílohou vystaveným fakturám.
Za těchto okolností Nejvyšší správní soud konstatuje, že správce daně byl oprávněn
požadovat po stěžovateli (resp. po společnosti F.) prokázání uskutečnění fakturovaných
služeb ze strany společnosti I., neboť se jednalo o prokázání skutečností, tvrzených samotným
stěžovatelem. Pokud se správce daně nespokojil s pouhým konstatováním příslušné mandátní
smlouvy ze dne 2. 1. 1997, nýbrž zabýval se i jejich praktickým naplněním, postupoval zcela
v souladu se zněním a se smyslem citovaných zákonných ustanovení. Správce daně proto
zcela konformně se zákonem (viz zejména §2 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb.) zkoumal, zda
předmětná smlouva a uvedená plnění nejsou - z daňového hlediska - fiktivní a nepředstavují v
konkrétním případě jednání in fraudem legis. Jakkoliv je pravdou, že správce daně vybral ze
seznamu odběratelů náhodně pouze pět subjektů, u nichž prostřednictvím dožádání zjišťoval
reálnost sjednaného vymáhání pohledávek, není možno v tomto postupu shledat
protizákonnost, jelikož – jak je řečeno výše - stěžovatel byl opakovaně vyzýván k prokázání
předmětných skutečností a za situace, kdy tuto svoji povinnost ve smyslu citovaného
ustanovení §31 odst. 9 zákona č. 337/1992 Sb. nesplnil, nemůže důvodně namítat, že nebyl
zjištěn skutečný stav věci.
Souhrnně tedy Nejvyšší správní soud konstatuje, že námitky proti způsobu
provedeného dokazování nejsou důvodné, neboť skutková podstata, z níž finanční úřady
v citovaných rozhodnutích vycházely, má oporu ve spisu, tato rozhodnutí jsou přesvědčivá
a řádně se vypořádávají s jednotlivými provedenými důkazy. Ve shodě s městským soudem
Nejvyšší správní soud dospívá k závěru, že stěžovatel v daňovém řízení skutečně neprokázal
předmět a rozsah zdanitelného plnění, jež vedlo k vystavení předmětných daňových dokladů.
Proto mu ani nevznikl nárok na odpočet daně podle ustanovení §19 zákona č. 588/1992 Sb.
Nejvyšší správní soud tak neshledal ani naplnění stížnostních důvodů zakotvených
v ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b) s. ř. s.
Nejvyšší správní soud uzavírá, že v souzené věci nezjistil existenci žádného
z uplatněných kasačních důvodů ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b), d) s. ř. s.
a proto kasační stížnost zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst. 1 s. ř. s.) a žalovanému Finančnímu ředitelství pro hl. m. Prahu
náklady řízení nevznikly. Proto soud rozhodl, že se žalovanému nepřiznává právo na náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 2. března 2005
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu