ECLI:CZ:NSS:2005:2.AFS.93.2004
sp. zn. 2 Afs 93/2004 - 51
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a soudců JUDr. Miluše Doškové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: Ing. J. P.,
zastoupený Mgr. Martinem Petříkem, advokátem se sídlem Svobodova 11, Praha 2,
proti žalovanému: Finanční úřad pro Prahu 4, se sídlem Petrohradská 1486/6, Praha 10,
o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2004,
sp. zn. 28 Ca 761/2002,
takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2004, sp. zn. 28 Ca 761/2002,
se zrušuje a věc se mu vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností brojí proti shora
označenému usnesení Městského soudu v Praze, kterým soud odmítl jeho žalobu podanou
proti rozhodnutí Finančního úřadu pro Prahu 4 („žalovaný“) ze dne 13. 9. 2002,
č. j. 228869/02/004912/7696. Tímto rozhodnutím žalovaný částečně vyhověl reklamaci
stěžovatele proti rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 7. 2002, č. j. 193496/02/004912/7696.
Stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje důvody obsažené v ustanovení §103 odst. 1
písm. e) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), a tvrdí, že napadené
usnesení spočívá na nesprávném posouzení právní otázky městským soudem a je proto
nezákonné.
Stěžovatel namítá, že by souhlasil s právním názorem městského soudu o tom,
že citované rozhodnutí žalovaného není rozhodnutím, avšak toliko za předpokladu,
že by se jednalo o zákonný postup. V daném případě však žalovaný rozhodl o dni úhrady
nedoplatku daně, k čemuž však neměl zákonné zmocnění. Městský soud navíc ignoroval
kontext prvé a druhé věty ustanovení §46 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní
a poplatků, z něhož je údajně zřejmé, že druhá věta se vztahuje na případy, kdy se vyměřená
daň neodchyluje od daně uvedené v daňovém přiznání nebo hlášení.
Stěžovatel proto uzavírá, že citovaná rozhodnutí žalovaného zasahují do jeho práv,
když jejich obsahem je stanovení data přeplatku, což má – mimo jiné – dopad i na výši
penále.
Ze všech shora uvedených důvodů stěžovatel navrhuje kasační stížnosti vyhovět
a napadené usnesení Městského soudu v Praze zrušit.
Žalovaný se ke kasační nevyjádřil.
Z obsahu předmětného správního a soudního spisu Nejvyšší správní soud zjistil,
že žalovaný shora označeným rozhodnutím ze dne 16. 7. 2002 podle ustanovení §64 odst. 2
zákona č. 337/1992 Sb. rozhodl o převedení přeplatku z úřední povinnosti na dani z přidané
hodnoty ve výši 555 844 Kč na úhradu nedoplatku daně z příjmů fyzických osob, a to částkou
233 706 Kč se dnem úhrady 1. 5. 2002 a částkou 318 538 Kč se dnem úhrady 12. 7. 2002,
a dále na úhradu daně silniční částkou 3600 Kč se dnem úhrady 1. 5. 2002.
Citovaným rozhodnutím ze dne 13. 9. 2002 žalovaný částečně vyhověl reklamaci
stěžovatele proti uvedenému rozhodnutí o přeplatku, a to v tom směru, že opravil datum
převedení přeplatku u zmíněných částek z data 1. 5. 2002 na den úhrady 12. 7. 2002.
Městský soud v Praze napadeným usnesením odmítl žalobu stěžovatele proti tomuto
rozhodnutí žalovaného, když především konstatoval, že ustanovení §64 zákona
č. 337/1992 Sb. je systematicky zařazeno do části „Placení daní“, kdy o převedení přeplatku
na úhradu nedoplatku u jiné daně se daňový dlužník vyrozumí. Jeho hmotněprávní pozice
se proto nikterak nemění a jedná se tak o procesní rozhodnutí, nezasahující jeho práva
a povinnosti. Proto soud žalobu odmítl pro nepřípustnost [§46 odst. 1 písm. d) s. ř. s.].
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení Městského soudu v Praze
v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů (§109 odst. 2 a 3 s. ř. s.) a dospěl
k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
Nejvyšší správní soud předně konstatuje, že s ohledem na uplatněný kasační důvod
se v dalším koncentroval na otázku, zda se v daném případě městský soud dopustil
nezákonnosti, když žalobu stěžovatele odmítl.
K tomu je nutno především uvést, že Nejvyšší správní soud se v minulosti opakovaně
vyjadřoval k právní otázce vracení daňového přeplatku daňovému subjektu, a to i postupem
dle ustanovení §12 odst. 2, §19 odst. 2 s. ř. s., když plénum tohoto soudu v zájmu jednotného
rozhodování soudů zaujalo dne 29. 4. 2004 stanovisko, závazné pro jeho další činnost
i pro činnost ostatních soudů v rámci výkonu správního soudnictví (viz č. 215/2004 Sb. NSS).
Toto stanovisko se sice zabývá především speciální otázkou vracení daňového přeplatku
daňovému subjektu v případě prohlášení konkursu na jeho majetek, dopadá však i na právní
otázku, řešenou v projednávané věci. V tomto stanovisku totiž soud – mimo jiné - uvedl,
že „daňový subjekt může požádat správce daně o vrácení přeplatku podle §64 odst. 4 zákona
č. 337/1992 Sb. a nedojde-li k jeho vrácení, žádost se zamítne rozhodnutím, proti němuž
je přípustné odvolání podle odst. 8 téhož ustanovení. Negativním rozhodnutím může dojít
k zásahu do veřejných subjektivních práv daňového subjektu, neboť nárok na vrácení
přeplatku je ve vztahu k řízení vyměřovacím nárokem jiným, samostatným. Rozhodnutí
o reklamaci proti postupu správce daně i rozhodnutí o zamítnutí žádosti o vrácení přeplatku
jsou rozhodnutími ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s.“ Na jiném místě tohoto stanoviska je dále
uvedeno, že „soud v přezkumném řízení k žalobní námitce zjišťuje existenci vratitelného
přeplatku, a to nikoli jen z hlediska, zda je či není správcem daně evidován, ale zda správce
daně s přeplatkem nakládal při úhradě nedoplatků v zákonných mezích. Postup správce daně
nemůže soud označit za nezákonný, postupoval-li při vracení přeplatku v souladu
s podmínkami stanovenými daňovými předpisy.“
Od tohoto právního názoru Nejvyšší správní soud neshledává racionální důvod odchýlit
se ani v souzené věci, kdy se jednalo právě o případ rozhodnutí o reklamaci proti postupu
správce daně v uvedeném smyslu. Přitom je zřejmé, že z citovaného textu implicitně
i explicitně plyne, že při rozhodování správce daně o převedení přeplatku na dani se jedná
o rozhodování, podléhající následnému soudnímu přezkumu.
Nejvyšší správní soud tedy shora prezentovaný právní názor městského soudu nesdílí
a stěžovatelce přisvědčuje v tom směru, že rozhodováním o vrácení přeplatku na dani
je skutečně zasahováno do subjektivně veřejných práv daňového subjektu a toto rozhodování
proto musí požívat ochranu v rámci správního soudnictví (§2 s. ř. s.).
Jak navíc uvedl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 11. 8. 2004,
sp. zn. 2 Afs 33/2004, k výkladu ustanovení §65 odst. 1 s. ř. s. (podle něhož kdo tvrdí, že byl
na svých právech zkrácen přímo nebo v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení
úkonem správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují jeho práva
a povinnosti, může se žalobou domáhat zrušení takového rozhodnutí, popř. vyslovení
jeho nicotnosti, nestanoví-li tento nebo zvláštní zákon jinak), „z dikce citovaného ustanovení
je zřejmé, že soudnímu přezkumu podléhají všechna rozhodnutí, jimiž se zasahuje do právní
sféry žalobce, pokud není dána výslovná kompetenční výluka. ... Soudním řádem správním,
kterým bylo emancipováno správní soudnictví, totiž nedošlo k omezení rozsahu soudního
přezkumu správních rozhodnutí v tom smyslu, že by byla z tohoto přezkumu opětovně
vyloučena správní rozhodnutí procesní povahy.“
Proto Nejvyšší správní soud shledal napadené usnesení městského soudu
protizákonným a zrušil je pro naplnění důvodu obsaženého v ustanovení §103 odst. 1
písm. e) s. ř. s. a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Městský soud v Praze je v dalším řízení vázán
právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem v tomto rozsudku (§110 odst. 3
s. ř. s.), a je proto povinen se podanou žalobou stěžovatele zabývat věcně.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne Městský soud v Praze v novém
rozhodnutí (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. dubna 2005
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu