ECLI:CZ:NSS:2005:2.AFS.206.2004
sp. zn. 2 Afs 206/2004 - 65
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Příhody
a soudců JUDr. Michala Mazance a Mgr. Jana Passera v právní věci žalobce Ing. J. J., proti
žalovanému Ministerstvu financí, Praha 1, Letenská 15, o kasační stížnosti žalovaného
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 4. 2004, čj. 7 Ca 257/2003 – 45,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalobci se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalovaný (dále též „stěžovatel“) domáhá
přezkoumání shora označeného rozsudku Městského soudu v Praze, kterým bylo zrušeno
rozhodnutí ministra financí ze dne 25. 6. 2003, čj. 451/5001/03 sp. zn. 409/92-S a věc
byla vrácena žalovanému k dalšímu řízení. Tímto (posledně uvedeným) správním
rozhodnutím byl zamítnut rozklad stěžovatele a bylo potvrzeno rozhodnutí Ministerstva
financí ze dne 22. 8. 2001, čj. 451//47405/2001/mt sp. zn. 409/92-S, o uložení
povinnosti stěžovateli zaplatit zvláštní poplatek ve výši 353 400 Kč podle §11 odst. 2
zákona č. 427/1990 Sb., o převodech vlastnictví státu k některým věcem na jiné právnické
nebo fyzické osoby, ve znění pozdějších předpisů.
Jak vyplývá z odůvodnění tohoto rozsudku, soud vycházel především ze zjištění,
že rozhodnutím Ministerstva pro správu národního majetku a jeho privatizaci ze dne
14. 1. 1994, čj. 522/72/94 sp.zn. 409/92-S ve spojení s rozhodnutím ministra pro správu
národního majetku a jeho privatizaci ze dne 5. 4. 1994, čj. 522/712/93 sp. zn. 409/92-S
byla pravomocně (dnem 8. 4. 1994) uložena stěžovateli rovněž podle §11 odst. 2 zákona
č. 427/1990 Sb. povinnost zaplatit zvláštní poplatek 353 400 Kč. V obou případech
(v rozhodnutích z roku 1994 a 2001 resp. 2003) správní orgány opíraly tuto povinnost
o zjištění, že stěžovatel dne 23. 5. 1992 ve veřejné dražbě v Ostravě vydražil provozní
jednotku č. 0656761 (š. s. p. ve S. O., M. 151) za vyvolávací cenu 1 767 000 Kč a ve
stanovené lhůtě 30 dnů tuto částku za vydraženou provozní jednotku nezaplatil.
Pravomocné rozhodnutí ze dne 14. 1. 1994 ve spojení s rozhodnutím ze dne 5. 4. 1994
bránilo vydání rozhodnutí Ministerstva financí ze dne 22. 8. 2001 a ministra financí ze dne
25. 6. 2003, neboť i v řízení před správními orgány platí obecná zásada non bis in idem,
kterou lze dovodit z principu materiální právní moci.
Stěžovatel v kasační stížnosti vyslovuje nesouhlas s tímto právním závěrem a uvádí
následující. Soudy zastávají stanovisko, že je-li soudem nařízen výkon správního
rozhodnutí, nelze ve výkonu pokračovat, případně ho nařídit, pokud uplynula lhůta
stanovena §71 odst. 3 správního řádu. V posuzovaném případě u rozhodnutí bývalého
Ministerstva pro správu národního majetku a jeho privatizaci lhůta uplynula, rozhodnutí
se stalo nevymahatelným, a proto byla novým rozhodnutím Ministerstva financí určena
nová lhůta k plnění.Zmíněné stanovisko soudu ve své podstatě znamená, že byl-li nařízen
výkon rozhodnutí srážkami se mzdy, po třech letech se srážky provádět přestanou,
byť byla splacena jen nepatrná část dluhu nebo bylo-li nařízeno zboření stavby
pro výstavbu dálničního okruhu a jednání se pak protáhlo déle než na tři roky, nelze např.
stavbu podle původního rozhodnutí zbořit. To ovšem neznamená, že zbytek dluhu zanikl
či že stavbu již nelze nikdy zbořit. Je běžné, že pokud povinnost trvá, stanoví se nová
lhůta splatnosti (vykonatelnosti) a na základě nového rozhodnutí se ve výkonu pokračuje.
O tom, že v daném případě uložená povinnost nezanikla, městský soud nepochyboval.
