ECLI:CZ:NSS:2005:2.AFS.86.2004:64
sp. zn. 2 Afs 86/2004 - 64
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a soudců JUDr. Miluše Doškové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce K. a. s.,
zastoupeného advokátkou JUDr. Radkou Šumerovou se sídlem Turgeněvova 19, Litoměřice,
proti žalovanému Finančnímu ředitelství v Ústí nad Labem, se sídlem Velká Hradební 61,
Ústí nad Labem, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad
Labem ze dne 5. 4. 2004, sp. zn. 15 Ca 466/2002,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náklady řízení o kasační stížnosti
v částce 1075 Kč k rukám jeho právní zástupkyně JUDr. Radky Šumerové,
a to do třiceti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Finanční ředitelství v Ústí nad Labem (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační
stížností brojí proti shora označenému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, kterým
krajský soud zrušil rozhodnutí stěžovatele ze dne 23. 9. 2002, č. j. 5239/140/02/1
a 5239/140/02, kterými bylo rozhodnuto o odvoláních žalobce proti platebním výměrům
Finančního úřadu v Roudnici nad Labem (dále též „správce daně“) ze dne 14. 2. 2002,
č. j. 9496/02/198960/5459, č. 1020000130, a č. j. 9494/02/198960/5459, č. 1020000129.
Stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje důvody obsažené v ustanovení §103 odst. 1
písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), a tvrdí, že napadené
rozhodnutí spočívá na nesprávném posouzení právní otázky krajským soudem, a je proto
nezákonné.
Stěžovatel uvádí, že krajský soud nesprávně dovodil z §8 a §9 zákona
č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, že tento zákon
zatěžoval daní z převodu nemovitostí převáděnou nemovitost a nikoli nemovitost nabývanou
a že úmyslem zákonodárce muselo být zatížení hodnoty převodcem dosažitelného finančního
výnosu. Ten je dle krajského soudu závislý na právním stavu převáděné nemovitosti a nikoli
na tom, jaký právní vztah nastává u nabyvatele po jejím převodu. Soud tak údajně nesprávně
posoudil právní otázku okamžiku zániku nájemního vztahu mezi převodcem a nabyvateli
a z toho vyplývající otázku, jaká měla být ve smyslu ustanovení §10 písmeno a) zák.
č. 357/1992 Sb. zjištěná cena nemovitostí, která byla základem daně z převodu nemovitostí,
když nabyvateli byli bývalí nájemci. Stěžovatel nesouhlasí s názorem krajského soudu,
podle něhož nájemní vztah existoval po celou dobu vkladového řízení a převodce
jako vlastník po tuto dobu nadále realizoval všechna práva a povinnosti spojené s vlastnickým
právem. Stěžovatel naopak soudí, že předmětem daně z převodu nemovitostí není majetek
převodce, a odkazuje na §8 odst. 1 písm. a) zák. č. 357/1992 Sb., určující pouze,
kdo je poplatníkem, a na §9 odst. 1 písm. a) stanovící, že předmětem daně z převodu
je úplatný převod nebo přechod vlastnictví k nemovitostem. Základem daně je přitom cena
platná v den nabytí nemovitosti zjištěná podle zvláštního předpisu, kterým je v daném případě
zákon č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku, a prováděcí vyhláška č. 279/1997 Sb.
(pozn. soudu: tato vyhláška byla účinná do 31. 12. 2002, kdy byla zrušena vyhláškou
č. 540/2002 Sb.). Stěžovatel míní, že ocenění nemovitosti mělo být provedeno
tzv. nákladovým způsobem dle §5 této vyhlášky, protože v den nabytí již nebyly nemovitosti
pronajaty, a nikoli podle jejího §21, použitelného v případě, kdy ke dni ocenění je pronajato
nejméně 80 % podlahových ploch místností. Má-li být cena převáděné nemovitosti zjišťována
ke dni nabytí nemovitosti, považuje za něj stěžovatel den, kdy nastávají právní účinky vkladu
vlastnického práva do katastru nemovitostí podle §2 odst. 3 zákona č. 265/1992 Sb.,
o zápisech vlastnických a jiných věcných práv. Právě tímto dnem se nabyvatel stává
vlastníkem a zároveň tímto dnem zaniká vztah mezi převodcem a nabyvatelem, tento okamžik
je rozhodný pro zjištění ceny pro daňové účely a právní stav před zamýšleným převodem
je z daňového hlediska bezvýznamný.
Dále stěžovatel polemizuje s argumentací Ústavního soudu, na niž krajský soud
odkazoval a podle níž musí být při stanovení základu daně bráno v úvahu, že převodce
je po celou dobu vkladového řízení stále vlastníkem. Takovou argumentaci ovšem považuje
stěžovatel za relevantní např. u daně z nemovitosti, kde se daň vyměřuje podle stavu
k 1. lednu daného roku, nikoli však u daně z převodu nemovitostí, kde daňová povinnost
vznikne až tehdy, kdy převodce pozbude své vlastnické právo. Předmětem daně přitom není
v tomto případě ani nemovitost k určitému časovému okamžiku, ani majetek převodce,
ale úplatný přechod nebo převod vlastnického práva k nemovitostem a ten nastane až právní
mocí rozhodnutí katastrálního úřadu o povolení vkladu do katastru, jímž je ukončeno řízení
o vkladu. Tento názor je podpořen i kupní smlouvou, podle níž na převáděné nemovitosti
neváznou žádné dluhy, věcná břemena, ani jiné právní závady; z čehož je zjevné,
že nemovitost byla převáděna, aniž by byla zatížena jakýmkoli nájemním vztahem.
Stěžovatel nesouhlasí ani s tím názorem Ústavního soudu, podle nějž bylo úmyslem
zákonodárce zatížit hodnotu převodcem dosaženého výnosu, který je závislý právě
na právním stavu konkrétní nemovitosti u převodce a ne na právním stavu u nabyvatele
po převodu. Stěžovatel proti tomuto tvrzení uvádí skutečnost, že ne vždy je podle
zákona č. 357/1992 Sb. poplatníkem daně převodce, opačně je tomu např. při konkurzu mimo
dražbu kupní smlouvou, kde je poplatníkem nabyvatel. V zákoně přitom nemá oporu,
že by měl být základ daně stanoven jinak tehdy, kdy je poplatníkem převodce, a jinak, je-li
jím nabyvatel, když základ daně má být zjišťován objektivně a jednotným způsobem.
Ze všech shora uvedených důvodů stěžovatel navrhuje kasační stížnosti vyhovět
a napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem zrušit.
Žalobce ve svém vyjádření ke kasační stížnosti především uvádí, že stěžovatel opírá
svou kasační stížnost o již překonaný právní názor opřený pouze o jazykový výklad
ustanovení §10 písm. a) zák. č. 357/1992 Sb. Dále odkazuje jednak na svou dosud
provedenou argumentaci, jednak na skutečnost, že i Ústavní soud již sjednotil svou judikaturu
směrem k názoru, že zákon č. 357/1992 Sb. zatěžuje daní z převodu nemovitost převáděnou,
nikoliv nabývanou. Je-li tedy poplatníkem daně převodce, je daní zatížena nemovitost
v jeho vlastnictví, nikoli ve vlastnictví nabyvatele, přičemž Ústavní soud již vyřešil i otázku
zpětných účinků vkladu do katastru nemovitostí. Z toho důvodu považuje žalobce zatížení
daní hodnoty nemovitosti již ve vlastnictví nabyvatele za porušení práva obsaženého v čl. 11
odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále též „Listina“) vyplývající z chybného výkladu
§10 zák. č. 357/1992 Sb. Základ daně měl tak být stanoven tzv. kombinovanou metodou
a nikoliv tak, jak jej stanovil stěžovatel. Postupem stěžovatele navíc údajně došlo k porušení
čl. 11 odst. 1 Listiny zaručujícího právo na majetek, když by v důsledku takového postupu
docházelo k různému zdanění totožného majetku podle toho, kdo tento majetek nabývá.
Vzhledem k tomu, že v dané situaci navíc neměl žalobce ani jinou možnost, než prodat
nemovitosti stávajícím nájemcům, jednalo by se navíc i o nepřípustnou diskriminaci.
Ze všech shora uvedených důvodů žalobce navrhuje kasační stížnost zamítnout
a požaduje také přiznání nákladů právního zastoupení ve výši 3500 Kč.
Z obsahu předmětného správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že žalobce podal
dne 24. 10. 2001 daňové přiznání na daň z převodu nemovitosti, kterou byl rodinný dům
č. p. 1853 na stav. parcele č. 1205/13 v k. ú. R. n. L., včetně této parcely, prodaný kupní
smlouvou ze dne 24. 5. 2001 žalobcem manželům R.. V tomto daňovém přiznání určil cenu
převáděné nemovitosti na 587 940 Kč. Na toto daňové přiznání zareagoval Finanční úřad
v Roudnici nad Labem výzvou k odstranění pochybností ze dne 11. 1. 2002, kde stěžovatele
upozornil, že je v tomto daňovém přiznání nesprávně uvedena zjištěná cena, určená
kombinací nákladového a výnosového způsobu, přestože měla být stanovena podle
nákladového způsobu. Na tento přípis zareagoval stěžovatel podáním, v němž upozornil, že
podle vyjádření znalce, který zpracovával znalecký posudek, byl použitý způsob ocenění
adekvátní, neboť posudek měl být vypracován podle stavu v době prodeje nemovitosti.
Správce daně ovšem nechal vyhotovit přepočet znaleckého posudku, v němž byla cena
nemovitosti určena na 807 130 Kč. Na tomto základě vydal správce daně platební výměr
č. 1020000130 ze dne 14. 2. 2002, v němž na základě tohoto přepočtu určil výši daně
k uhrazení na 40 360 Kč.
Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání, v němž obdobným způsobem jako
ve vyjádření ke kasační stížnosti polemizoval s výkladem §10 písm. a) zák. č. 357/1992 Sb.
použitým správcem daně ohledně toho, zda má být cena zjišťována podle právního stavu
nemovitosti, dokud je v majetku převodce, či zda má být určena podle stavu po převodu.
Toto odvolání bylo zamítnuto rozhodnutím stěžovatele ze dne 23. 9. 2002,
č. j. 5239/140/02/1, kde stěžovatel uvedl, že den, ke kterému má být ocenění provedeno,
je v zákoně č. 357/1992 Sb. určen zcela jasně a při stanovení základu daně nelze zohledňovat
skutečnost, že zpracování znaleckého posudku bylo zadáno před převodem vlastnického
práva. Stěžovatel tak souhlasil s právním názorem správce daně i s jím provedeným určením
výše daně.
Zcela obdobná byla i situace v případě dalšího žalobcova daňového přiznání na daň
z převodu nemovitosti, kterou byl rodinný dům č. p. 1852 na stav. parcele č. 1205/12
v k. ú. R. n. L., včetně této parcely, prodaný kupní smlouvou ze dne 10. 4. 2001 žalobcem
panu M. Š. V tomto daňovém přiznání určil žalobce cenu převáděné nemovitosti také na
587 940 Kč. I zde zareagoval Finanční úřad v Roudnici nad Labem výzvou k odstranění
pochybností ze dne 11. 1. 2002, kde stěžovatele upozornil, že je v tomto daňovém přiznání
nesprávně uvedena zjištěná cena, určená kombinací nákladového a výnosového způsobu,
přestože měla být stanovena podle nákladového způsobu. Také na tento přípis zareagoval
stěžovatel podáním, v němž upozornil, že podle vyjádření znalce, který zpracovával znalecký
posudek, byl použitý způsob ocenění adekvátní, neboť posudek měl být vypracován podle
stavu v době prodeje nemovitosti. Správce daně ovšem nechal vyhotovit přepočet znaleckého
posudku, v němž byla cena nemovitosti určena na 807 130 Kč. Na tomto základě vydal
správce daně platební výměr č. 1020000129 ze dne 14. 2. 2002, v němž na základě tohoto
přepočtu určil výši daně k uhrazení na 40 360 Kč.
Také proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání zdůvodněné stejně
jako odvolání rekapitulované výše. Toto odvolání bylo zamítnuto rozhodnutím stěžovatele
ze dne 23. 9. 2002, č. j. 5239/140/02, kde stěžovatel stejně jako v prve rekapitulovaném
zamítnutí uvedl, že den, ke kterému má být ocenění provedeno, je v zák. č. 357/1992 Sb.
určen zcela jasně a při stanovení základu daně nelze zohledňovat skutečnost, že zpracování
znaleckého posudku bylo zadáno před převodem vlastnického práva.
Žalobce podal proti oběma výše uvedeným zamítavým rozhodnutím stěžovatele
žaloby ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem, kde setrval na stanovisku polemizujícím
se stanoviskem odboru 39 Ministerstva financí, z nějž vycházel stěžovatel. Zopakoval, že daň
musí být vyměřena z hodnoty majetku převodce, nikoli nabyvatele, když opačným výkladem
prosazovaným stěžovatelem by byli neoprávněně znevýhodňováni vlastníci nájemních domů
prodávající své domy stávajícím nájemcům. Tento svůj názor opřel o srovnání s konstrukcí
použitou zákonodárcem v případě daně dědické i darovací, podle nichž ve všech případech
je třeba majetek oceňovat vzhledem k právnímu stavu v poslední vteřině před smrtí
zůstavitele, resp. před darováním, a nikoli podle stavu po těchto skutečnostech. Z těchto
důvodů žalobce setrval na názoru, že cena měla být zjištěna kombinací nákladového
a výnosového způsobu.
Stěžovatel ve svém vyjádření k těmto žalobám shrnul svůj právní názor a odkázal
také na dosavadní správní judikaturu některých soudů a na usnesení Ústavního soudu
sp. zn. II. ÚS 644/01. Žalobce oproti tomu v replice odkázal na novější nález Ústavního soudu
ze dne 3. 4. 2003, sp. zn. IV. ÚS 500/01, kterým byly právní názory,
na něž odkázal stěžovatel, překonány. V tomto nálezu Ústavní soud podpořil stanovisko,
že zák. č. 357/1992 Sb. zatěžuje daní z převodu nemovitost převáděnou, nikoliv nabývanou,
proto je ostatně poplatníkem převodce a nikoli nabyvatel. Žalobce tak mohl konstatovat,
že tímto svým nálezem Ústavní soud podpořil ten názor, který opakovaně hájil i on a základ
daně měl být vskutku zjištěn kombinovanou metodou.
O obou těchto žalobách rozhodl krajský soud rozsudkem napadeným nyní
posuzovanou kasační stížností, kterým spojil obě žaloby ke společnému projednání a následně
jim oběma vyhověl a zrušil jak oba platební výměry správce daně, tak stěžovatelova
rozhodnutí zamítající odvolání proti nim. V tomto rozsudku uvedl, že zákon č. 357/1992 Sb.
ve svém §9 zatěžuje daní z převodu nemovitostí převáděnou nemovitost a nikoli nemovitost
nabývanou, proto také byl poplatníkem převodce a nikoli nabyvatel mající pouze postavení
ručitele. Ztotožnil se také s názorem, že nájemní vztah mezi žalobcem a kupujícími zanikl
až provedením vkladu do katastru nemovitostí, přitom vycházel z citovaného nálezu
Ústavního soudu, který i podle jeho názoru překonal dosavadní soudní rozhodnutí, a proto
je tento názor třeba následovat. Z těchto důvodů a s ohledem na to, že považoval za nutné
provést nové posouzení věci ve stádiu prvostupňového řízení, zrušil krajský soud daňová
rozhodnutí v prvém i druhém stupni.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu
v Ústí nad Labem v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů (§109 odst. 2
a 3 s. ř. s) a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
V posuzované věci je rozhodnou otázka, zda za situace, kdy byly žalobcem prodávány
nemovitosti dosavadním nájemcům, takže okamžikem, kdy nastaly následky prodeje,
tento nájemní vztah zanikl, měla být při stanovení výše základu daně určena cena
převáděných nemovitostí kombinací nákladové a výnosové metody, vycházející z toho,
že v době převodu bylo pronajato nejméně 80 % podlahových ploch místností; nebo naopak
pouze pomocí nákladového způsobu, vycházeje z toho, že okamžikem převodu zaniká
nájemní vztah zatěžující převáděnou nemovitost před převodem samotným.
Je tak v dané věci vykládán zejména smysl ustanovení §10 písm. a)
zák. č. 357/1992 Sb., podle nějž platí: „Základem daně z převodu nemovitostí je a) cena
zjištěná podle zvláštního předpisu, platná v den nabytí nemovitosti.“ Spornou mezi
stěžovatelem a žalobcem je právě otázku výkladu spojení „den nabytí“ a důsledků takového
výkladu.
Při posuzování této právní otázky Nejvyšší správní soud vycházel zejména
ze své dosavadní judikatury. V tomto směru je nutno odkázat na rozsudek ze dne 12. 1. 2005,
sp. zn. 1 Afs 76/2004 (dosud nepublikováno), kde soud k otázce, ke kterému dni má být
provedeno ocenění, a k související otázce, zda je daní z převodu nemovitostí zatížena
nemovitost převáděná, či nemovitost nabývaná, jednoznačně uvedl: „Daní z převodu
nemovitostí je zatížena převáděná nemovitost (nikoliv nemovitost nabývaná),
přičemž poplatníkem této daně je převodce (prodávající) a nabyvatel je ručitelem. Úmyslem
zákonodárce je zatížení hodnoty převáděné nemovitosti: zdaněn je právě převodcem dosažený
finanční výnos z prodeje nemovitosti, příp. dosažitelný finanční výnos, je-li dohodnutá cena
nižší než zjištěná. V kontextu tohoto cíle je nutno aplikovat i ustanovení §10 zákona ČNR
č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění zákona
č. 18/1993 Sb. a zákona č. 322/1993 Sb. Ocenění musí být proto vztaženo ke konkrétní
převáděné nemovitosti, která je ve vlastnictví toho, kdo je poplatníkem daně, a musí být
při jejím ohodnocení vzat v úvahu právní stav nemovitosti u převodce v okamžiku zániku jeho
vlastnictví, nikoli u nabyvatele. Stavby, u nichž je ke dni převodu pronajato nejméně 80 %
jejich podlahových ploch, se tak ocení kombinací nákladového a výnosového způsobu.“
Tento přístup je přitom v souladu se současnou judikaturou Ústavního soudu. U té sice
lze shledat jistou proměnlivost, jež také jak stěžovateli, tak žalobci umožnila
touto judikaturou argumentovat, při jejím výkladu (jakkoliv níže uvedená rozhodnutí nemají
povahu formálních závazných pramenů práva, jejich respektování je nicméně nezbytnou
podmínkou předvídatelnosti soudního rozhodování) je však nutno s ohledem na obvyklá
pravidla určující výklad judikatury přikládat větší argumentační váhu novějšímu nálezu
publikovanému následně ve Sbírce nálezů a usnesení jdoucímu ze své povahy do meritorního
přezkumu problému samého, než staršímu nepublikovanému usnesení téhož soudu.
V daném případě je tak nutno vyjít především z nálezu Ústavního soudu ze dne
3. 4. 2003, sp. zn. IV. ÚS 500/01 (Sb. n. u. US, svazek č. 30, nález č. 51, str. 47),
s nímž je souladný i výše citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu. V tomto nálezu
Ústavní soud uvedl: „Zákon č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu
nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů, zatěžuje daní z převodu nemovitostí
převáděnou nemovitost, nikoliv nemovitost nabývanou (viz též §9 tohoto zákona ),
proto také je poplatníkem daně z převodu nemovitostí převodce, nabyvatel je pouhým
ručitelem. V kontextu cílů zákona musí být vedena i aplikace ustanovení §10 písm. a). Je-li
jednoznačně poplatníkem daně z převodu nemovitostí převodce a předmětem daně je úplatný
převod nemovitosti a úmyslem zákonodárce je zatížení hodnoty převáděné nemovitosti,
tedy převodcem dosažený finanční výnos z prodeje nemovitosti, příp. dosažitelný finanční
výnos, je-li dohodnutá cena nižší než zjištěná, pak musí být ocenění vztaženo ke konkrétní
převáděné nemovitosti, která je ve vlastnictví toho, kdo je poplatníkem daně, a musí být
i při tomto ohodnocení nemovitostí vzat v úvahu právní stav nemovitosti u převodce, nikoli
u nabyvatele. Ani argumentace využívající zpětných účinků vkladu do katastru nemovitostí
(s odvoláním na §133 odst. 2 občanského zákoníku a §2 odst. 3 zákona č. 265/1992 Sb.,
o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem) není případná. Je totiž nutno
mít na zřeteli, že nájemní vztah kupujících existoval po celou dobu vkladového řízení,
tj. ode dne podání návrhu na vklad až do dne provedení vkladu. Převodce je po tuto dobu
stále vlastníkem, který nadále realizuje všechna práva i povinnosti spojené s vlastnickým
právem, včetně daňových povinností (daň z nemovitosti). Teprve provedením vkladu nájem
konfusí zanikl, byť s právními účinky ke dni podání návrhu na vklad.“ Obdobný právní názor
Ústavní soud zaujal také v nálezu III. ÚS 644/01 (Sb. n. u. US, svazek č. 30, nález č. 71
str. 183).
Z obou výše citovaných a vzájemně souladných rozhodnutí je zjevné, že je zcela
správná a zákonná právní argumentace krajského soudu, podle níž nájemní vztah existoval
až do provedení vkladu a hodnota převáděné nemovitosti rozhodná pro určení základu daně
z jejího převodu musí být určena podle právního stavu konkrétní převáděné nemovitosti
u převodce, a nikoli podle právního stavu u nabyvatele po převodu. Za chybné je naopak
nutno považovat právní názory stěžovatele, tuto argumentaci krajského soudu zpochybňující.
Nejvyšší správní soud tedy neshledal, že by krajský soud nesprávně posoudil právní
otázku ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., a způsobil tak nezákonnost svého
rozsudku, když právní otázku rozhodnou v dané věci posoudil shodně se současnou
judikaturou Nejvyššího správního soudu i Ústavního soudu.
Ze všech shora uvedených důvodů tak Nejvyšší správní soud dospěl k závěru,
že kasační stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Žalobce měl ve věci plný úspěch, a proto mu soud podle ustanovení §60 odst. 1 s. ř. s.
přiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, vůči
žalovanému. Nejvyšší správní soud přiznal zástupci žalobce odměnu za jeden úkon právní
služby, a to za sepsání vyjádření ke kasační stížnosti ze dne 17. 6. 2004 ve výši 1 x 1000 Kč
[§7, §9 odst. 3 písm. f) a §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb.], a náhradu
hotových výdajů ve výši 1 x 75 Kč (§13 odst. 3 téže vyhlášky), celkem tedy 1075 Kč.
Pokud se týká převzetí a přípravy zastoupení [§11 odst. 1 písm. a) citované vyhlášky], soud
vzal především zřetel na to, že se jedná o zastoupení advokátem, který žalobce zastupoval
v dané věci již v řízení před krajským soudem. Zástupci žalobce se tedy přiznává náhrada
nákladů řízení o kasační stížnosti v celkové výši 1075 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 13. dubna 2005
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu