ECLI:CZ:NSS:2005:2.AS.12.2005
sp. zn. 2 As 12/2005 - 107
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše
Doškové a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobců:
a) F. J., b) Ing. J. T., proti žalovanému: Magistrát hl. m. Prahy, se sídlem Praha 1,
Mariánské nám. 2, za účasti zúčastněných osob: 1) K. H., zastoupeného JUDr. Jiřím Nohou,
advokátem se sídlem Praha 1, Senovážné nám. 24, 2) S. S. s. r. o., v řízení o kasačních
stížnostech žalovaného a zúčastněné osoby K. H. proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 30. 11. 2004, č. j. 8 Ca 32/2004 - 44,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2004, č. j. 8 Ca 32/2004 - 44,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Kasačními stížnostmi podanými v zákonné lhůtě se žalovaný jako první stěžovatel
a zúčastněná osoba K. H. jako druhý stěžovatel domáhají zrušení shora uvedeného rozsudku
Městského soudu v Praze, kterým bylo zrušeno rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 1. 2004,
č. j. MHMP-95956/2003/OST/So/Hn. Tímto rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání žalobců
proti rozhodnutí Úřadu městské části Praha 7 ze dne 5. 5. 2003, č. j. výst. 12535/03/1212-161
Bbč/Klim, kterým byla zamítnuta žádost žalobců o povolení změny stavby před jejím
dokončením, stavební úpravy v podkroví domu č.p. 161, P.7, N. K. o. 11, v k.ú. B., prováděné
za účelem zřízení tří bytových jednotek s ateliéry a plynovým etážovým topením, přičemž
změna stavby měla spočívat ve změně termínu dokončení stavby. Městský soud rozhodnutí
zrušil, neboť dospěl k závěru, že změna pronajímatele neznamená automaticky změnu či
skončení nájemního vztahu. Rovněž odstoupení od nájemní smlouvy nepovažoval za souladné
se zákonem, neboť z něho není zřejmé, zda byly naplněny podmínky uvedené v §679 odst. 3
občanského zákoníku.
První stěžovatel ve své kasační stížnosti uplatňuje důvody obsažené v §103 odst. 1
písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále též „s. ř. s.“). Konkrétně
namítá, že odstoupení od nájemní smlouvy učiněné zúčastněnou osobou jako pronajímatelem
splňuje zákonné náležitosti, neboť ze skutečností známých prvému stěžovateli jednoznačně
vyplynulo, že prováděním stavby v rozporu se stavebním povolením vznikají na domě značné
škody. Navíc žalobci nepodali k soudu určovací žalobu, kterou by se domáhali vyslovení
platnosti nájemní smlouvy a naopak podáním ze dne 19. 5. 2003 odstoupili od nájemní
smlouvy také. Z tohoto podání je pak podle prvého stěžovatele zcela zřejmý úmysl žalobců
nájemní vztah ukončit. Touto skutečností se městský soud vůbec nezabýval. Prvý stěžovatel
se domnívá, že zamítnutí odvolání žalobců jako nepřípustného bylo zcela na místě,
neboť žalobci ztratili aktivní legitimaci být stavebníky (mj. i tím, že od nájemní smlouvy sami
odstoupili). Vzhledem k tomu, že zúčastněná osoba převedla rozestavěné bytové jednotky
na třetí osobu (S. S. s. r. o.), náleží vlastnické právo k rozestavěné stavbě této společnosti,
která je současně i stavebníkem. Odkazuje k tomu na §58 odst. 3 a §59 odst. 1 zákona
č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), které upravují
účastníky stavebního řízení. Podle prvého stěžovatele tak žalobci nebyli stavebníky podle
§59 odst. 1 písm. a) stavebního zákona, neboť již neexistoval platný nájemní vztah ani
dohoda s vlastníkem budovy, protože ten od nájemní smlouvy platně odstoupil a vypověděl
veškeré plné moci. Podle prvého stěžovatele nemůže správní orgán účastenství přiznat, když
nejsou splněny zákonné podmínky, navíc má povinnost zabývat se touto otázkou v průběhu
celého řízení. Nemůže také souhlasit s městským soudem, že by S. S. s. r. o. byla právním
nástupcem K. H., neboť ten byl vlastníkem celého domu, kdežto uvedená společnost je pouze
menšinovým spoluvlastníkem domu. V neposlední řadě se domnívá, že je rozsudek městského
soudu nesrozumitelný a nepřezkoumatelný. Zásadně totiž nesouhlasí s názorem v něm
obsaženým, že by jeho rozhodnutí bylo nezákonné pro nedostatek důvodů, neboť se v něm
dostatečným způsobem vypořádal s tím, proč muselo být odvolání žalobců zamítnuto jako
nepřípustné. Pouhé tvrzení uvedené v rozsudku, že odstoupení od nájemní smlouvy není
účinné, není pro prvého stěžovatele přesvědčivé, navíc se jedná o občanskoprávní vztah, který
není oprávněn ze zákona zkoumat. Městský soud tak neměl žádné relevantní důvody pro to,
aby rozhodnutí zrušil. Vzhledem k uvedenému prvý stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní
soud napadený rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Kasační stížnost podal i K. H., který tímto uplatnil práva osoby zúčastněné na řízení.
V kasační stížnosti uplatnil důvody uvedené v §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. V rámci
rekapitulace skutkového stavu poukázal zejména na to, že od nájemní smlouvy odstoupil
proto, že žalobci neplnili ustanovení nájemní smlouvy ani přes řadu písemných upozornění a
stavbu realizovali v rozporu se stavebním povolením. Rovněž poukázal na to, že z důvodu
neodborně realizované stavby probíhá se žalobci hlavní líčení, neboť tito jsou obžalováni
z trestného činu obecného ohrožení podle §180 odst. 1, 2 písm. b) a c) trestního zákona.
Žalobci na jeho úkon zareagovali tím, že sami od nájemní smlouvy odstoupili. Podle druhého
stěžovatele je tak zřejmé, že nájemní smlouva zanikla. Městský soud v řízení postupoval
nezákonně zejména tím, že jako s osobami zúčastněnými na řízení nejednal s ním ani s
druhým stěžovatelem společností S. S. s. r. o.; porušil tak §34 s. ř. s., neboť uvedené osoby
mají vlastnická práva k nemovitosti, o níž bylo vedeno stavební řízení. Žalobou napadené
rozhodnutí se jich tak přímo dotýká. Rovněž městský soud pochybil, když dospěl k závěru, že
odvolání žalobců bylo zamítnuto z důvodu změny vlastnického práva. Podle druhého
stěžovatele toto z rozhodnutí nevyplývá a naopak je z něho zřejmé, že odvolání bylo
zamítnuto proto, že zaniklo účastenství žalobců ve stavebním řízení ve smyslu §97
stavebního zákona. Okamžikem zániku nájemní smlouvy se tak stal stavebníkem vlastník
půdních prostor, které byly předmětem nájmu. Tím byl druhý stěžovatel a ten také měl
v souladu s rozhodnutím Odboru výstavby Městské části Praha 7 odstranit části stavby, které
žalobci provedli v rozporu se stavebním povolením. Vzhledem k tomu, že neměl dostatek
finančních prostředků, byl nucen rozestavěné bytové jednotky prodat. Na závěr poukazuje
stěžovatel na to, že podle jeho názoru je nesprávně označen žalovaný, kterým nemá být
Magistrát hl. m. Prahy, nýbrž „obec Praha“, zastoupena primátorem. Vzhledem k uvedenému
navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc
mu vrátil k dalšímu řízení, rovněž požádal o odkladný účinek.
Žalobci ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedli, že považují rozsudek městského
soudu za vydaný v souladu se zákonem a naopak nezákonné je podle nich rozhodnutí
žalovaného. Žalobci se domnívají, že jednoznačně prokázali svá vlastnická práva ke stavbě,
a to až do její kolaudace. Poukazují také na to, že na druhého stěžovatele podali několik
trestních oznámení. Rovněž upozorňují, že správní řízení bylo žalovaným úmyslně zdržováno
a že rozhodnutí o odvolání bylo vydáno až po stížnosti žalobců u Ministerstva pro místní
rozvoj. Domnívají se také, že jednání úředníků je ovlivněno korupcí. Dále poukazují
na skutečnost, že vlastník „překrucuje fakta“, neboť řízení o odstranění stavby bylo skončeno
s tím, že se žalobci jako stavebníci nedopustili žádné nezákonnosti. Navrhují proto,
aby Nejvyšší správní soud obě kasační stížnosti jako nedůvodné zamítl.
Přípisem ze dne 7. 3. 2005 vyslovili žalobci domněnku, že kasační stížnosti podané
oběma zúčastněnými osobami (tj. K. H. a společností S. S. s. r. o.) jsou podány opožděně,
neboť lhůta k podání kasační stížnosti těmto osobám počala běžet 4. 1. 2005, skončila
18. 1. 2005, avšak kasační stížnosti byly podány až 20. 1. 2005.
Nejvyšší správní soud se tak nejprve musel zabývat včasností kasačních stížností.
Pokud jde o řízení o kasační stížnosti podané společností S. S. s. r. o., tak to bylo usnesením
Městského soudu v Praze ze dne 15. 7. 2005, č. j. 8 Ca 32/2004 - 92, zastaveno podle §47
písm. c) s. ř. s., neboť nebyl zaplacen soudní poplatek za kasační stížnost. V tomto případě je
zcela bezpředmětné posuzovat včasnost podání. Jiná situace však je ve vztahu ke kasační
stížnosti podané K. H.. Lhůtu k podání kasační stížnosti stanoví §106 odst. 2 s. ř. s., podle
něhož musí být kasační stížnost podána do dvou týdnů po doručení rozhodnutí, a bylo-li
vydáno opravné usnesení, běží tato lhůta znovu od doručení tohoto usnesení. Osobě, která
tvrdí, že o ní soud nesprávně vyslovil, že není osobou zúčastněnou na řízení, a osobě, která
práva osoby zúčastněné na řízení uplatnila teprve po vydání napadeného rozhodnutí, běží
lhůta k podání kasační stížnosti ode dne doručení rozhodnutí poslednímu z účastníků.
Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout. V daném případě se jedná
o situaci, kdy K. H. jako druhý stěžovatel uplatnil práva osoby zúčastněné až po vydání
napadeného rozhodnutí a lhůta k podání kasační stížnosti mu tak běžela ode dne doručení
rozhodnutí poslednímu z účastníků. Ze spisu vyplynulo, že napadený rozsudek městského
soudu byl žalovanému doručen 23. 12. 2004 a F. J. (prvnímu žalobci) 27. 12. 2004. V případě
J. T. (druhého žalobce), který nebyl v době doručování zastižen, byla zásilka uložena na poště
dne 23. 12. 2004 a adresát byl vyzván, aby si ji vyzvedl. Vzhledem k tomu, že nebyl zjištěn
opak, mělo se za to, že se adresát v místě doručování zdržoval a za doručení písemnosti je tak
třeba považovat desátý den po jejím uložení na poště (§46 zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád ve znění účinném do 31. 12. 2004, §42 odst. 5 s. ř. s.). V daném případě však
poslední den lhůty připadl na neděli a podle §40 odst. 3 s. ř. s. se za den doručení považuje až
pondělí 3. 1. 2005. Od tohoto data se také počítá dvoutýdenní lhůta k podání kasační stížnosti,
která uplynula v pondělí 17. 1. 2005. Druhý stěžovatel však kasační stížnost podal faxovým
podáním již 12. 1. 2005 a následující den ji městskému soudu zaslal prostřednictvím držitele
poštovní licence. Námitka týkající se opožděnosti je tak lichá.
Ze správního a soudního spisu pak soud zjistil následující rozhodné skutečnosti:
smlouvou o nájmu části nemovitosti uzavřenou podle §663 a násl. občanského zákoníku dne
21. 11. 2000 druhý stěžovatel pronajal žalobcům půdní prostor v bytovém domě č.p. 161
v k.ú. B., na adrese N. K. o. 11, P. 7, za účelem výstavby bytových jednotek – obytných
ateliérů. Doba nájmu byla sjednána na 31 let (do 7. 11. 2031). Stavebním povolením ze dne
28. 2. 2001 byla žalobcům jako stavebníkům podle §66 stavebního zákona povolena stavba –
stavební úpravy v podkroví domu čp. 161, N. K. o. 11, v P. 7. Termín dokončení stavby byl
stanoven na prosinec 2002. Součástí spisu je i plná moc udělená K. H. Ing. J. T. k zastupování
ve věci stavebního a kolaudačního řízení shora uvedené stavby a rovněž souhlas K. H.
s projektovými úpravami na jeho domě, kterými vzniknou obytné ateliéry dle projektu
Ing. J. T.. Podáním ze dne 9. 4. 2003 požádali žalobci o změnu stavby před dokončením
spočívající v prodloužení lhůty pro dokončení stavby. Dne 22. 4. 2003 sdělil K. H.
stavebnímu úřadu, že dne 11. 4. 2003 odstoupil s okamžitou platností od smlouvy o nájmu ze
dne 21. 11. 2000, neboť nájemci neuhradili nájemné za roky 2000, 2001 a 2002, nesplnili
termín výstavby daný stavebním povolením, ani ve 3 měsích od uplynutí této lhůty nepožádali
o prodloužení stavebního povolení, nesplnili termín výměny střešní krytiny, neprováděli
stavbu v souladu s projektovou dokumentací, pronajímateli způsobili značnou škodu tím,
že nezajistili stavbu proti povětrnostním vlivům a došlo k „propršení domu“. Podle sdělení
autorizovaného inženýra pro geotechniku, statiku a dynamiku staveb Ing. M. E., CSc. dochází
v důsledku neodborného provádění stavby bez statických výpočtů k drcení obvodového zdiva
domu a hrozí jeho destrukce. Přípisem ze dne 24. 4. 2003 sdělil stavební úřad žalobcům, že
s ohledem na odstoupení od smlouvy o nájmu, učiněné pronajímatelem, již nejsou stavebníky
předmětné stavby a rozhodnutím ze dne 5. 5. 2003, č. j. výst. 12535/03/1212-161 Bbč/Klim
žádost žalobců o povolení změny stavby před jejím dokončením spočívající ve změně termínu
dokončení stavby zamítl. Zamítnutí žádosti odůvodnil tím, že obdržel sdělení vlastníka domu
o odstoupení od nájemní smlouvy a o vypovězení veškerých plných mocí udělených
k zastupování vlastníka domu a že dne 24. 4. 2003 byla stavba zastavena. Proti tomu podali
žalobci odvolání, kde namítali, že se rozhodnutí opírá jen o skutečnosti sdělené vlastníkem
domu, navíc podle názoru žalobců nejsou dány důvody pro platné odstoupení od nájemní
smlouvy. Rozhodnutím ze dne 8. 1. 2004 žalovaný jejich odvolání zamítl jako nepřípustné,
neboť dospěl k témuž závěru jako stavební úřad, a to že žalobci již nejsou stavebníky, neboť
aktivní legitimaci být stavebníky ztratili odstoupením od nájemní smlouvy. Podle §53
správního řádu pak může podat odvolání pouze účastník řízení. Žalobci v podané žalobě
namítali, že v době podání odvolání k žalovanému byli účastníky správního řízení o povolení
změny stavby před jejím dokončením, což ostatně žalovaný vyslovil i v zamítavém
rozhodnutí. Správní orgány pak neprovedly žádné kroky, kterými by zákonnou cestou žalobce
účastenství zbavily. Městský soud k žalobě rozhodnutí žalovaného zrušil z důvodů uvedených
výše.
Důvodnost kasační stížnosti pak posoudil Nejvyšší správní soud v mezích jejího
rozsahu a uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.).
Stěžovatelé uplatňují důvody obsažené v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. (nezákonnost
spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení)
a v §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. (vady řízení před soudem, které měly za následek nezákonné
rozhodnutí ve věci samé).
Nejprve se zdejší soud zabýval tvrzenými vadami řízení před městským soudem.
Druhý stěžovatel předně namítá, že městský soud porušil §34 s. ř. s., když s ním
a společností S. S. s. r. o. nejednal jako s osobami zúčastněnými na řízení o žalobě. Podle
odst. 1 citovaného ustanovení jsou osobami zúčastněnými na řízení osoby, které byly přímo
dotčeny ve svých právech a povinnostech vydáním napadeného rozhodnutí nebo tím, že
rozhodnutí nebylo vydáno, a ty, které mohou být přímo dotčeny jeho zrušením nebo vydáním
podle návrhu výroku rozhodnutí soudu, nejsou-li účastníky a výslovně oznámily, že budou
v řízení práva osob zúčastněných na řízení uplatňovat. V daném případě nemá Nejvyšší
správní soud pochyb o tom, že jak druhý stěžovatel, tak společnost S. S. s. r. o. splňovali
podmínky pro to, aby mohli být osobami zúčastněnými na řízení o žalobě. Žalobci sice ve
svém podání možné osoby zúčastněné na řízení neoznačili, avšak skutečnost, že druhý
stěžovatel a společnost S. S. s. r. o. mají spoluvlastnická práva k nemovitosti, o níž bylo
vedeno stavební řízení, a mohou tak být zrušením rozhodnutí žalovaného dotčeni na svých
právech, jednoznačně vyplynula ze spisu. Městský soud tak pochybil, když tyto osoby
v souladu s §34 odst. 2 s. ř. s. nevyrozuměl o probíhajícím řízení a nevyzval, aby oznámily,
zda v řízení budou uplatňovat práva osob zúčastněných na řízení. Uvedený postup městského
soudu pak mohl mít vliv na zákonnost vydaného rozsudku, neboť podle §34 odst. 3 s. ř. s. má
osoba zúčastněná na řízení řadu práv (právo předkládat písemná vyjádření, nahlížet do spisu,
být vyrozuměna o nařízeném jednání a žádat, aby jí bylo při jednání uděleno slovo; rovněž se
jí doručuje rozhodnutí, jímž se řízení u soudu končí). Tato práva jim však byla v daném řízení
upřena, neboť o probíhajícím řízení nebyly vůbec zpraveny a přihlásily se až po vydání
rozsudku městského soudu. Shodný právní závěr zaujal Nejvyšší správní soud již ve svém
rozsudku ze dne 23. 9. 2004, č. j. 7 As 33/2003 - 80, uveřejněno ve sbírce NSS pod
č. 485/2005, kde uvedl: Osobou zúčastněnou na řízení se může stát pouze osoba, která
naplňuje materiální znaky specifikované v §34 odst. 1 s. ř. s. Teprve výslovným oznámením
vůči soudu, že bude v řízení uplatňovat svá práva, se tato osoba stává osobou zúčastněnou na
řízení, která má práva uvedená v §34 odst. 3 s. ř. s. Pokud krajský soud vyrozuměl osoby
označené žalobcem ve smyslu §34 s. ř. s. až současně s doručením rozsudku ve věci samé, tj.
v okamžiku, kdy toto řízení bylo již skončeno, byla těmto osobám v řízení před krajským
soudem odepřena možnost uplatnit procesní práva; tato vada řízení přitom mohla mít za
následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Namítá-li dále druhý stěžovatel, že je rozsudek městského soudu nesrozumitelný
a nepřezkoumatelný, nemůže s ním Nejvyšší správní soud souhlasit. Byť je odůvodnění
tohoto rozsudku poměrně stručné, je z něj jasně seznatelné, že městský soud měl zejména
pochybnosti ohledně naplnění podmínek pro odstoupení od smlouvy ve smyslu §679 odst. 3
občanského zákoníku, rozhodnutí žalovaného proto zrušil a zavázal ho k tomu,
aby ve správním řízení řádně zjistil, zda bylo od smlouvy účinně odstoupeno či nikoliv.
Takový právní závěr je srozumitelný a rozhodnutí, kterým je nesen, není nepřezkoumatelné.
Tato námitka tak nebyla shledána důvodnou. Nad rámec uvedeného je však vhodné
poznamenat, že Nejvyšší správní soud sice sdílí pochybnosti městského soudu o tom, zda bylo
účinně odstoupeno od nájemní smlouvy, nikoliv však ze zcela shodného důvodu. Městský
soud se domnívá, že z odstoupení od smlouvy není zřejmé, zda byly naplněny podmínky
pro odstoupení uvedené v §679 odst. 3 občanského zákoníku. Nejvyšší správní soud má však
primárně za to, že ze správního ani soudního spisu nevyplynulo, že by toto odstoupení bylo
řádně doručeno nájemcům. Odstoupení od smlouvy je totiž jednostranný adresovaný právní
úkon, který se stává účinným (perfektním) až tím, že dojde do dispoziční sféry adresáta;
v daném případě tedy žalobců jako nájemců. Druhý stěžovatel sice v přípisu ze dne
18. 4. 2003 adresovaném stavebnímu úřadu uvádí, že „......provedl jediné možné opatření
a tím bylo odstoupení od nájemní smlouvy se stavebníky s okamžitou platností a to dne
11. 4. 2003 v 10.00 hod. na půdě domu č.p. 161 v k. ú. B.za účasti svědků......“ V daném
případě však bylo odstupováno od smlouvy, která byla uzavřena písemně, odstoupení tedy
musí být rovněž písemné (§40 odst. 2 občanského zákoníku). Z uvedeného prohlášení
stěžovatele však není zřejmé jakým způsobem „odstoupení provedl“, tedy zda žalobcům
odstoupení předal v písemné podobě, nebo jim tento záměr např. jen sdělil. Navíc z protokolu
o jednání před městským soudem vyplynulo, že žalobci nemají povědomost o tom, že by
„došlo k vypovězení smlouvy o nájmu“. Přesto, že je třeba odlišovat institut výpovědi
smlouvy (§582 občanského zákoníku) a odstoupení od smlouvy (§48, §679 občanského
zákoníku), uvedené sdělení žalobců, kteří nemají právnické vzdělání, je třeba reprodukovat
tak, že jim není známo, že by od nájemní smlouvy stěžovatel odstoupil. Nejvyšší správní soud
má tak za to, že v prvé řadě je třeba zjistit, zda je doloženo odstoupení od smlouvy (zda se
listina nazvaná jako odstoupení od smlouvy dostala do dispozice těch, kterým byla určena,
tedy žalobců), tedy zjistit naplnění základních formálních podmínek odstoupení od smlouvy,
které byl žalovaný oprávněn posoudit sám.
Právě naposled uvedenou skutečnost a i ostatní nejasnosti, týkající se odstoupení od
nájemní smlouvy, mohl městskému soudu ozřejmit druhý stěžovatel v pozici osoby
zúčastněné na řízení, kdyby jej však soud o probíhajícím řízení informoval. Nejvyšší správní
soud tak uzavírá, že městský soud tím, že pominul možné osoby zúčastněné na řízení
o žalobě, zatížil toto řízení vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci
samé. Městský soud proto v novém řízení bude postupovat podle §34 s. ř. s. a v novém
rozhodnutí zohlední i případná vyjádření osob zúčastněných na řízení. Naplnění důvodu
kasační stížnosti uvedeného v §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. tak bylo shledáno.
Pokud pak jde o tvrzenou nezákonnost napadeného rozhodnutí – tedy zejména
námitku, že žalobci již nebyli stavebníky ve smyslu §58 odst. 3 stavebního zákona a neměli
tak aktivní legitimaci být účastníky stavebního řízení, tak tou se zdejší soud zabývat nemůže
a to právě s ohledem na to, že z předloženého spisu není zřejmé, zda bylo od smlouvy
o nájmu odstoupeno či nikoliv.
Oba stěžovatelé ve svých kasačních stížnostech rovněž poukazují na odstoupení
od smlouvy učiněné žalobci. Ani touto námitkou se však nemůže Nejvyšší správní soud
zabývat, neboť se jedná o skutečnost, kterou stěžovatelé uplatnili až poté, co bylo vydáno
napadené rozhodnutí (§109 odst. 4 s. ř. s.). Tím spíše je nedůvodná námitka prvního
stěžovatele, že se městský soud touto skutečností nezabýval, neboť těžko lze vytýkat
městskému soudu, že se nezabýval něčím, co mu nebylo vůbec známo.
Namítá-li druhý stěžovatel, že byl v řízení o žalobě nesprávně označen žalovaný,
odkazuje zdejší soud na §69 s. ř. s., který stanoví, kdo je v řízení o žalobě proti rozhodnutí
správního orgánu žalovaným (žalovaným je správní orgán, který rozhodl v posledním stupni,
nebo správní orgán, na který jeho působnost přešla). V daném případě je předmětem
přezkumu rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy, který je také žalovaným.
Vzhledem k věcnému vyřízení kasačních stížností, nerozhodoval Nejvyšší správní
soud o žádosti o odkladný účinek
Z důvodů výše uvedených Nejvyšší správní soud napadený rozsudek městského soudu
zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. V dalším řízení je městský soud v souladu
s ust. §110 odst. 3 s. ř. s. vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne podle §110 odst. 2 s. ř. s.
městský soud v novém rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 6. prosince 2005
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu