ECLI:CZ:NSS:2005:2.AFS.30.2003
sp. zn. 2 Afs 30/2003 - 61
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Petra
Příhody a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a Mgr. Jana Passera v právní věci žalobce: Z.,
zast. JUDr. Janem Juračkou, advokátem ve Znojmě, Tovární 7, proti žalovanému:
Finanční ředitelství v Brně se sídlem Brno, náměstí Svobody 4, o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. 6. 2003, čj. 29 Ca 259/2001 - 36,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 17. 6. 2003, čj. 29 Ca 259/2001 – 36
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se jako stěžovatel včas podanou kasační stížností domáhá u Nejvyššího
správního soudu vydání rozsudku, kterým by byl zrušen rozsudek Krajského soudu
v Brně ze dne 17. 6. 2003, čj. 29 Ca 259/2001 - 36, jímž byla zamítnuta jeho žaloba
a současně rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Krajský soud v Brně v napadeném rozsudku dospěl k závěru, že není
důvodná žaloba proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 23. 5. 2001,
čj. 9981/00/FŘ/120, jímž bylo zamítnuto odvolání žalobce proti platebnímu
výměru Finančního úřadu v Moravském Krumlově ze dne 28. 8. 2000,
čj. 26390/00/348970/2490 o vyměření daně z příjmů právnických osob za zdaňovací
období roku 1999 ve výši 3 748 050 Kč.
Krajský soud v Brně vyšel při svém rozhodování z toho, že podstatou sporu
mezi účastníky je tvrzení žalobce, že v ustanovení §40 odst. 25 zákona č. 586/1992 Sb.,
ve znění účinném do 7. 1. 2000, byl zakotven jeho přímý nárok na prominutí daně
z příjmu právnických osob a v důsledku toho jej proto nestíhala povinnost podat
příslušnému správnímu orgánu zvláštní žádost o prominutí daně a vyčkat rozhodnutí
tohoto orgánu. Krajský soud dospěl k závěru, že dikce ustanovení §40 odst. 25 zákona
č. 586/1992 Sb., ve znění účinném do 7. 1. 2000, nesvědčí tvrzení žalobce. Podle tohoto
ustanovení zemědělským družstvům, případně dalším společnostem, které vznikly
transformací zemědělských družstev podle zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových
vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech, ve znění pozdějších předpisů,
a do konce roku 1999 uzavřely dohodu o vypořádání majetkových nároků se všemi
oprávněnými osobami, jež svůj nárok vůči družstvu uplatnily podle zvláštních předpisů,
bude za zdaňovací období 1999 a 2000 prominuta daň z příjmu právnických osob.
Krajský soud má za to, že postup podle tohoto ustanovení zákona předpokládá jednak
nutnost podání žádosti o prominutí daně (vyvolání správního řízení, jehož předmětem
by bylo prominutí daně), dále proces posouzení žádosti správním orgánem (jestliže
správní orgán dojde k závěru o splnění všech podmínek pro prominutí daně, je povinen
daň prominout, viz. zákonná formulace „daň bude prominuta“) a posléze i vydání
správního rozhodnutí. Textace užitá v ustanovení §40 odst. 25 zák.č. 586/1992 Sb.,
ve znění účinném do 7. 1. 2000 (daň bude prominuta), tedy ničím nenasvědčuje závěru,
že by se mělo v daném případě jednat o jednu z forem úlev na dani, upravených
standardními instituty, jako jsou osvobození od daně (§19), položky snižující základ
daně (§20), položky odčitatelné od základu daně (§34) či sleva na dani (§35).
Je tomu tak proto, že pokud by snad předmětné prominutí daně mělo nastat ex lege
(jako v uvedených standardních institutech), použil by zákonodárce dikci „daň se promíjí“
namísto dikce „daň bude prominuta“, která logicky předpokládá nutnost dalších úkonů.
Za tohoto stavu potom pouhé uvedení peněžní částky 3 747 000 Kč žalobcem do řádku
č. 301 v přiznání k dani z příjmů právnických osob za rok 1999 s dopsáním komentáře
„sleva na dani podle §40 zákona“ nemohla znamenat bez dalšího podání žádosti
o prominutí daně podle §40 odst. 25 zákona č. 586/1992 Sb., ve znění účinném
do 7. 1. 2000, což ostatně ani žalobce netvrdil. Z tohoto ustanovení sice nelze
bez pochybností zjistit, který správní orgán by byl k projednání žádosti o prominutí daně
z příjmů právnických osob věcně příslušný, ale tato otázka je s ohledem na rozsah
přezkumné činnosti soudu nevýznamná.
V kasační stížnosti proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Brně, jež se opírá
o důvody uvedené v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., žalobce jako stěžovatel
odmítl závěry krajského soudu, pokud dospěl k tomu, že rozhodnutí Finančního
ředitelství v Brně ze dne 23. 5. 2001, čj. 9981/00/FŘ/120 je věcně správné. Stěžovatel
namítl, že důvodně uplatnil prominutí daně z příjmů právnických osob,
protože ustanovení §40 odst. 25 zák.č. 586/1992 Sb., ve znění účinném do 7. 1. 2000,
jednoznačně konstatuje, že za zdaňovací období 1999 a 2000 bude tato daň prominuta.
Pokud uvedl v přiznání k dani z příjmů právnických osob za rok 1999 v řádku 301 „sleva
na dani podle §40 zákona“ konstatoval tím, že k prominutí daně došlo ze zákona.
Stěžovatel proto nemůže souhlasit s právním názorem Finančního ředitelství v Brně
a Krajského soudu v Brně, které dovozují, že měla být podána zvláštní žádost o prominutí
daně, na jejímž základě by proběhlo řízení, které by bylo završeno vydáním rozhodnutí
o prominutí či neprominutí daně z příjmů právnických osob. Ostatně zákon
č. 144/1999 Sb., který doplnil ustanovení §40 zákona č. 586/1992 Sb., ve znění účinném
do 7. 1. 2000, právě o odstavec 25, neřešil žádným způsobem postup dle tohoto
ustanovení, nestanovil ani povinnost podávat žádost o prominutí daně, ani to,
který správní orgán by měl takovou žádost projednávat. Na tyto otázky nedává odpověď
ani platný zákon č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a nelze vystačit
s ustanovením §55a tohoto zákona, jež je vázáno na případy nesrovnalostí vyplývajících
z uplatňování daňových zákonů a u příslušenství daně na důvody odstranění tvrdostí.
Žalované Finanční ředitelství v Brně v písemném vyjádření ke kasační stížnosti
odkázalo na své vyjádření ze dne 18. 6. 2002, které předložilo k žalobě a dodalo,
že ustanovení §40 odst. 25 zákona č. 586/1992 Sb., ve znění účinném do 7. 1. 2000, bylo
zařazeno systematicky do ustanovení přechodných a závěrečných tohoto zákona
a zákonodárce v něm koncipoval další titul pro prominutí daně jako platební povinnosti
daňového subjektu, a to prominutí daně z příjmů právnických osob za zdaňovací období
1999 a 2000 daňovým subjektům uvedeným v citovaném zákonném ustanovení
za podmínek v něm obsažených. Z právní konstrukce institutu promíjení vyplývá,
že na prominutí daně není právní nárok, jedná se o zcela specifický mimořádný opravný
prostředek a orgán příslušný k rozhodování, tedy Ministerstvo financí, je vydá
po posouzení důvodů uvedených v žádosti daňového subjektu. Této konstrukci
a systematickému zařazení ustanovení §40 odst. 25 zákona č. 586/1992 Sb., ve znění
účinném do 7. 1. 2000, do ustanovení přechodných a závěrečných, v daňových předpisech
analogicky odpovídá zařazení institutu prominutí daně dědické, daně darovací a daně
z převodu nemovitostí v zákoně č. 357/1992 Sb. do přechodných a závěrečných
ustanovení tohoto zákona. Z toho vyplývá, že prominutí daně z příjmů právnických osob
za zdaňovací období 1999 a 2000 z technicky legislativního hlediska nepředstavuje
ze zákona vznikající nárok na slevu na dani, ani na osvobození od daně za předmětná
zdaňovací období, ale mimořádný opravný prostředek, který je možno přiznat
konkrétnímu poplatníkovi pouze po provedení samostatného daňového řízení,
a to na základě individuálního rozhodnutí Ministerstva financí, vydaného podle
§55a zák.č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Tento mimořádný opravný
prostředek, který je rozšířením možností k prominutí daně podle §55a zákona
č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, však nelze realizovat přes daňové přiznání
jako slevu na dani, ani aplikovat jako variantu generálního pardonu, kterým je osvobození
ze zákona. Žalované Finanční ředitelství v Brně proto navrhlo, aby Nejvyšší správní soud
kasační stížnost zamítl.
Nejvyšší správní soud přezkoumal z podnětu podané kasační stížnosti napadený
rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 17. 6. 2003, čj. 29 Ca 259/2001 - 36
při vázanosti rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel v podané kasační stížnosti
(§109 odst.2, 3 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že tento rozsudek je třeba zrušit a věc vrátit
k dalšímu řízení.
Novela zákona č. 586/1992 Sb., provedená zákonem č. 144/1999 Sb., připojila
k dosavadnímu ustanovení §40 odstavec 25, podle něhož zemědělským družstvům,
případně dalším společnostem, které vznikly transformací zemědělských družstev
podle zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových
nároků v družstvech, ve znění pozdějších předpisů, a do konce roku 1999 uzavřely
dohodu o vypořádání majetkových nároků se všemi oprávněnými osobami, jež svůj nárok
vůči družstvu uplatnily podle zvláštních předpisů, bude za zdaňovací období 1999 a 2000
prominuta daň z příjmu právnických osob. Toto ustanovení §40 odst. 25 zákona
č. 586/1992 Sb. nabylo účinnosti dne 15. 7. 1999 a bylo zrušeno dnem vyhlášení nálezu
Ústavního soudu dne 7. 1. 2000, jež byl publikován pod č. 3/2000 Sb.
Podstatou sporu v tomto řízení je to, zda je důvodné tvrzení stěžovatele,
že v citovaném ustanovení §40 odst. 25 zákona č. 586/1992 Sb. byl za splnění zákonných
podmínek zakotven přímý nárok na prominutí daně z příjmů právnických osob
a že tedy stěžovatel neměl povinnost podat příslušnému správnímu orgánu zvláštní žádost
o prominutí této daně a vyčkat jeho rozhodnutí, jež by bylo vydáno na základě správního
uvážení.
Finanční ředitelství v Brně v žalobou napadeném rozhodnutí ze dne 23. 5. 2001,
čj. 9981/00/FŘ/120 vychází ze závěru, jež je shodný s prvostupňovým správcem daně,
který spočívá v tom, že stěžovatel neoprávněně uplatnil v přiznání k dani z příjmů
právnických osob za zdaňovací období roku 1999 na řádku č. 301 částku 3 747 000 Kč,
kterou označil jako “sleva na dani podle §40 zákona“. Je tomu tak proto, že se nejednalo
o položku, která by bez dalšího snižovala daňovou povinnost stěžovatele. Ustanovení
§40 odst. 25 zákona č. 586/1992 Sb., ve znění platném pro projednávanou věc, bylo
totiž ustanovením speciálním ve vztahu k obecné úpravě uvedené v ustanovení
§55a zákona č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, které rozšiřovalo důvody
prominutí daně uvedené v tomto ustanovení i na další případ, ve kterém mohlo
Ministerstvo financí prominout poplatníkovi daň z příjmů právnických osob. Tuto formu
daňové úlevy však nebylo možno uplatnit jako nárokovou položku daňového přiznání.
Nešlo tedy o slevu na dani, ale o speciální ustanovení, jež je konstruováno
jako mimořádný opravný prostředek zvláštního charakteru proti jinak zákonným
rozhodnutím správce daně. Ustanovení §40 odst. 25 zákona č. 586/1992 Sb., ve znění
platném pro projednávanou věc, tedy nepředstavuje žádnou formu generálního
osvobození od daně vznikajícího přímo ze zákona, ale jde o situaci, kdy bylo možno
daňovému subjektu daň prominout formou mimořádného opravného prostředku,
ale po provedeném daňovém řízení a toliko na základě individuálního rozhodnutí
příslušného správního orgánu.
Krajský soud v Brně v kasační stížností napadeném rozsudku vyslovil obdobný
právní názor, když dovodil, že stěžovatel měl nejprve podat žádost o prominutí daně,
na jejímž základě by proběhlo řízení, které by bylo skončeno vydáním správního
rozhodnutí o prominutí nebo neprominutí daně z příjmů právnických osob.
Nejvyšší správní soud má za to, že oba správní orgány i Krajský soud v Brně
vyložily nesprávně ustanovení §40 odst. 25 zákona č. 586/1992 Sb., ve znění účinném
do 7. 1. 2000, nejen z hlediska jeho dikce, ale i smyslu zákona.
Podle Nejvyššího správního soudu z dikce tohoto ustanovení vyplývá,
že stěžovateli za splnění zákonných podmínek (zemědělská družstva, případně další
společnosti, které vznikly transformací zemědělských družstev podle zákona
č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků
v družstvech, ve znění pozdějších předpisů, které do konce roku 1999 uzavřely dohodu
o vypořádání majetkových nároků se všemi oprávněnými osobami, jež svůj nárok vůči
družstvu uplatnily podle zvláštních předpisů), vznikl nárok na prominutí daně z příjmů
právnických osob za zdaňovací období 1999 přímo ze zákona, tedy z hmotněprávního
ustanovení §40 odst. 25 zákona č. 586/1992 Sb., ve znění účinném do 7. 1. 2000.
Nejvyšší správní soud se neztotožňuje s právním názorem správních orgánů,
že ustanovení §40 odst. 25 zákona č. 586/1992 Sb., ve znění platném pro projednávanou
věc, bylo ustanovením speciálním ve vztahu k obecné úpravě prominutí daně uvedené
v ustanovení §55a zákona č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů,
které jen rozšiřovalo důvody prominutí daně uvedené v tomto ustanovení i na další
případ, ve kterém mohlo Ministerstvo financí prominout poplatníkovi daň z příjmů
právnických osob a že tedy nepředstavuje žádnou formu generálního osvobození od daně
vznikajícího přímo ze zákona, ale jen situaci, kdy bylo možno daňovému subjektu daň
prominout formou mimořádného opravného prostředku, ale až po provedeném daňovém
řízení a toliko na základě individuálního rozhodnutí příslušného správního orgánu. Stejně
tak se Nejvyšší správní soud neztotožňuje ani s kasační stížností napadeným rozsudkem
Krajského soudu v Brně, jež zamítnutím žaloby, která obsahovala stejné námitky
jako kasační stížnost, vyslovil souhlas s právním názorem správních orgánů.
Nejvyšší správní soud má za to, že nelze nevidět, že novela zákona
č. 586/1992 Sb., provedená zákonem č. 144/1999 Sb., tedy ustanovení §40 odst. 25
zákona č. 586/1992 Sb., ve znění platném pro projednávanou věc, která zakotvila
prominutí daně za splnění zákonných podmínek v tomto ustanovení uvedených, neřešila
žádným způsobem postup při prominutí daně, nestanovila povinnost zemědělských
společností podávat žádost o prominutí daně a nestanovila ani to, kdo by měl takovou
žádost projednávat. Stejně tak zák.č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů nemá
žádné ustanovení, jež by řešilo postup při aplikaci ustanovení §40 odst. 25 zákona
č. 586/1992 Sb., ve znění platném pro projednávanou věc. Pouze ustanovení §55a odst. 1
zákona č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, které je v části páté tohoto zákona
pojato jako mimořádný opravný prostředek, stanoví, že ministerstvo může daň zcela
nebo částečně prominout z důvodů nesrovnalostí vyplývajících z uplatňování daňových
zákonů. U příslušenství daně tak může učinit i z důvodu odstranění tvrdosti.
Z uvedeného Nejvyšší správní soud dovozuje, že v tomto případě nejde o vazbu
na ustanovení §55a odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů,
protože toto ustanovení dopadá pouze na případy nesrovnalostí při uplatňování daňových
zákonů a u příslušenství daně na důvod odstranění tvrdosti. O takový případ
v přezkoumávané věci nešlo. V tomto případě novela zákona č. 586/1992 Sb., provedená
zákonem č. 144/1999 Sb., tedy ustanovení §40 odst. 25 zákona č. 586/1992 Sb., ve znění
platném pro projednávanou věc, prominula daň z příjmů právnických osob přímo
speciálním ustanovením zákona. Šlo tedy o prominutí daně udělené přímo citovaným
hmotněprávním zákonem a nikoliv o prominutí daně, o něž je třeba nenárokově žádat
a kde záleží na správním uvážení kompetentního správního orgánu, zda bude prominuta
či nikoliv, jako je tomu v případě ustanovení §55a odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb.,
ve znění pozdějších předpisů. Jinak řečeno, novela zákona č. 586/1992 Sb., provedená
zákonem č. 144/1999 Sb., tedy ustanovení §40 odst. 25 zákona č. 586/1992 Sb., ve znění
platném pro projednávanou věc, nedelegovala rozhodnutí o prominutí daně
na Ministerstvo financí, ale zakotvila prominutí daně z příjmů právnických osob
za zdaňovací období 1999 přímo ze zákona. Tento právní předpis tedy založil daňovou
úlevu stěžovateli přímo zákonem a v těchto případech správní orgán o takové úlevě
nerozhoduje v rámci správního uvážení, ale prověřuje oprávněnost vzneseného nároku
a splnění zákonných podmínek daňovým subjektem. Z tohoto pohledu bylo třeba chápat
uplatnění nároku na prominutí daně stěžovatelem v řádku č. 301 přiznání k dani z příjmů
právnických osob za rok 1999 s dopsáním komentáře „sleva na dani podle §40 zákona“,
jež bylo nutno posuzovat podle svého obsahu (§21 odst. 6 zákona č. 337/1992 Sb.,
ve znění pozdějších předpisů).
Nejvyšší správní soud se tedy neztotožňuje s právním názorem Krajského soudu
v Brně, že postup podle ustanovení §40 odst. 25 zákona č. 586/1992 Sb., ve znění
platném pro projednávanou věc, předpokládá jednak nutnost podání žádosti o prominutí
daně (vyvolání správního řízení, jehož předmětem by bylo prominutí daně), proces
posouzení žádosti správním orgánem (jestliže správní orgán dojde k závěru o splnění
všech podmínek pro prominutí daně, je povinen daň prominout, viz. zákonná formulace
„daň bude prominuta“) a posléze i vydání správního rozhodnutí, že textace užitá
v ustanovení §40 odst. 25 zákona č. 586/1992 Sb., ve znění účinném do 7. 1. 2000 (daň
bude prominuta) ničím nenasvědčuje pro závěr, že by se mělo v daném případě jednat
o jednu z forem úlev na dani, upravených standardními instituty, jako jsou osvobození
od daně (§19), položky snižující základ daně (§20), položky odčitatelné od základu daně
(§34) či sleva na dani (§35) a že je tomu tak proto, že pokud by snad předmětné
prominutí daně mělo nastat ex lege (jako v uvedených standardních institutech), použil
by zákonodárce dikci „daň se promíjí“ namísto dikce „daň bude prominuta“, která logicky
předpokládá nutnost dalších úkonů. Nejvyšší správní soud dodává, že v uvedených
souvislostech není podle jeho názoru obsahového rozdílu mezi dikcemi „ daň se promíjí“
a „daň bude prominuta“, protože v obou případech po prověření oprávněnosti
vzneseného nároku a splnění zákonných podmínek daňovým subjektem musí být daň
prominuta. V případě prominutí daně podle ustanovení §40 odst. 25 zákona
č. 586/1992 Sb., ve znění účinném do 7. 1. 2000, nejde tedy o mimořádný opravný
prostředek, který je možno přiznat konkrétnímu poplatníkovi pouze po provedení
samostatného daňového řízení, a to na základě individuálního rozhodnutí Ministerstva
financí, vydaného podle §55a zákona č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů,
jak dovozují správní orgány.
Nejvyšší správní soud má rovněž za to, že tento výklad novely zákona
č. 586/1992 Sb., provedené zákonem č. 144/1999 Sb., tedy ustanovení §40 odst. 25
zákona č. 586/1992 Sb., ve znění platném pro projednávanou věc, která zakotvila
prominutí daně za splnění zákonných podmínek v tomto ustanovení uvedených,
odpovídá i čl. 1 Ústavy České republiky, podle něhož je Česká republika svrchovaný,
jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodě člověka.
Tento článek je základním interpretačním vodítkem činnosti všech orgánů státní moci
České republiky a lze z něho dovodit, že je třeba výklad a použití právních norem podřídit
jejich obsahově materiálnímu smyslu (nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2003,
sp. zn. I ÚS 137/03). Ostatně nelze nevidět ani judikaturu Ústavního soudu (nález ze dne
15. 12. 2003, sp. zn. IV. ÚS 666/02), z níž vyplývá, že „za situace, kdy právo umožňuje
dvojí výklad, nelze pominout, že na poli veřejného práva mohou státní orgány činit pouze
to, co jim zákon výslovně umožňuje (na rozdíl od občanů, kteří mohou činit vše,
co není zákonem zakázáno - čl. 2 odst. 3, 4 Ústavy); z této maximy pak plyne,
že při ukládání a vymáhání daní podle zákona (čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv
a svobod), tedy při de facto odnětí části nabytého vlastnictví, jsou orgány veřejné moci
povinny ve smyslu čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod šetřit podstatu a smysl
základních práv a svobod-tudíž v případě pochybností postupovat mírněji
(in dubio mitius)“.
Zásadní na této věci je však to, že ustanovení §40 odst. 25 zákona
č. 586/1992 Sb., ve znění platném pro projednávanou věc, bylo zrušeno ke dni 7. 1. 2000
nálezem Ústavního soudu publikovaném pod č. 3/2000 Sb. a že stěžovatel se v rozhodné
době dle svého tvrzení choval podle tehdy platného práva a přizpůsobil
mu i své ekonomické rozhodování, včetně kalkulace, že za rok 1999 nebude povinen
platit daň z příjmů právnických osob, pokud splní zákonné podmínky uvedené
v citovaném ustanovení.
V této souvislosti je třeba vytknout Krajskému soudu v Brně, že ač se ve svém
rozsudku ze dne 17. 6. 2003, čj. 29 Ca 259/2001 - 36 zabýval výkladem ustanovení
§40 odst. 25 zákona č. 586/1992 Sb., ve znění platném pro projednávanou věc, a žalobu
proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 23. 5. 2001, čj. 9981/00/FŘ/120
zamítl z věcných důvodů, vůbec se v kasační stížností napadeném rozsudku nezabýval
účinky zrušovacího nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 12. 1999, sp. zn. Pl ÚS 17/99,
kterým bylo mimo jiné zrušeno dnem vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů
i ustanovení §40 odst. 25 zák.č. 586/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Zcela obecně je třeba říci, že zvláštní, v porovnání s derogací uskutečněnou
zákonodárným orgánem, odlišný účinek rozhodnutí, kterým Ústavní soud ruší zákon
nebo jeho jednotlivá ustanovení, vyplývá z toho, že rušenému ustanovení přičítá
též specifickou negativní vlastnost, která se k němu pojila buď od počátku jeho vzniku
nebo od určitého data pozdějšího. Touto vlastností, coby vlastní předpoklad derogace,
je rozpor zákona s ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy
(čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy), který ke dni rozhodnutí Ústavního soudu (§66
a §67 zák.č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů) trvá. Jde - zjednodušeně
řečeno - o protiústavnost zákona, která sice může být (jako záporná kvalita právního
předpisu) závazně deklarována pouze Ústavním soudem, jejíž existence však byla dána
i v době předcházející jeho zrušení. Projevem tohoto zvláštního účinku rozhodnutí
(nálezu) Ústavního soudu je pak ustanovení §71 zák.č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších
předpisů.
Správnost výkladu je tedy závislá na přesném určení účinků nálezu Ústavního
soudu. Mezi ustanovení, z nichž tyto účinky vyplývají, patří zejména §71 odst. 2 zákona
č.182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Podle tohoto ustanovení ostatní
pravomocná rozhodnutí (jiná, než rozsudek vydaný soudem v trestním řízení) vydaná
na základě právního předpisu, který byl zrušen (v řízení podle části druhé hlavy druhé
zákona), zůstávají nedotčena; práva a povinnosti podle takových rozhodnutí však nelze
vykonávat. Podle odstavce třetího uvedené platí i v případech, kdy byly zrušeny části
právních předpisů, popřípadě některá jejich ustanovení. Odstavec čtvrtý pak stanoví,
že jinak práva a povinnosti z právních vztahů vzniklých před zrušením právního předpisu
zůstávají nedotčena.
Obecně je tedy třeba uzavřít, že pojila-li se protiústavnost, coby záporná kvalita
právní normy, s ustanovením §40 odst. 25 zákona č. 586/1992 Sb., ve znění pozdějších
předpisů, již v době rozhodování správních orgánů i Krajského soudu v Brně, bylo třeba
k této okolnosti přihlédnout a zabývat se účinky zrušovacího nálezu Ústavního soudu.
Nejvyšší správní soud z uvedených důvodů došel k závěru, že kasační stížnosti
stěžovatele proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. 6. 2003,
čj. 29 Ca 259/2001 - 36 je nutno vyhovět, proto tento rozsudek zrušil a věc vrátil tomuto
soudu k dalšímu řízení (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Na Krajském soudu v Brně bude, aby se v tomto řízení věcí znovu zabýval
z pohledu těch okruhů problémů, jež jsou rozebrány v tomto rozsudku.
Zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu (Městského soudu
v Praze) a vrátí-li mu věc k dalšímu řízení, je tento soud vázán právním názorem
vysloveným Nejvyšším správním soudem ve zrušovacím rozhodnutí (§110 odst. 3 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud rozhodl o kasační stížnosti rozsudkem bez jednání,
protože mu takový postup umožňuje ustanovení §109 odst. 1 s. ř. s.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne Krajský soud v Brně
v novém rozhodnutí ( §110 odst. 2, první věta s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. září 2005
JUDr. Petr Příhoda
předseda senátu