Tento soud tu tedy činí správný závěr, že povinnost uložená rozhodnutími orgánů
bývalého Ministerstva pro správu národního majetku a jeho privatizaci trvá,
tedy ani nezanikla, ani nebyla zrušena. Opomíjí však okolnost, že zanikla jejich
vykonatelnost, čili že splnění uložené povinnosti nelze podle nich vymáhat. Proto bylo
třeba rozhodnutí orgánů Ministerstva financí, aby se obnovila vymahatelnost uložené
povinnosti. Nešlo tu tedy o případ, kde o jedné povinnosti rozhodovaly dva orgány
s hmotně-právními účinky, ale o případ, kdy se jedná o téže povinnosti. Byla vydána
dvě rozhodnutí z procesních důvodů, neboť první rozhodnutí nebylo možno realizovat
bez druhého.
Žalobce se k podání kasační stížnosti nevyjádřil.
Nejvyšší správní soud posoudil důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.), přičemž vycházel z následujících
skutečností, úvah a závěrů.
Jak již bylo vysloveno v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 12. 1993,
čj. 6 A 146/92 – 24 (SPč. 44) v řízení před správními orgány platí obecná zásada
non bis in idem; lze ji dovodit z principu materiální právní moci. Ten v sobě zahrnuje
i nezměnitelnost rozhodnutí, tj. nenarušitelnost vzniklých, změněných nebo zaniklých
hmotněprávních subjektivních oprávnění a povinností. To platí bez ohledu
na to, zda procesní předpis zákaz dvojího projednání téže věci explicitně stanoví
(např. §159 odst. 3 o. s. ř., nebo nikoli.
Otázkou materiální právní moci a z toho vyplývajících důsledků se zabývá především
právní teorie. Tak např. v publikaci Hendrych D. a kol. Správní právo. Obecná část,
5. rozšířené vydání, Praha: C. H. Beck 2003 na str. 343 (marg. č. 568), kde je i odkaz
na zmíněný rozsudek Vrchního soudu v Praze, je uvedeno:
„Správní řád a některé další zákony upravující vydávání správních rozhodnutí upravují formální
stránku právní moci rozhodnutí chápanou jako jeho nenapadnutelnost řádným opravným prostředkem.
Složitější je otázka hmotněprávních aspektů právní moci, které v pozitivní úpravě výslovně (a v obecné
rovině vůbec) upraveny nejsou. Chápání právní moci v materiálním smyslu slova lze chápat jako produkt
doktrinálního zkoumání správních aktů, které našlo svůj odraz i v rozhodovací praxi a judikatuře.
Existuje značné množství literárních pramenů, které se problémem materiální právní moci správních
rozhodnutí z různých pohledů zabývají. Např. komentář k německému správnímu řádu autora
F. Koppa uvádí více než čtyřicet německy psaných prací k problematice právní moci s tím, že zejména
některé z citovaných starších pramenů nesporně ovlivnily i předválečnou teorii a judikaturu
československou. Srov. Kopp, F. O.: Verwaltungsverfahrensgesetz. München: C. H. Becksche
Verlagbuchhandlung, 1986, s. 693 – 69. Z českých, resp. československých prací viz např. Hoetzel,
J. Československé správní právo, cit. d., s, 339; Hromada, J. K některým otázkám správního řízení.
Stát a právo, č. 13, Praha Academia, 1967, s. 166; Drdacký, K. Právní moc správních
rozhodnutí, Správní právo, 1970, č. 4, s. 241; Červený, Z. in Lukeš, Z. Československé správní právo,
cit. d., s. 171; Šimůnková, V., in Vopálka, V., Šimůnková, V., Šolín M.: Správní řád: komentář,
cit. d., s. 151. Pod tzv. materiální právní mocí lze rozumět zejména vlastnost rozhodnutí znamenající
nezměnitelnost a nezrušitelnost právní situace určené tímto rozhodnutím. Materiální právní moc vytváří
překážku nového rozhodování za podmínky, že jde o tutéž věc a téhož účastníka. Tuto vlastnost mohou
pojmově nabýt jen rozhodnutí pozitivní a nikoliv rozhodnutí negativní (např. pravomocné rozhodnutí
zamítající žádost občana o zbrojní průkaz nevylučuje, aby týž občan podal novou žádost a zahájil nové
správní řízení ve věci)“.
Z citovaného judikátu Vrchního soudu v Praze vycházel i rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 16. 10. 2003, čj. 5 A 47/2001 – 36, kterým byla zrušena
rozhodnutí ministra financí ze dne 29. 1. 2001, čj. 451/103314/2000/Mü a rozhodnutí
Ministerstva financí ze dne 20. 10. 2000, čj. 451/56004/2000 vydaná právě
podle §11 odst. 2 zákona č. 427/1990 Sb.
Soud ani v této věci neshledal důvod od tohoto stanoviska odchýlit. Samotná
skutečnost, že došlo k promlčení práva vymáhat daňový nedoplatek
(§70 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků) či uplynutí lhůty
dle §71 odst. 3 správního řádu (lhůty pro tzv. exekuční vykonatelnost) neumožňuje vydat
nové rozhodnutí ve věci samé, tedy především totožné rozhodnutí – jak tomu bylo
i v daném případě, ale i stanovit jen novou lhůtu ke splnění povinnosti. Takový postup
by byl v rozporu nejen se zásadou non bis in idem, ale odporovalo by to i smyslu uvedených
ustanovení (znamenalo by ve svém důsledku jejich nepřípustné obcházení).
Tato zásada je jedním ze základních principů rozhodování o právech a povinnostech
fyzických a právnických osob jak soudy, tak i správními orgány a bylo by možné
se od ní odchýlit jen v případě, že by to stanovil výslovně zákon (pokud by taková právní
úprava byla ústavně konformní). Tak tomu však v tomto případě není. Pro úplnost
je nutno uvést, že pokud nový správní řád (zákon č. 500/2004 Sb.) v §48 odst. 2 stanoví,
že přiznat totéž právo nebo uložit tutéž povinnost lze z téhož důvodu téže osobou pouze
jednou. Jde jen o výslovnou úpravu odpovídající v teorii i soudní praxi zejména
v posledních letech nezpochybňovanému principu. Teprve §101 písm. c) nového
správního řádu upravuje případy, které má zřejmě na mysli stěžovatel. Bude však třeba
pečlivého výkladu (včetně judikatury ve správním soudnictví) tohoto ustanovení,
především značně neurčitého pojmu „z vážných důvodů“.
Nejvyššímu správnímu soudu je známo, že tehdejší Generální prokuratura ČSR
vydala dne 7. 1. 1983 pod sp. zn. III/2 Gd 1113/82 stanovisko, že po uplynutí lhůty
stanovené v §71 odst. 3 správního řádu, je možno vydat nové rozhodnutí, kterým by byla
platební povinnost znovu stanovena, když vlastní předpisy nemají žádné ustanovení
o promlčení. Toto stanovisko bylo zaujato k otázce nedoplatků administrativních
pohledávek založených správním rozhodnutím o přídělu (vydávaných převážně
v padesátých letech). Dále je zde konstatováno, že je to možné tam, kde to vyžaduje
společenský zájem (zásada zákonnosti podle §3 odst. 1 správního řádu ve vztahu k zásadě
úměrnosti podle odstavce 3 téhož ustanovení) s tím, že vedle zásady přiměřenosti musí
rozhodující orgán přihlédnout také k tomu, zda nejsou důvody pro upuštění
od vymáhání podle §20 vyhlášky č. 156/1975 Sb., popřípadě důvody k prominutí podle
§19 cit. vyhl. u zemědělského majetku i ve vztahu k §11 odst. 2 dekr. č. 12/1945 Sb.
a §8 dekr. č. 28/1945 Sb.
Tehdejší generální prokuratura se však na rozdíl od citovaných judikátů – v tomto
stanovisku (tak jak bylo vydáno) nevypořádala s otázkou důsledků materiální právní moci,
především se základním principem non bis in idem. To, že dochází k promlčení práva
přiznaného rozhodnutím či k zániku exekuční vykonatelnosti, je pro veřejné i soukromé
právo zcela běžným principem. Na tom nic nemůže změnit samotná skutečnost,
že stanovené lhůty jsou pro některé případy pro potřeby praxe příliš krátké.
Není tedy třeba ani v této věci na dosavadní judikatuře cokoli měnit. Proto byla
kasační stížnost jako nedůvodná zamítnuta.
Neúspěšnému stěžovateli právo na náhradu nákladů řízení nepřísluší, žalobci
pak, jak vyplývá z obsahu spisu, náklady spojené s řízením o kasační stížnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 8. prosince 2005
JUDr. Petr Příhoda
předseda senátu