ECLI:CZ:NSS:2005:2.AFS.44.2005
sp. zn. 2 Afs 44/2005 - 54
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše
Doškové a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobkyně
V. Č. r., zastoupené JUDr. Jaroslavem Radilem, advokátem se sídlem Praha 2, Na Kozačce
1289/7, proti žalovanému Finančnímu ředitelství v Hradci Králové, se sídlem Hradec
Králové, Horova 17, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu
v Hradci Králové ze dne 17. 12. 2004, č. j. 31 Ca 8/2004 - 27,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobkyně jako stěžovatelka domáhá
zrušení shora uvedeného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, kterým byla zamítnuta
její žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 11. 2003, č. j. 3709/140/2003-PK-OJ-8/Pa.
Tímto rozhodnutím žalovaný zamítl stěžovatelčino odvolání proti rozhodnutí Finančního
úřadu ve Vysokém Mýtě ze dne 23. 4. 2003, č. j. 25371/03/274930/5150, kterým jí byla
za nesplnění povinnosti stanovené v §34 odst. 4 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní
a poplatků (dále též daňový řád) uložena podle §37 daňového řádu pokuta ve výši 10 000 Kč.
Krajský soud žalobu zamítl, neboť dospěl k závěru, že na informace, které správce daně
po stěžovatelce požadoval, se povinnost mlčenlivosti nevztahuje. Ustanovení §23 zákona
ČNR č. 592/1992 Sb., o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění (dále též zákon
o pojistném) a §24a zákona ČNR č. 551/1991 Sb., o V. Č. r. (dále též zákon o V.), tak nelze
považovat za ustanovení zvláštního zákona, která by vylučovala aplikaci §34 odst. 4
daňového řádu a stěžovatelka proto byla povinna požadované informace správci daně
poskytnout.
Stěžovatelka v kasační stížnosti uplatňuje důvod uvedený v §103 odst. 1 písm. a)
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále též „s. ř. s.“), nesouhlasí totiž s názorem
krajského soudu a naopak se domnívá, že povinnost mlčenlivosti zakotvená v zákoně
o pojištění je ve vztahu ke správci daně prolomena pouze §23 tohoto zákona. Uvedené
ustanovení výslovně stanoví, že porušením povinnosti mlčenlivosti není vzájemné
poskytování informací mezi správci daní z příjmů a stěžovatelkou, které jsou nezbytné
pro účelnou kontrolu plátců. Toto ustanovení lze podle stěžovatelky chápat jen tak,
že se jedná o údaje o plátcích pojistného zjištěné stěžovatelkou při kontrole plateb pojistného
nebo v souvislosti s ní. Jiná povinnost mlčenlivosti než k těmto údajům nebyla §23 zákona
o pojištění stěžovatelce stanovena a proto se ani upravené prolomení povinnosti nemůže
na jiné údaje vztahovat. Údaje požadované správcem daně však byly zcela jiné povahy.
Správce daně totiž požadoval přehled úhrad poskytnutých stěžovatelkou jinému daňovému
subjektu a sdělení dnů, za které šetřený daňový subjekt uplatňoval úhradu určených výkonů,
pracovních cest a v jaké výši byly tyto úhrady provedeny. Nejednalo se tedy o údaje,
které stěžovatelka zjistila při kontrole plateb pojistného nebo v souvislosti
s ní, neboť se plateb pojistného vůbec nedotýkají. Naopak se jednalo o informace, na které
dopadá povinnost mlčenlivosti stanovená v §24a zákona o V.. Tímto ustanovením
je stěžovatelce, resp. jejím zaměstnancům, stanovena povinnost mlčenlivosti ohledně všech
údajů, o nichž se dozvěděli při výkonu své funkce nebo zaměstnání a které jsou zařazeny
do informačního systému stěžovatelky. U tohoto ustanovení však žádné prolomení povinnosti
mlčenlivosti stanoveno není. Stěžovatelce tak bylo zvláštním zákonem (zákonem o V.)
zakázáno bezvýhradně poskytovat údaje z informačního systému jakékoliv třetí osobě,
tedy i správci daně. Stěžovatelka postupovala zcela v souladu s §34 odst. 4 daňového řádu,
když údaje nesdělila, neboť toto ustanovení (i jeho odst. 3) pamatují na situace, kdy zvláštní
zákon stanoví jinak. Stěžovatelka odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu České republiky
ze dne 17. 10. 2001, č. j. 3 Tz 219/2001, ve kterém bylo konstatováno, že vydání lékařských
receptů nelze pro účely trestního řízení vyžadovat postupem podle §78 trestního řádu
s ohledem na povinnost mlčenlivosti zdravotní pojišťovny podle §22 zákona ČNR
č. 280/1992 Sb. (povinnost obdobná podle §24a zákona o V.). Závěrem poukazuje na to,
že je-li zákonem stanovena povinnost mlčenlivosti, není zde žádný prostor pro úvahu o tom,
jak zákonodárce tuto povinnost myslel. Na tom nezmění nic ani fakt, že i pracovníkům
správce daně je stanovena povinnost mlčenlivosti ke zjištěným údajům. Shodný názor
má podle stěžovatelky i Ministerstvo financí (stanoviska ze dne 8. 7. 2000 a 8. 11. 2002)
a Ministerstvo zdravotnictví (stanovisko ze dne 29. 10. 2002). Vzhledem k uvedenému
navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že stěžovatelčiny námitky jsou
obdobné jako ty, které uplatnila v odvolání a žalobě. Odkázal proto na svoje vyjádření
k žalobě. V tom pak se stěžovatelkou nesouhlasil a naopak setrval na svém názoru,
že stěžovatelka byla povinna požadované listiny poskytnout.
Důvodnost kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.).
Stěžovatelka uplatňuje důvod uvedený v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.,
tedy nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky krajským soudem.
Konkrétně pak jde o určení rozsahu součinnosti zdravotních pojišťoven se správcem daně
z hlediska povinnosti mlčenlivosti a s tím spojeného tvrzeného protiprávního jednání.
K tomu ze správního a soudního spisu vyplynulo, že výzvou ze dne 3. 5. 2002 vyzval
Finanční úřad ve Vysokém Mýtě stěžovatelku, aby předložila přehled o proplacených
zdravotních výkonech společnostem D. z. Ch., s. r. o. a Ch. D. z., s. r. o. za uvedené období a
výzvou ze dne 18. 11. 2002 vyzval stěžovatelku, aby v souvislosti s daňovou kontrolou
prováděnou u daňového subjektu MUDr. B. N. sdělila dny, za které šetřený daňový subjekt
uplatňoval úhradu určených výkonů, pracovních cest a v jaké výši byly tyto úhrady
provedeny. Stěžovatelka oběma výzvám odmítla vyhovět s poukazem na povinnost
mlčenlivosti, která jí je uložena v §24a zákona o V. a §23 zákona o pojistném. Rozhodnutím
Finančního úřadu ve Vysokém Mýtě ze dne 23. 4. 2003 jí byla uložena za nesplnění
povinnosti stanovené v §34 odst. 4 daňového řádu pokuta ve výši 10 000 Kč podle §37
citovaného zákona. V odvolání proti tomu stěžovatelka namítala, že zvláštní zákony (zákon o
pojištění a o V.) neumožňují stěžovatelce poskytnout správci daně listiny, které požaduje.
Stěžovatelka tak postupovala v souladu s §34 odst. 4 daňového řádu, když požadované
informace správci daně neposkytla.
Podle §37 odst. 1 daňového řádu může správce daně opakovaně uložit pokutu tomu,
kdo nesplní ve stanovené lhůtě povinnost nepeněžité povahy vyplývající z tohoto
nebo zvláštního daňového zákona nebo uloženou rozhodnutím podle tohoto zákona. V daném
případě byla uložena pokuta za nesplnění povinnosti stanovené v §34 odst. 4 cit. zákona.
Podle tohoto ustanovení jsou osoby, které mají listiny a jiné věci, jež mohou být důkazním
prostředkem při správě daní, povinny na výzvu správce daně listiny a jiné věci vydat
nebo zapůjčit k ohledání, pokud zvláštní zákony nestanoví jinak. Zákon o správě daní
a poplatků v ustanovení §34 upravuje součinnost třetích osob v daňovém řízení
a v ustanovení §7 odst. 2 vymezuje okruh těchto třetích osob, mj. podle písm. b) se jedná
o osoby, které mají listiny a jiné věci potřebné v daňovém řízení.
Daňový řád rovněž výslovně upravuje vztah mezi správcem daně a zdravotními
pojišťovnami, a to v §34 odst. 7 a 8. Podle odst. 7 jsou zdravotní pojišťovny povinny
poskytnout správcům daně na jejich vyžádání seznam plátců pojistného na všeobecné
zdravotní pojištění a údaje o výši příjmů a výdajů jednotlivých osob, které tyto osoby uvedly
v přehledu podle zvláštního zákona; podle odst. 8 orgány sociálního zabezpečení a zdravotní
pojišťovny oznamují správcům daně na jejich vyžádání též i výši zaplaceného pojistného
a vracení pojistného včetně data, kdy k těmto úhradám došlo. Tato úprava se však vztahuje
jen na poskytování údajů získaných zdravotní pojišťovnou o pojištěncích při plnění
povinností plátců ve vztahu k pojišťovně. Uvedená ustanovení zajišťují správci daně
oprávnění získat údaje, které jsou o pojištěnci oznamovány pojišťovně, a údaje o úhradách
vůči pojišťovně; jedná se tak o prolomení povinnosti mlčenlivosti, ovšem jen ve vztahu
k poskytování určitých údajů o pojištěncích. Nelze však dovozovat, že na vše ostatní,
co souvisí s činností zdravotní pojišťovny, se povinnost mlčenlivosti bez výjimky vztahuje.
Další výslovnou výjimku z povinnosti mlčenlivosti obsahuje ustanovení §23 zákona
o pojistném, kde je v odstavci 1 uvedeno, že porušením povinnosti mlčenlivosti není
vzájemné poskytování informací mezi správci daní z příjmů, zdravotního a sociálního
pojištění, které jsou nezbytné pro účelnou kontrolu plátců a použití informací ve vztahu
k třetím osobám při uplatňování a vymáhání dlužného pojistného. Stěžovatelce je třeba
přisvědčit v tom, že dané ustanovení se vztahuje na kontrolní činnost zdravotní pojišťovny
a skutečnosti zjištěné při kontrole plateb pojistného, tedy rovněž na údaje o pojištěncích.
Krajský soud však z tohoto ustanovení nedovozoval přímo přípustnost podání požadovaných
informací v daném případě, ale argumentoval jím ve vztahu k posouzení rozsahu povinnosti
mlčenlivosti.
Povinnost mlčenlivosti, jíž se stěžovatelka dovolává při odmítnutí podání
požadovaných údajů, je upravena v §24a zákona o V.. Podle odst. 1 tohoto ustanovení jsou
členové a náhradníci orgánů pojišťovny nebo okresní pojišťovny, její zaměstnanci a fyzické
osoby zajišťující zpracování údajů z informačního systému na základě smlouvy povinni
zachovávat mlčenlivost o skutečnostech, o nichž se dozvěděli při výkonu své funkce
nebo zaměstnání anebo při zpracování údajů z informačního systému na základě smlouvy,
popřípadě v souvislosti s nimi. Tato povinnost trvá i po skončení jejich funkce nebo
pracovněprávního vztahu anebo smluvního vztahu k pojišťovně nebo okresní pojišťovně.
Povinnosti mlčenlivosti mohou být tyto osoby zproštěny pouze písemně s uvedením rozsahu
a účelu tím, v jehož zájmu mají tuto povinnost. Smyslem povinnosti mlčenlivosti je zajistit,
aby se určité údaje nestaly přístupnými jiným subjektům. Přitom není rozhodující,
že žalovaný, který žádost vznesl, je rovněž vázán zákonnou povinností mlčenlivosti
(§24 zákona o správě daní a poplatků) - jednak rozsah skutečností, které souvisí s jejich
činností, není totožný a dále, kdyby tomu tak bylo, neobsahovaly by zákony povinnost
mlčenlivosti ukládající výslovnou úpravu vzájemného poskytování některých chráněných
údajů mezi těmito orgány. Stejně tak nelze hledat řešení v zákoně o ochraně osobních údajů
(zákon č. 101/2000 Sb.), který se vztahuje pouze na osobní údaje (osobní ve vztahu
k určitelnosti subjektu, nebo citlivé z hlediska určitých kriterií - §4 písm. a, b/ cit. zákona).
Posuzovaná povinnost mlčenlivosti zaměstnanců zdravotní pojišťovny je vztažena
ke skutečnostem zjištěným při výkonu funkce - je tedy širší a netýká se jen údajů,
kterým je třeba poskytovat zvláštní ochranu.
Nejvyšší správní soud souhlasí s krajským soudem v tom, že rozsah povinnosti
mlčenlivosti je třeba vykládat ve smyslu působnosti daného zákona. Podle §2 zákona o V.
provádí pojišťovna všeobecné zdravotní pojištění, pokud toto pojištění neprovádějí resortní,
oborové a podnikové zdravotní pojišťovny. Je tedy nositelem všeobecného zdravotního
pojištění pro pojištěnce u pojišťovny zaregistrované a na skutečnosti v souvislosti s touto
činností zjištěné je třeba vztahovat stanovenou povinnost mlčenlivosti. Výjimkou z ní je právě
ustanovení §34 odst. 7, 8 zákona o správě daní a poplatků. Skutečnosti zjištěné při kontrole
zdravotního pojištění podléhají mlčenlivosti podle §23 odst. 1 zákona o pojištění,
kde je i samostatná úprava výjimek pro poskytování vzájemných informací správci
daně. Mlčenlivost založená §24a zákona o V. se tak nemůže týkat
ani skutečností zjištěných při kontrolní činnosti, ale jen při výkonu zdravotního pojištění
podle tohoto zákona. Nejvyšší správní soud souhlasí s krajským soudem v tom, že povinnost
mlčenlivosti uložená daným zákonem se vztahuje k údajům o pojištěncích získaných
při výkonu zdravotního pojištění, především pak k údajům o zdravotním stavu pojištěnců
a k údajům osobnostního charakteru. Pokud jde o poskytování úhrad zdravotnickým
zařízením (§40 odst. 1 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně
a doplnění některých zákonů), tak to je také součástí činnosti zdravotní pojišťovny
při provádění zdravotního pojištění (§5 písm. a/ zákona o V.). Tedy i skutečnosti s touto
činností souvisící podléhají povinnosti mlčenlivosti, ovšem podle názoru Nejvyššího
správního soudu pouze v mezích chránících pojištěnce, tedy ohledně skutečností, za jaké
výkony zdravotní péče a komu poskytnuté, jsou náhrady propláceny. Náhrady jsou
zdravotnickým zařízením poskytovány na smluvním základě a souhrnné údaje o výši náhrad
nelze považovat za skutečnosti, které se zdravotní pojišťovna (její zaměstnanci) dozvěděla
při provádění zdravotního pojištění a na které je třeba vztáhnout povinnost mlčenlivosti.
Pokud tedy v daném případě správce daně požadoval předložení listin, z nichž by byla patrná
výše plateb pojišťovny konkrétní lékařce či zdravotnickému zařízení, nešlo o požadavek,
který by bylo možno odmítnout z důvodů mlčenlivosti. Rovněž tak pokud šlo o data
pracovních cest lékařky. Pokud stěžovatelka výzvě správce daně nevyhověla s takovým
odůvodněním, bylo možno jí uložit sankci podle §37 odst. 1 daňového řádu.
Uvedený právní názor zaujal Nejvyšší správní soud již ve svém rozsudku ze dne
20. 1. 2005, č. j. 2 Afs 65/2004 - 47, uveřejněný pod č. 532/2005 Sb. NSS, kde uvedl,
že povinnost mlčenlivosti podle §22 odst. 1 zákona ČNR č. 280/1992 Sb., o resortních,
oborových, podnikových a dalších zdravotních pojišťovnách, se neuplatní vůči správci daně
při sdělení výše plateb poskytnutých zdravotní pojišťovnou nestátnímu zdravotnickému
zařízení (§34 odst. 7 a 8 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků). Uvedené
rozhodnutí sice neřešilo problematiku povinnosti mlčenlivosti podle zákona o V., nýbrž podle
zákona ČNR č. 280/1992 Sb., to však není v dané věci podstatné, neboť úprava povinnosti
mlčenlivosti je v obou předpisech více než obdobná.
Pokud jde o rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 10. 2001,
sp. zn. 3 Tz 219/2001, na které stěžovatelka pro podporu svého tvrzení odkazuje, tak v něm
Nejvyšší soud vyslovil, že vydání lékařských receptů nelze pro účely trestního řízení
na zaměstnanecké pojišťovně vyžadovat s ohledem na ustanovení §22 odst. 1 zákona ČNR
č. 280/1992 Sb. postupem podle §78 trestního řádu, ale je nutno postupovat ve smyslu
ustanovení §99 trestního řádu a zprostit příslušné zaměstnance povinnosti mlčenlivosti
subjekty k tomu oprávněnými, kterými jsou pojištěnci pojišťovny. Uvedené rozhodnutí se však
vztahovalo k informacím zcela jiného druhu, než kterých se týká případ právě projednávaný.
Lékařské recepty, které měly být vydány orgánům činným v trestním řízení, totiž nejen
že obsahují informace o zdravotním stavu pojištěnců, ale i údaje osobního charakteru. Jedná
se tak o informace, které jsou povinností mlčenlivosti chráněny, na rozdíl od informací o výši
úhrad poskytnutých stěžovatelkou zdravotnickému zařízení a o datech uskutečněných
pracovních cest.
Odkazuje-li stěžovatelka na stanoviska Ministerstva zdravotnictví a financí, tak těmi
se Nejvyšší správní soud nezabýval, neboť nejsou pro soud závazná a nemohla by tak shora
uvedený závěr žádným způsobem zvrátit.
Nejvyšší správní soud tak neshledal naplnění důvodů uvedených v §103 odst. 1
písm. a) s. ř. s., a proto kasační stížnost podle §110 odst. 1 s. ř. s., poslední věty,
jako nedůvodnou zamítl.
O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle §60 odst. 1, 2 (§120) s. ř. s.,
neboť stěžovatelka ve věci úspěšná nebyla a žalovanému náklady řízení nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 6. prosince 2005
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu