ECLI:CZ:NSS:2005:2.AS.24.2003
sp. zn. 2 As 24/2003 - 34
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Příhody
a soudců JUDr. Michala Mazance a Mgr. Jana Passera v právní věci žalobce
S., spol. s r. o., zastoupeného Mgr. Zbyškem Jarošem, advokátem se sídlem Praha 4,
Zelený pruh 95/97, proti žalovanému Krajskému úřadu Jihomoravského kraje, se sídlem
v Brně, Žerotínovo nám. 3/5, v řízení o kasační stížnosti proti usnesení Krajského soudu
v Brně ze dne 14. 2. 2003, čj. 30 Ca 7/2003 – 14,
takto:
Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 2. 2003, čj. 30 Ca 7/2003 – 14
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobce (dále též „stěžovatel“)
domáhal zrušení shora označeného usnesení Krajského soudu v Brně, kterým byla
odmítnuta žaloba proti rozhodnutí Okresního úřadu Vyškov, referátu regionálního
rozvoje a ÚP ze dne 18. 11. 2002, čj. RRR ÚP 415/02. Toto usnesení vycházelo
ze závěru, že předmětem řízení je rozhodnutí stavebního úřadu ve smyslu ustanovení
§108 a násl. zákona č. 50/1976 Sb. Jde tedy o rozhodnutí orgánu mocí výkonné o právní
věci, která vyplývá z občanskoprávních vztahů, neboť se jedná o rozhodování
o majetkovém, vlastnickém vztahu v otázce upravené občanským zákoníkem (§1 odst. 2,
§2 odst. 2 a §128 odst. 2 obč. zák.). Proto krajský soud podle ustanovení §46 odst. 2
návrh (žalobce) odmítl.
V kasační stížnosti stěžovatel uvádí, že uplatňuje důvody
podle §103 odst. 1 písm. a) a e) s. ř. s., neboť soud nesprávně posoudil právní
povahu institutu vyvlastnění a v důsledku toho vydal nezákonné rozhodnutí o odmítnutí
žaloby. V dané věci se jedná o zamítnutí návrhu stěžovatele, aby stavební úřad
(správní orgán) vydal rozhodnutí o zřízení věcného břemene dle §91 odst. 3 zákona
č. 151/2000 Sb., tedy rozhodnutí o vyvlastnění – nuceném omezení vlastnického práva
na základě veřejnoprávního předpisu – postupem dle §108 a násl. zákona č. 50/1976 Sb.
Je pravdou, že při vyvlastnění se v konečném důsledku jedná o zásah do vlastnického
práva vlastníka nemovitosti, tento zásah je ovšem evidentně svou povahou zásahem
veřejnoprávním a vyvlastnění jako takové je institutem veřejného práva – je prováděno
výlučně ve veřejném zájmu (v daném případě pro veřejně prospěšnou stavbu),
je prováděno orgánem veřejné moci a mimo sféru smluvní svobody
charakteristickou pro vztahy soukromého práva – k vyvlastnění dochází po splnění
zákonem stanovených podmínek i proti vůli vlastníka pozemku a děje se tak nikoli pouze
v zájmu toho, kdo vyvlastnění navrhnul, nýbrž je jím sledován i zájem veřejný
(který je ostatně podmínkou toho, aby se vyvlastnění vůbec mohlo realizovat).
Argumentace soudu, že se v daném případě jedná o rozhodnutí o majetkovém,
vlastnickém vztahu a tedy jde o soukromoprávní věc, je podle názoru stěžovatele ne zcela
přiléhavá, neboť i ve věcech spadajících do sféry veřejného práva mohou být v konečném
důsledku dotčena vlastnická práva určitého subjektu – vyměřením příliš vysoké
daně či poplatku, uložením nepřiměřené či bezdůvodné pokuty, nařízením odstranění
stavby atd. Pro posouzení charakteru věci a rozlišení, zda spadá do sféry soukromého
či veřejného práva tedy dle názoru stěžovatele není určující konečný výsledek
resp. dopad rozhodnutí či jiného úkonu správního orgánu, nýbrž způsob, jakém je tohoto
výsledku dosahováno, a rovněž posouzení, zda je toto rozhodnutí (jiný úkon) činěno
pouze v zájmu účastníka řízení či zda jej jím sledován zájem veřejný.
Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadené rozhodnutí
krajského soudu v rozsahu uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.) a dospěl k závěru,
že kasační stížnost je důvodná. Nejvyšší správní soud vycházel z následujících skutečností,
úvah a závěrů.
Jak vyplývá z obsahu soudního spisu a žalovaným předloženého správního spisu,
rozhodnutím Městského úřadu Vyškov, stavebního úřadu ze dne 12. 9. 2002,
čj. SU - 1937/02/PO, byl zamítnut návrh stěžovatele „na vydání rozhodnutí
o zřízení věcného břemene na pozemek parc. 1664/1 v katastrálním území P. pro stavbu
T. t. t., úsek B. – P. v okr. V., pro kterou bylo vydáno rozhodnutí o umístění stavby
ze dne 2. 4. 2001, pod čj. SU - 2987/00/PO“. Stavební úřad především vycházel z toho,
že stěžovatel (ve správním řízení navrhovatel) svoji žádost opíral o ustanovení
§108 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon)
ve znění pozdějších předpisů. Protože stavba je již realizovaná, nebyla nezbytná podmínka
pro vyvlastnění splněna.
Rozhodnutím Okresního úřadu ve Vyškově, referátu regionálního rozvoje
a ÚP ze dne 18. 11. 2002, čj. RRRÚP 415/02 bylo uvedené rozhodnutí stavebního úřadu
(správního orgánu prvního stupně) potvrzeno a odvolání stěžovatele bylo zamítnuto.
Otázkou, zda rozhodnutí stavebního úřadu o zřízení věcného břemene
je či není rozhodnutím správního orgánu v soukromoprávní věci, vydané v mezích
zákonné pravomoci správního orgánu ve smyslu §68 písm. b) s. ř. s. se již zabýval
Nejvyšší správní soud v rozhodnutí rozšířeného senátu ze dne 12. 10. 2004,
čj. 4 As 47/2003. Tento senát dospěl k následujícím závěrům.
Na základě vymezení metody právní regulace lze konstatovat, že ohledně
samotného vyvlastnění nebo nuceného omezení vlastnického práva se uplatňuje
veřejnoprávní metoda právní regulace. Subjekty právního vztahu v tomto
případě nejsou expropriát (vyvlastňovaný) a expropriant (srov. rozsudek Vrchního soudu
v Praze ze dne 31. 12. 1993, čj. 6 A 10/92 - 27, uveřejněný v časopise Správní právo
č. 5/1994, s. 295 a násl., pod číslem 53: „Z ustanovení žádného právního předpisu
nelze dovodit subjektivní oprávnění na vyvlastnění cizího pozemku; osoba,
která neúspěšně podala takový návrh u správního orgánu se proto nemůže u soudu
dovolat toho, že byla na takovém právu zkrácena.“), ale toliko expropriát na straně jedné
a stát reprezentovaný stavebním úřadem na straně druhé. Vyvlastňovaný a stavební
úřad nevstupují do tohoto právního vztahu v rovném postavení dobrovolně na základě
oboustranně shodné vůle směřující k založení tohoto vztahu. Stavební úřad jako nositel
veřejné moci svou vůli jednostranně vnucuje expropriátovi, tj. sám správním aktem založí
právní vztah a stanoví jeho obsah, tj. rozhodne o vyvlastnění nebo o nuceném omezení
vlastnického práva zřízením věcného břemene, přičemž vůle expropriáta
je zde nerozhodná, a jeho případný nesouhlas s takovým rozhodnutím je irelevantní.
Povaha účasti subjektů právního vztahu na jeho vzniku a na stanovení jeho obsahu je tedy
podstatně rozdílná. Rozhodnutí správního orgánu o vyvlastnění či o nuceném omezení
vlastnického práva zřízením věcného břemene je z těchto příčin veřejnoprávní
záležitostí, a proto přezkum těchto rozhodnutí náleží správním soudům;
je přitom nerozhodné, zda správní orgány rozhodovaly podle stavebního zákona,
podle zákona o telekomunikacích, podle zákona o pozemních komunikacích
či podle zákonů jiných, neboť povaha analyzovaného institutu je pořád stejná.
Naproti tomu otázka náhrady za vyvlastnění je již otázkou soukromoprávní,
a proto v případném sporu by nerozhodoval správní soud, ale soud civilní. Na rozdíl
od samotného vyvlastnění v tomto vztahu totiž již nevystupuje stát reprezentovaný
stavebním úřadem, ale pouze expropriát a expropriant, přičemž tyto subjekty
mají v náhradovém vztahu rovné postavení. Účelem náhradového vztahu je dosažení
základního smyslu soukromého práva, tj. znovuobnovení narušené rovnováhy
zúčastněných zájmů, tj. v tomto případě opětovné nastolení majetkové rovnováhy
mezi soukromými subjekty. Právní vztah zde integruje objektivní zájmy stejného druhu
a úrovně ve struktuře zájmů, a jde tedy o vztah soukromoprávní.
Posuzovanou otázku lze uzavřít tak, že je nezbytné rozlišit, zda předmětem řízení
je otázka vyvlastnění nebo nuceného omezení vlastnického práva věcným břemenem
zřizovaným správním aktem na straně jedné či zda je předmětem řízení spor o vlastnické
právo na straně druhé. Rozhodoval-li správní orgán o vyvlastnění či o nuceném omezení
vlastnického práva věcným břemenem, pak rozhodoval ve veřejnoprávní
a nikoliv v soukromoprávní věci, a proto je dána pravomoc správních soudů.
Naopak pravomoc civilních soudů se vztahuje na spory o výši a případném rozdělení
náhrady za tyto veřejnoprávní akty.
V podrobnějším je možno odkázat na Sbírku rozhodnutí Nejvyššího správního
soudu, kde toto rozhodnutí je v současné době publikováno v částce 2/2005.
Nejvyšší správní soud nemá důvodu ani v této (nyní rozhodované) věci
se od tohoto stanoviska odchýlit.
Z uvedeného je tedy zřejmé, že nebyl dán důvod k postupu podle ustanovení
§46 odst. 2 s. ř. s. Proto nezbylo, než napadené usnesení Krajského soudu v Brně zrušit
a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení, v němž je podle §110 odst. 3 s. ř. s.
vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne podle §110 odst. 2 s. ř. s.
krajský soud v novém řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. 2. 2005
JUDr. Petr Příhoda
předseda senátu