ECLI:CZ:NSS:2005:2.APS.1.2004
sp. zn. 2 Aps 1/2004 - 55
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Příhody
a soudců JUDr. Michala Mazance a Mgr. Jana Passera v právní věci žalobce
T. K., zastoupeného Václavem Kotkem, advokátem se sídlem Brno, Jeřábkova 5,
proti žalovanému Městskému státnímu zastupitelství v Brně, se sídlem Brno, Kobližná 22,
o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 10. 2003,
čj. 29 Ca 198/2003 - 27,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobce (dále též „stěžovatel“) domáhá
zrušení usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 10. 2003, čj. 29 Ca 198/2003 – 27,
kterým byla odmítnuta jeho žaloba na ochranu před nezákonným zásahem správního
orgánu.
Krajský soud při svém rozhodování vyšel z toho, že žalobce se domáhal ochrany
před nezákonným zásahem žalovaného Městského státního zastupitelství v rámci
trestního řízení vedeného policií ČR, Správou Jihomoravského kraje, Službou kriminální
policie a vyšetřování, OHK – oddělení vyšetřování, pod ČVS: KVJM – 112/22 – 2000,
v němž vykonávalo dozor Městské státní zastupitelství v Brně pod sp. zn. Zt 1387/2000.
Postupem policejního orgánu nebylo obhájci žalobce Václavu Kotkovi umožněno
nahlédnout do vyšetřovacího spisu. Žalobce se proto domáhal vydání rozsud ku,
kterým by bylo vysloveno, že se žalovanému zakazuje, aby pokračoval v porušování práva
žalobce spočívajícím v neumožnění nahlédnout do trestního spisu (v návrhu
rozsudečného výroku dále blíže specifikovaného) a že se žalovanému přikazuje,
aby obhájci žalobce umožnil nahlédnout do (téhož) trestního spisu. Tento soud
dospěl k závěru, že s ohledem na povahu „napadeného úkonu“ není splněna jedna
z podmínek řízení, kterou je nezákonný zásah správního orgánu a že tento nedostatek
je neodstranitelný. Dovodil, že ve správním soudnictví poskytují soudy ochranu
jen ve věcech subjektivních práv a povinností veřejnoprávního charakteru a rozhodují
i v dalších věcech veřejného práva, ale jen tehdy, jestliže soudní řád správní takovou
ochranu výslovně a konkrétně zakládá. Pravomoc správního soudu k poskytování ochrany
před nezákonným zásahem správního orgánu je však dána jen tam, kde podle předpisů
správního práva hmotného je založena pravomoc správního orgánu rozhodovat
ve věcech veřejnoprávních. V této věci tomu tak nebylo, protože „napadený úkon“
byl úkonem orgánu činného v trestním řízení a správní soud proto nemá
pravomoc posuzovat a přezkoumávat zákonnost tohoto úkonu, která přísluší
jen orgánům, které jsou k tomu oprávněny podle trestního řádu. Z těchto důvodů krajský
soud podle ustanovení §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. žalobu odmítl.
V kasační stížnosti proti tomuto usnesení stěžovatel především uvedl, že krajský
soud své rozhodnutí odůvodnil zcela shodně jako v případě svého usnesení
ze dne 31. 10. 2003, čj. 29 Ca 163/2003–39, kdy rozhodoval o žalobě na ochranu
proti nezákonnému zásahu policejního orgánu a proto mu také „poradil“, aby se nápravy
domáhal u státního zástupce, zde žalovaného. Dále stěžovatel dovozuje, že se domnívá,
že jeho žaloba splňovala podmínku uvedenou v ustanovení §2 s. ř. s. Je přesvědčen,
že jeho zájem a právo na vedení spravedlivého trestního procesu, jehož součástí
je i právo nahlédnout do vyšetřovacího spisu, je veřejným subjektivním právem
(směřuje vůči státnímu orgánu). Podle ustanovení §1 zákona č. 283/1993 Sb., o státním
zastupitelství, je státní zastupitelství úřadem státu určeným k zastupování státu
při ochraně veřejného zájmu. Veřejnou správu je pak možno vymezit negativně
jako „tu státní činnost, kterou stát vykonává vedle zákonodárství a vedle soudnictví,
t. j. tu činnost, která ve státní činnosti zbývá po odečtení činnosti zákonodárné a činnosti
soudní.“ (Průcha P. Základy správního práva a veřejné správy – obecná část, MU Brno
1994). Z toho tedy (dle stěžovatele) vyplývá, že státní zastupitelství je správním orgánem
ve smyslu §4 s. ř. s. a je činné v oblasti veřejné správy. I v případě, že by soud
dospěl k závěru, že žalovaný není správním orgánem a proti jeho zásahům není
možné se domáhat ochrany u nezávislého soudu dle základních ustanovení s. ř. s.,
je třeba vzít do úvahy ustanovení §2 s. ř. s., konkrétně, že „rozhodují v dalších
věcech, v nichž tak stanoví tento zákon.“ A tento zákon v ustanovení §83 výslovně
připouští žalobu proti zásahu „ozbrojených sil, veřejného ozbrojeného sboru,
ozbrojeného bezpečnostního sboru, který není správním orgánem“. St ěžovatel
se domnívá, že v tomto případě by bylo zcela na místě přiznat státnímu zastupitelství
povahu „jiného obdobného orgánu“ ve smyslu uvedeného zákonného ustanovení,
neboť jeho postavení, působnost, vnitřní vztahy, organizace a správa je obdobná
jako u Policie ČR.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti se plně ztotožnil se závěry uvedenými
v napadeném usnesení Krajského soudu v Brně a poukázal na své písemné vyjádření
k žalobě. Navrhl proto, aby kasační stížnost byla jako nedůvodná zamítnuta.
Nejvyšší správní soud posoudil důvod nost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a neshledal ji důvodnou. Soud vycházel z následujících skutečností,
úvah a závěrů.
Jak bylo zjištěno ze spisu sp. zn. 2 Aps 2/2004, tento soud rozsudkem
ze dne 28. 4. 2005, čj. 2 Aps 2/2004 – zamítl kasační stížnost žalobců T. K. a H. K.
proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. 10. 2003, čj. 29 Ca 163/2003 – 39.
V této věci se žalobci žalobou proti Ministerstvu vnitra domáhali rovněž ochrany
před nezákonným zásahem správního orgánu, když žalovaný, resp. policejní rada
npor. Mgr. K. K. v rámci stejného trestního řízení neumožnila obhájci žalobců Václavu
Kotkovi nahlédnout do téhož vyšetřovacího spisu. Tímto usnesením byla rovněž žaloba
odmítnuta.
Jak bylo uvedeno v tomto rozsudku (a jak ostatně dovodil v napadeném usnesení
i krajský soud) ustanovení §82 s. ř. s., jež stanoví podmínky žalobní legitimace k řízení
o ochraně před nezákonným zásahem správního orgánu, nelze vykládat bez souvislosti
s ustanovením §4 odst. 1 a to zejmén a pokud jde o výklad pojmu „správní orgán“.
Pravomoc správních soudů je totiž určena i okruhem orgánů, jejichž aktivity
soudnímu přezkoumávání podléhají (orgány moci výkonné, orgány územního
samosprávného celku, fyzické nebo právnické osoby nebo jiné orgány, pokud jim bylo
svěřeno rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob v oblasti
veřejné správy). Vymezení správního orgánu v ustanovení §4 odst. 1 písm. a) s. ř. s
(orgán moci výkonné, orgán územního samosprávného celku, jakož i fyzická
nebo právnická osoba nebo jiný orgán, pokud jim bylo svěřeno rozhodování o právech
a povinnostech fyzických a právnických osob v oblasti veřejné správy), jež je vázáno
na oblast veřejné správy, proto musí být vykládáno z hlediska celé pravomoci ve správním
soudnictví, tedy i pokud jde o ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu.
Soudní kontrola, tedy i zákonnosti zásahu správního orgánu ve smyslu ustanovení
§82 a násl. s. ř. s., se pohybuje jen v hranicích veřejné správy a proto napadnutelnými
jsou pouze takové zásahy orgánů, které patří do působnosti ve veřejné správě. Veřejná
správa je pak v pozitivním vymezení definována v práci Hendrych D. a kol. Správní
právo. Obecná část 5., rozšířené vydání. Praha: C. H. Beck, 2003, jako „činnost, při jejímž
výkonu jsou správní úřady (orgány) vázány ve své činnosti nejen právními předpisy,
ale též rozhodnutími vyšších úřadů (orgánů). I když to neplatí např. pro samosprávnou
činnost, platí takové vymezení nesporně pro největší část veřejné správy, totiž stát ní
správu“. Soud se proto ztotožnil s názorem Krajského soudu v Brně, vysloveným
v odůvodnění napadeného usnesení, že tento soud jako soud správní neměl pravomoc
přezkoumávat „úkony“ orgánu činného trestním řízení při vyšetřování, tedy i odepření
práva nahlížet do trestního spisu.
Nejvyšší správní soud neshledal důvodu se od tohoto právního názoru odchýlit
ani v této (t. j. nyní rozhodované) právní věci. Nepřípustnost přezkoumávání „úkonů“
v trestním řízení v rámci žaloby o ochranu před nezákonným zásahem se týká
nejen vyšetřování, ale i úkonů státního zastupitelství. Pro úplnost je nutno uvést,
že již ze samotného zákona č. 283/1993 Sb. (srovnej též trestní řád) je zcela zřejmé,
že „postavení, působnost, vnitřní vztahy, organizace a správa“ u státního zast upitelství
není obdobná jako u Policie ČR a že tedy se nemůže jednat o „jiný obdobný sbor“
ve smyslu ustanovení §83 s. ř. s.
Ze všech těchto důvodů nebyla kasační stížnost shledána důvodnou
a proto byla zamítnuta. Stěžovateli, který neměl v řízení o kasační stížnosti úspěch,
nepřísluší právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému pak, jak vyplývá z obsahu spisu,
náklady v tomto řízení nad rámec běžných výdajů nevznikly. Proto soud rozhodl,
že žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 18. května 2005
JUDr. Petr Příhoda
předseda senátu