ECLI:CZ:NSS:2005:2.AFS.94.2004:50
sp. zn. 2 Afs 94/2004 - 50
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše
Doškové a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce:
P., spol. s r. o., zastoupeného JUDr. Kateřinou Šimáčkovou, advokátkou se sídlem Mojžíšova
17, 612 00 Brno, proti žalovanému: Finanční ředitelství v Brně, se sídlem nám. Svobody 4,
602 00 Brno, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně
ze dne 27. 2. 2003 (v rozsudku nesprávně uvedeno jako datum vydání 27. 2. 2003),
č. j. 31 Ca 43/2001 - 41,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci k rukám právního zástupce
žalobce na nákladech řízení o kasační stížnosti do tří dnů od právní moci tohoto
rozsudku částku 1279,25 Kč
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného (dále též „stěžovatele“) ze dne 11. 2. 2002, č. j. 5279/01/FŘ,
bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí Finančního úřadu Brno II
ze dne 29. 5. 2001, č. j. 85419/01/289960/5272 - výzvě č. 1010000085 k zaplacení daňového
nedoplatku ručitele podle §57 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků,
v tehdy platném znění, kterým byla žalobci jako ručiteli ve smyslu ustanovení
§8 odst. 1 písm. a) zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, darovací a z převodu nemovitostí,
v tehdy platném znění, uložena povinnost uhradit daň z převodu nemovitostí za dlužníka
ve výši 414 615 Kč. V rámci správního řízení před správním orgánem druhé instance uvedl
žalobce, že není jisté, zda je vlastníkem nemovitostí, jejichž úplatný převod má být
předmětem daně z převodu nemovitostí, neboť (třebaže je v katastru nemovitostí jako vlastník
zapsán) je u civilního soudu vedeno na základě žaloby podané prodávajícím p. Š.,
od něhož měl žalobce nemovitosti na základě kupní smlouvy nabýt, řízení o určení
vlastnického práva k nemovitostem, které dosud není pravomocně skončeno. Proto také podle
něho není jisté, zda je žalobce ve vztahu k dani z převodu nemovitostí ručitelem poplatníka
daně z převodu nemovitostí p. Š. Žalovaný správní orgán v odůvodnění svého rozhodnutí, jež
je předmětem soudního přezkumu, k této námitce uvedl, že mu není znám žádný obecně
závazný právní předpis, který by rušil nebo odkládal povinnosti ručení v případech,
kdy je veden spor o vlastnictví převedených nemovitostí, a že poplatníkem daně je prodávající
a ručitelem kupující; kupujícím je osoba zapsaná jako vlastník převedených nemovitostí
v katastru nemovitostí.
Proti správnímu rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu ke krajskému soudu,
v níž kromě dalších výtek, které jsou pro řízení o kasační stížnosti nerozhodné, zopakoval
svoji argumentaci, že není (resp. že není jisté, že je) ručitelem prodávajícího pana Š. ve vztahu
k dani z převodu nemovitostí, neboť není jisté, zda je skutečně jejich vlastníkem.
Krajský soud v Brně rozhodnutí žalovaného zrušil a vrátil žalovanému k dalšímu řízení
s odůvodněním, že se žalovaný ve svém rozhodnutí nevypořádal s předběžnou otázkou.
Ta podle krajského soudu vyvstala, když žalobce v rámci správního řízení namítl, že právní
úkon, na základě něhož mělo k převodu nemovitostí, kterých se vyměřená daň z převodu
nemovitostí týká, dojít, je absolutně neplatný a že v této souvislosti probíhá řízení, v němž
možná bude shledáno, že žalobce není a nikdy se nestal vlastníkem nemovitostí, z jejichž
převodu by prodávající pan Š. měl být povinen zaplatit daň a žalobce být ve vztahu k této dani
jeho ručitelem.
Proti rozhodnutí krajského soudu podal žalovaný, tedy Finanční ředitelství v Brně,
kasační stížnost. V ní s poukazem na §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. namítl, že rozhodnutí
krajského soudu spočívá na nesprávném posouzení právní otázky a je proto nezákonné.
Podle jeho názoru není rozhodné, zda smlouva o převodu nemovitosti mezi žalobcem
jako kupujícím a panem Š. jako prodávajícím je či není platná, neboť pro vznik daňové
povinnosti u daně z převodu nemovitostí podle §9 odst. 1 zákona č. 357/1992 Sb. je v daném
případě určující, že na základě této smlouvy došlo rozhodnutím katastrálního úřadu ke vkladu
vlastnického práva k nemovitosti ve prospěch žalobce. Žalovaný se cítí rozhodnutím
katastrálního úřadu o této předběžné otázce vázán podle §28 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb.,
o správě daní a poplatků. Na tom podle žalovaného nemění nic ani to, že katastrální úřad
zkoumá právní úkon, na základě něhož má být právo do katastru vloženo, pouze z hledisek
taxativně vymezených v §5 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných
věcných práv k nemovitostem, a vklad může být povolen i na základě absolutně neplatné
kupní smlouvy. Podle žalovaného nemohou kroky učiněné stranami soukromoprávního
vztahu po pravomocném rozhodnutí příslušného orgánu o soukromém právu (o vkladu práva
do katastru nemovitostí) dopadat do oblasti daňového práva, neboť u daňové povinnosti
jde o povinnost plynoucí ze zákona; změnu by mohla přinést teprve změna rozhodnutí
zakládajícího daňovou povinnost.
Žalobce navrhl zamítnutí kasační stížnosti s poukazem na to, že není správný právní
názor žalovaného, podle něhož je případný spor o platnost či neplatnost převodu nemovitostí
po vkladu vlastnického práva nabyvatele do katastru nemovitostí z daňového hlediska
irelevantní. Žalobce setrval na svém stanovisku, že tuto skutečnost a z ní plynoucí předběžnou
otázku si měl žalovaný v daňovém řízení posoudit, což však neučinil.
Kasační stížnost je podle §102 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., v platném znění
(dále jen „s. ř. s.“) přípustná a podle jejího obsahu je v ní namítán důvod odpovídající
ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Jejím rozsahem a důvody je Nejvyšší správní soud
podle §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán. Nejvyšší správní soud přitom neshledal vady podle
§109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadené rozhodnutí krajského
soudu a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Podle §9 odst. 1 písm. a) věty první zákona č. 357/1992 Sb., ve znění účinném ke dni
vydání žalobou napadeného správního rozhodnutí žalovaného (§75 odst. 1 s. ř. s.),
který je použitelný na posuzovaný případ, je předmětem daně z převodu nemovitostí úplatný
převod nebo přechod vlastnictví k nemovitostem. Podle odst. 2 téhož paragrafu pak platí,
že předmětem daně z převodu nemovitostí je rovněž úplatný převod vlastnictví
k nemovitostem v případech, kdy dojde následně k odstoupení od smlouvy a smlouva se tímto
od počátku ruší. Z uvedených ustanovení zákona č. 357/1992 Sb. jasně vyplývá,
že předmětem daně je zde dokonaný a právně perfektní převod nebo přechod vlastnického
práva k nemovitosti; jinými slovy, povinnost platit daň z převodu nemovitostí nastane
jen tehdy, převede-li se nebo přejde-li skutečně vlastnické právo k nemovitosti z jedné osoby
na druhou. Jen za splnění této podmínky se původní vlastník [v terminologii
§8 odst. 1 písm. a) zákona č. 357/1992 Sb. převodce] stane poplatníkem daně a nový vlastník
[v terminologii §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 357/1992 Sb. nabyvatel] ručitelem. I v případě
upraveném v §9 odst. 2 zákona č. 357/1992 Sb. platí, že podmínkou vzniku daňové
povinnosti je převod vlastnického práva, který je teprve následně, po odpadnutí
závazkověprávního právního úkonu (kupní smlouvy) anulován a vrácen do stavu
před provedením převodu vlastnického práva. A contrario tedy platí, že daňová povinnost
nevznikne, nedojde-li vůbec k převodu či přechodu vlastnického práva.
Zákon č. 357/1992 Sb. neobsahuje samostatnou úpravu posuzování přechodu
vlastnického práva k nemovitostem pro účely daně z převodu nemovitostí, takže nutno mít
za to, že i zde platí pro posuzování této otázky předpisy práva občanského. V první řadě
je použitelné ustanovení §133 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku,
podle něhož převádí-li se nemovitá věc na základě smlouvy, nabývá se vlastnictví vkladem
do katastru nemovitostí podle zvláštních předpisů, pokud zvláštní zákon nestanoví jinak.
Na toto ustanovení pak navazují příslušná ustanovení zákona č. 265/1992 Sb. Nelze
však pominout, že ne vždy musí být zápis vkladu do katastru v souladu se skutečným stavem
věcí; zákon č. 265/1992 Sb. to zohledňuje ve svém §11, který stanovuje, že ten, kdo vychází
ze zápisu v katastru učiněného po 1. lednu 1993, je v dobré víře, že stav katastru odpovídá
skutečnému stavu věci, ledaže musel vědět, že stav zápisů v katastru neodpovídá skutečnosti.
Zápis v katastru může být v rozporu se skutečným stavem věcí ohledně vlastnického práva
k nemovitosti právě kupříkladu z důvodu absolutní neplatnosti právního úkonu, který měl být
právním podkladem převodu vlastnického práva (viz zejm. §37 až 40 občanského zákoníku);
v takovém případě věcněprávní účinky právního úkonu vůbec nikdy nenastanou,
třebaže v rámci vkladového řízení tato skutečnost nemusí být zjištěna, a nemůže tedy ani dojít
ke změně v osobě vlastníka, jakkoli v katastru nemovitostí bude vklad vlastnického práva
pro tohoto vlastníka ve vkladovém řízení proveden.
Nedojde-li ve skutečnosti k převodu vlastnictví k nemovitosti, nemohou být splněny
ani předpoklady pro vznik povinnosti platit daň z převodu nemovitostí,
neboť ty zákon č. 357/1992 Sb. ve svém §9 odst. 1 písm. a) větě první váže - jak již shora
uvedeno - na skutečnost úplatného převodu nebo přechodu vlastnictví.
Otázka posouzení, zda došlo k převodu vlastnického práva (tedy také, zda právní úkon,
který měl být podkladem převodu, je platný), je tedy klíčová pro posouzení, zda určitou osobu
stíhá povinnost platit daň z převodu nemovitostí a jinou osobu případná k této povinnosti
se vztahující povinnost ručitelská. Zpravidla posouzení této otázky nebude činit obtíže,
neboť ji posuzoval jiný orgán, a sice katastrální úřad v rámci vkladového řízení. Objeví-li
se však v rámci daňového řízení pochybnost, zda vůbec k převodu vlastnického práva došlo,
nemůže správní orgán tuto skutečnost přejít pouhým konstatováním, že ve vkladovém řízení
bylo příslušným orgánem určitým způsobem rozhodnuto a že toto rozhodnutí je pro správní
orgán v daňovém řízení za každých okolností závazné. Jestliže žalobce v daňovém řízení
před odvolacím orgánem namítal, že možná není a nikdy nebyl vlastníkem nemovitostí,
jejichž převod měl být předmětem daně z převodu nemovitostí, neboť smlouva, která měla
být závazkověprávním podkladem převodu vlastnického práva, je absolutně neplatná, měl
se správní orgán touto námitkou věcně zabývat a vypořádat se s ní. Poukaz žalovaného na to,
že je s ohledem na §28 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků vázán rozhodnutím
katastrálního úřadu ve vkladovém řízení o předběžné otázce převodu vlastnického práva,
je chybný, neboť pomíjí skutečnost, že po vydání tohoto rozhodnutí se objevily nové
skutečnosti, které v rámci vkladového řízení ani vůbec nebyly katastrálním úřadem
zkoumány, neboť mu nebyly známy.
Předběžnou otázkou je podle nauky správního a finančního práva taková otázka,
jejíž řešení nepřísluší orgánu, který ve věci rozhoduje, ale o které je nutno si učinit úsudek,
aby vůbec ve věci mohlo být rozhodnuto. Podle některých názorů je předběžnou otázkou
každá otázka, jež se neřeší v řízení, o které jde, ale o které je nutno si učinit úsudek,
aby vůbec ve věci mohlo být (nějak) rozhodnuto (Kindl/Telecký/Válková, Zákon o správě
daní a poplatků, komentář, C. H. Beck, Praha 2002, str. 199). Ohledně vázanosti správního
orgánu rozhodnutími jiných správních nebo soudních orgánů platí v daňovém řízení
ustanovení §28 zákona o správě daní a poplatků. Podle odst. 1 tohoto ustanovení, vyskytne-li
se v řízení otázka, o které již pravomocně rozhodl příslušný orgán, je správce daně takovým
rozhodnutím vázán. Jinak si může správce daně o takové otázce učinit úsudek
nebo dát příslušnému orgánu podnět k zahájení řízení. Správce daně si nemůže
jako o předběžné otázce učinit úsudek o tom, zda a kým byl spáchán trestný čin
nebo přestupek, nebo o osobním stavu občana.
Správní orgán rozhodoval o doměření daně v situaci, kdy zde sice existovalo rozhodnutí
katastrálního úřadu o vkladu vlastnického práva ve prospěch žalobce, kdy však zároveň bylo
žalobcem zpochybněno, že vůbec k převodu vlastnického práva na jeho osobu došlo,
neboť právní úkon, který měl být podkladem převodu vlastnictví, je podle žalobce možná
neplatný. O této žalobcem namítané skutečnosti žádné rozhodnutí příslušného orgánu
k dispozici nebylo (v občanském soudním řízení bylo ve věci žaloby o určení vlastnického
práva žalobce p. Š. proti žalovanému P., s. r. o., kde byla namítána absolutní neplatnost kupní
smlouvy na nemovitosti, sice rozhodnuto zamítavě, avšak nikoli pravomocně, rozsudkem
Městského soudu v Brně ze dne 14. června 1999, č. j. 41 C 194/97 - 44). O předběžné otázce
si proto měl správní orgán učinit úsudek sám, v intencích §28 odst. 1 zákona o správě daní
a poplatků, a své úvahy ohledně posouzení předběžné otázky měl odůvodnit. Pokud tak
neučinil, porušil jednu ze základních zásad daňového řízení vyjádřenou v §2 odst. 3 zákona
č. 337/1992 Sb., neboť se s tvrzeními žalobce a jím navrhovanými důkazy nevypořádal a při
rozhodování nepřihlédl ke všemu, co v daňovém řízení vyšlo najevo, když námitky žalobce ve
své podstatě pominul.
Pokud krajský soud zrušil rozhodnutí žalovaného pro nepřezkoumatelnost spočívající
v nedostatku důvodů rozhodnutí [§76 odst. 1 písm. a), 2. alt. s. ř. s.], postupoval zcela
správně. Nejvyšší správní soud proto nedůvodnou kasační stížnost zamítl (§110 odst. 1 věta
druhá s. ř. s.).
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl soud podle §60 odst. 1 ve spojení s §120
s. ř. s. tak, že procesně zcela úspěšnému žalobci přiznal právo na jejich náhradu. Tyto náklady
bylo tvořeny náklady na právní zastoupení ve výši 1000 Kč za 1 úkon právní služby podle
§11 odst. 1 písm. d) vyhl. č. 177/1996 Sb., v platném znění (vyjádření ke kasační stížnosti),
paušálem 75 Kč podle §13 odst. 3 téže vyhlášky a DPH ve výši 204,25 Kč (§57 odst. 2
s. ř. s.), celkem tedy 1279,25 Kč. Odměnu za úkon právní služby spočívající v převzetí
a přípravě zastoupení a na ni navázaný paušál nebylo důvodu žalobci přiznávat, neboť právní
zástupkyně, která žalobce zastupovala v řízení o kasační stížnosti, jej zastupovala již v řízení
před krajským soudem, takže byla s věcí od počátku řízení o kasační stížnosti podrobně
obeznámena.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 3. 2. 2005
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu