ECLI:CZ:NSS:2005:2.AFS.212.2004
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a soudců JUDr. Miluše Doškové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce
M. Ú. n. L. , a. s., zastoupeného Mgr. Ing. Ludvíkem Juřičkou, advokátem se sídlem
Jasanová 18, Brno, proti žalovanému Finančnímu ředitelství v Ústí nad Labem, se sídlem
Velká hradební 61, Ústí nad Labem, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského
soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 7. 2004, sp. zn. 15 Ca 8/2002,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci k rukám jeho zástupce
Mgr. Ing. Ludvíka Juřičky do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku na náhradě
nákladů řízení částku 1075 Kč.
Odůvodnění:
Finanční ředitelství v Ústí nad Labem (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační
stížností brojí proti shora označenému rozsudku krajského soudu, kterým byla pro vady řízení
zrušena rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 12. 11. 2001,
č. j. 7321/110/2001, a č. j. 7321a/110/2001. Citovaným rozhodnutím č. j. 7321/110/2001
žalovaný změnil platební výměr Finančního úřadu v Ústí nad Labem ze dne 12. 1. 2001,
č. j. 5771/01/214913/6414, na daň z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti za zdaňovací
období roku 1997, a to tak, že zvýšil doměřenou daň ze závislé činnosti z částky 1 383 097 Kč
na částku 1 385 128 Kč. Rozhodnutím č. j. 7321a/110/2001 žalovaný změnil platební výměr
Finančního úřadu v Ústí nad Labem ze dne 12. 1. 2001, č. j. 5782/01/214913/6414, na daň
z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti za zdaňovací období roku 1998, a to tak, že zvýšil
doměřenou daň ze závislé činnosti z částky 1 027 227 Kč na částku 1 028 686 Kč.
Stěžovatel v kasační stížnosti uplatnil důvod zakotvený v ustanovení §103 odst. 1
písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), podle něhož lze podat
kasační stížnost z důvodu tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní
otázky soudem v předcházejícím řízení. Této nezákonnosti se měl soud dopustit tím,
že chybně zhodnotil otázku dokazování v daňovém řízení. Podle ustanovení §31 odst. 9
zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále též „daňový řád“) totiž důkazní
břemeno leží na daňovém subjektu (žalobci), který však v daném případě toto břemeno
neunesl, když žádost o procentuelní rozdělení úhrad nedoložil relevantními doklady. Doložil
totiž pouze smlouvy, faktury, kopii tabulky hrubých mezd Statistického úřadu pro roky 1997
a 1998 a příslušnou žádost, nicméně pouhé tvrzení ohledně marže obsažené v částkách
vyplácených „S.1“, „S2.“ a „T.“ až po překvalifikaci smluv o dílo na smlouvy
o mezinárodním pronájmu pracovní síly nebyly dostatečným podkladem pro to, aby správce
daně provedl požadované snížení. Správce daně údajně vycházel nejen z textu předložených
smluv, nýbrž též z faktur vystavených slovenskými subjekty, avšak tyto faktury obsahovaly
pouze příjem zaměstnanců a nikoliv rozlišení částky za zprostředkování.
V tom spatřuje stěžovatel naplnění shora citovaného kasačního důvodu.
Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti uvádí, že argumentace stěžovatele je ryze
účelová, jelikož předmětné smlouvy byly koncipovány jako smlouvy o dílo a nikoliv
jako smlouvy o mezinárodním pronájmu pracovní síly. Nemohly proto obsahovat žádné
konkrétní ustanovení upravující výši marže za zprostředkování pracovní síly. Přitom
je zřejmé, že cena za stanovené služby byla stanovena tak, aby zahrnovala vedle nákladů
představujících mzdy ještě marži pokrývající ostatní náklady a zisk. Přitom jakákoliv
zprostředkovatelská marže v sobě obvykle zahrnuje přiměřený zisk. Přestože žalobce
jako důkazní prostředky předložil výpis ze statistických tabulek o výši hrubé mzdy dělníků,
kalkulaci o výši hrubé mzdy vlastních zaměstnanců jakož i ústní vyjádření o zahrnutí
zprostředkovatelské marže v částkách fakturovaných společnostmi S.2 a T., tyto důkazy
nebyly nijak vyhodnoceny.
Proto žalobce navrhuje kasační stížnost zamítnout jako nedůvodnou.
Z obsahu soudního a správního spisu především plyne, že shora citovanými platebními
výměry ze dne 12. 1. 2001 Finanční úřad v Ústí nad Labem žalobci na dani z příjmů
fyzických osob ze závislé činnosti a z funkční činnosti vyměřil za kalendářní roky 1997
a 1998 výše uvedené částky. Tyto výměry byly vydány na základě výsledků kontroly,
provedené správcem daně u žalobce ve dnech 10. - 16. 11. 2000, v jejímž rámci bylo zjištěno,
že proúčtované faktury slovenskými firmami S., s. r. o. a T. – T. M. byly uskutečněny
na základy smluv, jejichž předmětem je, že se zhotovitel zavazuje svými pracovníky
vykonávat pro objednatele kovoobráběcí práce podle pokynů objednatele a za použití jeho
výrobních prostředků a materiálu v jeho prostorách. Jedná se proto o skrytý pracovněprávní
vztah dle ustanovení §6 odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů a §1 odst. 6
zákona č. 1/1991 Sb., o zaměstnanosti, konkrétně o mezinárodní pronájem pracovní síly.
Proto byla žalobci doměřena nesražená záloha na daň z příjmů fyzických osob.
Stěžovatel v odůvodnění svých rozhodnutí ze dne 12. 11. 2001, kterými tyto platební
výměry finančního úřadu změnil shora popsaným způsobem, především konstatoval,
že se v daném případě jednalo o fakturaci provedených prací s uvedením celkového počtu
odpracovaných hodin konkrétními pracovníky a s vyčíslením plnění výkonů a uvedením
vyplacených mezd pro jednotlivce. Ve skutečnosti se proto jednalo o vztah zaměstnavatele
a zaměstnance a skutečnost, že šlo o mezinárodní pronájem pracovní síly, připustil i žalobce,
když žádal, aby vyměřená daň respektovala skutečnost, že mzdu pracovníků tvoří toliko
60% plateb uvedeným společnostem a zbývajících 40% představuje marže. Protože žalobce
nepředložil žádné důkazy, jimiž by prokázal, že fakturovaná částka obsahuje též provizi
za zprostředkování, vycházel stěžovatel ze znění uzavřených smluv, z nichž však není patrno,
že tato odměna byla předem dohodnuta, a proto považoval celou tuto částku za příjem
zaměstnanců.
Krajský soud v Ústí nad Labem napadeným rozsudkem citovaná rozhodnutí
stěžovatele zrušil pro vady řízení, jelikož konstatoval, že v projednávané věci mezi účastníky
řízení není sporu o tom, že se skutečně jednalo o ekonomický pronájem pracovní síly
ve smyslu ustanovení §6 odst. 2 zákona č. 586/1992 Sb. S překvalifikací smluv o dílo
na smlouvy o mezinárodním pronájmu pracovní síly, provedené správcem daně, se krajský
soud plně ztotožnil. Předmětné smlouvy neupravovaly výši zprostředkovatelské marže,
neboť byly koncipovány odlišně, a na tuto skutečnost žalobce upozorňoval správce daně
ihned po jejich překvalifikaci i v rámci podaného odvolání proti platebním výměrům. Krajský
soud dospěl k závěru, že absence smluvního ustanovení o zprostředkovatelské marži ještě
samo o sobě automaticky neznamená, že fakturované úhrady představovaly pouze úhradu
mezd jednotlivých pracovníků. Jelikož finanční úřady v této věci vycházely pouze z textu
smluv a nepřihlížely k dalším okolnostem, přičemž je zjevné, že základním znakem
jakéhokoliv nájemního vztahu je jeho úplatnost (v daném případě zprostředkovatelská marže),
zrušil soud obě citovaná rozhodnutí stěžovatele a s tím, že v dalším řízení je nutno prověřit,
zda fakturované úhrady v sobě vedle mezd zahrnovaly i zprostředkovatelkou odměnu
slovenským firmám.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek krajského
soudu a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Stěžovatel uplatnil důvod zakotvený v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.,
tzn. namítl nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení. Jelikož Nejvyšší správní soud je vázán rozsahem a důvody kasační
stížnosti (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.), mohl by kasační stížnosti vyhovět, jestliže by zjistil,
že napadený rozsudek krajského soudu skutečně trpí nezákonností. Tato nezákonnost
by mohla být v zásadě dána buď tím, že krajský soud nerespektoval kogentní znění
aplikovaného právního předpisu, anebo tím, že tento právní předpis umožňuje vícero
možných výkladů, přičemž však výklad zvolený krajským soudem odporuje základním
výkladovým pravidlům (teleologický, jazykový, systematický, logický apod.),
popř. že ve svých důsledcích není souladný s ústavností, a to ve smyslu jednotlivých
ústavních norem i ústavních principů a hodnot.
V projednávané věci je sporným výklad ustanovení §31 odst. 9 daňového řádu
ve vazbě na ustanovení §6 odst. 2 zákona č. 586/1992 Sb. Podle ustanovení §31 odst. 9
daňového řádu „daňový subjekt prokazuje všechny skutečnosti, které je povinen
uvádět v přiznání, hlášení a vyúčtování nebo k jejichž průkazu byl správcem daně v průběhu
daňového řízení vyzván.“ Z dikce ustanovení §6 odst. 2 zákona č. 586/1992 Sb. plyne,
že „poplatník s příjmy ze závislé činnosti a z funkčních požitků je dále označen
jako "zaměstnanec", plátce příjmu jako "zaměstnavatel". Zaměstnavatelem je i poplatník
uvedený v §2 odst. 2 nebo v §17 odst. 3, u kterého zaměstnanci vykonávají práci podle
jeho příkazů, i když příjmy za tuto práci jsou na základě smluvního vztahu vypláceny
prostřednictvím osoby se sídlem nebo bydlištěm v zahraničí. Z hlediska dalších ustanovení
zákona se takto vyplácený příjem považuje za příjem vyplácený poplatníkem uvedeným
v §2 odst. 2 nebo v §17 odst. 3. V případě, že v úhradách zaměstnavatele osobě se sídlem
nebo bydlištěm v zahraničí je obsažena i částka za zprostředkování, považuje se za příjem
zaměstnance nejméně 60 % z celkové úhrady.“
Ze srovnání obou ustanovení a na základě shora provedené rekapitulace věci je patrno,
že spornou otázkou bylo v dané věci posouzení toho, zda žalobce dostatečně prokázal,
že v jím provedených úhradách byla obsažena i částka za zprostředkování (marže). Rovněž
Nejvyšší správní soud se totiž přiklání k názoru, že předmětné smlouvy ve skutečnosti byly
smlouvami o mezinárodním pronájmu pracovní síly, takže žalobce byl povinen prokázat,
že v úhradách poskytovaných na základě zmíněných faktur byla obsažena i částka
za zprostředkování.
K tomu z obsahu správního spisu plyne, že smlouvy uzavřené mezi žalobcem
a slovenskými firmami byly skutečně formulovány jako smlouvy o dílo a nikoliv
jako smlouvy o mezinárodním pronájmu pracovní síly. Je proto logické, že neobsahovaly
žádná ustanovení o zprostředkovatelské marži. Ve svých podáních, adresovaných správci
daně a poté i stěžovateli, však žalobce předložil některé doklady, které ostatně zmiňuje sám
stěžovatel v kasační stížnosti (srovnání průměrných hodinových sazeb obráběčů, faktury,
smlouvy) a na jejichž základě hodlal doložit své tvrzení o existenci částky za zprostředkování.
Stěžovatel však v odůvodnění obou rozhodnutí, které v této věci vydal, vycházel z toho,
že žalobce nepředložil žádné důkazy a skutečnosti prokazující, že fakturovaná částka
obsahuje též provizi za zprostředkování a vzal proto v potaz toliko znění předmětných smluv.
V tomto směru však Nejvyšší správní soud považuje za správný názor, že pokud došlo
k právní překvalifikaci těchto smluv, proti níž nelze mít námitky, je logickým důsledkem
této hodnotící změny i předpoklad, že v částkách vyplácených slovenským firmám
je obsažena též zprostředkovatelská marže, neboť v opačném případě by se jednalo
o ekonomicky zcela neopodstatněné a iracionální chování. Daňové řízení je přitom v našich
podmínkách založeno na zásadě, že každý daňový subjekt má povinnost daň sám přiznat
(břemeno tvrzení) a svá tvrzení doložit (břemeno důkazní). Není sporu o tom, že žalobce
svoje břemeno tvrzení naplnil, když argumentoval, že součástí provedených plateb byla
i částka za zprostředkování. Tím zároveň vytýčil směr svého důkazního břemene
a v jeho rámci proto mělo být napřeno i další dokazování v daňovém řízení. Žalobci přitom
nelze spravedlivě upřít, že určité doklady, mající existenci a výši této částky
za zprostředkování prokázat, předložil. Skutečnost, zda se jednalo o doklady relevantní, měl
zvážit stěžovatel, tzn. měl se s nimi řádně argumentačně vypořádat a případně vyložit,
z jakých důvodů nemají potřebnou vypovídací hodnotu. To však v daném případě zjevně
neučinil, když je značně paušálně odmítl a setrval pouze u existence předmětných smluv.
Jinak řečeno, důkazní povinnosti daňového subjektu koresponduje povinnost finančních
orgánů se s předloženými důkazy a argumentací vypořádat (obdobně viz např.
Sb. NSS č. 39/2003), což však v daném případě dostatečně splněno nebylo.
Nejvyšší správní soud tak dospívá k obdobným závěrům jako krajský soud
v odůvodnění napadeného rozsudku. To znamená, že s přihlédnutím
ke konkrétním okolnostem případu stěžovatel měl prověřit, zda fakturované práce
slovenskými firmami v sobě skutečně zahrnovaly i zprostředkovatelskou odměnu,
příp. v jaké výši, a za tím účelem bylo možno např. provést výslech svědků nebo vyžádat
si příslušnou dokumentaci. Tyto možnosti žalobce neměl, jelikož své bývalé slovenské
obchodní partnery nemohl přimět k potřebné součinnosti, na což ostatně sám poukazoval.
Zrušení označených rozhodnutí stěžovatele pro vady řízení krajským soudem proto bylo
důvodné.
Závěrem nezbývá než konstatovat, že napadeným rozsudkem krajského soudu nedošlo
k porušení kogentní zákonné dikce ani k výkladu zákonných ustanovení, odporujícímu
obvyklým výkladovým metodám, takže kasační důvod zakotvený v ustanovení §103 odst. 1
písm. a) s. ř. s. naplněn nebyl. Proto Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou
zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst. 1 s. ř. s.). Žalobce naopak měl v řízení před Nejvyšším správním
soudem plný úspěch, a proto má právo na náhradu nákladů, které důvodně vynaložil,
proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalobci takové náklady vznikly v podobě
nákladů na právní zastoupení advokátem a činily celkem 1075 Kč. Byly tvořeny odměnou
za jeden úkon právní služby ve výši 1000 Kč [§7, §9 odst. 3 písm. f), §11 odst. 1 písm. a),
d) vyhlášky č. 177/1996 Sb. o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování
právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů] a paušálem 75 Kč
(§13 odst. 3 tarifu). Nejvyšší správní soud proto rozhodl, že žalobce má právo na náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti ve výši 1075 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. srpna 2005
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu